Neškodný chat

„Tak, máme po třídních schůzkách.“ Sasuke protočil oči. Celý dětský domov, včetně všech pěti „tet“, se sešel ve společenské místnosti. Bylo mu jasné, co se teď bude dít. „Teď budeme postupně probírat každého z vás. A jelikož si jsme jistí, že před sebou vzájemně nemáte co tajit, budeme o vás mluvit před všema ostatníma.“ Sasuke to nesnášel. Ne že by měl nějak zvlášť špatný prospěch. Vlastně to bylo přesně naopak. Ale nenáviděl to věčné zdržování.

Přestal vnímat. Pohodlně se usadil a zadíval se před sebe. K jeho smůle tam však seděl on. Ten, na kterým si vždy spolehlivě procvičil svůj slovník nadávek. Ten, který ho vždy dokázal spolehlivě rozčílit. A taky ten, na kom mohl nechat pohled. Ten, který byl v jeho představách vždy nahý a ležel na posteli a…

„Sasuke,“ hlavní vedoucí ho vytrhla z přemýšlení. Mile se na něj usmála. „Jako vždycky, musím tě pochválit. Ani jsi nám neřekl, že jsi vyhrál fyzikální olympiádu,“ nepřestávala ho chválit. A, jak si Sasuke všiml, to vyvolalo u již výše zmíněného blonďáka zamračený pohled, který po něm házel.

„Hn,“ odpověděl nezúčastněně Sasuke. Vychovatelka se jenom usmála a šla dál. Sasukemu byli všichni ostatní ukradení. Až na jednoho.

„Naruto, Naruto,“ povzdychla si vychovatelka, když k blonďákovi. Sasuke, díky řečenému jménu, zpozorněl, i když to na sobě nedal znát. „Co s tebou budeme dělat?“

„Stalo se něco?“ zeptal se Naruto a nevinně se na ní usmál. Ona se na něj za to zamračila.

„To je poněkud nemístná otázka, nemyslíš? Jak si můžeš dovolit propadat z Japonštiny? A co ta důtka? A jak to, že o ní nevíme?“ začala na něj chrlit výčitky.

„Zapomněl jsem na ní. A tu japonštinu si vylepším. Vážně! Slibuju,“ obrátil hned blonďák. Sasuke se kousl do rtu. S takhle snaživým výrazem vypadal snad ještě líp, než normálně.

Sasuke si plně uvědomoval jednu věc – holky mu byly naprosto ukradený, ale přitahovali ho kluci. Přesněji jeden. A ten se v tu chvíli snažil získat druhou šan-… asi pátou šanci od vedoucí. To nebylo poprvé, co měl průšvih. Sasuke si byl naprosto jistý, že to co k němu cítí, je čistě jen fyzická touha. Ale i ta mu kolikrát dala zabrat. Kolikrát se, za poslední měsíc, ráno vzbudil s menším problémem v kalhotách? Už to ani nepočítal.

„Měsíc. Pak zakročím,“ nechala se jako vždy obměkčit vychovatelka. Přesně, jak Sasuke a Naruto čekali.

Když už mohli odejít, Sasuke se zvedl a šel do svého pokoje. Tam si lehl na postel a nandal si sluchátka do uší. Ale pořád se nemohl zbavit obrazu Naruta. A tak se rozhodl, že zajde do společensky. Konec konců, večerka je ještě pár hodin vzdálená.

Vešel dovnitř a okamžitě zamířil k jednomu z počítačů. Nevšímal si okolí. Sedl si k němu, přihlásil se na sebe a najel na internet. Po chvilce bezcílného surfování klikl na chat. Jako vždy se mu najel jeho účet a pár lidí, co jsou online. Ze záhlaví stránky na něj hleděl velký nápis DarkBoy-jeho přezdívka. Projel seznam náhodných lidí. Předposlední ho zaujalo. PureBoy. Klikl na něj.

BadBoy: Hoj, nechceš pokecat?

Začal zcela nezávažně. A čekal, jestli mu odepíše. Během pár vteřin mu přišla odpověď.

PureBoy: Klidně, ale o čem? V počasí bysme se asi nesešli 😉

Sasuke se usmál a rychlými pohyby prstů mu odepsal. Začali si povídat. Zprvu zcela o ničem, ale pak zjistil, že mu sděluje celkem osobní věci.

PureBoy: Miluješ někoho?

DarkBoy: Nevím, jestli by se to dalo nazvat milováním

PureBoy: ???

DarkBoy: Po někom toužím, ale je to čistě fyzický. A jednostranný

PureBoy: Jseš si jistej? Někdy nemusí být věci takový, jaký se zdaj

DarkBoy: Možná, ale já to vím na tuty. A vůbec-co ty a láska?

PureBoy: Vyhejbá se mi 🙂

DarkBoy: A tobě to nevadí?

PureBoy: A víš, že ani ne?!

DarkBoy: Takže je tvá přezdívka pravdivá? 😉

PureBoy: Možná…

Zprvu se to zdálo být obyčejným chatem. Alespoň prvních pár dní. Pak si však uvědomil, že je na jejich rozhovorech pomalu závislí.

Svěřil mu o sobě všechno. Sice žádné konkrétní osoby, ale i tak o něm onen záhadný po přezdívkou PureBoy věděl víc, než  kdokoliv jiný na světě. Jaká ironie, když to při tom mohl být sedmdesátiletý dědek!

Dokonce to po nějaké době zašlo tak daleko, že měl jeho číslo v mobilu. SMSkovali spolu skoro furt.

Sasuke měl pocit rozpolcení. Na jednu stranu pořád myslel na Narutovi skvělé tělo a na tu druhou toužil po rozhovorech s PureBoyem. Obojí ho činilo tak šťastným, jak si to jenom Uchiha mohl dovolit.

Ale pak přišla tvrdá facka od reality.

„Uzumaki!“ Sasuke zrovna chatoval s PureBoyem, když se hlavní vychovatelka přihnala do společenské místnosti. Teprve v tu chvíli si překvapeně uvědomil, že u jednoho  z dalších počítačů sedí taky Naruto.

„Ano?!“ Naruto povyskočil a okamžitě zavřel všechny okna.

„Jak to, že se neučíš a zase vysedáváš u toho počítače?“ zahromovala vedoucí. Málo kdy se opravdu rozčílila, ale pak to opravdu stálo za to.

„Ale… já… už jsem se učil,“ Naruto se jí však nepodíval do očí. Takže to měl celkem těžký. Nedívat se na vychovatelku ani na Sasukeho, s kterým od nepaměti nemluvil, když je pokoj malý dá celkem práci.

„Vážně? A můžeš mi říct kdy? Sotva si přišel ze školy, sednul sis k počítači a od té doby si se nezvedl,“ Sasuke se překvapeně podíval na obrazovku. Dvě hodiny. To spolu chatovali tak dlouho?

„Ale…ale… Sasuke taky!“ vyhrkl Naruto to první, co ho napadlo.

„Ano, ale Sasuke nepropadá z japonštiny.“

„To je nefér!“

„Co je nefér? Kdyby ses víc učil hned od začátku, nemusíš to dohánět teď a já ti tady nechám volný pole působnosti. Ale za týhle situace to nepůjde. A když už jsme u toho-jak jsi za ten slíbený měsíc postoupil?“ Naruto se poněkud provinile pousmál a svěsil hlavu. „Já to věděla. A jelikož je Sasuke nejlepší, jistě ti pomůže, viď?“ mile se usmála na Sasukeho. Ten se sice trochu zamračil, ale kývl. „A začněte hned!“

A tak odešli z místnosti. Na chodbě se před svýma pokojema dlouho měřili pohledem. Nakonec si Sasuke odfrkl a kývl. Oba zapadli do svýho pokoje, ale Sasuke si vzal jenom sešit z japonštiny a vydal se k Narutovi.

„Od kud ti to mám vysvětlit?“ Naruto se nevinně usmál.

„Tak od prváku by to mohlo stačit,“ Sasuke se na něj překvapeně podíval. Co celý ty dva roky dělal?

A tak se pustili do učení. Sasuke chtěl PureBoyi poslat SMSku, ale nechtěl, aby o tom Naruto věděl. Ale PureBoy se ozval dřív-omluvil se, že tak náhle zmizel z chatu, o čemž Sasuke neměl ani tušení, ale že se musí šrotit.

A tak Sasuke učil Naruta. Což pro něj byl celkem problém. Občas se nad něj nahýbal, aby věděl, co píše nebo v čem dělá chybu. A v těch chvílích jeho tělo skoro nekontroloval. Vždycky se při pouhé blízkosti tak zvláštně vzrušilo.

A když chatoval s PureBoyem, což bylo vždycky do večerky a pak si ještě posílali SMSky, jeho srdce mu dělalo kotouli.

Po nějaké sobě si plně uvědomil svou svízelnou situace-fyzicky ho to přitahuje k Narutovi, ale duševní spásu vidí v PureBoyi. K Narutovi cítí chtíč, vášeň, a k PureBoyi lásku. Ale měl štěstí.

Touha byla, alespoň částečně, ukojena náhodnými dotyky a láska v jejich mnohohodinových chatech.

Jaky podle tebe sem? přišla Sasukemu jednou večer SMSka. Pousmál se.

Chytrý, citlivý a tvrdohlavý.

Já a chytrý, jo? LOL To kdyby slyšeli mí učitelé…! 🙂

Ale já to myslím vážně! stiskl ´odeslat´ a hned klikal další SMSku. Chtěl bych slyšet, jak se směješ. Chvilku nepřicházela žádná odpověď.

A ty? Jak se směješ ty?

Normálně. Jako každý.

Tak proč bych se já měl smát jinak?

Protože z tebe mám takovej pocit… jsi optimista

A ty snad ne?

Ne. To to nejde poznat už z mýho postoje k mýmu „žákovi“?

Žákovi, po kterým tajně toužíš?

Že já nemlčel… 🙂

A ještě řekni, že nemám pravdu! 🙂

Najednou se u sasukeho prudce rozrazily dveře. V nich stála jedna z vychovatelek a mračila se na něj.

„Já to věděla!“ řekla akorát a zabavila mu mobil. „Budeš potrestanej zítra při snídani.“

Sasuke se ten den na snídani přišoural jak tělo bez duše. Ne že by mu vadilo, že ho chytli při něčem, co dělat neměl. Ani mu nevadilo, že se to bude řešit před celým domem. Ale strašně ho štvalo, že mu zabavili mobil.

„Tak, ještě před snídaní bych ráda něco probrala,“ hlavní vychovatelka povstala a v sále nastalo očekávání. Sasuke každýmu četl z tváře Tak kdo to bude tentokrát?. „Nebudu na vás čekat věčně,“ Sasuke si povzdechl a stoupl si. K jeho překvapení se ve stejnou chvíli zvedl Naruto. Zamračili se a vydali se za vychovatelkou.

I když Sasuke Naruta doučoval, nic se na jejich vztahu nezměnilo. Jenom na sebe teď neplýtvali sprostý slovník. Už se naučili spolu jakž-takž nějak vycházet. I když občas se slušně chytli.

„Jak jistě víte, večerka je v deset. A včera byli tito dva mladí muži chyceni, jak ještě v půl dvanáctý posílají SMSky,“ sasuke protočil oči. „A to sobě navzájem,“ v tu chvíli oba dva ztuhli. „Tomu říkám mrháním peněz! To si to nemůžete povědět takhle při snídani?“ otočila se konečně přímo na ty dva. Ti se na sebe podívali. Měřili se pohledy. Nikdo nepromluvil. Učitelky a ostatní děcka čekali na odpověď a ti dva čekali na reakci toho druhého. K Sasukemu překvapení se v Narutově očích zableštěli slzy. Zavrtěl hlavou a utekl z místnosti. Sasuke za ním zůstal zírat. Nevnímal všechny ty lidi, kteří na něj mluvili. Jenom se stále díval za Narutem. Po nějaké době se konečně pohnul. Zašel k sobě do pokoje.

Pár dalších dní se nic nedělo. V domě se míjeli beze slova a naruto vždycky stočil pohled někam mimo. Ve škole to bylo stejné. A když nemuseli být nikde jinde, byli zalezlí u sebe v pokoji.

Sasuke si všiml, že Naruto se od každého distancuje, že už se nesměje tak, jako dřív. Že se snaží být mimo všechny ostatní. Zraňovalo ho to. Sasuke to věděl. A to zraňovalo i jeho. A tak oba v tichosti trpěli.

Sasuke měl už několikrát na mobilu Narutovi číslo a pod tím místo pro text SMSky. Ale nedokázal to. Nedokázal vůbec sestrojit SMSku. A i kdyby tohle dokázal, byl si jist, že by nedokázal stisknout to tlačítko ´odeslat´. A tak se jenom tiše díval na jeho trápení.

Ale jednou to už nevydržel.

Byla sobota večer. Večeřeli.

„Tak. A jelikož se blíží Velikonoce, máme pro vás připraveny hry. Ti starší se samozřejmě účastnit nemusí,“ když se tohle řeklo, Naruto se ihned zvedl a odešel k sobě do pokoje. Sasuke o pár okamžiků později stál u dveřích do svýho pokoje. Měl ho hned vedle toho Narutova. Nakonec si to však rozmyslel. Přešel k Narutovým dveřím. Na chvíli zaváhal. Má klepat?

Nakonec si otevřel bez klepání. Naruto se na něj podíval. Sasuke se zarazil. Bezvýrazný. Tím jedním slovem se dal označit pohled, který na něj upíral. Prázdný. Nic v něm neviděl. Sasuke zavřel dveře.

Přešel k němu a na chvíli se zarazil. Naruto se na něj dál díval tím svým prázdnům pohledm. Sasuke k němu natáhl ruce a objal ho. Bylo mu jedno, jestli tam v tu chvíli někdo vtrhne. Bylo mu to všechno jedno. Ale cítil, že Naruto potřebuje obejmout. Cítil to tam někde, v okolí srdce.

„Naruto,“ zašeptal mu do vlasů a vtiskl mu tam malou, nevinnou pusu.

„Sasuke,“ vzlykl jmenovaný. Opřel se o něj a obejmul ho. Zaryl mu nehty do zad. Sasukemu to bylo jedno. „Proč?“ vzlykal mu Naruto do trika. „Dělals´ to schválně? A jestli ne, jak to, že jsi narazil zrovna na mojí přezdívku. A… to jsem opravdu tak blbej?“ vzlykal dál a dál. Otázky nebrali konce. Sasuke se s ním posadil a dál ho konejšivě vískal ve vlasech. Naruto se od něj po chvíli odtrhl a zadíval se mu do očí.

„Nejsi ani zdaleka tak blbej. Ale… v zápalu povídání jsem všechny příhody zveličoval. Navíc mě strašně štvalo, jak na tvou přítomnost reaguje moje tělo. A navíc… chtěl jsem tě zaujmout. Jak jsme spolu chatovali… přirůstal jsi mi k srdci stále víc. Já… záleží mi na tobě, Naruto. Ne jenom fyzicky. Ze začátku to tak bylo, ale když jsem tě měl možnost poznat blíž… nevědomky jsem jí využil. A vím, že jsi skvělý člověk,“ teď v jeho očích viděl nedůvěru. Pousmál se. „Naruto, prosím, usmívej se. Já klidně odejdu hned, jak budu moct. Odejdu a nikdy se nevrátím. Klidně tě po zbytek života nechám a na tohle všechno zapomenu. Ale, prosím, usmívej se.“

„Proč?“ nechápal ho Naruto. „Proč by ti tolik záleželo na tom, abych se usmíval, kdybys sám zmizel?“

„Směješ se krásně,“ vrátil mu pramen vlasů za ucho. „Tvůj smích je radostný, optimistický… přesně takový, jaký jsem si ho představoval.“

„A ty?“ zeptal se najednou Naruto. „Jak se směješ ty? Nebo třeba jenom usmíváš?“ zeptal se ho upřímně. „Nikdy jsem tě tak neviděl.“

„Nebyla příležitost.“

Zavládlo mezi nima ticho. Sasuke seděl na posteli a Naruto seděl jemu na klíně. Nemluvili, jenom se dívali navzájem do očí a vnímali přítomnost toho druhého. To ale Naruto nevydržel dlouho. Začal se k němu pomalu přibližovat. Sasuke čekal, co chce dělat. Naruto se ale pár milimetrů před Sasukeho obličejem zasekl a prohlížel si jeho obličej zblízka. Sasuke to sice chvíli vydržel, ale pak tu vzdálenost překonal a něžně ho políbil. Snažil se tak vyjádřit všechno, co prostě nedokázal říct. A Naruto se k němu připojil.

Polibek byl plný lásky, jemnosti, něžnosti, ale také obav a vášně. Chvíli se jenom jemně otírali rty o sobě, pak se zoufale, hladově líbali, a pak vášnivě zkoumali ústa toho druhého. Zakončili to jemnými, láskou propletenými polibky. Lehce zadýchaně se od sebe odtrhli.

„Miluju tě, Naruto. Strašně moc tě miluju.“