Nesmi umrit! 11

Ztuhla jsem, vyvalila jsem oči a pomalu se otočila na mluvící postavu. Postavy!

„Dobrýýý! Co takhle si jí vzít s sebou a obětovat ji Mamonovi a Jashinovi, Kakuzu?“

„A ku*va!“ vyjevila se Ta druhá.

„Ne! Červenej rozbřesk!“ opáčila jsem v duchu a byla jsem ráda, že stojím na nohou.

„Akatsuki! Hidan a Kakuzu,“ zašeptala jsem.

„Vidím, že nás naše pověst předchází,“ zálibně se ušklíbnul Hidan. „Taková pěkná a sama, to je škoda toho nevyužít. Berem ji,“ dořekl a vydal se ke mě.

„Kakashi, nesmíš sem jít nebo tě zabijou!“ znělo mi v hlavě.

Rozhodla jsem se bránit. Sáhla jsem pro shurikeny a hodila jsem je po něm. Bez známek námahy proti nim zvednul svou kosu, která je  odrazila kamsi do ztracena.

„Jestli se chceš prát, měla sis na škrábání nehtama vybrat jinou holku a ne mě,“ škodolibě se zasmál Hidan.

Zbyly mi dva kunaie. Rozhodla jsem se pro variantu, kterou jsem použila včera na Kakashiho. Probudila jsem v sobě svoji modrou sílu, kterou jsem nechala přetéct do levé pěsti a v pravé jsem držela kunai.

„Umřeme!“ rozeštkala se Ta druhá.

„Já vím,“ pronesla jsem divně pomalu, „ze všech Akatsuki jsme museli zrovna potkat tyhle dva, který mají svoji víru a nevyslyší ani slovo! Ale zadarmo svůj život nedám! Doufám jenom, že Kakashi má tolik rozumu a uteče.“

„To jsi teda hodně naivní! Myslíš, že tě nepřijde bránit?“

„Buď zticha! Teď potřebuju, aby jsme byly zase jedna!!!“ okřikla jsem jí.

V tu chvíli jsem ucítila ještě větší příval modré energie a nechala jsem jí pulzovat co největším životem.

„Hidane! Bacha, ta holka je nějaká divná!“ řekl nevzrušeně Kakuzu.

„Vím, co dělám, tak mi do toho nekecej!“ odsekl Hidan a už byl skoro u mě když jsem mu opětovala pohled.

„Co to máš s očima? Mají nějakou divnou barvu,“ zeptal se zvědavě Hidan.

„Modrá je dobrá, ty jashinovo pako!“ zasyčela jsem a zaútočila.

Nečekal to a podařilo se mi ho říznout  kunaiem do ruky a odskočit.

„Ty malá štětko! Za to zaplatíš!“ teď na mě cenil zuby on a nebyl to příjemný pohled.

Jestli mě jenom škrábne, jsem mrtvá rovnou a vypadá to, že na kousíčky ho kunaiem nerozkrájím.  Zneptřátelila jsem si nesmrtelnýho! Začíná jít do tuhýho! Ale to už se na mě hnal. Díky očím naplněným chakrou jsem mu dokázala uhýbat tak tak a jednou jsem se dokonce ohnala i pěstí. Po chvíli ho to přestalo bavit, zahodil kosu a od srdce se zasmál.

„Ty pro mě nejsi soupeř. Tebe dostanu holýma rukama a ani se neumažu!“

Kdybych už nebyla bledá, mohla bych být ještě bledší. Pak udělal to samé co Kakashi předešlý den. V jednu chvíli stál daleko a v druhou byl u mě a jednou rukou mě držel pod krkem ve vzduchu. Tu škrábnutou si pokrčil, olízl si zraněné místo a sladce mi oznámil, že za tu bolest se mi musí odvděčit.

„Hidane! Pohni! Nemám čas tu čekat až si pohraješ. Skonči to a hned!“ vmísil se do toho Kakuzu.

 „Nic se končit nebude!“ ozvalo se nad náma a vedle mě přistál stín doprovázený zvukem párající se látky a přeseknuté kosti. To už jsem padala Kakashimu k nohám i s Hidanovou pravačkou. Zbytek Hidana se přenesl skokem ke své kose s překvapeným a opravdu naštvaným výrazem. Chytala jsem vzduch a těžce se škrábala na nohy.

„Kakashi!“ vydala jsem ze sebe přidušeně.

„Jsem na tebe hrdý, je z tebe pravá kunoichi, Meri!“ řekl  polohlasem Kakashi. „teď je ale na čase, abys utekla. Postarám se o ně, tak běž!“

„To nejde, nezvládneš je! Vím to! Já…já je znám…jsou skoro nesmrtelní!“ vyhrkla jsem.

„Jak to víš?!“

„Prostě to vím, nemůžeš se jim postavit sám! Ten s tou kosou, to je Hidan. Když dostane i jenom kapku tvojí krve a olízne ji, může udělat rituál a po té vše, co udělá sobě, stane se i tobě. Jelikož je nesmrtelný díky svýmu kultu, jemu se nic nestane, ale ty umřeš. Ten druhej, to je Kakuzu. Má pět srdcí včetně svého. Jsou to srdce shinobiů, které zabil. Je hodně starý, bojoval už dokonce s Prvním Hokage. Každé srdce může oddělit od těla a každé ovládá jiný element. Vodu, blesk, vítr a tak dál. Musel bys zabít všech pět srdcí, abys ho porazil. To nejde. Musíme se pokusit utéct a to oba!“ začala jsem ztrácet nervy.

Já k nim sice potřebuju, ale Kakashiho rozhodně neušetří.

„Ta žába toho o nás dost ví. Musíme zjistit, co všechno. Hidane! Dostaň je, ale jí nezabíjej, půjčíme jí Itachimu.“ rozkazoval Kakuzu.

„Neboj se parťáku, už se chystám jít pro svoji ruku zpátky,“ ošklivě se usmál ten fialový.

„Teď nebo nikdy! Utečeme spolu, Kakashi, prosím!“ chytla jsem ho za rukáv a táhla do lesa.

Byli jsme kousek od louky, když jsem ucítila ostrou bolest v zátylku a pak jsem se propadla někam hluboko. Kakashi mě vzal do náruče a ukryl v nejhustším křoví. Když mě pokládal, zašeptal: „Pravý shinobi z boje nikdy neutíká. A radši budu, když tu umřu jenom já než my oba. Musíš se dostat domů. Mám tě rád, Mer!“

Pohladil mě, políbil na čelo a nechal mne tam bezvládnou a spící.

Opatrně jsem otevřela oči. Ležela jsem ve změti zeleně, hlava mě bolela jako střep a nemohla si dát dvě a dvě dohromady. Pak to přišlo jako rána blesku. Louka…Hidan…Kakuzu…“Kakashi!“ zašeptala jsem zoufale.

To už jsem byla na nohou a hledala palouk. Uslyšela jsem nedaleký výbuch. Neee! Nesmí být pozdě!!! Srdce mi sevřelo něco jako obrovský svěrák a tím víc mne to popohnalo  ke směru detonace. Doběhla jsem ke kraji louky a schovala se za strom.

Ještě žije!!! Se svíravým pocitem jsem sledovala, jak sám bojuje o holý život s oběma najednou a vypadal, že už moc dlouho nevydrží. Byl úplně vyčerpaný ale odhodlaný se nevzdát. Boj se začal chýlit ke konci. Dvě Kakuzovy obludy ho zrovna přišpendlily k nedalekému stromu a třetí se ho chystala usmažit bleskem. Už neměl sílu se vyprostit.

Srdce se mi zastavilo a čas se zpomalil.

Oni ho zabijou!!!!

Uvnitř to zahořelo a vzplálo.

„Neee!!!“ vykřikla jsem a přemístila se  rychlostí světla mezi Kakashiho a obludu.

„Co to děláš?!“ zaječela hrůzou Ta druhá.

Pak se staly dvě věci najednou. Stvůra vypustila blesk a já odpálila všechno, co jsem v sobě měla. Ucítila jsem tlakovou vlnu, která mě vyzdvihla do vzduchu a vymrštila mě dozadu, kde jsem těsně nad Kakashiho hlavou prolítla stromem a dál jsem pokračovala vzdušnou čarou hlouběji do lesa.

„Merenwen!“ zařval Kakashi.

Nesmí …zemřít! To poslední mi prolítlo hlavou a pak už bylo jenom ticho a všudypřítomná temnota.