Nevyřčené přání

„Jsou to dva roky, co jsem se sem přestěhoval. S Nishio-senseiem jsme dobří přátelé, a protože jsem věděl, že trénuje v dojo nedaleko odtud, šel jsem ho navštívit.

Je to skvělý člověk. Povídali jsme si o časech, kdy jsem s aikidem začínal, a on pak vytáhl různé – staré i nové – fotky lidí, které učil a učí, a jejichž jména už ve světě aikido něco znamenají nebo by jednou mohla znamenat. Tenkrát to Tvé padlo poprvé…

Zmiňoval Tě jako neobyčejně nadaného žáka a velice zajímavého člověka s obrovským osobnostním potenciálem. Říkal, že my dva bychom se jednou měli seznámit. Dodnes si pamatuji, jak se při tom tvářil. Popravdě jsem ho tenkrát nechápal.

Když jsem Tě prvně viděl u řeky, byl jsem zrovna na cestě do doja. Stačilo pár vteřin, abych zavrhl možnost Tě oslovit.

Právě tenkrát jsem totiž pochopil, co mi asi Nishio-sensei chtěl říct, a jak jsi tam tak stál, pohledem ses topil ve vodě a přesto tam nebyl, měl jsem najednou nutkání to celé přenést na plátno, protože by to znamenalo zachytit prchavost myšlenek…

Nepovedlo se mi to…“