Nocni navsteva 22

Stála jsem jak přikovaná a sledovala temnou postavu naproti mě.

„Duch mrtvýho ninji!“ začala bláznit Ta druhá.

„Nemel! Za těchle okolností bysme se něčeho takovýho měly bát nejmíň. Horší bude, když to bude živej ninja plnej neznámých jutsu,“ srovnala jsem jí.

„Neměla by ses tu toulat takhle sama v noci. Můžeš přijít o život,“ ozvala se postava. Podle hlasu to byl muž. Možná ještě kluk.

„Netoulám se. Jen procházím,“ snažila jsem se uchovat pevný tón.

„Vybrala sis špatnou cestu na průchod.“

„Proč by měla být špatná?“

„Jsem tu já,“ řekl posměšně neznámý. „A já tě tudy nemůžu nechat projít.“

„Z jakého důvodu?“ začínalo mne polévat horko.

„Ne, že by ti do toho něco bylo, ale nedaleko pobývám se svými…známými a nikdo by to neměl vědět.“

„Akatsuki!“ vykvíkla Ta druhá. Ale kdo?

„Nic vám nehrozí. Ani ti nevidím do obličeje,“ snažila jsem se odvrátit hrozbu boje.

„Na tom nezáleží. Je mi líto.“

„Chceš mě tedy zabít?“ řekla jsem a v krku jsem měla něco jako knedlík.

„Jinak to nejde…“ zazněl jeho ledový klid.

Pak se proti mně rozsvítily dvě rudé oči.

„Do prdele! Uchiha!“ zaškrtil se hlas Té druhé.

„Ale kterej, sakra?!Tohle není Itachiův hlas!“ začala jsem panikařit.

„Není to jedno? Jeden ti smrt slíbil, druhej je členem Akatsuki, takže ten taky, a třetí…“

„Sasuke?“ dostala jsem ze sebe nevěřícně.

„Vidím, že mne má pověst předchází. Potom je na čase ukázat, že je pravdivá.“

Než jsem cokoliv stačila udělat, už jsem byla v genjutsu. Seděla jsem svázaná uprostřed místnosti na židli a ruce jsem měla svázané za opěradlem. Rozhlížela jsem se kolem, ale byla tu jen naprostá tma. Měla jsem strašně stísněný pocit jako by mne tma mohla každou chvíli pohltit.

„Chceš mě mučit? Proč?“ hledala jsem stopy jeho přítomnosti.

„Nechci tě mučit. Chci tě jenom zneschopnit k boji.“ Objevil se přede mnou.

„Potom sis vybral špatnou cestu…“ zašeptala jsem a ukázala mu změť očních modrých žilek. Vím, že to působí a také ho to zaskočilo.

„Běž!“ vydala jsem příkaz. V tu chvíli se Ta druhá objevila za Sasukem a přiložila mu kunai ke krku.  

Stál tam  a nemohl pochopit, co se děje.

„Kdo jsi?“ zeptal se přiškrceně, aby ho kunai neříznul.

„Někdo, kdo s tebou nechce bojovat. Moje poslání je naprosto odlišné od tvého. Proto tě žádám, zruš to genjutsu a nech mě jít. Ponechám si naše setkání jenom po sebe,“ snažila jsem se ho odradit. Byl na mnohem vyšší úrovni, než jsem byla já. Jestli začneme bojovat, zemřu.

Pochopil, že v téhle situaci nic nenadělá, genjutsu zrušil a s tím i Tu druhou.

„Kde je to tvé dvojče?“ rozhlížel se.

„Je jen v mé hlavě, proto jsem díky ní vůči těmto technikám imunní. Říkej tomu třeba schizojutsu.“

„Zvláštní technika. Nicméně, stále to nemění situaci, že tě nesmím nechat projít.“

„Orochimarův rozkaz?“

„Znáš ho?“ pozdvihnul pravé obočí.

„Radši bych neznala. Řekni mi, proč jsi stále ještě u něj? Není už čas odejít?“

„Vyzýváš mne, abych ho zradil?“ pozdvihnul tentokrát oboje obočí.

„Jen uděláš to, co by ti udělal on, kdykoliv by si zamanul. Ale to víš, jistě, i beze mne,“ měřil jsem si ho pohledem.

„Jak to, že toho tolik víš?“

„Řekněme, že jsem měla možnost poznat jeho chování a jeho myšlení. On žije jen pro sebe. Kdyby z tebe neměl užitek, dávno by se tě pokusil zabít. Baví tě být jeho loutkou?“

„Nejsem ničí loutkou. Jen potřebuji sílu…“ namítnul.

„Já vím, chceš zabít bratra a pomstít svůj klan,“ skočila jsem do řeči. „Ale řekni mi teď pravdu, Sasuke. Přemýšlel jsi někdy o tom, co se stane až se pomstíš? Co bude tvůj smysl života až už nebudeš muset stát proti věčné smrti?“

„Já si nějak poradím,“ zamračil se. 

„Ano, vydáš se obnovit svůj klan a Naruto tě jistě přivítá s otevřenou náručí. Ale budeš se moct pak podívat sám sobě do očí ? Vydržíš pohled na ostatní, které si zradil jen kvůli své pomstě?“

„Moc mluvíš a moc toho víš,“ utnul moje otázky. „Co bude se mnou je jen moje osobní věc. Jediné, co je teď důležité, je můj bratr a jeho smrt. Navíc si mi tím potvrdila, že tě nemohu nechat projít.“

Braň se!“ křiknul na mne, vytáhnul svou katanu a blížil se ke mně.

Hodila jsem po něm shurikeny, tasila katanu a skočila dozadu. Sasuke se v rychlosti mým zbraním vyhnul a ještě zrychlil svůj pohyb.

Ohnal se po mně. Tak akorát jsem se skrčila a rukou jsem ho zasáhla do břicha. Ta druhá mu vypustila do těla jenom tolik chakry, abych ho dostala od sebe. Odhodilo ho to dozadu, ale let zbrzdil  nohama až zůstal stát na místě.

„Sasuke, nedělej to! Tohle není náš boj!“ mluvila jsem na něj.

Neřekl na to nic a znovu se rozběhl. Naše katany o sebe zazvonily. Bojovali jsme spolu neskutečnou dobu. Začaly mi docházet síly, když se zastavil a pustil do svého meče chidori.

To je zlé! To ho nezastavím!  Zpevnila jsem svůj meč modrou chakrou, abych se mohla alespoň bránit, ale stejně by to na jeho kusanagi nestačilo.

Uhýbala jsem jeho zásahům jak jsem jen mohla. Poslední ráně jsem nastavila katanu. Ta jeho prošla tou mojí jako kdyby projela máslem a zastavila se až v mém břiše. Vykřikla jsem bolestí a skácela jsem se na zem ke stromu. Chytla jsem se za ránu, ze které přes prsty začala protékat moje krev. Musel se trefit nedaleko důležitého orgánu, protože ve zbytku těla mám jen svou energii. Neskutečně to bolelo.

„Zemřeš,“ řekl klidně červenooký.

„Pokud zemřu, zemřeš se mnou…“ zabublala jsem přes krev v ústech.

„Jak to myslíš?“ začal se zajímat.

„Když zjistím, že se odsud nedostanu, poslední zbytky sil použiji na to, abych tě vzala s sebou.“

Zapůsobilo to na něj.

„Nevím, jak to chceš udělat. Nemůžeš se hnout…“

„Chceš to zkusit?“ podívala jsem se na něj. „Nepokoušej své štěstí. Máš před sebou ještě dlouhou cestu.“

Pořád se na mne jen díval. Využila jsem příležitosti.

„Sasuke? Nenapadlo tě někdy, že tvůj bratr musel mít jiný důvod než to, že chtěl ozkoušet svou sílu?“

Zaskočila jsem ho.

„Nemluv o něm! Zaslouží si smrt i kdyby měl důvod jakýkoliv a já jsem jeho mstitel!“ vzplanul.

V tu chvíli jsme oba pocítili nedalekou cizí přítomnost. Zavřela jsem oči a rozpoznala jsem příchozího. Usmála jsem se.

„Kdo je to?“ zeptal se Sasuke.

„Můj doprovod,“ řekl jsem klidně. „Sennin jako tvůj nynější mistr. Má za úkol mne chránit.“

Těkal očima na mě a do tmy.

„Poslouchej mě, Sasuke. Ještě můžeš odejít. Nikdo se nikdy nedozví, že jsme se tu potkali. Ty máš svůj život, já zase svůj. Svedu to na cizího ninju. Ale jestli neodejdeš okamžitě, můžeš krutě změnit svůj osud. Rozmysli se!“ Už jsem zněla výhružně a nekompromisně.

„Já nikdy neutíkám z boje!“

„Boj už dávno skončil…“ snažil jsem se zastavit stále odtékající krev i unikající sílu.

Vypadal najednou bezradně. Věděl, že Jiraiyovi se nemusí ubránit.

„Padej!“ křikla jsem na něj, aby se probral.

Rozpohybovala jsem ho a přiložil mi katanu ke krku.

„Udělej to nebo odejdi!“ dívala jsem se mu zpříma do očí.

Váhal. Pořád nedokáže jen tak zabít.

„Sbohem…“ řekl, když meč schoval do pouzdra a ztratil se ve stínech.

Ulevilo se mi.

„Měly jsme namále!“ oddychla jsem si.

Nic se neozvalo.

„Hej! Jsi tam?“

Pořád nic.

Sakra! Co se děje? V tu chvíli se mi zatmělo před očima a já svěsila hlavu. Byla jsem moc unavená a chtělo se mi spát. To nevadilo, už jsem mohla.

Jako z dálky jsem slyšela Jiraiyův hlas, jak mne volá, ale neměla jsem sílu odpovědět. Pak si ještě pamatuji, že mne někdo vzal do náruče a nesl někam pryč.  Tohle padání do bezvědomí mě začíná trochu nudit!