Novy konec, stary zacatek 15

„Zemřel jako pravý shinobi a jako pravý muž. Znala jste Asumu, slečno?“ ozvalo se za mnou.

Hrklo ve mě a vytřeštila jsem oči do prázdna. Ten hlas přece znám! To není možný! To je…

„Kakashi?!“ vyjekla Ta druhá.

Neodvážila jsem se ani pohnout, jak jsem se bála, že když se otočím, ten přelud zmizí.

„Je vám dobře? Nemohl bych vám nějak pomoct?“ řekl a slyšela jsem kroky blížící se mým směrem.

Žije! Svěrací pásy kolem srdce zmizely. Ještě mě nemohl přes plášť poznat. Usmála jsem se snad po celé věčnosti. 

„Ano, mohl byste mi pomoci. Je mi trochu zima, Kakashi-sensei…“ řekla jsem a když se kroky za mnou zastavily, obrátila jsem se čelem a pomalu sundala kapucu.

Stáli jsme proti sobě, neschopni slova. Myslím, že měl snad ještě překvapenější a vyděšenější  výraz než já.

„Meri..“ zašeptal a dotknul se mojí tváře jako kdyby si myslel, že se rozplynu.

To už jsem mu ale padla do náruče.

„Jak se opovažuješ mě takhle děsit, já myslela, že to je tvůj hrob. Vždyť víš, že se v těch vašich čmáranicích nevyznam!“ máčela jsem mu rameno.

Držel mě pevně a hladil mě po vlasech.

„Já tebe?! Ty jsi zůstala ležet mrtvá pod hromadou spadaných větví!“ zkoušel se hájit a třásl se mu hlas.

Otočila jsem se k jeho tváři, shrnula mu masku a políbila. Jsem asi nejšťastnější člověk ve vesmíru. Úlevou se mi podlomily kolena, ale Kakashi mě vzal do náručí.

Usmál se a řekl : „Pojď, půjdeme domů. Máme si asi, co říct.“

Vrátila jsem mu úsměv a opřela jsem si pohodlně hlavu o rameno.

Doskákal se mnou do mého pokoje a opatrně mě postavil.

„Promiň, ale vypadáš strašně!“ zakřenil se když mi sundal plášť.

„Co se divíš, nejsem zrovna svěží po pár dnech mučení,“ otřásla jsem při vzpomínce na studený sklep.

„Takže tě zajali? Jak se ti podařilo utéct?“ začal se netrpělivě vyptávat Kakashi.

„Teď to prosím nech. Jsem ráda, že stojím na nohou, všechno ti řeknu jenom co naberu trošku síly,“ prosila jsem ho.

Chvilku chtěl naléhat, ale nakonec se usmál.

„Tak to se ale musíme postarat o to, abys ty síly získala rychle…“ zatvářil se tajuplně a přenesl mě do koupelny.

„O co se teď pokoušíš?“ zeptala jsem se pobaveně, ale to už mi přikládal prst na ústa ať mlčím a pak mě dlouze políbil. Během toho polibku mi začal sundávat části oblečení. Když se musel odtáhnout, aby mi sundal tričko, tázavě jsem se na něj podívala.

„Základem každého zdraví je čistota těla!“ odrecitoval a dodal, „snad si nemyslíš, že bys zvládla ve svém stavu se sama osprchovat.“

Už jsem se chtěla nadechnout na to, abych mu vpálila, že jsem i tak samostatná , ale to už mě zase utišil další pusou.

Za chvíli jsem před ním stála úplně nahá a už mě chtěl šoupnout do sprchy, když jsem ho tentokrát já zarazila a začala jsem od vesty.

„Když já budu čistá a voňavá, tak ty nebudeš smrdět jako syrečky!“ a s pocitem zadostiučinění jsem hodila na zem jeho tričko i s tou zpropadenou maskou. Přesunuli jsme se do sprchy. Opatrně mě umýval a každou odřeninu na kterou narazil, jemně políbil. Hladili jsme se navzájem a já konečky prstů zavadila o čerstvou jizvu na jeho hrudi.

„Hidan?“ zeptala jsem se.

„Jak to víš? Už jsi byla…“ zarazil se.

„Pochlubil se sám…“ zabolelo mě při té myšlence a sklopila jsem hlavu.

Vzal mě za bradu a zvedl mi oči do úrovně těch jeho, usmál se a tiše řekl : „Už je to námi.“

„Obavám se, že to je teprve začátek!“ ozvala se Ta druhá, ale rychle zase zalezla, protože ani ona si nedovolí kazit tuhle chvíli.

Drželi jsme se v objetí a nekonečně jsme se líbali. Pak mne znovu vzal do náruče a odnesl si mě na postel. Ústy a odfoukáváním si hrál se zasychajícími kapičkami vody na mém těle a já měla pocit, že se rozplynu. Jeho doteky byly tak jemné a opatrné, že jsem se nezmohla na nic jiného než se k němu tisknout a prohnout se pod každým náporem vzrušení. Dlouho si se mnou hrál až jsem si ho musela přitáhnout k sobě blíž. „Neboj, já se nerozpadnu…“ zašeptala jsem a silněji jsem kolem něj obmotala končetiny. Nenechal se dvakrát pobízet…

Ještě dlouho jsem pak leželi v objetí a povídali si. Vyprávěl mi, jak měl namále. Že Hidan ho sice zasáhnul, ale těsně minul.

„Stejně by mě to ale asi zabilo, kdyby mě včas nenašel vracející se jeden tým od nás,“ pokračoval ve vyprávění. „Tsunade se opět podařil zázrak a dostala mě z nejhoršího. Když jsem se probudil, zjistil jsem, že tebe už ale nenašli…“ ještě teď vypadal zdrceně.

„Já vím. Odtáhli mě s sebou, když zjistili, že ještě dýchám. Zavřeli mě do sklepa a přivázali ke zdi. Chtěli informace, ale nechtěla jsem jim je dát, když mi řekli, že tě zabili. Proto si na mě pozvali Itachiho…“ pokračovala jsem já.

„Zkusil na tebe Měsíčního čtenáře?“ zděsil se Kakashi a tisknul mi rameno silněji než předtím.

„Jo, zkusil , ještě teď mě svrbí pravá noha při pomyšlení na katanu, ale moc daleko nedošel,“ ušklíbla jsem se.

Kakashi vypadal vyjeveně a tak jsem mu popsala, jak se mi ho podařilo dostat s pomocí Té druhé.

„Za to tě nezabil?“  tvářil se nevěřícně Kakashi.

„Ne, díky tomu mi pomohl utéct…“

To už asi na něj bylo moc a tvářil se dost divně.

„Snažím se ti tu vysvětlit, že tenhle Uchiha nemá tak ledové srdce, jak si většina lidí myslí. Všechno má svůj důvod a já ten jeho znám a pochopila jsem ho. Nemůžu ti říct, proč udělal, co udělal, ale jednou se to dozvíš a možná ho taky pochopíš. Myslíš si třeba, že bys jeho návštěvu před dvěma lety jinak přežil?“

Nějaký čas nemluvil a díval se někam do ztracena.

„Budu ti věřit, ostatně zřejmě mu vděčím za tvůj život,“ řekl, když zase začal vnímat.

„To ano a ne jednou,“ konstatovala jsem.

„Ne jednou?“

„No jo, předtím se mě snažili umučit hlady,“ a odvyprávěla jsem mu, jak mě chodil jako jediný krmit a nenechal mě ležet na studený zemi.

„Lásko, to mě mrzí,“ tisknul mě ještě víc a vypadal na to, že to pokládá za svoji chybu.

„Nemusí. Bylo to moje rozhodnutí se tam vrátit. Mimochodem dlužím ti ještě pár facek za to odložení do křoví!“ zkusila jsem změnit náladu a lehce jsem ho nabrala loktem.

„Au! To bylo jenom pro tvoje dobro. Neříkej, že se ti tam neleželo hezky!“ pobaveně se ozval Kakashi. Vypadá to, že to zabralo.

„To teda neleželo! Málem mi pukla hlava, když jsem se probrala, ty hrdino!!!“ ale to už jsem ho za trest začala lechtat. Samozřejmě si to nenechal líbit, takže za chvíli z nás bylo jenom jedno velký, ječící a smějící se klubko.

Opět jsem skončila na lopatkách a nemohla jsem hnout ani prstem o nohy. Začíná mě to štvát být pořád takhle bezmocná!

Kakashi byl nade mnou a chechtal se mojí snaze se mu vykroutit, když najednou zase zvážněl.

„Mer?“

„Ano?“

„Dlužím ti za svůj život. Kdyby mě ta Kakuzova obluda zasáhla, bylo by po mně okamžitě…“ díval se mi do oči Kakashi.

„Já vím,“ řekla jsem přiškrceně.

„Proč jsi to udělala?“ zeptal se a sledoval mě.

„Tak už se přiznej! Obě víme, co k němu cítíš…“ objevila se zase Ta druhá.

„No, řekněme, že jsem tě nemohla nechat umřít mojí vinou. A navíc,“ přitáhla jsem si ho víc k sobě, „nejsi mi tak úplně nesympatickej…“ Vroucně jsem ho políbila.

„To nebylo přesně to, co jsem myslela!“ ohradila se Ta druhá, „radši mu to řeknu sama, když ty to neumíš!“

„Nekaž to! Nerozumíš dvojsmyslu?!“ dusila jsem jí.

„Aháááá!“ Chytrá holka!

Když se naše rty oddělily zašeptal mi do vlasů : „Už jsem myslel, že tě neuvidím a budu zase sám…!“

Dívali jsme se na sebe, on mě pohladil a řekl : „Hlupáčku! Víš, že tě opravdu mohli zabít?“

„Vím,“ odvětila jsem, „a dokonce se jim to tam podařilo…“

„Ccoo??? To jsi…“ nepodařilo se mu domluvit. Tentokrát jsem vrchním zacpávačem já a už jsem se nenechala odbýt.

Někdy kolem půlnoci jsme vysílením usnuli, oba s takovým tím přiblblým šťastným úsměvem!