Nový přírustek – 2.

    Východ slunce je zastihl už na cestě k dalšímu záchytnému bodu, kde se měli setkat s dalším členem jejich výpravy. Kožoměnkou Maud a její vílí družkou Tekkel. Informace o jejich sexuální orientaci znechutila zjevně pouze jako trpaslíka rudovlasou Lothaire. Ur neodolala a rýpla si.
„Copak ty poznáš v posteli rozdíl mezi mužem a ženou, když jsi ani jedno ještě nezkusila?“ Na to po ní seveřanka bleskla rychlým rozběsněným pohledem, ale místo toho, aby po drowí kněžce vystartovala, se jen otočila a přidala do kroku. Ur se jenom zasmála jejímu pokusu vydeptat jí ostrým tempem pochodu. Ať měla rudovlasá sebedelší nohy…kdo to kdy slyšel unavit lehkonohého elfa chůzí? Pobaveně na sebe se Zairem pohlédli a provokativně se svižně rozběhli a zpomalili až před oběma seveřany. Ozvalo se vzteklé zaskřípání zuby a tlumená nadávka.

     V brzkém odpoledni dorazili na místo, které si podivný ženský pár k setkání vybral. Ještě však nedorazily. Ur musela uznat, že místo bylo chytře vybrané. V horském výběžku, kde nezanechávali žádné stopy, nebyla nouze o jídlo a voda také nebyla daleko. Termální prameny se zde vlévaly do prohlubně v žulové ploše chráněné keři a kapradím otevřené ze tří stran. Ze severu se tyčila skalní stěna, která tvořila přirozenou ochranu před větrem a vniknutím nepřítele. Ur ze sebe nedočkavě shodila zaprášené cestovní oblečení a špičkou nohy vyzkoušela vodu v jezírku. Byla tak teplá, aby se na holé kůži dala ještě snést. Nohu do vody rychle následovalo i její tělo, které se slastně otřáslo. Nebyla zima, ale z podzemních říší byla přeci jen zvyklá na teplejší vzduch, a tak jí horká voda poskytovala nebývalou rozkoš a pocit bezpečí.

     Keře se rozhrnuly, zrovna když si máčela vlasy, aby je mohla vydrhnout štědrou dávkou vonného mýdlového písku. Lothaire se bez ostychu svlékla a vděčně se uchýlila kouřící se vody. Věnovala své nevítané společnici jen zdráhavou pozornost.
„Tyr mě poslal, že nikdo nemá chodit sám. Máme se držet ve dvojicích. A protože si jistá slečinka vymyslela, že si potřebuje dát koupel…“ Ur si na chvíli přestala mydlit vlasy a podala jí pytlík s mýdlem.
„Jako bys nesmrděla. Mýdlo, nebo držíš půst v mytí na další týden?“  Vedle nich se ozval smích.
„Má pravdu, i když jsi bojovnice, nemusíš být cítit jako toulavá fena.“ Další zahihňání se ozvalo za barbarkou a dvě dlaně objaly a potěžkaly její dobře rostlé poprsí.
„Je to škoda pro takovou pěknou babu být špindíra.“ Lothaire znechuceně zaryčela. Překvapily ji a ještě ji zesměšnily před tou…tou… Ur ani nemrkla.  O nově příchozích věděla, protože k nim byla čelem. A pak…pro její citlivé uši bylo nemožné neslyšet měkké našlapování mohutných psích tlap. Maud s Tekkel dorazily a louhovaly se společně s nimi, jako by to bylo obyčejné setkání starých známých. 
„Jdi ode mě ty vílí lesbičko!“ Vřískla Lothaire a ve snaze setřást ze sebe její ruce jí svým mohutným tělem přimáčkla ke stěně. Tekkel zalapala po dechu, ale usmála se.
„Tahle se mi líbí. Je netknutá.“ Ur ani neprotestovala, když  přes břicho a boky ucítila nenechavé ruce druhé návštěvnice.
„Dáme čtyřku sestřičky?“ Nadhodila a polechtala Ur špičkou jazyka po ebenové šíji.

     Po výstupu ve vodě si Lothaire držela od těch úchylných ženštin odstup, a tak se zbytek dne odehrál v příjemném, uvolněném duchu. Ur si jejich společnost naopak užívala a rozhodně se nebránila intimnostem, kterými ji obě ženy zahrnovaly po tom, co Lothaie nevydržela nátlak ze strany Tekkel a oddupala za oběma muži. Koneckonců co je špatného na společné hygieně? Už dlouho jí nikdo nemyl záda a estetičnost žen oproti mužům se nedala popřít. Příchozí byly svým způsobem krásné. Maudiny černé vlasy s modravým nádechem byly krátké a hebké jako kočičí srst a její štíhlé malé postavě vévodil lichotivý výstřih a velké tmavé oči v jinak drobném obličejíku zářily jako dva lesklí černí brouci. Tekkel byla pravý opak. Dlouhé, ale ladné tělo nevypadalo lidsky. Byla moc vysoká, ale dobře stavěná. Dlouhé zelené vlasy a žluté oči typické pro všechny víly netřeba zmiňovat. A cizí vzhled Ur je očividně přitahoval. Její rasa nebyla na povrchu moc častá.

     Když přišly do tábora, muži už je očekávali. Ur by docela zajímalo, co přesně jim Lothaire řekla. Ale ať už to bylo cokoliv, tvářili se normálně. Pokud tedy považujete za normálního elfa, který sotva dokázal skrývat sliny při pohledu na ta dvě exotická stvoření. Ur se královsky bavila, když mu vysoká Tekkel podala ruku k potřesení, a jeho oči spočívaly o dost níž než byly její oči.

     Ur se znechuceně šklebila. A nebyla jediná, které cibulačka nevoněla. Masožravá víla krčila nos a s odporem do sebe polévku lila z misky. Ur si podezřívavě prohlížela Lothaire, které se najednou s úsměvem bavila se Zairem a udělala si pro sebe poznámku, aby se později zeptala Tyra, jestlipak mu nezůstala trocha té srnčiny z předešlého dne. Znuděně si zívla a doufala, že se konečně dozví, jakou roli mají Tekkel s Maud sehrát v jejich spletitém úskoku. Podle zvěstí, které o Maud kdysi zaslechla usoudila, že musí být mezi kožoměnci něco jako nekorunovaná vládkyně, která se však o svůj druh nijak zvlášť nezajímala a přenechávala břemeno vládnutí někomu jinému, i když její slovo stále platilo téměř za svaté. Jen jí zatím unikalo, čím je tak zvláštní. O víle nepochybovala, protože ty se svými velkolepými magickými schopnostmi patřily mezi obávané válečnice díky svým dlouhým a jako kořeny silným končetinám. Temné víly se svým způsobem blížily spíš vražedným Banshee než něžným stvořením z pohádek. Ani lesní elfové naslouchající hlasům stromů nedokáží určit, ve kterém se víla ukrývá. Jejich přirozenost stát se součástí duše stromu nijak stromy neomezovala, zpívaly spolu se stromy jejich píseň. Ur kdysi měla tu čest vidět víly v akci…Bylo to přinejmenším děsivě fascinující. Veškeré dřevo v jejím okolí se probudilo k životu a proměnilo se v útočící šlahouny ostrých větví.

     Po chvilce zachytila Maudin zvídavý pohled. Zvedla se a posadila se k ní.
„Ty máš být ta falešná elfská princezna?“
„Tak nějak, jen mi ještě nikdo neřekl, jak ze mě chtějí udělat zlatookou elfku.“ Maud se hrdelně zasmála.
„To je to nejmenší má drahá. Moje schopnosti jsou sice omezené rasou, ale elf je pořád elf, ať už je to temný, zlatý, nebo měsíční. Jen by mě zajímalo…Jestli dokážu změnit tvoje unikátní oči…“ Ur se zatočila hlava z toho, co jí Maud naznačovala. Dokázala snad měnit podobu i jiných lidí než samy sebe? Bez iluzí? Ona sama dokázala vyvolat iluze na bázi fata morgana, ale skutečně nahradit cizí tvář jinou?  To byla její specialita? O něčem tak úžasném ani nesnila. Na celém světě jsou tři možné způsoby, jak imitovat něčí podobu. Iluzemi všech druhů, usmrcením nositele a následnou krádeží vlastníkovy kůže, nebo magií vlastní pouze kožoměncům. Kožoměnci se nořii do podstaty živých osob a poté ji perfektně kopírovaly. Myšlenka, že nebude zahalena pouze křehkou iluzí ji uklidňovala.
„V jakéhokoliv elfa ženského i  mužského pohlaví mě přeměnit dokážeš, ale v orka už ne…Je to tak správně?“ Maud roztáhla tvář do pokřiveného úsměvu.
„Chytrá holka. Líbíš se mi.“ Ozvalo se zakručení Maudina žaludku.
„A budu tě mít ještě radši, jestli máš ještě něco k jídlu. Celé dva dny ve psím těle v pohybu si žádá náhradu.“ Tomu se Ur nemohla nesmát a odmítnout také ne. Rozhodla se, že je čas na návštěvu k Tyrovi a poptat se na jeho zásoby.