Nový začátek
by MikhailKdyž mi napsali, že jsem tu práci dostal, nejraději bych začal skákat a tancovat, no zkrátka dělat všechny ty věci, co lidé dělají, když mají z něčeho velkou radost.
Ještě než jsem odmaturoval, věděl jsem, že tohle je přesně to, co chci dělat. Nicméně k úspěchu a splnění snů vede většinou dlouhá a trnitá cesta a ta moje nebyla o nic jednodušší. Svědčí o tom už jen fakt, že jsem tuhle svojí vysněnou pozici v grafickém studiu dostal až teď, ve svých pětadvaceti letech – šest let od zdárného ukončení střední školy. Má předchozí zaměstnání nebyla žádnou procházkou růžovým sadem. Kolektiv nic moc, práce mě nebavila a co si budeme povídat – peníze taky žádná sláva. Ale to se teď změní. Jasně, nemohl jsem vědět, jestli kolektiv bude lepší, ale byl jsem, tak nějak… plný optimismu.
Tak mě napadá, že jsem se ještě nepředstavil. Jmenuji se Nathan Schnaider (vážně jsem Čech ale máme to v rodině takové… složitější), kolik mi je už víte. Vystudoval jsem střední grafickou školu a ačkoliv jsem tam nastupoval spíše proto, abych měl maturitu, záhy jsem zjistil, že mě to opravdu baví a chtěl bych se tím živit. Věděl jsem také, že mám schopnosti na to, aby se mi to vyplnilo. Ale ta vysněná pozice stále nikde. Až do teď. Zúčastnil jsem se výběrového řízení do jedné menší firmy. Začínalo zpracováním daného zadání, pak následoval pohovor a týden napjatých nervů, kdy jsem neuroticky přecházel po bytě a bál se zkontrolovat maily, jako malé dítě. Pak se konečně ozvali. Když jsem ten mail otevíral (a že si Outlook dával setsakra načas), tak se mi klepaly ruce. Radši jsem zavřel oči a otevřel je o pár vteřin později. Přelétl jsem mail očima a pohled se ustálil na jediném slově: „Přijímáme.“ Prý se mám hned zítra ráno dostavit do sídla firmy, kde se mnou proberou podmínky spolupráce, sepíšou smlouvu, ukážou mi pracovní prostředí a seznámí mě s kolegy.
Šel jsem spát relativně brzy ale dlouho jsem nemohl usnout. Nakonec se však přeci jen podařilo a záhy už jsem s nespokojeným mumláním vypínal budík na telefonu. Vyhrabal jsem se z postele a v koupelně se zhrozil nad kreací svých světle hnědých vlasů. Neměl jsem je nijak zvlášť dlouhé – díky bohu za to, bůhví, jak bych vypadal, mít je delší než těch deset-patnáct čísel. Nastalou katastrofu jsem poměrně rychle vyřešil vhodnou dávkou gelu a po krátké úvaze u šatníku jsem nakonec zvolil klasické sako s tím, že tím rozhodně nic nezkazím. Tušil jsem, že v malé firmě se na nějaký formální styl moc hrát nebude ale je lepší tyhle věci nadhodnotit. Ještě si správně uvázat kravatu (což je těžší, než by jeden řekl), a může se jít.
Mé staré, věrné Volvo mě přivítalo přátelským pomrknutím směrovek po stisknutí příslušného tlačítka na klíči a na zadním sedadle přistála brašna s notebookem a nezbytnostmi typu dokladů a vytištěného přijímacího e-mailu. Byl jsem nervózní, samozřejmě, ale jedna z mých silných stránek byla, že jsem se dokázal na dobu potřebnou od problémů oprostit a soustředit se na něco jiného – v danou chvíli na řízení. V Praze se člověk naučí velmi rychle, že za volantem se ničemu jinému věnovat nesmí. Potěšilo mě, že Praha byla v devět ráno docela dobře průjezdná, takže za deset minut půl desáté jsem zaparkoval před nenápadným domečkem kousek od metra Háje. V momentě, kdy jsem vyndal klíček ze zapalování, se mi vrátila ztracená, nebo spíš odsunutá, nervozita. Sebral jsem brašnu a jal se zkoumat zvonek. Byla to poněkud jednostranná volba, protože celý domek evidentně obývala jediná firma. V tom někdo zavolal: „My vás tady neukousneme!“ Trhnul jsem sebou a poplašeně vzhlédl. Když jsem viděl černovlasého muže, jak se na mě dívá z okna s upřímným úsměvem, chviličku jsem si připadal jako naprostý pitomec ale vzápětí jsem si uvědomil, že to ze mě sejmulo veškerou nervozitu. Muž zmizel a o vteřinu později se branka s typickým zabzučením odemkla. Prošel jsem po cestičce a vyšlápl pár schodů ke vchodu, ve kterém už stál onen muž. V šedivých očích, napůl ukrytých za brýlemi bez obrouček, se mu nadšeně jiskřilo a neskrýval ani svůj úsměv, kterým mě již přivítal.
„Tak vás u nás vítám, já jsem Daniel Sokol. Dá se říct, že tady tu naší smečku usměrňuju.“ Podal mi ruku, kterou jsem bez okolků přijal. Když o tom tak přemýšlím, ani se mi moc nechtělo jí pouštět. Byl to nepochybně zajímavý člověk, oplývající řádnou dávkou charisma, protože na mě za tak krátkou chvíli opravdu hluboce zapůsobil.
„Nathan Schnaider, moc mě těší.“ Odpověděl jsem a opětoval úsměv. Takže tohle je od teď můj šéf. No, to rozhodně není špatné ale radši nechválit dne před večerem. Ah, já jsem vám to vlastně ještě neřekl. Rok po maturitě jsem zjistil, že jsem na kluky. Minimálně se mi tedy kluci líbí – ještě jsem s žádným vztah neměl. Nemám moc buňky na seznamování a taky si neumím představit situaci, kdy bych k někomu měl přijít, a zeptat se ho, zda náhodou nesdílí můj zájem.
Po oboustranném ujištění, že tykání opravdu nevadí, jsme se odebrali do kanceláře, která evidentně patřila jemu. Byla vkusně zařízená a útulná – na rozdíl od velkých grafických studií, kde se hrálo v první řadě na design, a až poté na pohodlí fyzické i duševní. Usadil mě na pohodlný kožený gauč a zeptal se, zda nechci něco k pití a po mé kladné odpovědi se omluvil a šel sám udělat kafe. Ani jsem se nepozastavil nad tím, že neměl asistentku – ostatně, byla to opravdu malá společnost, ale přesto mohl říct někomu ze svých podřízených a neudělal to. Ten člověk ve mně vzbudil vážný zájem – chtěl jsem se dozvědět víc. Až jsem skoro zapomněl, proč tam vlastně jsem. Vrátil se akorát ve chvíli, kdy jsem si přepečlivě utřídil myšlenky a položil na stůl dvě kávy. Ještě se natáhl pro složku papírů, která ležela na těžkém dřevěném psacím stole a posadil se vedle mě. Procházel se mnou smlouvu krok za krokem a já jsem si, chtě-nechtě, musel přiznat, že se víc soustředím na samotný jeho sametový hlas, než na to, co skutečně říká. Znovu jsem se donutil se soustředit, ale tušil jsem, že tohle bude ještě hodně, hodně zajímavé. Odkýval jsem položky ve smlouvě a dohodl se na nástupním platu a nástupu hned druhý den. Jeden podpis, druhý, třetí a je hotovo.
Další následovalo představení kolegům. Počkal, až v klidu dopiju kafe – které bylo mimochodem vynikající – a vzal mě do zasedačky, kde spolu tlachalo všech pět zaměstnaných grafiků a dvě sekretářky. Když vešel, tlachání umlklo a všechny oči se soustředily na mne.
„Dobré ráno. Jak všichni víte, od zítřka nám přibude nová posila. Tou posilou je tady Nathan. Nathane, tohle je náš tým: Honza, Verča, Michal, Tereza a Martin dělají grafiku, takže kdybys měl s čímkoliv problém, určitě neváhej se zeptat, věřím, že ti pomůžou. Lucka a Sabina vyřizují telefony a většinu komunikace se zákazníky, aby vám ušetřily nervy a čas.“ Dokončil představení a já jsem měl poměrně rychle přehled o tom, kdo je kdo, protože když zaznělo něčí jméno, dotyčný lehce kývl hlavou mým směrem v němém pozdravu. Teď jsem byl ještě podstatně raději, že jsem tu práci získal.
Práce mi šla od ruky, ačkoliv jsem se musel sem tam někoho na něco přeptat. Přeci jen, už jsem byl pár let ze školy venku. Zapadl jsem do kolektivu rychle a všechno to tak obecně bylo skvělé. Asi za čtrnáct dní přišel Daniel s tím, ať si na pátek večer udělám čas, že domluvil firemní večeři. Jelikož byl věčně zapikaný u sebe v kanceláři, tak jsem se upřímně těšil, že budu mít možnost si s ním popovídat. Zbytek týdne uběhl jako voda a najednou tu byl pátek, který se nesnesitelně táhl. Přežil jsem návrh na obal opalovacího krému, vygeneroval tiskové PDF a odeslal vše na FTP server. S potěšením jsem si uvědomil, že už je pět a vybavil jsem si znovu ty šedavé oči, které mě nepřestávaly fascinovat. Možná proto, že jsem Daniela viděl tak málo a možná proto, že měl obojího požehnaně, ten prvotní šarm a charisma na mě stále působily. Stále mnou projel elektrizující výboj, kdykoliv se mi podíval do očí a usmál se, či mě snad dokonce za něco pochválil. Objevil se ve dveřích a rozdal pozvánky do celkem slušné restaurace s tím, že se tedy uvidíme v osm na místě.
Sjel jsem autem domů a hodil na sebe černé džíny a černou košili. Nic přehnaně oficiálního, jen decentního. Ještě jsem se pro jistotu zkontroloval v zrcadle a pojistil se dávkou deodorantu. Možnosti dopravy jsem rychle přehodnotil a rozhodl se pro MHD – nejsem častý pijan, ale dneska jsem se chtěl opravdu bavit se vším všudy. Dorazil jsem o akurátních pět minut dříve a všiml jsem si, že Daniel už také dorazil. Sebral jsem odvahu a šel k němu.
„Ahoj…“ Začal jsem a proklínal sám sebe za tu bezdůvodnou nervozitu. Vždyť jsem si s ním chtěl jen promluvit.
„Ahoj, Nate,“ usmál se, tím svým kouzelným úsměvem, který mě vždycky dokázal zbavit jakýchkoliv pochybností, „vyhovuje ti to tady?“
„Ah, jasně – je tu příjemně.“ Odpověděl jsem, o poznání klidnější.
„To jsem rád. No, hádám, že ostatní dodrží tradici, takže nejbližšího dalšího příchozího můžeme čekat tak za půl hodiny.“ Tiše se zasmál a naprosto bez váhání se mi zahleděl do očí, což jsem nečekal a vyvedlo mě to z míry. Připadal jsem si, jako když se na mě dívá ten příslovečný sokol, sídlící v jeho příjmení a ne můj o šest let starší nadřízený. Jako by si ve mně chtěl číst a já jsem mu to bez okolků dovolil. Setrvával ve svém zkoumání déle, než by se dalo považovat za slušné, ale nakonec své oči přeci jen obrátil jinam. Objednali jsme si jídlo a pití a za půl hodiny se skutečně ukázal první z naší party, velmi těsně následovaný ostatními.
Začali jsme jíst, přitom jsme nemálo pili a pitím to pokračovalo. Ve druhém baru už nás byla sotva polovina a všichni jsme byli solidně v náladě, přesto stále na stole přistával jeden koktejl za druhým. Ve tři ráno jsme se, já a Daniel, rozloučili i s Michalem, který zbyl jako poslední. Přes smysly mohutně zastřené alkoholem mi ještě došlo, že bych se měl vydat na MHD směrem domů, ale nohy to záhy odmítly. Málem jsem se složil na chodník, nebýt Daniela, který mě chytil a poskytl oporu.
V alkoholovém opojení mi to přišlo jako ten nejlepší nápad na světě, takže jsem ho bezmyšlenkovitě obejmul, zabořil mu hlavu do ramene a začal se mu omlouvat za to, že se mi strašně líbí. Nepamatuju se na detaily, ale nevzpomínám si, že by ho to nějak překvapilo nebo šokovalo. Jen mě jednou rukou držel a druhou vytáhl telefon a zavolal taxi. Když mi pomohl na zadní sedadlo z jedné strany auta a sám si sedl z druhé, okamžitě jsem usnul.
Probudil mě jeho tichý hlas.
„Nate… no tak… Nate…“ Pootevřel jsem oči a zjistil, že mám hlavu složenou v jeho klíně. Musel jsem ve spánku sklouznout. Znovu promluvil.
„Buď tě můžu nechat odvézt k tobě domů, nebo teď půjdeš se mnou nahoru a ukážeš mi, jak moc vážně jsi myslel to, co jsi řekl. V každém případě tě do ničeho nechci nutit a slibuju, že z toho nebudu nic vyvozovat.“ Nechápal jsem, jak je to možné, ale ten chlap byl dokonale střízlivý a já jsem v ten okamžik vystřízlivěl taky. Poloseděl jsem v taxíku a přemýšlel nad možnostmi. Každá vteřina měla v tu chvíli cenu zlata.