O čas ve stínu

Chvíli tam jen tak strnule stáli. V hlavách si chtěli urovnat, co se vlastně děje.

„Měli bychom jít, kdo ví, co nás všechno může potkat.“ Prolomil ticho Erin a udělal pohyb, kterým Radenovi naznačil, že má v plánu odcházet.

„Stůj!“ Chytil ho v ten moment Raden za rameno. Na chvíli se jeho oči změnily, zazářily víc modře, než byla jeho obvyklá barva očí.

„Nějak mi není dobře.“ Přiznal po pravdě, hlava se mu začala motat. Chytil se blízkého stromu, ale ten pocit neustával.

„Počkej.“ Řekl se značnými problémy a za stromem se vyzvracel.

„Už je ti líp?“ Zeptal se ho Erin a pomalu k němu došel. Raden se na něj otočil, oči měl syté modré, avšak kůže byla sněhově bílá. Vypadal skoro jako mrtvý. Již ztratil výraz a padl na Erina celou svou vahou. Erin ho s lehkými problémy stačil zachytit, udělal sice krok zpět, ale ustál to. Raden však ztratil vědomí.

„Co ti je? Co je, Radene?!“ Začal ho plácat po tváři, aby ho probral. Již na první pohled to však bylo zbytečné. Raden byl zcela mimo. Ústa mu začala také modrat. Přiložil tedy rychle hlavu k jeho hrudi, aby zkontroloval dech, ten byl však v pořádku. Poté mu sáhl na čelo, a zjistil, že ani horečku nemá. Byl spíše lehce podchlazený, což ale dost možná způsobovala ta chladná noc.

                Erin se tedy rozhodl rozdělat oheň. Byl rozhodnutý, že pokud se Raden do úsvitu neprobere, buď ho někde schová a půjde pro Elyu sám, nebo se ho pokusí nést. Byl z  trojice nejvyšší, i když nebyl žádný obr. Raden byl v tomto směru na opačné straně barikády, byl z těch třech nejmenší. Většina dívek dosahovala stejné výšky jako on, a proto se mu za to, zvláště Erin, občas smál. I tak to však nebyl žádný prcek, kterého by Erin vzal na rameno a nesl, jak dlouho chtěl. Neměl čas, vlastně ani prostředky na to, aby oheň rozdělal. Měl však jeden malý trik, o kterém nikdo krom něj nevěděl. Nejdříve posbíral nějaké dříví a připravil ohniště. Uvědomoval si, že nemrtví mohou být stále blízko a proto vše nachystal za menší hrází, která je kryla před okolím. Když měl vše přichystané, vzal do ruky svůj meč. Začal se soustředit, chvíli si něco mumlal pro sebe, poté však mečem proletěla sytě zlatá jiskřička, která na chvíli až nepříjemně osvítila okolí. Dojela po broušeném ostří od rukojetě až na úplnou špici, kterou Erin přiložil k ohništi. Chvíli se nic nedělo. Uběhla vteřina, dvě. Poté však oheň vzplál s ohromnou silou. Erin musel uskočit o trochu dozadu, aby ho horké plameny nepohladily po tváři. Poté se vyčerpaně posadil. Radena dal k ohni tak, aby mu nebylo moc velké teplo, ani moc velká zima a hlídal.

                Noc zatím ubíhala klidně. Erin byl schovaný ve stínu jednoho ze stromů a jen občas šel Radena zkontrolovat. Jednak aby věděl, jak na tom Raden je a také proto, aby se u ohně na chvíli alespoň trochu ohřál. Po uběhnutí asi tří hodin, byl Erin zrovna ve stínu blízkého stromu, když zaslechl podivné zvuky. Nevěděl, jestli ho přemáhá únava a hraje si s ním vlastní fantazie, nebo se opravdu něco děje. Snažil se ještě více ponořit do zvuků tmy, dokonce na chvíli i přivřel oči, aby si byl jistější. Něco se za hrází pohybovalo. Velmi tiše, velmi pomalu. Nepřišlo mu to jako pohyb mrtvol. Ten byl značně nemotornější. Měl však nyní nad svým soupeřem výhodu. Věděl o něm. Prudce cukl hlavou o kousek vedle, kde uslyšel zvuk nyní.

„Jsou to zvířata? Vlci? Nebo něco jiného?“ pošeptal si zamyšleně tiše pro sebe. Znovu cuknul prudce na druhou stranu, odkud vyšel zvuk nyní. Cuknul tak rychle, že se i lekl, aby na sebe neupozornil. Stále číhal v úkrytu. Poté spatřil nohu. Lidskou nohu, kterak se mihla na kraji hráze. Silně mu bušilo srdce. Kdyby jeho nepřítel stál kousek vedle něj, určitě by ho tlukot srdce prozradil. Zahlédl ruku. To, co bylo na druhé straně, se pohybovalo po čtyřech, ale vypadalo to jako člověk.

„Co to sakra může být?“ zamumlal si znovu Erin. Najednou to skočilo. Rychlý, dlouhý skok směrem k ležícímu Radenovi. Erin neváhal a vyskočil i on ze svého úkrytu s mečem napřed. To, tedy, ten člověk však Erina zaregistroval a uhnul se jeho útoku. Chytil ho za rameno a obratně ho složil k zemi. Začal mu páčit ruku tak, že mu ji kdykoliv mohl zlomit.

„Kdo jsi?“ Řekl podivně vypadající chlapec, který měl nyní nad Erinem jasnou převahu.

„Kdo jsi ty?! A co tady chceš? A proč tady lezeš po čtyřech?!“ Vypálil ze sebe s emocemi Erin.

„Já jsem Erin a snažím se chránit svého přítele. Chceš nás okrást, zabít, nebo kdo jsi?“ Řekl už klidněji, i když při slově zabít si uvědomil, že je to dost dobře možné.

„Sklapni.“ Zašeptal a začal se rozhlížet po okolí, jakoby něco slyšel.

„Myslel jsem, že ten na zemi je další mrtvý, který jen odpočívá. A po čtyřech jsem chodil, abych nebyl vidět z dálky. Taky jste viděli ty nemrtvé? A co je s tvým přítelem? Vypadá, jakoby se měl za chvíli stát jedním z nich.“

„Nic mu není.“ Ani si nepřipouštěl myšlenku, že má chlapec pravdu, že by se Raden mohl stát přítelem, jehož jedinou touhou bude, aby ukousl kousek z jeho ruky, z čerstvého masa. Od začátku se mu v hlavě honila i tato myšlenka, vypadá totiž tak logicky, vzhledem ke stavu, v němž je, vzhledem k těm očím.

„Jen se mu udělalo zle z toho, co viděl. Vypálili celou vesnici, asi jsou všichni mrtví. A co hůř, udělali to ti, kteří už mají být dávno ve svých rakvích několik metrů pod zemí.“

„Takže jste to také viděli.“ Opáčil neznámý s jistým pochopením, s povzdechem.

„Mé jméno je.“ Na chvíli se odmlčel.

„Na mém jménu nezáleží, Erine. Nechceš je vědět a mé jméno přináší jen problémy. To je ostatně důvod, proč jsem tu. Musím cestovat po světě, protože nikdo nesnese, když je s někým, od koho nezná ani takovou věc, jako je jméno. Když mám falešná jména, stejně na ně neslyším a lidé na to rychle přijdou.“

„Co jsi to za člověka, když nemáš ani jméno? Jak bych tě mohl chápat? Já, a myslím, že ani Raden, až se probere, nedokážeme spolupracovat s někým, kdo nám ani neřekne své jméno.“

„Takže Raden, Erine?“ Lehce se pousmál.

„Znám vaše jména, to je dobré. Ale jak tě sakra napadlo, že bychom mohli spolupracovat?“ Dodal bezejmenný trochu opovržlivě.

„Nepotřebuji někoho, kdo by mě brzdil, zvlášť ne někoho, kdo rozdělá uprostřed noci oheň necelý dva kilometry od vesničky, kterou vypálili nemrtví, asi aby byli líp vidět.“ Pustil ho konečně z chvatu a Erin jen tvrdě dopadl na zem. Rozešel se rozvážným, přikrčeným krokem, i když bylo vidět, že se snaží spěchat, k blízkému potůčku, z něhož bylo řinčení vody slyšet až k nim. Podivné bylo, že i když se jednalo o údajného cestovatele, neměl žádný batoh nebo něco, v čem by mohl nosit své věci. Sundal si tedy jednu část ze svých svršků, kterých měl na sobě několik, aby mu nebyla zima. K potůčku se ohnul, viděl v něm odraz měsíce. Chvíli se na něj díval s odevzdaným výrazem, poté však jakoby se probral a pokračoval v činnosti. Svršek namočil co nejvíce a zase se tím podivným, přikrčeným během dostal zpět k ohni. Z trička, šlo-li tomu tak říkat, ještě kapala voda, nasálo jí poměrně hodně.

„Je mi to líto, ale pokud chceš zmenšit šanci, že nás objeví, budu to muset uhasit.“ Nečekal na Erinovu odpověď, který jen sledoval jeho počínání a občas se rozhlédl, jestli není v okolí nějaké nebezpečí. Triko začal ždímat na oheň. Menší proud vody na něj dopadl. Začal však prskat. Voda jakoby zmizela ještě dřív, než se dotkla samotných plamenů. Oheň hořel dál, ždímání na něm žádnou změnu nevytvořilo. Bezejmenný se podíval na Erina výrazem, co že se to vlastně děje. I kdyby ho ta voda neměla uhasit, měla by k tomu minimálně výrazně pomoct a ne mizet ještě před tím, než se ho dotkla. Rychle skočil k Erinovi, který to vůbec nečekal a přiložil mu k hrdlu nůž, jež vytáhl z opasku, kde ho měl šikovně skrytý.

„Co jsi sakra zač? Proč tu na mě hraješ divadlo?“ Erin nebyl schopný slova. I když věděl, proč oheň nešel uhasit, v žádném případě nečekal takovou reakci. Hned mu bylo jasné, že ten, co ho právě drží v šachu, něco ví, něco, co by vysvětlovalo celou tu jeho opatrnost, to, že nemá batoh a celé to podivné chování, to, že nikomu neříká jméno. Erin si však nemohl dovolit luxus dlouho přemýšlet.

„Nehraju divadlo.“ Lehce se třásl, nebyl zvyklý na takové situace, kdy smrt byla asi tři centimetry pohybu nožem.

„Jen -“ Dostal nápad, nápad, kterým by mohl držet bezejmenného v šachu, ale pokud by nevyšel, měli by to jak Erin, tak Raden spočítané. Asi vteřinu zvažoval možnosti, zda to risknout.

„Jen umím rozdělat takový oheň, nic víc.“ Vzdal se svého plánu. Nebo si ho alespoň nechal na později.

„A proč bych ti měl věřit? Řekni mi, co víš o Dvanáctce!“ Řekl mu tvrdě a nůž přirazil ještě blíže ke krku, už se více než jemně dotýkal jeho kůže a na krku vznikla i tenká ranka. I jen milimetrový pohyb by mohl způsobit vážná zranění.

„J-já“ Nemohl mluvit, jak se třásl. Opravdu se o sebe bál.

„Já o nich nic nevím! Jen to co se povídá! Vážně! Kdybych!“ Znovu se mu vrátil ten nápad. Tentokrát ho už viděl jako jedinou možnost.

„Právě jsem provedl kouzlo, díky kterému bychom zde zemřeli v plamenech oba, pokud by ses pokusil dokončit to, o co se tu pokoušíš. Pusť mě a nechám tě být.“ Mluvil nyní vážně, hrál odvážného, dal do toho, co mohl, aby mu to cestovatel uvěřil.

                V trávě, za nimi něco začalo šustit. Bezejmenný se otočil tím směrem. Erin prudce trhl rukou, nůž odhodil od svého hrdla. Složil soupeře na kolena díky zkroucení ruky a díky tomu vypadl i nůž. Dívali si se navzájem do očí.

„Jsi špatný lhář.“ Řekl mu cestovatel narovinu a s pohrdavým úsměchem se uchechtl.

„Každopádně nyní vím, že jsi nelhal. Opravdu umíš jen rozdělat oheň.“ Šustění se stále blížilo k nim.

„Co uděláš? Ty víš, kdo se blíží. Budeš mě tu držet? Nebo mě pustíš a budeš riskovat, že dokonám tamto? Měl bys přemýšlet rychleji.“ Provokoval ho. Na Erinovi byla vidět nerozhodnost. Poté ho však pustil.

„Více budu věřit živým, než mrtvým.“ Řekl suše a z trávy vykoukla první hlava mrtvého.

„Děláš dobře, nemám v plánu to dokončit. Vidím, že jsi nelhal. Každopádně pochopíš, pokud ti nepomůžu. Nemám zájem se tahat se dvěma pytli brambor.“ Už při tom, co to říkal, tak couval. Když to však dořekl, už se chtěl otočit, avšak do něčeho narazil zády. Byla to mrtvola. Instinktivně se skrčil a mohutná ruka proletěla nad jeho hlavou. Skočil směrem k ohni. Udělal jemný pohyb rukou, téměř neznatelný. Byli obklíčeni.

                „Erine?“ Ozvalo se z Radenových úst. Konečně se probral, tak nenadále, z ničeho nic, před chvílí ještě vypadal jak mrtvý.

„Teď jsme v tom všichni spolu. Chci, abyste mě poslouchali. Vezměte si každý jeden hořící klacek. Nenechte se obklíčit, jak vás jednou udeří, už se z toho těžko dostanete!“

„Erine, kdo to je?!“  Zeptal se Raden důrazně na to, kdo to k nim vlastně mluví.

„To je jedno, poslouchej ho!“ Raden vyskočil na nohy. Všichni tři rychle udělali to, co po nich bezejmenný chtěl. Kolečko mrtvol se k nim neustále přibližovalo. Nešli rychle, jakoby věděli, že dnešní snídaně už jim neuteče. Na to, aby se však nějak brzdili, zřejmě taky neměli náladu.

„Já budu mít oheň napřed, vy ho držte po stranách. Největší problém bude se odsud vyškrábat!“

Pokynul hořícím klackem na mez, která byla znovu směrem od hořící vesnice. Přešel tam však jen jeden nemrtvý, byla to teda nejsnadnější cesta k úniku.

„Jak řeknu tři, vyrazíme! Jedna!“ Najednou jedna z rukou nebezpečně se blížících mrtvol prudce vypálila proti trojici. Raden se jen těsně přikrčil.

„Tří!“ Zakřičel Raden v úleku a všichni se dali do pohybu. Nemrtví, pro které by neměl být oheň žádný problém, cítili jeho přítomnost, ale nebáli se ho. Ani ten jeden, který jim bránil únikovou cestu. Když se ho však vpředu chodící neznámý dotkl, prudce to zasyčelo a on se začal rozpadat. Již jim nebránil v cestě.

„Lepší než jsem čekal.“ Prohodil uznale, již však nebyl čas měnit plán a navíc by to bylo riskantní. Doběhli k mezi. První Erin díky své výšce dokázal po téměř strmé stěně kousek vyběhnout a odrazit se tak, že se již nahoru vyšplhal. Ti další to již však zvládnout nemohli. Raden se nezištně podíval na neznámého, spojil ruce a naznačil, aby do nich dal nohu. Erin z vrchu již natahoval ruku, aby jim pomohl. Neznámý byl nahoře během chvíle. Dole zbýval Raden. Nemrtví už se blížili, někteří k němu téměř utíkali, i když díky zvukům, které vydával hořící člen jejich nemilosrdné bandy, byli na pozoru. Díky vůni spáleného masa si i oni uvědomili, že za to může ten oheň, jehož žár cítili. Erin i cizinec napřáhli ruku z vrchu, Raden na ni však nemohl dobře dosáhnout tak, aby ho chytili a vytáhli. Ruce totiž klouzaly. Museli ho chytit za rukávy a doufat, že jemná látka nápor váhy vydrží. Raden udělal dva kroky dozadu. Víc nemohl, o krok dál už ho čekala jistá smrt. Neměl dost dobrý rozběh, ale víc si dovolit nemohl. Rozběhl se proti zdi, odrazil se a napřáhl ruce. Erin i cizinec ho chytili za rukávy. Prudce trhli, aby ho vytáhli nahoru. V tom jeden rukáv praskl. Raden sjel o kousek níž a Erin měl hodně problémů, aby ho sám udržel. Padly první rány. Nemrtví ošklivě máchli rukou a rozsekli jeho nohu. Raden vykřikl bolestí. Erin trochu pozměnil úchop a s vypětím všech sil ho vytáhl nahoru. Cizinec ho držel, aby dolů nespadli oba. Mrtvoly sice ochutnaly lidskou krev, avšak rozhodně to nestačilo na zasycení jejich žaludků. Neměli čas se zdržovat, první obcházející už byli téměř u nich.

„Skoč na mě, utíkáme!“ Křikl na Radena Erin a přikrčil se. S námahou se dostal na jeho záda a všichni tři se dali na útěk.

„Půjdou po té krvi. Ucítí ji na míle daleko.“ Upozornil je bezejmenný.

„V tom případě je musíme nějak zmást. Bez odpočinku stejně do Meanvilské rokliny nedojdeme, zvlášť když je Raden zraněný.“ Kontroval mu Erin. Radenova noha byla ošklivě rozseknutá. Tekla z ní krev a nechybělo mnoho, aby byla vidět až kost. Jak utíkali, dělala se za nimi dokonce krvavá stopa. Raden pomalu, ale jistě znovu blednul.

„Musíme mu to ošetřit, támhle u toho stromu krátká pauza. Nabereš síly a já se podívám, co s tím dovedu.“ Během chvíli doběhli ke stromu, na který tulák ukazoval. Erin byl již značně vysílen, potřeboval si oddechnout. Opatrně položil Radena na zem a sám si lehl vedle něj, aby se vydýchal. Bezejmenný se však činil, sáhl si do kapsičky pro nějaké listí, velmi podivného tvaru. Erin takové v životě neviděl. Vytáhl odsud i něco, co vypadalo jako obvaz. Listy opatrně přiložil na ránu. Raden se sice cukal, ale poté se snažil bolest vydržet, i když mu to dalo značnou námahu a měl pevně zaťaté zuby.

„Lepší?“ Raden, rád, že bolesti konečně přestaly, skutečně pocítil jakési uvolnění a tak jen přikývl.

„Říkali jste něco o Meanvilské roklině, že? Tím směrem mám také namířeno a z určitých důvodů bych šel rád s vámi, co vy na to? Myslím, že vám mohu být užitečný a doufám, že i vy mně.“

„Kdo že to jsi?“ Konečně se probouzela Radenova zvědavost, která je mu tak vlastní.

„A proč bys nám měl pomáhat? Co za to chceš?“

„Tolik nedůvěřivosti vůči někomu, kdo vám již dvakrát pomohl? Jméno vám říct nemohu, nechtěj po mně vysvětlení. A co za to chci? Jak jsem řekl, také z toho něco budu mít a i když mě zdržíte, jsou přece jen situace, kdy je lepší, abychom byli tři než jen já sám.“ Co hovořil, dávalo dobrý smysl a tak místo očekávané další otázky zavládlo chvilkové ticho.

„Teď už ale pojďme. Neměli jsme zase takový náskok. A ty už bys měl být schopný se trochu belhat, tak neber svému příteli tolik energie, budeme ji ještě všichni potřebovat.“ Skutečně, odporný zvuk nemrtvých se k nim pomalu blížil. Erin, již dostatečně vydýchaný vyskočil na nohy a hned poté pomohl Radenovi. Ten se nejdříve bál došlápnout plnou vahou na nohu, avšak po pár krocích si na bolest, která navíc neustále ustupovala, zvyknul a belhavým pohybem doprovázel Erina a neznámého, který mu sice stále vrtal hlavou, ale již vůči němu neměl takové podezření.

                „Jsme sice rychlejší, ale budeme potřebovat odpočinek, oni ne.“ Protrhl bezejmenný ticho.

„Už musíme vymyslet, jak zmateme jejich stopu.“ Pokračoval ve výkladu. Všichni se podívali kolem sebe.

„Možná bych něco měl. Jen pokud máš ještě ty hojivé listy a nějaký obvaz.“ Ozval se ten, co šel uprostřed, kulhající Raden.

„A když mám?“

„Potom budeme moct mou nohu převázat a to co tam mám teď připevnit na něco, co se hýbe. Něco, co je tu v okolí, co se nenechá tak snadno chytit a.“ Nedořekl to. Jeho hlava se pomalu přesouvala z jedné strany na druhou, jak svým pohledem začal sledovat lišku. Slunce již vycházelo a začalo tak osvětlovat širší okolí. Čas jim pomalu ubíhal.

„Vidíte to co já?“ Dořekl konečně svou řeč. Bezejmenný však na nic nečekal, udělal pár kroků směrem k lišce a hodil nůž proti její noze. Hod mu vyšel. Liška zakňučela a všichni se k ní vydali.

„Stejně musí jít pomaleji, aby to bylo podobné našemu tempu.“ Okomentoval to a ohnul se k Radenovu obvazu. Vše, co měl v ráně, přivázal k lišce a rychle udělal i Radenovi obvaz nový.
„Škoda, mohla to být dobrý snídaně.“ Dopověděl a vytáhnutím nože z liščí tlapky ji osvobodil. Ta se i s obvazem dala na útěk a nechávala za sebou, mimo jejich pachu krve, i narudlou stopu.

„Už jsou tu, musíme rychle jít.“ Ohlédli se za sebe, dělilo je již jen pár desítek metrů a tak se dali znovu do pohybu.

                „Neměl jsi to říkat o té snídani, teď mám hlad.“ Postěžoval si Raden. Erin však promluvil daleko vážněji.

„Dena s Elyou už musí být touhle dobou dávno na místě. Stihla to?“ Poprvé od jejich krizové situace si někdo z nich vzpomněl, proč vlastně do Meanvilské rokliny kráčí. Dena tam brala jejich vážně otráveného přítele, aby mu nějak pomohla. Ani jim vlastně neřekla jak. Od té doby, co jejich vesničku Nedar přepadli nemrtví, se jim stalo již mnoho věcí, které byly nad jejich chápání, které dosud pro ně byly jen pověsti a říkanky. Situace byla ale taková, že pokud chtěli pomoct jejich příteli Elyovi, museli se do rokliny dostat do dvaceti čtyř hodin. Dvaceti čtyř hodin od odloučení s Denou.

„Určitě to stihla a teď tam na nás čeká, musíme si pohnout, nesmíme se tak zdržovat.“ Řekl paradoxně ten, co je brzdil nejvíc, zraněný Raden. I když se jeho zranění hojilo překvapivě rychle, nebyla šance, že by mohl stíhat nezraněným nohám svých dvou společníků.

                Kráčeli, jak mohli, dělali jen krátké přestávky a cestou vysvětlili bezejmennému, jaký je jejich důvod cesty do ledové rokliny. V jejich zemi každý kilometr na Sever znamenal posun v teplotě a za den se dalo ze slunečného místa dojít až k ledovým tundrám. Jinak se snažili být ticho, aby šetřili energii. Nejdříve procházeli loukami s vysokou trávou, Slunce ještě hřálo jejich záda. Postupně se však louky měnily v lesy, ve kterých s každým krokem přibývalo jehličnanů. Snažili se pohybovat ve stínu, nevzbuzovat pozornost a v podstatě splynout s okolím. Když však, něco po pravém poledni, došli do míst, kde již byl sníh a velké stromy postupně nahrazovaly malé keře, spatřili před sebou obrovské zamrzlé jezero.

                „To je nádhera.“ Vyšlo samovolně z Radenových úst. Všichni se na chvíli zastavili a užasle hleděli na tu obrovskou plochu pokrytou ledem, na ten horizont zasněžených vrcholků, jež se tyčily za jezerem. Nikde v okolí nebylo vidět jedinou živou bytost, jen nádherná příroda.

„Tam v těch horách se nachází Meanvilská roklina. Myslel jsem, že už jste tam někdy byli, ale jak se tak dívám, tak zřejmě ne.“ Utnul atmosféru cestovatel, který jim stále neprozradil své jméno.

„A i když to možná krásně vypadá, budeme to jezero muset celé překonat. To by samo o sobě nebyl zase takový problém, kdyby si s námi už dobré dvě hodiny někdo nehrál. A navíc ten tvor.“ Erin, který byl ve skupinkách často mlčenlivější, tentokrát promluvil.

„Nehrál? A tvor?“ Vypadal překvapeně, myslel si, že nejhorší je už za nimi.

„Není čas na vysvětlování, kdybychom chtěli jezero obcházet, ztratíme asi čtyři hodiny a to si nemůžeme vzhledem k vaší, ani mé situaci, dovolit.“ Odpověděl poněkud tajemně a udělal první krok na ledovou plochu. Byl rád, že se stihli před tímto alespoň najíst z bobulí, které našli v lesích, protože věděl, že se jim to dost možná až do rokliny znovu nepovede.

                Sníh zakřupal pod jeho vahou, přidali se k němu i Erin s Radenem. Na celém holém jezeře nebyly vidět jediné lidské, ba ani zvířecí stopy. Jedna velká zamrzlá plocha pokrytá tenkou vrstvou napadaného sněhu.

„Pokud si s námi někdo hraje, máme výhodu, že ho nemůžeme na jezeře přehlédnout. V tak obrovské odkryté ploše se nemá kde schovat. A co se týče toho tvora, nechceš nám o něm něco říct?“ Dostal ze sebe Raden, nevydržel být ticho, potřeboval vysvětlení. Na první část cestovatel jen neochotně přikývl, moc přesvědčivé to však nebylo. Při druhé však již promluvil.

„Vše jsou to jen legendy, nikdo však přes toto jezero nechodí. A pokud ano, nechlubí se tím. Každopádně, pokud v jezeře nebo jeho okolí něco je, nevím co to je. Nikdo to neví, avšak každý, kdo se to snažil nějak zjistit, sleduje ten led zespoda. Tedy, pokud měl štěstí.“  Po těch slovech Radenovi sklaplo. Pochopil vážnost situace a jediné, co mu vrtalo hlavou, bylo, proč to ten neznámý podstupuje s nimi. Teď však nebyla vhodná doba, aby se ho na to ptal.

                V dálce, asi kilometr od nich, byl slyšet silný úder do ledu. Zespod. Celé jezero se jemně zachvělo. Všichni tři se otočili tím směrem, nic tam však neviděli. Byli již za polovinou cesty, avšak pochopili, že teď je správná doba na to, zrychlit.

„Dělejte, Radene, překousni tu bolest, už bys to skoro neměl cítit!“ Křikl na něj cestovatel. Další rána se ozvala zpod ledu, již byla blíž. Všichni tři se dali do běhu.

„Zrovna teď?“ utrousil cynicky obchodník. Na nebi, se objevil vysoko černý stín.

„Prý nemůžeme přehlédnout.“ Dodal ještě ironicky. Další rána, tentokrát již tři sta metrů od nich. Další rána, tentokrát mnohem intenzivnější. Led praskl dvě stě metrů od nich. Zpod ledu vyjela asi dva metry vysoká ploutev, která procházela pevným ledem jako nůž máslem. Blížilo se to k nim. Ploutev zmizela. Erin se podíval na nebe. Černý stín se také blížil k nim. Dosud však nerozeznal, o co se jedná. Ohromná rána asi sto metrů od nich. Led se v tom místě probořil, udělala se v něm obrovská díra. Z vodní plochy vyjela nad hladinu obrovská huba přerostlého žraloka, plná ostrých špičáků lačnících po krvi. Byl vážně obrovský jen podle tlamy, která nyní šla vidět.

„Tak-to-ne.“ Dodal cestovatel poslední poznámku. Již totiž věděl, kdo je na nebi. Raden s Erinem, kteří byli doslova napumpovaní adrenalinem, nyní běželi, jak jen dokázali. Břeh nebyl tak daleko, vzhledem k jejich situaci však byl téměř nedosažitelný. Cestovatel, když spatřil, co a kdo krouží nad jejich hlavami, nevěděl, o co se strachovat dřív. Běžel však s nimi. Na nebi zazněl nepřirozený výkřik. Velmi hlasitý, takový, který dosud ani jeden z nich neslyšel. To konečně donutilo podívat se Erina s Radenem k nebi. I přes Slunce poznali, že se jedná o velkého černého draka. Dokonce rozeznali, že na něm někdo seděl, obrovská rána, pár metrů od nich je však vyrvala z přemýšlení. Byl tam chaos, Křičeli na sebe, povzbuzovali se, věděli však, že další vynoření žraloka bude tam, kde se budou nacházet. Drak se začal prudce snášet za nimi.

„Není to Dena?“ Řekl tiše Raden. Byla to spásná myšlenka, taková, kterou si člověk snaží udržet, aby mohl věřit v to, že přežije. Ucítili, jak se led pod nimi chvěje, žralok byl už u nich. Drak však také. Byli teď na místě, kde by se nechtěl nacházet snad nikdo na světě. Byli kořist obrovského žraloka a temného, černého draka. Ucítili to. Erin to i zahlédl. Zpod nich obrovské žraločí tesáky prolomily led. Drakova obří hlava těsně minula Radena. Chtěl ještě zakřičet, aby se rozdělili, na to již bylo pozdě. Drakova hlava minula i Erina. Žralok začal pohlcovat první led pod jejich nohama. Vynořil se, měl již obchodníka téměř v hubě. Drak udělal ladný pohyb ve vzduchu, lehce se vznesl a žraloka svými drápy sekl po tlamě. Všude byla krev. Drak se znovu vznesl, žralok naopak ponořil. Nedokončil svůj manévr a jeho tlama zmizela hluboko pod hladinou, jež začala rudnout. Raden s Erinem uběhli ještě pár metrů, poté se zastavili.

„Opravdu to byla Dena?“ Podíval se Raden na Erina, bezejmenný k nim běžel, byl zdržen útokem podvodního monstra.

„Utíkejte, sakra! Na co čekáte?!“ Oba se na něj nechápavě podívali, poté se však podívali pod sebe. Jen na zlomek vteřiny zahlédli opět tu hubu tesáků určených k trhání masa. I podruhé je drak podobně zachránil, tentokrát žraloka přemohl svými čelistmi, sám při tom utržil nějaká zranění. Nyní již nečekali, všichni tři utíkali. Od břehu je nyní dělila jen asi sto metrů dlouhá trasa. Sprint na sto metrů, který měl rozhodnout o tom, zda budou žít, nebo skončí jako potrava žraloka.

„Dena nás přišla zachránit!“ Křikl Raden nadšeně.

„To není ta vaše Dena, to je Goran! A rozhodně nás nepřišel zachránit, utíkejte! Sakra!“

Sprintovali, zbývalo padesát metrů. Drak nad nimi udělal otočku. Vypadalo to, že jim z jezera už nehrozí nebezpečí. Třicet metrů. Drak letí střemhlav za nimi, má proti nim natažená drápy. Patnáct metrů. Slyší, jak vzduchem těsně za nimi prolétá něco velmi rychle a něco velmi velkého. Pět metrů. Drak natáhl své drápy, aby zachytil všechny tři. Zpod vody vyletí zakrvácený žralok. S ohromnou intenzitou vyskočí několik metrů nad hladinu a svou hubou zachytí draka za drápy. Metr. Všichni se odrazí, aby doskočili na pevný břeh. V tom okamžiku led za nimi praskl. Žralok stáhl pod hladinu draka. Osoba, která předtím na drakovi létala, v posledním okamžiku dokázala seskočit. Dopadla tvrdě na břeh, na kterém již byli i oni. Byl to asi nějaký muž, měl černé brnění i s helmou. Na zádech mu vlál černý plášť se zlatým znakem G. Z nohy mu silně tekla krev. Do stehna měl zabodnutý žraločí zub.

„Pomů -“

„Utíkejte!“ Nenechal bezejmenný Erina dokončit větu. Bez námitek se dali do běhu.

                Slunce již zapadlo, když si připadali, že utekli dostatečně daleko od jezera. Kráčeli za sebou po úzké horské cestě a pomalu, ale jistě je přepadala únava.

„Zbývá nám již jen pár hodin.“ Ozval se Erin zepředu.

„Vůbec nechápu, jak nám mohli říkat, že je to jen půl dne cesty. I když zde jdeme poprvé, často utíkáme a stejně tam ještě nejsme. Ale pozdě tam dojít nesmíme. Stačí projít tady po těch cestách až k roklině, už to není tak daleko.“

„Ale ani blízko.“ Ozval se po Radenovi bezejmenný. Byl znepokojený, měl touhu si s nimi o tom promluvit, pár věcí mu totiž nebylo jasných.
„Stůjte.“ Řekl klidně.

„Ale vždyť musíme.“

„Stůjte, stejně je nutné nabrat nějaké síly.“ Přerušil opět Radena.

„Goran se nám nesnažil pomoct, to vám asi došlo. Ale co po nás chtěl? Je to jeden z lidí, kteří mají ve světě velmi důležité slovo, a kdyby si zamanul, mohl nás už ulovit o pár hodin dřív a mnohem bezpečněji. To celé je nějaké podivné. Jakoby chtěl, aby to vypadalo, že se nám snažil pomoct. Určitě má i nějak prsty v tom, že byl zničen Nedar.“

„Kdo je to ten Goran? A proč by to chtěl?“ Vypálil hned Raden.

„Goran, jeden z osmice elitních lidí, kteří pomáhají, možná dokonce slouží, muži, o kterém vlastně nikdo nic neví. Alespoň ne nikdo z obyčejných lidí. Goran, černý rytíř, který si dokázal ochočit draka, vládne velmi silnou magií. Nevím přesně jakou a doufám, že to ani nikdy nezjistím. To, že jsme mu dnes unikli, není nic jiného než štěstí, které příště mít nebudeme. A proč by to chtěl? To je otázka, na kterou já neznám odpověď. Ale možná to víte vy? Možná to ví váš přítel, možná Dena? Každopádně bych čím dál víc rád znal odpověď.“ Raden s Erinem se na sebe podívali a v podstatě zároveň zašeptali.

„Černý rytíř, co ochočil draka.“

„Ale jak poslouchám, vy dva to asi nebudete.“ Řekl bezejmenný trochu smutně, byla v tom však cítit notná dávka povýšenosti. Poté se všichni zvedli a vyrazili znovu na cestu.

                Kráčeli po čím dál užší cestě. Na jedné straně byla mohutná skála pokrytá ledem, na druhé byla hluboká propast. Šlo se jim hůř a hůř, propast pod nimi se jakoby prohlubovala rovnoměrně s tím, jak byla cesta užší.

„Opatrně, jeden špatný krok a je konec.“ Okomentoval to vedoucí Erin, který se přilepil na stěnu a rozvážně pokládal nohu za nohu. Ostatní se k němu připojili. Teď se pohybovali opravdu pomalu, neměli v plánu riskovat pád do propasti.

„Tady je to ještě užší, opatrně.“ Hlásil znovu dopředu Erin. Udělal první krok na zúženou část. Noha mu však sklouzla. Možná za to mohla i zima, která jimi prostupovala čím dál víc. Byli z ní skoro až modří, ruce i nohy, vlastně celé tělo se jim třáslo.

„Erine!“ Ozval se Raden, chtěl mu snad vystartovat pomoct, cestovatel mu však rukou zabránil pokračovat.

„Tady, pomoc!“ Ozvalo se pod nimi. Když se Raden předklonil, viděl tam Erina, jak se drží pevně svého meče, který zabodl do sněhu, možná dokonce i do skály pod ním.

„Dlouho se neudržím, je mi hrozná zima a ruce mi kloužou!“

„Použij svou schopnost, pomůže ti, věř mi“ Řekl cestovatel s ledovým klidem, jakoby se nic nedělo.

„Schopnost?“ Nechápavě prohodil Raden.

„Nejde mi to, je mi zima, nedokážu se soustředit, nikde ji v hlavě ani v srdci nevidím!“

„Je to tvá jediná šance, my ti nepomůžeme.“ Pokračoval cestovatel v klidu, oba jakoby Radena ignorovali.

„Ptám se, jaká schopnost?“

„Uvidíš, vydrž“ Erin se začal soustředit, ruce mu už téměř sklouzly, když se na jeho meči konečně objevila jiskra. Doputovala, tentokrát až na jeho konec, poměrně rychle. Sníh se rozpustil a z meče začalo sálat teplo. Když se sníh rozpustil, bylo vidět, že je špička zabodla ve skále a díky tomu udrží Erinovu váhu. S teplem se dostala do Erinových žil i síla.  Jakoby se zároveň i lépe pohyboval. Vytáhl se, jak dokázal a rukama se od meče odrazil. Lapal rukou po kraji, za který by se mohl chytit. Již tam bylo více místa, protože se postupně rozpouštělo vše v blízkosti meče. Napoprvé se však nezachytil, nedoskočil až na okraj. S problémy se však zachytil svého meče, který i tentokrát udržel jeho váhu.

„Musíš se odrazit, jak jen to dokážeš!“ Křikl na něj bezejmenný. Erin se chvíli soustředil, následoval mohutný odraz a tentokrát se okraje zachytil. Nohama vytáhl meč, který šel ze skály až překvapivě snadno a dostal se s pomocí svých společníků nahoru. Raden ho i objal. Při tom se jeho oči obarvily do sytě modra.

                „Co to sakra je, Erine? Od kdy to umíš?“ Již se Raden nedokázal déle kontrolovat. Sice byl rád, že jeho kamarád přežil, ale spustil to na něj hned, jakmile se oddálili. Meč mezitím rozpouštěl vše v okolí, na jeho konci stále tancoval ten sytě žlutý plamínek.

„Není to dlouho, co jsem se to naučil a vlastně neumím skoro nic. Sice cítím, že se pořád zlepšuji, ale jsou v tom značné rezervy. To je ta magie, o které jsem mluvil.“ Řekl tiše. Raden nevěděl co říct. Jeden z jeho nejlepších přátel před ním zatajoval, co dovede.

„To je teď jedno, hlavní je, že žiješ.“ Řekl trochu nepřítomně a díky meči, který nyní před sebou Erin vedl, se jim chůze značně usnadnila. Cesta již byla mnohem širší.

                „Vidíte? Támhle vzadu? Ten obrovský kámen? To je začátek Meanvilské rokliny“ Ukázal rukou dopředu bezejmenný. Zbývala jim asi půl hodina, ale od cíle je dělil už jen zhruba kilometr v těžkém terénu. Meč již přestal svítit. Oni sice již nešli po uzoučkých cestičkách, ale zato se brodili v hlubokém sněhu a šlo se jim značně špatně. Raden najednou upadl do sněhu. Bez jediného slova, reakce.

„Tyhle problémy měl vždy?“ Zeptal se trochu otráveně bezejmenný. Trochu těžkopádnými, neochotnými kroky se vydal za Radenem. Erin k němu přiskákal, jak jen mohl.

„Ne, to asi, to asi to co se děje. Je toho na něj asi moc, přišli jsme o rodiny a zatím ani nebyl čas o tom nějak přemýšlet, nic takového.“ Podíval se na Radena, byl stejný, jako když se mu to stalo poprvé.

„Už je to jen kousek, dojdeme to, vezmu ho na ramena a budeme se střídat, v tomhle sněhu bude těžké se s ním tahat.“ Jak řekl, tak také udělal. S Radenem na zádech se vydali vstříc kameni, který symbolizoval konec jejich dlouhé cesty. Pořádně nespali již celý den a únava po dlouhé cestě plné nebezpečí, byla čím dál větší. Kámen byl už opravdu blízko.

                Vzadu za nimi se ozvalo silné zaječení, řev, který jim již byl známý. S hrůzou v očích se otočili. Zahlédli černého draka. Už z dálky bylo vidět, že je celkem poraněný, ale stále léta. Když se podívali lépe, zahlédli i černého rytíře.

„Rychle, utíkej, už je to tam!“ Křikl poutník na Erina, který právě nesl Radena na zádech. Erin už se nedíval ze sebe, jen běžel. Snažil se dostat k tomu kameni. Bezejmenný se ještě otočil. Zahlédl, jak z drakových úst vylétá ohnivá koule. Mířila na jednu stranu sněhové rokliny. O chvíli později vyletěla i druhá koule, která mířila na druhou stranu. Oba výbuchy způsobily laviny, které se sunuly přímo na ně.

„Už jsme tam skoro byli.“ Dodal odevzdaným hlasem Erin. U kamene však zahlédli stín. Osobu dívčí postavy. To jim dodalo elán do žil. Žena jim vyrazila naproti. Běžela po sněhu ladně, vůbec se do něj nebořila. Lavina se blížila opravdu rychle, žena však ještě zrychlila. Chytila je oba za ruce a mrštila s nimi za kámen, za který už lavina nedosahovala. Poté vyskočila do výšky a na samotný kámen dopadla. Byla to Dena.

„Máte minutu zpoždění, hošánci. Proč se tak zdržujete. Vítejte v Meanvilské roklině!“ Řekla zesměšňujícím hlasem a v tom se kámen pod ní rozpůlil. Dokázala to dobře ustát a skočila vedle, avšak v ten stejný moment něco projelo bezejmenným. Vystříkla krev, jakoby ho někdo sekl do zad mečem. Erin se podíval za sebe a viděl černého rytíře, jak drží v ruce meč, jakoby právě ukončil seknutí. Bezejmenný padl na kolena.

„Jejda, stane se.“ Řekla Dena a zakývala hlavou. Erin její chování nechápal a místo nějakých komentářů rychle přiskočil k poutníkovi. Na první pohled bylo seknutí smrtelné. Bezejmenný ho chytil za límec a přitáhl si ho k hrudi.

„Mé jméno, mé jméno je, Danir, řekni ho, řekni mi tak.“ Dostal ze sebe těžce a padl znovu zakrvácený do sněhu. Černý rytíř se se svým drakem otočil a letěl zase zpět, odkud přiletěl. Erin se k němu přiklonil a zašeptal.

„Nevzdávej to, ne teď, když znám tvé jméno, Danire!“