Očistec

„Ty kurvo zasraná!“ ječela naštvaně třicetiletá žena a kopala do písku. Oranžová zrníčka se ve sprškách rozlétla do okolí. Několik jí vinou větru vlétlo do očí. Znovu zaklela a protřela si je. Hnědé vlasy jí poposkakovaly na ramenou, modré oči barvy chrpy metaly do okolí blesky. „Počkej, až se mi dostaneš pod ruku, ty hajzle, zadupu tě do země a zmaluju tak, že tě nikdo nikdy nepozná!“ pokračovala v láteření a odkopla stranou batoh. Vyletěla z něj láhev s vodou a zakutálela se do stínu písečné duny. Žena tam zuřila nějakých dvacet minut, než se vysíleně zohnula pro batoh a šla si sednout do stínu za láhví. Zamyšleně ji vzala do ruky, odšroubovala víčko a zhluboka se napila. „Taky jsi mi tady mohl nechat dvě, ty šmejde,“ syčela si pro sebe, i když věděla, že muž, kterému byla slova určena, ji v tu chvíli neslyší. Ne, ten byl jistě od místa jejího výskytu dostatečně vzdálen, její náhrdelník bezpečně v kapse. Bezděky si sáhla na krk, kde ji, jak po probuzení zjistila, netížil onen zlatý skarabeus, kterého jí jako malé holce někdo z příbuzných koupil na cestách v Egyptě. Už si nepamatovala, kdo, zůstal jen ten dárek. A ani toho už vlastně neměla. Znovu slibovala svému bývalému průvodci deset ran egyptských a zamyšleně se natáhla do písku. Věděla, že za chvíli začne pražit Slunce a ten den se jí nikam nechtělo. Přemýšlela nad tím, co bude dál dělat. Mohla by počkat, až někdo pojede okolo, ale Kalahari nebyla dálnice a za ty tři týdny, co tamtudy cestovala, potkala stěží dvě skupinky lidí. Mohla se vydat na cestu po stopách velbloudů, ale všudypřítomný vítr již jistě zavál stopy v dáli. Zbývalo jí jít dál a doufat, že narazí na Křováky, na oázu nebo na konec pouště. Ale ne toho dne, toho dne tam chtěla zůstat trucovat a doufat, že se třeba Musaf vrátí.

„Já jsem tak neuvěřitelně blbá!“ prohlásila k večeru, když už horko sálalo spíš z rozžhaveného písku než ze Slunce. V návalu vzteku přes den snědla víc jak polovinu sušeného masa a o vodě se tím pádem téměř nedalo mluvit. Vztekle naházela vše zpět do batohu, ten si hodila na záda a bezhlavě se vydala na cestu. Bylo jí horko a byla naštvaná, na nic jiného nemyslela. Když před sebou ale viděla pomalu však jistě tmavnoucí poušť, v krku se jí vytvořil jakýsi knedlík, žaludek se jí sevřel nervozitou. „Neměla jsi žrát to maso,“ sykla si pro sebe, i když věděla, že je to nervozitou a strachem. Co ona samotná na poušti?

To by si ale nikdy nepřipustila, takže nasadila ostré tempo, i když se jí nohy bořily do písku, který měla za chvíli úplně všude. Dokonce jí i skřípal mezi zuby, na jazyku měla sucho. „Ne, ne. Chlastala sis do aleluja, teď trp, huso pitomá,“ zavrčela si pro sebe a tvrdohlavě, jako by chtěla potrestat sama sebe, kráčela zabijáckým tempem dál.

Litovala všeho, co udělala, v noci ji probudila příšerná bolest hlavy. Byla si jistá, že je to dehydratací, tak se zhluboka napila nechutně teplé vody. Dávala si přitom dobrý pozor, aby si nechala něco málo i na další den. Konečně začala myslet na budoucnost, jídla také moc neměla, ale na to nemohla ani pomyslet, zvedal se jí žaludek. Zatoužila, aby se Musaf vrátil, klidně by mu tu pitomou cetku nechala. „Proč mi to vlastně kdo kupoval?!“ zavrčela a trpitelsky zavřela oči. Chtěla jen spát a uniknout tak utrpění bdělosti.

Nepočítala, kolikátým dnem jde, nevěděla, kolik nocí prospala. Někdy se přes den krčila ve stínech obrovských dun a kráčela jako náměsíčník v noci. Jídlo a pití jí dávno došlo, kolem nebylo nic, co by mohla použít, a nikdo, kdo by jí pomohl. Byla zoufalá.

Schoulila se do stínu, zády se opřela o vyprahlý písek a dala se do pláče. Po chvíli sebou trhla a rychle si slízala slzy z prstů, kterými si je utírala. Byly slané, ale ona v životě nic lepšího neochutnala. Přála si konečně uniknout, konečně najít vodu a jídlo. Najít Křováky, Musafa nebo kohokoli, kdo by jí pomohl.

Nevěřila, že kdy bude v životě šťastná, jako když se před ní zaleskla hladina vody. Vytřeštila oči, vyhrabala se do stoje, když spadla, doplazila se k pramínku po kolenou. Rozesmála se, nabírala vodu dlaněmi a pila a pila. Polykala horkou, krk drhnoucí tekutinu, co jí tak zvláštně skřípala mezi ruby.

Začala kašlat, plivala písek. Drtila jeho zrníčka mezi zuby a zmateně jej vyplivovala v tmavých chuchvalcích ven. Měla jej plnou pusu. Vztekle praštila pěstí do země, když si uvědomila, že to byla jen fata morgana. Zalíbilo se jí to. Systematicky bušila do písku – nejprve jednou rukou, pak oběma. Pak padla vyčerpáním a usnula. Prospala několik dní.

Snědla dvě syrová vajíčka, která našla pod kamenem. Bílek rychle zahučel do žaludku, žloutek se chvíli vyzývavě houpal na jazyku. Chutnal jí. Jak pojídala nevylíhlá ještěrčí mláďata, nevědomky se nořila hlouběji a hlouběji do Darwinistické skutečnosti. Byla nejsilnější, musela přežít.

Drtila mezi zuby skořápky. Bodaly ji do jazyku, ale jí to nevadilo. Slízala si lepkavý žloutek z prstů. Olízla si rty. Rozhlédla se kolem, ale žádné další poklady tam na ni nečekaly. V písku zahlédla drobné stopy. Nejspíš patřily ještěrce. Vydala se po nich jako hladový pes.

Ještěrka byla příliš rychlé. Žena si v honbě za ní odřela koleno a rozkousla ret. Schoulila se do klubíčka a pokusila se usnout. Chtělo se jí brečet, ale všechny své slzy vypila.

Cestovala pouští jako malátný stín. Jako by se vypařovala. Chtělo se jí utéct, ale nešlo to. Nohy se vlekly v tom pomalém, jednotvárném tempu. Víc nemohla. Měla žízeň a hlad, z vajíček se jí stahoval žaludek.

Bylo jí špatně. Bylo jí tak neuvěřitelně špatně, až měla chuť mlátit hlavou do zdi, dokud by neměla z mozku fašírku, nebo dokud už by necítila nic. Udělala by to, kdyby tam nějaká zeď byla. Všude okolo byl ale jen písek. Náhle zavrávorala. Místo kroku škobrtla – zdánlivě o nic, snad o vzduch či o vůli někoho, kdo se na to všechno díval a bavil se jejím utrpením – a dopadla na všechny čtyři na rozpálenou zem. Z čela jí kapal ledový pot a jako drobné, lesknoucí se korálky padal na rudě žhnoucí peklo pod ní. Sevřela ruce v pěst, jednotlivá zrníčka jí proklouzávala mezi prsty, několik se jich zachytilo pod jejími nehty. Pálila, jako by se do ní propalovala to desetitisíce let staré vědomí horka a tetelícího se vzduchu. Poušť ji ocejchovala stejně, jako si lidé cejchovali svůj dobytek.

Znamenalo to, že nikdy neodejde?

Znamenalo to, že ji poušť pohltí, pozře a již nepustí?

Náhle se prohnula v zádech, jak se jí sevřel žaludek, nahrbila se a otevřela ústa. Zdálo se jí, že se vznáší někde vysoko, že jen jako nezúčastněný vypravěč pozoruje jakousi zuboženou, vyzáblou holku v roztrhaném oblečení, jak zvrací na svět vše, co předešlého večera pozřela. Dávila se a zvracela do písku tak dlouho, dokud se jí z rozpraskaných rtů nespouštěly k zemi jen průhledné čůrky žaludečních šťáv. Tělo už nemělo co zvracet, přesto se dál dávilo a, třebaže naprázdno, vyvrhovalo všechno to nic ven. Duše na to apaticky shlížela, chladná a netečná k tomu utrpení pod ní.

Teprve sladkokyselý zápach zvratků ji vrátil do reality. Najednou to byla zase ona, kdo shlížel pod sebe na slizce se lesknoucí písek. Najednou to byla její kolena a její dlaně, do čeho se zabodávala zrníčka písku. Najednou to byl její, rudý, spálený zátylek, do kterého se opíralo polední Slunce. A v tu chvíli se ve zdánlivě suchých očích zaleskly slzy.

Rozeřvala se na celé kolo, protože tam ji nemohl nikdo slyšet, z nosu se jí spustila nudle, ale jí to bylo jedno. Klečela tam nad louží vlastních zvratků a řvala jako malá holka, co zakopla a odřela si koleno. Křičela a ječela a úpěla cosi o nespravedlnosti světa a o ironii osudu. Vybavila se jí matka, vybavil se jí otec. Řvala jako malý spratek, protože už je neměla nikdy vidět, protože se jí zmocňovala hysterie, kterou zdědila po babičce, o které se u nich nikdy nemluvilo, a protože ještě nechtěla umřít. Setrvávala tam, jako čeká trpělivá fena, než do ní pes vstříkne svou genetickou informaci, než jí ztěžkne břicho a než si na světě vykoná své.

Když jí došly slzy, odlepila dlaně od písku a sedla si na paty a ještě jednou hlasitě vykřikla. Byl čas naposledy si odplivnout a škobrtat dál.

Z tetelícího se vzduchu po její pravici se vynořil Ďábel. Konstatovala, že se jedná o Ďábla naprosto klidně, stejně jako se doma mluvilo o jahodách. Jahody. Musela se pro sebe ušklíbnout. Už netušila, co to je. Zbyla představa malého, červeného plodu nejasných tvarů, chuť a vůně zmizely společně s Musafou. Ďábel ale stál vedle ní a byl skutečný, protože jeho nohy zanechávaly v písku zřetelné šlápoty. Připadaly jí směšně malé a zanedbatelné.

Chvíli tiše kráčeli vedle sebe. Ona se prohýbala pod vahou vedra, on si v klidu vykračoval a ani nevrhal stín. Ovšem, že jej nevrhal. Byl to Ďábel.

„Půjdu dál,“ zachrčela hrdelním šepotem rozzuřené, vyprahlé bytosti. Nic neřekl, jen kráčel po jejím boku. Neznevažoval ani nechválil její tvrdohlavé počínání. Nebyl soudce, tu tíhu zodpovědnosti přenechával jiným. „Nezastavíš mě, dojdu na konec pouště,“ pokračovala. Nad hlavou jim zakroužil sup. Ďábel dál nic neřekl, ruce zatrčené v černých kalhotách, tenkou kravatu perfektně uvázanou, klopy saka čisté. Na nohou od písku zarudlé, ošoupané pohorky. Chtěla se mu začít vysmívat, že mu tak zřejmá věc unikla, že to kazí veškerý ten pěstěný dojem nedbalé elegance. V tu chvíli se Ďábel nezřetelně usmál (protože ji dostal, protože vyhrál) a zmizel, ale tam, kde se zastavil, jeho stopy nekončily, ne, pokračovaly dál, osamoceny, nedoprovázeny těmi jejími, mizely kdesi za poslední dunou.

Sup se snesl o něco níž. Hlavou se mu honila miliarda otázek, jaké se běžně honí hlavou supovi kroužícímu nad pouští. Monotónnost cyklicky se opakující skutečnosti toho dne poprvé po několika měsících porušila žena, která již podruhé, tak jako on opisoval své kruhy na obloze, opsala stejnou trajektorii kolem jedné z dun, mátoživě kráčela kolem vlastních stop a rozmlouvala s tetelícím se vzduchem. Po chvíli zastavila, zmateně se podívala před sebe a za sebe, sesunula se k zemi a upadla so neklidného stavu bezvědomého spánku.

Sup opsal ve vzduchu další kruh. Ještě ne, říkal si, ještě ne ale brzo.

Cítila se podivně prázdná jako nádoba s vodou, v jejímž dně je malá skulinka, kterou po mravenčích doušcích uniká životadárná tekutina. Kap. Kap. Míň a míň. Odevzdanost se stupňovala. Zírala před sebe prázdným pohledem.

Stál tam strom. Věděla, že se o přelud nejedná, několikrát ho obešla, přejížděla po jeho seschlé kůže rukama. Byl tam. A kus za ním další. Pak další a ještě jeden. Brutálně bičovali jednolitost krajiny, hlásali konec pouště, konec strachu a bolesti, konec tolika dnů utrpení. Měly jí vehnat slzy do očí, ale jí vyhnal pláč z těla bodající písek Kalahari. Už ani jednou v celém svém životě neměla naříkat. Nikdy.

Dál civěla na strom, který představoval dělící kámen mezi smrtí a životem. Mezi civilizací a barbarskou pustinou. Bezradně si rukou projela vlasy plné písku, slepené do hustě zacuchaných provázků. Nevěděla, co dál. Měla pokračovat. Tak to bylo správné. Ale otázky, zda je to správné i pro ni, v ní jen hluše rezonovaly. Nezůstalo v ní nic. Nic a nikdo, jen prázdná schránka vězně, kterého po dlouhém trestu pustí na svobodu. Vězeň ví, že by se měl radovat, chce se jako blázen roztančit po ulici, utratit všechny své drobné v automatu na dětské žvýkačky a pak je všechny – modré, zelené, žluté i červené – všechny je žvýkat za západu slunce na rozpálené střeše a praskat bubliny. Ale na ten jeden kratičký okamžik se zarazí, jako by mu někdo položil ruku na rameno. Měl by jít dál, ale bude toho schopen?

Rozhodovala se dlouho, než udělala ten pohyb. Jeden krok a hned za ním další, jako by chodila poprvé v životě. Rychle pokračovala, snad si myslela, že poušť ještě jednou natáhne ruce a strhne ji zpět. Nic z toho se nestalo, jen jí nad hlavou táhle zapískal sup. Utíkala mu, ale on nebyl nijak skleslý.

Ušklíbla se a přidala do kroku. „Dneska se nenažereš!“

Možná to bylo dětinské a zbytečné, ale ona to potřebovala zakřičet. Sup znovu táhle zapískal, žena se otřásla a kvapně se vydala na cestu vstříc blízké vesnici. (Musela tam být, přece tam musela být, opakovala si.)

Opsal ve vzduchu další kruh. Ještě ne, říkal si, ještě ne ale brzo.

Letadlo měkce přistálo na dlouhé, rovné rampě. Potlesk cestujících r jen pár zlomků sekundy. Snědá letuška se s nimi rozloučila a popřála jim příjemný pobyt. Žena s prázdnýma očima a batohem na zádech se protáhla kolem ostatních cestujících, aby se co nejdříve dostala z letadla pryč.

Když znovu stanula před pouští, musela se zplna hrdla zasmát. Kdyby jí tehdy někdo řekl, že se v ta místa sama dobrovolně vrátí, nevěřila by mu, jenže ji po pár letech přemohl podivný pocit. Něco tam tehdy nechala a, i když přesně nevěděla, co to je, chtěla to zpátky.

Nadhodila si tedy batoh výš na zádech a vykročila vstříc písku.

Kdesi v poušti zatím sup opsal další kruh.