Promluva k Odsouzenci

Part 1; promluva k odsouzenci

Spravedlnost, tak se tomu říká. Slovo plný kudrlinek a zasraný růžový pěny. Ale jsou to pouta nevhodný k čemukoli kromě stržení. Jenomže ty kusy železa jsou pěkně pevný, takže si musíš nejdřív urvat ruku, aby sis sundal ten zatracenej náramek, a ta druhá stejně zůstane připoutaná. Tak, když seš hodně vytrvalej, ukousneš si ji zubama. Jednoduše se rveš. Maso, kosti, šlachy i žíly. A pak krvácíš, s tlamou plnou sebe sama, tečeš si po bradě, rudej a horkej a chutnáš po kovu. Tak si říkáš, jestli tě taky neovládli, nespoutali i uvnitř.
Uklidňuješ se tím, že nejseš pes přivázanej na řetězu, že sis pouta serval, jenomže s nima sis utrh‘ i ruce, což možná bylo přesně to, co zamýšleli, protože bez rukou nemůžeš nikoho praštit, jak jsi chtěl.
Ležíš na slámě, v hovnech, a chcípáš jako nejubožejší zrůdnost. A lidi se ti smějou, protože pro ně seš jenom střípek z panoptika. Trpíš tam a oni nezavřou ty svý nevymáchaný huby!
Vedle tebe se válej tvý ruce, jedna u zápěstí dočista uhlodaná. Němě pozoruješ, jak ti z žil lezou červi celí macatí a růžoví. Jenomže když se na tebe podívaj, maj oči z kovu. Chceš je vypíchnout, ale nemůžeš, nemáš přece čím. Toužíš si rozervat i zbytek těla, aby ses jich zbavil, ale nemáš jak. Nevíš nic.
V zoufalým boji si zabodneš pahýly do nafouknutýho břicha. Všechno se to valí ven. Pitomče, myslel sis, že tam budou játra? Žaludek? To jsou nemoci bohatejch pánů. Tvoje střeva jsou jako hnusní, slizký hadi, teče z tebe hnis.

Cejtíš se teď čístej?

Hledíš na to, co z tebe zbylo, napůl průhlednej, roztrhanej zvířetem, který jsi v sobě celej svůj život skrýval. Zoufale hledáš ty červy s kovovýma očima. Nic nevidíš. Zato cítíš, že jo? Cítíš puch, kterej se z tebe line. Už se rozkládáš a to ti ještě kat nesťal hlavu. To jsou orgány ještě čerstvý.
Na čem pak hodujou tví červi? Ty to víš, moc dobře znáš odpověď. Něčím se živit musej a tys je přece viděl. Lezli ti z rukou, kterýma jsi páchal svý odporný činy, bratře v odsouzení. Ty víš, kde je hledat.
V tu chvíli tu tvoji hlavu, zapůjčenou hlavu, zapůjčenou od Boha (máš ji zítra vracet, pamatuj si to, nebude tvoje napořád), zaplaví pocit zoufalství, když si, ty ubožátko, nevinné dítě, uvědomíš, že ať už budeš rvát na sebemenší kousíčky, nikdy je nenajdeš.
Žerou tvou duši, červi se stříbrným pohledem. To ona tleje. Tleje od tý doby, co ses narodil. A tvý oči, ty jsou podivně studený, jako žiletky, říkávali lidé. Dneska už se na tebe nikdo nepodívá.
Odsouzenče.
Zrádče.
Vrahu!
Co děláš teď? Ležíš a brečíš, protože na tebe konečně došlo!? Plivu na tebe. Tví červi tě sežerou. Vrátíš, co ti bylo zapůjčeno. Měl sis přestat brát, lidi nemaj rádi, když má někdo moc velký štěstí. Kdybys to věděl, mohls ještě léhat s děvkama. Dneska ale ne. Zazvonila ti hrana. Stojíš na špici hory. A máš skočit.
Máš strach, ale to je normální. Začínáš nadávat, to se dalo čekat. Vodopád prázdnejch slov spadá do tvýho rozervanýho pupku. Proklínáš svýho kata, ale nedochází ti, že ten muž, co si pro tebe zítra přijde, teď sedí u stolu s ženou a dětma a přemýšlí na tím, jak ti ukončit trápení. Modlej se za tebe. Jenomže ty to nevidíš, neslyšíš.
Proklínáš jeho ustaranej výraz, nenávidíš ho pro jeho stůl, ošklivou ženu a hloupý děti. Hnusí se ti ta rudá kápě s prázdnýma očníma důlkama. Protože víš, že když do nich pohlédneš, uvidíš kovově stříbřitý oči spravedlnosti. A nebudeš je mít jak vypíchnout.

Nenávidíš sebe a víš to.

Dál se rveš a trháš svý údy. Snažíš se zachránit s vědomím, že až si pro tebe přijdou, budou tě muset zvednout a dotáhnout ke špalku, nebo možná půjdeš pomalým krokem, rozervaný tělo s tlející duší.
Nemusíš nad tím přemýšlet, až slunko vyjde, až kat políbí svou tlustou ženu, nadutou jako včelí úl, vezme popravčí sekeru a přetáhne přes hlavu kápi… až tam budeš klečet, tehdy, ty blázne, poprvé skloníš svou proklatou hlavu. Jenže bude pozdě.
A víš taky, že až ti setnou hlavu, z tvejch žil poteče železo?
Pro co jsi bojoval, bastarde?

Všechny nás jednou sežerou červi se stříbrnýma očima.