Omlouvám se

„Děkuji, Hokage-sama,“ pravila jsem formálně a s úklonou od ní přijala svitek, který obsahoval informace o misi. Pomůže mi trochu se v tom zorientovat, když jsem chudáka Godaime celých dvacet minut vůbec neposlouchala. Zařadila jsem se zase zpět ke zbylým dvěma. Pohybovala jsem se trochu trhaně, no kdo by nebyl vylekaný, když se dostane na misi s těmahle dvěma pakama najednou? Tsunade se jen poťouchle culila, jako kdyby jí napadlo to nejlepší, co kdy mohlo.

„Bude nejlepší, když už vyrazíte,“ popohnala nás ze své kanceláře. Ještě předtím, než jsme odešli, nakráčel do kanceláře Asuma s jakýmsi znuděným týpkem. Jounin mi jen pokynul hlavou, nejspíše měl lepší zdroje než Kakashi a věděl, že jsem se vrátila.

***

Jako jediný z nás nejspíše poslouchal Izumo, protože nás vyvedl z vesnice západní branou a pustil se po cestě rovně. Usoudil, že není kam spěchat, takže nasadil vyhlídkové tempo a kochal se krajinou. Kopírovací ninja jen zavrčel a odskočil do větví stromů, předpokládaje, že ho budeme následovat. Co jiného jsme měli dělat? Nechali jsme Izuma jít vpředu, protože jediný věděl, kam jdeme. Neměla jsem vůbec náladu se koukat do těch lejster, a kdyby chtěl Kakashi, měl smůlu, protože jsem je u sebe měla já.

„Co tu děláš?“ Trhla jsem sebou. Lekla jsem se, neslyšela jsem ho zrychlit a ani ho kolem sebe necítila. Podívala jsem se po směru své pravice, a spatřila jsem jeho tvář. No… tvář… Jeho jedno oko, šedé, do strany trčící vlasy a masku. Překvapilo mě, že v jeho hlase nebyla slyšet nenávist, spíše se tam dalo postřehnout trochu lásky.

„Co myslíš?“ Odpověděla jsem jízlivě. Chtěla jsem, aby mě nenáviděl. Potřebovala jsem to. Stejně, jako já ho nenáviděla za to, co jsem mu sama udělala. A ono se zdálo, že mi odpustil. Že mu to nevadí. Postřehla jsem, jak pokrčil rameny.

„Přišla jsi do Konohy, nepřišla jsi za mnou. Proč? Jsem si jistý, že tu nejsi první den.“ Zase žádný vztek. Jen otázka a odevzdanost. Naštěstí se zdálo, že mě neviděl s Izumou. To by s ním dozajista šlehlo.

„Proč bych za tebou měla chodit, Kakashi? Proč bys mě měl chtít vidět po tom, co jsem ti udělala? Měl by ses mě snažit zabít!“ Neodpovídal. Jen zíral před sebe a pokračoval v cestě. Nejspíše si třídil myšlenky a vzpomínky. Tak, jako já.

***

Během dne jsem si prohlédla poznámky a mohla se ujmout velení. Oproti směru, kterým nás vedl Izumo, jsme potřebovali více na sever. S Kakashim jsem se o tajemství ve svitku nepodělila, proto jsem se ujala vedení. A protože jsem se soustředila na směr, nemusela jsem mluvit ani s jedním z nich.

***

Když se setmělo, dohodli jsme se na tom, že bychom měli zastavit na noc. Ještě jsme nebyli na nepřátelském území, takže jsme nemuseli držet hlídku. Zítra tam už ale určitě dorazíme, takže dnes je poslední možnost, aby se všichni pořádně prospali. Jakmile jsme našli vhodnou mýtinu, každý jsme si rozprostřeli svou deku. Snažila jsem se být co nejdále od Kakashiho. Trochu mi to ale nevyšlo, protože oba dva trvali na tom, že bych měla být uprostřed. Nezbylo mi, než vyhovět jejich přání.

„Arisu-chan.“ Použil stejné oslovení, jako zamlada. Stál přímo za mnou, cítila jsem to. Zatnula jsem pěsti a odporoučela se hlouběji do lesa, daleko od Izuma, který nás jen tiše sledoval. Věděla jsem totiž, že Kakashi se mnou chce mluvit. A já nechtěla, aby to slyšel… on.

Byli jsme už dost daleko. Chuunina jsem už dávno necítila. „Co potřebuješ, Kakashi?“ Zvedla jsem hlavu a střetnula se s jeho pohledem.

„Omlouvám se.“ Omlouvá se? Za co? Náhle jsem se rozesmála. Musela jsem vypadat, jako bych zešílela. On se na mě přesto díval stále stejně, bez výrazu na tváři, s láskou v oku. Bezmocně jsem rozhodila rukama.

„Tak ty se omlouváš? Omlouváš se?!“ Zahřímala jsem. Viděla jsem, že se nadechuje, aby něco řekl. Ale dříve, než měl možnost, jsem ho přerušila. Šest let jsem to v sobě dokázala držet, ani jednou jsem nedala najevo, že bych udělala něco špatného. Ale každý den, každou vteřinu, mě to uvnitř hlodalo a sžíralo. Nenáviděla jsem muže, stojícího přede mnou, za to, že jsem byla vinna. Za to, že každý ze tříset šedesáti pěti dní v každém z šesti let jsem prožila v bolesti a utrpení. Protože jsem věděla, že jsem udělala moc chyb. A že mám Kakashiho pořád ráda. Teď jsem měla možnost vypustit tu zrůdu ze svého nitra a já si to nechtěla nechat ujít. Chtěla jsem se zbavit těch palčivých pocitů. Prohrábla jsem si vlasy a znovu se zasmála. „Kakashi,já žila v utrpení. Chtěla jsem k tobě, chtěla jsem tě vidět, chtěla jsem tě cítit. Chtěla jsem tě nenávidět, protože by mi to přineslo svobodu. Ale ne, tys prosákl moc hluboko.“ Zaťala jsem pěst a vší silou ho udeřila do hrudi. Zprudka vydechl, ale díky tomu, že jsem moc síly neměla, zůstal stát na místě a ihned zase srovnal obličej do dokonalé… masky? Může se maska srovnat do masky? Jak mě to napadlo, musela jsem se znovu zasmát, ale z očí se mi vyvalily slzy. První za šest let. „Lhala jsem ti, podvedla jsem tě! Skoro jsem tě zabila, a ty se mi omlouváš? Ty se mi omlouváš?!“ Křičela jsem. Už jsem se ani nepokoušela skrývat, že brečím. Znovu a znovu jsem ho bušila do hrudi, proklínala jsem ho, a dál se ho snažila nenávidět. Po chvíli mi došla síla a já se jen zhroutila do jeho náručí a plakala.

Chvíli jsme takhle zůstali. Věděla jsem ale, že je to špatné. Odtáhla jsem se, do tváře jsem se mu nekoukala.

„Omlouvám se,“ zopakoval. Už jsem to nedokázala vydržet. Otočila jsem se na patě a zamířila zpět k mýtině.

***

Po chvíli, když už jsem byla jen kousek od tábora, jsem zastavila. Brek mě už přešel, a kdyby mě Kakashi doběhl, možná bych ho mohla zmlátit. Vsadím se, že by se nechal, přesně tak, jako dříve. Čekala jsem minutu, dvě, ale pořád nikde. Nezachytila jsem ho ani jedním ze smyslů, a tak jsem to vzdala a pokračovala v chůzi ke svému původnímu cíli. Možnost se mi třeba naskytne později. Na mýtinu jsem vpochodovala s hlavou vztyčenou, i když oči jsem měla zarudlé od pláče. V rychlosti jsem prošla kolem Izuma, ani jsem se na něj nepodívala. Jako by tam nebyl. Plácla jsem sebou na svoji deku tak, abych byla k ninjovi zády. Přesto se zdálo, jakoby si mých slz všiml. Vmžiku byl totiž u mě. Klekl si k mé hlavě a promluvil na mě. Bylo to poprvé toho dne, kdy mi věnoval nějakou větší pozornost.

„Co se děje, Arisu?“ Neklidně jsem sebou zavrtěla a mávla jsem rukou. Chtěla jsem, aby šel pryč, abych mohla být sama. „Co se stalo?“ Neodešel. Pořád klečel u mě a ruku měl položenou na mých vlasech. Zachvěla jsem se a slabým hláskem pronesla: „Běž pryč, nechci tě tu. Jdi ode mě.“ Chvíli jsem čekala, že se opravdu otočí a odejde. Neodešel. Naopak, udělal něco, co jsem nečekala. Lehl si za mě, jako kdyby mě chtěl chránit. „Co se stalo?“ Zašeptal mi do ucha. Jeho teplý dech mě ovanul na tváři. V tu chvíli jsem se už nedokázala ovládat. Slzy mi začaly téct z očí s novou vervou.

„On… Omluvil se mi, po tom, co jsem mu udělala… Naštvalo mě to… A-A praštila jsem ho… Pak jsem odešla, a…“ Tiše jsem vzlykala. Nebyla jsem schopna se Kakashimu omluvit za to, co jsem udělala. Byla jsem zvíře. Ne, bylo to horší. Já si ani nezasloužila žít. Izumo na to měl nejspíše jiný názor. Objal mě a přimkl mě k sobě. Cítila jsem teplo, vycházející z jeho těla, svalnaté paže kolem mého pasu. „Musíš mě nechat být, nebo… Nevím… Něco určitě udělá…“ Nedokázala jsem se vyjádřit souvislou a smysluplnou větou. I z tohohle žvatlání muselo být ale jasné, co jsem chtěla sdělit. Když nás Kakashi takhle najde, naštve se a něco mu udělá. Cítila jsem to. Pořád mě k sobě ale tiskl.

„Nemůžu tě nechat být,“ šeptl. Chtěl u mě zůstat i přes to, že je to nebezpečné. Chtěl se mnou nést tíhu mého břemene. To se mi ještě nikdy nestalo. „Ty za nic nemůžeš,“ dodal. Otočila jsem se k němu a zvedla jsem oči, abych se setkala s jeho pevným, ale soucitným pohledem. Nedokázala jsem se udržet. Znovu jsem začala vzlykat, tentokráte do jeho trika. Vestu už odložil, takže jsem cítila jeho vypracované břišní svalstvo. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a nechávala ze sebe vytéct všechny slzy, všechnu nenávist a vztek, který se do mě za ty roky nahromadil. Jen jsem cítila, jak mě k sobě přitiskl blíž a položil svůj obličej k mým vlasům. Nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem usnula. Ale i ve spánku mě nepustil a držel stráž nad mým zranitelným, nevnímajícím tělem.