One never knows

Seděl jsem u kraje postele a díval jsem se, jak spí. Klidně a spokojeně. Vypadal tak zranitelně, když spal. Vlasy měl ledabyle rozházené po obličeji, který se mu horkem lehce červenal. Lekl jsem se pokaždé, jakmile sebou začal mlít, aby si urovnal deku. Dřepěl jsem nehnutý, hlavu stále položenou na rukách. Usmíval jsem se nad myšlenkou tohohle krásného rána. Sluníčko, které se dostalo přes hradbu ze závěsů, se s časem pomalu plížilo k jeho ruce, co mu čouhala zpod pokrývky. Z kuchyně až sem voněla vůně kávy a čaje a pod nosem lehce lochtala vůně snídaně do postele. Snažil jsem se dívat co nejpozorněji, aby mi žádný detail neutekl a já si ho mohl dobře zapamatovat. Jeden nikdy neví. Ležel ke mně zády, mohl jsem vidět křivku jeho páteře. Svedlo mě to a přejel jsem po ní bříškem prstu. Otřásl se. Nejspíše usoudil, že ho ofouknul větřík a tak si přitáhnul deku ještě víc k sobě. Záda mu však stále koukala ven. Lehnul jsem si k němu na bok, s hlavu položenou na polštáři jsem mu pod přikrývku lehce fouknul. Jeho ruka se vymrštila, a když jsem si myslel, že mě praští, podrbal se na tom samém místě, které upoutalo mou pozornost. Věděl jsem, že teď už určitě nespí, ale určitě se o to snaží. Pomalu se otočil na záda, přičemž rozhodil ruce do stran. Po další chvíli se otočil na bok, takže jsem mu viděl do obličeje. Oči měl stále zavřené, cosi mumlal do deky, kterou měl přitaženou pod bradu. Náhle se jeho oči otevřely. Určitě z šoku, že vedle něj někdo je. Úmorně se na mě zamračil, jedním rychlým tahem si přetáhl přikrývku přes hlavu a otočil se ode mě, takže jsem mu zase viděl na záda. Šáhnul jsem po deku a nahmatal jsem jeho boky, na kterých se rýsovala otlačená guma od trenýrek. Přisunul jsem se k němu blíž, abych ho mohl obejmout a ruce si mu položit na břicho. Ani neprotestoval, jen hučel třikrát tu samou otázku do polštáře.

,,Kurosaki, proč to děláš?‘‘

,,Protože… Jeden nikdy neví.‘‘