OneShot

Všechno se seběhlo šíleně rychle, teda alespoň začátek.

Dvanáct odpoledne, zbývají poslední dvě hodiny – angličtina a chemie – než budeme moct všichni odejít domů. Atmosféra je divná, taková těžká. Ten pocit, když prostě víte, že se něco posere. Hádám, že takovýhle pocit měli i lidé v Černobylu, než to všchno bouchlo. Ta tíha v žaludku, která si tam jen tak leží a sžírá člověka zevnitř.

Ten těžký vzduch, ten klid. Ticho před bouří.

Nikdo si toho ale nevšímá. Všichni sedí a poslouchaí nudné žvatlání našeho angličtináře. Než to samozřejmě někdo přeruší.

Hlas naší ředitelky se rozezní reprákama celou budovou. „Všichni studenti ať se neprodleně dostaví do třetího patra.“, zní zpráva. Ředitelka je taková trochu namyšlenká blondýna s velkýma přednostma a hlavně přísným hlasem. Každopádně její hlas najednou zní trochu zvláštně. Všiml jsem si toho jen já?

„Naruto, už seš zas v jiný dimenzi. Vstávej, aby zas nebyla Tsunade nasraná.“, říká Kiba. Zubí se na mě, jako obvykle. Jakoby nic nebylo jiný. To jsem vážně jen já, co má tenhle blbej pocit?

Jdeme po chodbě, áleje studentů se řítí kolem nás ke schodům. Proč řekla do třetího patra? Jasně, je tam auditorium, ale proč to neupřesnila? Tsunade nikdy neříká věci jen tak kolem. Vždycky je stručná, ale přesná. Když jde o schůzku, dozvíte se v jedné větě čas, místo a stav, ve kterém se máte dostavit. Do třetího patra, řekla.

Všechny dveře jsou otevřené. Krom auditoria. Co to má být? Po naší ředitelce ani stopy. Vlastně nevidím žádného učitele. Tohle je divný. Hodně divný. Ten těžký balvan v žaludku je větší a větší, skoro to vypadá, že se pomalu přesunuje do plic a je čím dál tím těžší dýchat. Nikdo nepanikaří, jen já.

Někteří studenti si odcházejí posedat do tříd. Je nás tu hodně, počítám tak dvě stovky. Je to jedna z největších středních škol v okolí pěti států, takže není divu, že se takový počet studentů vleze na jedno poschodí. Každopádně ten hnusný nervózní pocit přetrvává.

Praskaní reproduktoru. To je zvuk, na který se soustředím. Kiba na mě mluví, vím to, ale nevnímám jeho slova. Jen to praskání. Divný. Prostě divný.

Sleduju skleněné dveře před námi. Jsou to dveře, které rozdělují schodiště od patra.

Vždycky tam byly. Nesčetněkrát se při rvačkách rozbily, takže je později nahradily dveře z neprůstřelného skla. Ušetřilo se na tom dost peněz, když vezmu v potaz, kolikrát se tady tyhle rvačky děly.

Šikana tady je naprosto běžná. Né jeden student už díky tomu spáchal sebevraždu.

Ředitelka společně s lektory se s tím snažili něco dělat, ale nikdy to nemělo trvalý účinek. Šikana žije věčně. Tak bych to podal nejlépe. Osobně jsem se toho nikdy nezúčastnil. V prváku jsem sice občas dostal nakládačku, ale později to přešlo jen v popichování, dokud to neustalo úplně. Hlavně si udělat přátele, nejlépe nějaké oblíbené.

Dalším pravidlem je – Pokud už jste na výslunní, nelezte zpátky do díry. Což znamená, že pokud vidíte, jak někdo dostává sodu, nechte to být. Nenávidím to pravidlo, ale nikdy jsem ho neporušil. Praskání přestalo. Najednou je ticho. Kolem mě jsou debaty ostatních studentů, ale nevnímám je. Sleduju dveře. Mám hodně špatný pocit. Kde je sakra Tsunade? Co se děje?!

Kroky.

Pomalé a tížívé kroky.

Duní mi lebkou jako beaty na tekkno party. Prostupují tělem, ale podle všeho je cítím jen já.

Někdo schází ze čtvrtého patra. Tsunade?

…. Ne.

Tohle je někdo, koho jsem párkrát zahlédl. Většinou na zemi. Když do něj ostatní kopali. Jak že se jmenuje? Sakra, najednou si nemůžu vzpomenout. Proč je ten blbý pocit ještě horší?

Zastavuje se. Záplava krvavě rudých vlasů a ty probodávající zeleno-modré oči, olemované tlustou černou linkou. Mám pocit, že sleduje jen mě. Že se na mě dívá skrz to neprůstřelné sklo.

Zvuky kolem mě se začnou zase ozvývat. Jsou to zmatené a nasrané hlasy ostatních studentů, co si všimli rudovláska za sklem stejně jako já.

„Hej! Co to má být?!“, křičí někdo za mnou.

„Nějakej blbej vtip?! Kde je Tsunade?!“, další hlas.

Tíha na mě doléhá. Možná jsou to ruce naštvaných studentů, možná je to jen ta atmosféra. Kolem rudovláska je jakási temná aura, stejně černá, jako jeho oblečení.

‚Jasně, už vím, kdo to je. Sabaku Gaara.‘

Ten kluk kterého se polovina lidí bojí a kdo se nebojí, nenávidí ho. Nikdy jsem nepochopil proč. Gaara se nikdy nedostal přes tu nováčkovu nálepku. Každá škola má jednoho studenta, kterého si ostatní vyberou jako svůj cíl. Nikdy jsem ho neviděl brečet. Vlastně jsem ho nikdy neviděl změnit ten prázdný výraz. Ten výraz, který nosí i teď.

Dívá se na mě?

Otevírá dveře. Pomalu a to dělá celou tuhle situace jen horší. Přesně ten pocit, než vybuchne atomovka. Ticho před bouří, jinak se to vážně říct nedá.

Jakmile stojí na chodbě s námi, zavírá za sebou dveře.

‚Divný.‘

Sahá do kapsy.

‚Hodně divný.‘

Cinkání. Vytahuje klíče.

‚Sakra, proč mám tenhle nechutný pocit?‘

Nespouští ze mě oči. Klíče drží v levé ruce, zatímco pravou si sahá pod mikinu.

‚Co to-‚

A v ten moment jde všechno do háje.

Jedním rychlým pohybem vytáhne zbraň. Černou naleštěnou pistoli, a míří s ní do studentů kolem mě. Né na mě, ale stále mě sleduje.

Vyděšené výkřiky, lidi se rozbíhají do všech směrů.

Gaara s prázdným výrazem zamyká dveře, aniž by se na ně podíval a schovává klíče zpátky do kapsy.

Pak se ozvývá první výstřel. Někdo vedle mě to koupil, přímo do hlavy, jak předpokládám podle cákance krve, který mě najednou hřeje na obličeji.

Odvracím od něj pohled a utíkám do třídy po pravé straně. Ještě stihnu zahlédnout pět studentů, co cloumají klikou od skleněných dveří na druhé straně chodby, bezvýsledně.

Další výstřel. Výkřik, rána. Pískaní bot o vykachličkovanou podlahu, jak se všichni snaží utíkat a měnit směr.

To všechno slyším, když se konečně krčím pod lavicí. Několik studentů dělá to samé, brečí, šeptají, třesou se.

Venku je vážně krásně, jak vidím skrz okno. Slunce svítí, zelenkavé koruny stromů se třesou ve větru a nebýt těch řvoucích a brečících lidí, snad bych se nechal jen tím pohledem unést. Ale na to není čas, musím se soustředit. Musím se schovat, než mě najde.

„DRŽTE HUBY!!“, ozývá se z chodby. Ten hlas znám. Je to ten hluboký, depresivní hlas. Nikdy nic neřekl, když ho mlátili. Nikdy nic neřekl, když ho uráželi. Pamatuju si ten hlas z momentu, kdy jsem s ním mluvil.

:::“Hej, tohle ti spadlo.“, usmál jsem se na něj a podal mu knížku s názvem ‚Lékaři hanby‘. Podle obalu to bylo něco z historie.

Ty zeleno-modré oči se na mě chvíli dívaly v evidentním zmatení. Nejspíš mi ho bylo trochu líto. Mohl jsem něco udělat, ale nikdy jsem se do toho nevložil. Nebránil jsem ho, i když jsem nesouhlasil. Možná za to mohlo mé sadistické já. Možná jsem byl prostě jen zbabělec. Podat mu knížku, která mu upadla, bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat.

„Děkuju.“, natáhl své hubené bledé prsty po knize a pomalu si ji vzal, jakoby měl strach, že mu ji co nevidět vrazím do tváře. Vážně jsem byl zbybělec, a idiot k tomu.

„Nemáš za co.“, mávl jsem na něj a dal se na odchod. To bylo poprvé a naposledy, co jsem s ním mluvil. :::

A teď toho sakra lituju. Kdybych neodvracel pohled. Kdybych se ho zastal. Kdybych s ním kurva mluvil!

Další výstřel, tenhle zazněl hodně blízko. Začínám zase panikařit. Do místnosti vbíhá Kiba. Panika se rozprostírá i po jeho obličeji. Snaží se pohledem najít místo, kam se schovat. Instinktivně na něj mávnu z pod lavice, aby šel za mnou. Na jeden krátký moment vidím v jeho tváři úlevu, jenže jakmile udělá první krok, ozve se další výstřel.

Kiba stojí u přední lavice, strnulý. Jediné, co vidím teď, je gejzír zářivě rudé krve srčící z jeho krku v rytmu tepu. Padá k zemi.

„Teď bych prosil…“, ozvývá se znovu ten hlas, blízko, moc blízko, „.. aby jste všichni spořádaně vylezli z pod lavic a postavili se svému osudu čelem!“.

Gaara překračuje práh, pistoli drží profesionálně v pravé ruce. Nemíří s ní na nikoho a na nic, jen s ní tak mává do prostoru, jakoby o nic nešlo.

„Schovával jsem se snad já? Ne.“, pohled stáčí na podlahu, kde leží Kibovo bezvládné tělo. Bez mrknutí ho překračuje. Jedna holka z vyššího ročníku, Ino, řekl bych, vyskakuje z pod lavice a rozbíhá se ke dveřím. Jenže v cestě jí stojí Gaara, ten ji chytí levou rukou kolem krku, zatímco jí hlaveň namíří ke spánku.

„Všichni ven, jinak tahle děvka chcípne!!“, zařve rudovlásek. Ino brečí a snaží se vzmítat, je jí to houby platné. Gaara akorát zesílí stisk, až ji skoro přidusí. 

„Ino Yamanaka. Kde je ten tvůj přítel teď, huh? Ah, támhle je, krčí se pod stolem, sráč. Nejspíš ani nebude schopnej vylézt s tou hordou sádla, kterou na sobě tahá. Co myslíš, Ino? Vážně, nedáváte smysl, lidi. Jebeš do mě celý tři roky, nazýváš mě emoušem, doporučuješ mi se podřezat, ale přitom chodíš se školní bečkou, co vypadá, že sežral Babičku, Karkulku i s vlkem a ještě stihl spořádat pár myslivců po cestě.“, směje se, je to jeden z těch maniakálních smíchů, který jsem několikrát slyšel ve filmech.

„Tak kde končí tvoje předsudky, CO?!“, trhá s paží, kterou jí drží. Blondýna se ve vteřině přestává vzmítat. Zlomil jí vaz. Ino padá k zemi.

Chouji, její přítel, vybíhá z pod lavice. Výstřel. Chouji jde k zemi taky, čistý průstřel hlavy.

K mému údivu shledávám Gaarovy pohyby ladnými. Jakoby to už někdy dělal. Jakoby někdy v minulosti vystřílel celou školu. Možná je jen ve svém živlu. Možná o tomhle snil celé ty roky a teď přišla jeho chvíle.

Jo, jsem si tím jistý. Dochází mi to v momentě, kdy vatahuje z kapsy černé mikiny divně vypadající láhev. Zubama odtrhuje vyčnívající kus na vrcholu a láhev zahazuje, urychleně opouští místnost.

Kouřová bomba. V momentě, kdy láhev dopadne na podlahu, začne se s ní řinout kouř a zaplňuje místnost jako dusivá mlha. Jestli tady zůstaneme, udusíme se. Jestli vyběhneme, zastřelí nás. Při druhé možnosti máme možnost utéct a schovat se jinam, všichni jsme tuto možnost zvolili.

Vybíháme ze třídy v doprovodu dusivého kašlání. Slyším, jak dva lidi padají po dvou výstřelech k zemi. Neotáčím se, běžím.

Všechny dveře jsou zavřené. Studenti, schovávající se ve třídách, se pravděpodobně zabarikádovali, aby se k nim běsnící rudovlásek nedostal. Chytrý tah.

Zbývající se snaží dveřmi probourat, křičí, bojí se. Panika se nese vzduchem jako smrad z dýmovnice.

‚Co teď co teď co teď kurva kurva KURVA‘

Běhám ode zdi ke zdi, snažím se najít místo, kde bych se mohl ukrýt. Koutkem oka vidím Gaaru, jak s prázdným výrazem dobíjí zbraň. Cloumám klikama dveří, které mi přijdou pod ruku. Něco cvakne, dveře se otevírají. Nemám čas uvažovat a vbíhám dovnitř.

Dveře za sebou zavírám. Snažím se pohnout se skříňkou stojící opodál, ani se nehne. KURVA!

Pomalu se smiřuju se smrtí. Je to snad ještě horší, než panika. Sedám si před dveře a cítím, jak se mě zmocňuje pláč. Pláč beznaděje.

Lidi na chodbě křičí. Další výstřely.

„Ne! Prosí-„, výstřel, ticho. Další řev. Všechno zní tak utlumeně a přitom zřetelně.

Venku se rozeznívají sirény. Nemůžu si pomoct, ale necítím úlevu, jen vztek. Vztek, že nepřijeli dřív. Vztek, že tolik lidí přede mnou jen tak bezvládně padlo na podlahu v kaluži krve. Vztek, že nemůžu nic udělat.

A hlavně vztek, že se zase chovám jako naprostý zbabělec.

Jenže co můžu dělat? Ten kluk má zasranou pistoli! A střílí lidi bez rozmyslu! Mám položit vlastní život za ty ostatní?

‚Co to je kurva za myšlenku? CO TO JE ZA MYŠLENKU, NARUTO?! To je přesně to, co tě dostalo do téhle situace, ty imbecile! Kdybys nebyl zbabělé hovado, tohle by se nestalo! Kdyby ses postavil za ty, co to potřebujou, a neschovával se mezi populární děcka jako zasraná pijavice, nebyl by tady pošuk, co střílí jednoho po druhým!‘

Klepání na dveře. I ty čtyři menší otřesy mnou projely jako elektrický proud. Podle zvuku a intenzity to nebylo klepání rukou. Spíše nějakým tvrdým předmětem.
Pistolí.

„Můžu dál?“, ozývá se z druhé strany dveří. Až teď mi dochází, jaké je jinak ticho, krom sirén. Nejspíš jsou všichni, co zůstali trčet na chodbě, mrtví. A Gaara, ten, co to způsobil, se ptá, jestli může dál. Jak moc je tahle situace pošahaná?
Nehýbu se, neodpovídám.

„Naruto, správně?“, ptá se jemným hlasem. Není v tom vztek, který jsem čekal. On opravdu žádá o povolení vstoupit. Stále se nemůžu přimět k pohybu, natož tak k odpovědi.

„Mohl bych ty dveře vyrazit, uvědomuješ si to?“, je další otázka, kterou mi pokládá. Přesto to nezní jako otázka, spíše jako oznámení. Přistihnu se, jak se od dveří odsunuju.

Možná proto, že mu trochu rozumím. Viděl jsem to, viděl jsem všechno. V prváku, když jsem byl středem šikany já, párkrát mi podobný scénář prolítl hlavou. Jenže já se přisál na Sasukeho. Přisál jsem se na ty oblíbence a šikana ustala. Gaara ne. Gaara zůstal terčem celé tři roky. To člověka zlomí. A proto sedím metr ode dveří, zatímco se pomalu otevírají, protože mu kurva rozumím, ať je to šílený, jak chce.

Stále drží v ruce pistolí. Na tváři má cákance krve, barvou se shodující s jeho vlasy. Zavírá za sebou dveře, otáčí se na mě. Udělá ke mně krok, sunu se dozadu.

„Víš, Uzumaki Naruto…“, ten hluboký tón, podle kterého je mi jasné, že pod maskou toho šílence se zbraní v ruce se skrývá jenom šikanovaný kluk bez špetky uznání. Tohle je zasraná realita.

Kleká si na podlahu, je metr ode mě.

„Ty jsi byl jediný člověk v celém mém životě, co pro mě udělal něco dobrého.“, svírá látku svých černých kalhot v prstech levé ruky.

Ty slova ve mně jen vyvolaly pocit viny. Jakobych byl jeho komplic v celé téhle věci. Jakobych celou dobu stál po jeho boku, zatímco střílel. Jakobych ho celou dobu držel za rameno a říkal mu, že je to v pohodě.

To poslední jsem nejspíš měl udělat na začátku. Což je důvodem, proč mě poleje další vlna viny. Protože jsem nepomohl, když jsem měl tu možnost.

Hlavou mi propluje vzpomínka na ten jediný moment, co jsme spolu mluvili, zase. Když jsem ho viděl projít po chodbě. Když jsem mu podal knížku, co mu upadla.

„Chtěl jsem se zabít, Naruto. Chtěl jsem se zabít jako těch pět procent šikanovaných studentů na téhle škole. Ale nechci umřít sám.“

Panikařím. Chce mě zabít? Jakože umřeme spolu?

„Chtěl jsem vzít všechny ty zmrdy sebou. Protože jaká je pointa v sebevraždě, pokud sebou nestáhneš i ty, co tě k tomu dohnali?“, mluví klidně. Přikládá si zbraň pod bradu.

„O-omlouvám se..“, přistihu se procpat skrz strachem sevřené hrdlo. Myslím to vážně, je mi to líto. Je mi líto, že jsem mu nepomohl. Je mi líto, že jsem stál v davu a sledoval, jak do něj lidi kopou. Je mi líto, že jsem nic neudělal, když jsem mohl.

Lehké cvaknutí – pojistka. 

Panika ze mě opadá v momentě, kdy na jeho tváři vidím úplně nový výraz. Cítím, že jsem jediný člověk, který měl kdy tu možnost tohle vidět. Všechno se děje tak pomalu, takže vidím, jak se ten depresivní výraz mění v úsměv. Vidím slzy formující se v koutcích jeho zeleno-modrých očí. Vidím, jak se provalí skrz černé linky a derou si tmavou cestičku po jeho tvářích. Ale to, co mě zaráží nejvíce, je ten úsměv. Naprostá rezignace.

„Děkuju.“, tiskne spoušť.

Výstřel.

Padá k zemi.

Kusy rudě zbarveného mozku se sunou po šedivých dveřích jako šneci.

A je ticho. Dlouhé ticho, dokud neslyším hlasy policistů na chodbě. Nečekám, že mě najdou hned. Pomalu se předkláním k mrtvole přede mnou a projíždím mu prsty vlasy. Je mi jedno, že se občas dotknu díry v jeho hlavě. Protože má stále ten úsměv. Protože teď, přesně v tenhle moment, vypadá jako člověk. Jako člověk, co si tohle nezasloužil.

„Omlouvám se.“, říkám znovu. A stejně jako předtím to myslím zcela vážně.