OneShot – WTBS

„V půl sedmé. 

U Ino.

Kalba jak kráva.

Jdeš?“

———————————–

Pátek. 

Zvuky z vytuněných repráků se nesly po celé vile. Ino byla bohatá blond-whore, nebo tak se o ní alespoň za jejími zády mluvilo. Našla si staršího muže s několika místným číslem na bankovním účtu a žila si jako královna. 

Ino pořádala párty jednou za uherský rok. 

Tyhle párty byly zběsilé, plné chlastu, drog, sexu a násilí. 

A Naruto tam prostě musel být, protože ho pozval Sasuke. A Sasuke nikdy nikoho nikam nezve. 

Opálené silné ruce odstrkovaly tancující zhulené a opilé lidi z cesty. Stroboskop oslepoval modré oči a zářivky se odrážely od bílých vyceněných zubů. Naruto miloval pařby u Ino. 

„Sasuke!“, vyjekl radostí, když uviděl svého černovlasého kamaráda sedět na mramorových schodech do druhého patra. Vyrušil ho tím od konverzace s Ino. 

With her high heel against the wall

Kind of dancing, though not at all

She had stockings running up to her thighs

Snaps her fingers to keep the time

„Naruto.“, kývl na něj Uchiha. Evidentně měl už něco málo upito, jelikož Ino se mu plazila po ruce jako slizký blonďatý had a Sasuke ji nelámal vaz. 

From the back of the room I saw her there

I said she wants to be alone and I shouldn’t dare

But then she noticed me glance at her

I had no choice but to dance with her

Chvíli seděli spolu na schodech a probírali události posledních dnů, kdy se neměli možnost vidět. Hlavně kvůli závěrečkám. 

Ino vyprskla smíchy, když Naruto vyprávěl jak ho Orochimaru doučoval a OMYLEM upustil knihu do jeho klína, sáhl pro ni a Naruto mu vrazil pěstí v zápalu paniky. A tak nakonec skončil u Kakashiho. 

„Narů, nezachápeš kdo se vyplazil z jeskyně.“, zablábolila Ino přiopile, zatímco se nahla přes Sasukeho a jakože děsně nenápadně mu položila svou hubenou ručku na stehno. 

„Hm?“

„Sabaku.“

Narutovi se rozbušilo srdce dvakrát rychleji.

We’ve got nowhere to go, we’ve got nothing to prove

Instead of dancing alone, I should be dancing with you

This song is turning me on, the beat is doing me in

Or maybe it’s only you, but either way, lets begin

Protože Sabaku. Gaara Sabaku. Jejich bývalý spolužák, kterého v druháku vyloučili. Všichni věděli proč. Všichni to viděli. Všichni tam ten den byli. 

Před dvěma lety, někdy v půlce druhého ročníku střední školy se stal nemilý incident. Zahrnoval jednoho učitele, co strkal nos do věcí, do kterých neměl a rudovlasého puberťáka, co ten den zrovna neměl nejlepší náladu. 

Skončilo to křikem a policejním zásahem. 

„Je tady?“

„Je tady.“

A Naruto se najednou zvedl ze schodů a ztratil se v davu. 

Jednu písničku vystřídala další a další, než ho konečně našel sedět na gauči, samotného, protože nikdo se neodvážil k němu přijít. Když se Naruto ptal, všichni řekli, že neví proč se ukázal. Nikdo ho nepozval, nikdo o něm nevěděl. Jak se o večírku dozvěděl bylo záhadou. 

Delší rudé vlasy mu padaly do pohublého bledého obličeje. Přesto jej lemovaly perfektně a Naruto ucítil své dlouho zapomenuté city vycházet na povrch stejně jasně, jako slunce co vychází každé ráno. 

Gaara se tvářil nepřítomně. Popraskané bledé rty lehce pootevřené, zelenomodré oči se nesoustředily na nic a na nikoho. Kostnaté prsty svíraly látku černých děravých a ušpiněných kalhot, až se nafioalovělé zjizvené klouby barvily do běla. 

Černé, taktéž děravé a ušpiněné tričko na něm viselo jako plachta přes neodhalenou sochu. Na holém předloktí bylo pár znatelných modřin, jizev, kousanců a jedna nateklá namodralá žíla, vystupující z bílé kůže. 

Když si jí Naruto všiml, srdce se mu sevřelo a obraz před ním se začal pomalu mlžit. 

Za pouhé dva roky se z Gaary stala troska. Nikdo o něm neslyšel a Naruto byl připraven zapomenout. Kdyby se jen neočekávaně neobjevil. 

Jedna polovina jeho existence se chtěla otočit na patě a odejít. Zapomenout, nedívat se zpět. Předstírat, že Gaara Sabaku neexistuje. Jenže nemohl, protože Gaara seděl na gauči v celé jeho pobledlé kráse a tím pádem nebylo možné tohle ignorovat. 

Zvlášť když ho Naruto nikdy nepřestal milovat. 

I když byl jediný, kdo o tom věděl. 

———————————————————–

Snažil se ptát. Snažil se z něj dostal informace, pozdrav, cokoliv. Jenže bledá ústa zůstala nehybná, oči stále nesoustředěné. 

Dokud nepadla rozhodující otázka. Projela ohlušující hudbou tak lehce, jako nůž máslem, ale bodala, pálela, žhnula, hořela a svět kolem žluto-rudé kombinace implodoval do pulzující tenké linie. 

„Kde je Matsuri?“

„……“

„…….“

„….Nemohla přijít.“

Gaarův hlas zněl nepoužívaně, drsně, ale přitom tiše. Chraptěl, ale přesto měl takový jemný tón, pod kterým se celá bytost jménem Naruto roztekla jako kostka ledu na přímém slunci. 

A zbytek večera bylo pro ně ticho. Nikdo z těch dvou neřekl ani slovo. Nikdo je z téhle situace nepřišel zachránit. 

Někde v povzdálí hrála hudba, hlasitá, ale přesto neprošla skrz zvukovou bariéru, kterou si Naruto a Gaara kolem sebe vztyčili. 

You say it’s not a problem, You say it’s meant to be 

But love is not an option, our love is never free 

And things are not so easy, so cold and we’ve been burned 

I know that I’ll have regrets but that’s the price of one more lesson learned 

————————————————–

Sobota.

,Počkej tady.‘, řekl Naruto předešlý večer.

,Za chvíli přijdu.‘

Ale když se vrátil, Gaara už tam nebyl. Nikdo ho neviděl odejít, stejně jako ho nikdo neviděl přijít. 

Ta jediná vyřčená slova plula Narutovou hlavou pořád dokola. Způsob, jakým to řekl. Způsob, jakým se u toho tvářil. 

Naruto tam byl od samého začátku, co Gaara/Matsuri vůbec vzniklo. Matsuri byla hnědovlasá veselá holka z nižsího ročníku. Nejdřív rudovláska jen nenápadně sledovala. Když otevíral svou skřínku. Když procházel chodbou. Když odcházel ze školy, Matsuri tam vždy byla za rohem a sledovala ho s narůžovělým stínem na tvářích. 

Byla stydlivá, trochu jako Hyuuga Hinata, Narutova spolužačka, jeho osobní stalker. 

A pak jednou přišel den, kdy vešli do skolní budovy společně. Gaarova ruka kolem útlého pasu téhle menší brunetky. Stydlivost odvál vítr.

Chodili všude spolu. Každou přestávku spolu zmizeli a když se znovu objevili, vypadali spokojeně, uvolněně. Tou dobou všichni už věděli, že Matsuri patří oficiálně do klubu narkomanů. 

Přesto nikdo neřekl ani slovo. Nikdo se neodvážil.

Ani Naruto. 

Pak přišel ten incident. 

Gaara Sabaku zlomil ruku učiteli tělocviku. Celý den se po škole nesly pomluvy, protože nikdo netušil co se opravdu stalo. 

Až když přijela policie a odvedla Gaaru v poutech, zvěsti se staly skutečnými. Maito Gai ho našel sedět v šatně na zemi. Matsuri seděla naproti němu, natahovala staženou paži, zatímco jí Gaara vpravoval omamující látku do naběhnuté žíly na předloktí. 

Rudovlásek byl plnoletý, jeho sjíždění se nikoho moc nezajímalo, ale to, že podával narkotika nezletilé dívce byl hrubý přestupek. 

Den po tom, co Gaaru vyloučili, Matsuri zmizela. Odešla ze školy a dětský domov, ve kterém bydlela, o ní už neslyšel. 

Každopádně mezi známou patrou, do které patřil i Uzumaki, se objevila zpráva, že utekla za Gaarou. Trestu nějakým způsobem unikl jen s prospěšnými pracemi a povinnými docházkami do institutu pro drogově závislé, na které nikdy nepřišel. 

Od té doby je nikdo neviděl. 

Až do včerejška. 

—————————————————-

Neděle.

Zvonek. 

Naruto si unaveně protřel oči, vstal z postele a došoural se otráveně ke dveřím. Bylo sedm ráno, pro blonďáka nekřesťanská hodina a přísahal, že ta osoba, která si dovolila ho vzbudit, zemře pomalou a bolestivou smrtí.

U dveří stála Sakura. 

Sakura byla jeho morální podpora. Vždy tam pro něj byla, když měl depresi. Neřekl jí o své neopětované lásce absolutně nic, ale ona mu přesto podávala pomocnou ruku. Dokonce i když jí volal ve dvě ráno a žádal ji, aby u něj zůstala.

To byl důvod, proč jí za vzbuzení nezakroutil krkem. 

„Naruto…“

A Naruto znovu ucítil bonutí u srdce. 

Sakura se tvářila zvláštně. Dívala se mu přímo do očí, ramena měla lehce pokleslá a tón v jejím hlase značil, že se stalo něco strašného. Něco, co rozhodně nechce slyšet. 

Najednou ucítil ruce kolem ramen, tisknoucí z něj kyslík důležitý pro život. Ale Naruto měl zvláštní pocit, že tohle bude potřebovat. Protože tušil, že přijde rána. 

Rána, kterou jen tak nerozchodí. 

„Sakuro, co se stalo?“, zeptal se tiše a opatrně ji od sebe odtáhl. 

„…….“

„…….“

„Našli ho. Našli je oba, Naruto….“

———————————————————————

Gaara/Matsuri se zdáli jako ignorovaný pár. Zdáli se nepodstatní, ale všichni kolem měli na ně vlastní názor. Jejich vztah byl dramatický, protože takový heroin prostě je. Všechny drogy takové jsou. Nikdo se nevyhne dramatu. 

Proto, i když o nich nikdo otevřeně nemluvil, všichni se nějakým způsobem starali. Všichni chtěli být alespoň malou částí téhle drama-lovestory. 

Kdykoliv Gaara přišel do třídy, všichni dělali, že tam není, ale každý měl tenhle zvědavý hlas někde v rohu mysli. 

Dalo by se říct, že to byl nejpopulárnější pár celé školy, aniž by to věděli. 

Takže všichni chtěli vědět víc, jakmile tehle pár zmizel. 

Tím pádem všichni najednou věděli co se opravdu v uplynulých čtyřech dnech stalo….

—————————————————–

What really happened…

Before – Čtvrtek.

Gaara pomalu otevřel oči. Den jako každý druhý. Zíral unavenýma očima na rozpadající se strop a s hlubokým nádechem si projel prsty vlasy, které rozhodně už potřebovaly umýt. 

Pootočil hlavu na pravou stranu, kde ležela jeho drahá polovička. Jeho roztomilá brunetka. Jeho Matsuri. 

Natáhl k ní ruku a přejel jí palcem po tváři. 

Její kůže byla studená. 

Gaarův tep nabyl na intenzitě. 

„Matsuri?“

……….

„Matsu-…..Matsuri?!“

……….

„Kurva. KURVA! NE! Matsuri! Matsuri, slyšíš mě?! SLYŠÍŠ MĚ?! MATSURI!“

………………………….

„NeNeNenenenenenene, NE! MATSURI! Matsuri, kurva! Prosím! Prosím! Ne, tohle ne. Tohle kurva NE! Do hajzlu, do hajzlu. Kurva. Matsuri…. prosím….. Prosím…..“

Ale její srdce už nebilo. Její kůže už nebyla hřejivá a lehce opálená. Byla ledová a bledá – až šedivá. Ty nádherné kaštanově hnědé oči byly bledé a namodralé, stejně jako její rty. Vše, co na ní Gaara miloval, bylo pryč, mrtvé. 

Nepustil její stydnoucí nehybné tělo celé hodiny. 

——————————-

Pátek.

Vešel do zvukem se otřásající budovy. Spousta lidí, co kdysi znával. Ale Gaara je nevnímal. Ne, Gaara už neexistoval. Gaara byl v jiné dimenzi a jeho mysl byla zamčená v ledové kleci společně se svou milovanou. 

Netušil kolik hodin už uběhlo. Možná to byly dny, týdny, možná měsíce. Čas pro něj už nehrál žádnou roli. 

Někdo si k němu přisedl. Jak dlouho už tam seděl? Jak se jmenoval? To je jedno. Všechno je už jedno. 

„Kde je Matsuri?“, zeptal se tenhle kluk, jehož jméno si Gaara nepamatoval. Možná ho včera znal. Ale všechno už je jinak. Všechno je pryč. 

„…. Nemohla přijít.“

Protože Matsuri je mrtvá.

Protože to byla jen jeho chyba. 

Protože ji zničil.

Zlomil ji.

A teď je mrtvá. 

Matsuri je mrtvá. 

Je mrtvá.

Mrtvá.

Ledová a mrtvá. 

Všechno je pryč…..

Všechno je to jeho chyba…. 

Jak se ten kluk jmenoval? Kdy odešel? To je jedno. Všechno je jedno.

Gaara odešel. Nevěděl jistě, proč tam vlastně šel. Možná si chtěl jen připomenout, jak to bylo předtím. Jak to vypadá v realitě. Ale realita nevypadala pěkně. Nic už nedávalo smysl. Všechno se rozpadlo. Lidi kolem něj, věci, vzduch, čas i země po které chodil, nic nebylo v pohodě. 

Nebylo cesty zpět. 

Nebylo záchrany.

Okolí se trhalo jako špatně nalepená tapeta. Jako rozpadající se realita. Dimenze, která se pomalu hroutí v nicotu. 

A jediný pevný bod bylo mrtvé tělo ležící v jeho posteli.

——————————————————-

Pátek-Sobota

Ležel vedle ní. Předstíral, že mu odpovídá na jeho otázky. Předstíral, že slyší její smích. V jednom momentě by přísahal, že ho slyší, ale její rty zůstaly volně semknuté, fialové a nehybné. 

Tiskl její ledovou dlaň a představoval si, že ona tiskne zpět. 

Ta představa mu vykouzlila úsměv na tváři. Matsuri by ten úsměv milovala. Políbila by ho a přitiskla by se k jeho boku, jako to vždycky dělávala. 

Strop byl prázdný, bílý, neexistující. Realita se rozpadla, až na tu béžově povlečenou postel, na které ležely dvě mizící bytosti. 

Záře neexistujícího okolí se drala přes okraj postele a Gaara se usmíval, protože věděl, že Matsuri je s ním. 

Matsuri na něj čeká. 

Vždy na něj čekala. 

Cítil, jak údery slábnou. Jako nedosažitelný cíl, který se už nesnažil doběhnout. Jako doznívající připomínka reality, která pro něj neexistuje. Nemá pro něj význam. 

Záře ho pohltila.

A tehdy ucítil poslední úder a chladná dlaň stiskla tu jeho.