OneShot

Pár rychlými sekanými pohyby přejede delší stranou plastového obdelníku po skleněném, popraskaném stole. Párkrát s ním po něm poklepe a tu samou rutinu zopakuje na druhé straně. Posune s plastem o pět centimetrů dál od sebe a to samé, pořád dokola, dokud výsledek není perfektní. 

Opatrně odloží svou ID kartu vedle, aby nepřišla do styku se substancí na stole, ani se na ni nepodívá. 

Vezme druhý předmět, ležící na okraji skelnatými pavučinami pokrytého stolu. Je to ostrý předmět, památeční. Je to přesně ten samý skalpel, kterým si před lety vyřezal do čela svůj nedosažitelný cíl. 

V menším, poškrábaném, ale přesto lesklém ostří, vidí svůj odraz. Volnou rukou si prohrábne vlasy, pak si dvěma prsty podepře bradu a párkrát natočí hlavu tak, aby se v odrazu viděl ze všech stran. 

Rudé delší vlasy mu padají do obličeje, ale jsou tak slepené a rozcuchané, že nezvládají zakrýt ty pořád se ztmavující kruhy pod očima, jizvu na čele, pobledlou kůži, ani stresem vyškubané obočí. 

Pokouší se olíznout si popraskané rty, ale v ústech má tu odpornou pachuť, sucho takové, že by na Sahaře záviděli. Odtrhne skalpel z dosahu svého obličeje a sebere poslední předmět, který potřebuje. 

Viděl ve spoustě filmech, jak lidi používají bankovky, ale takové plýtvání mu přijde směšné. Pervitin má ve zvyku se lepit, když je vlhký. Zrníčka se zasekávají mezi srolovaným papírem a peněz není zas až tolik, aby si dovolil mrhat ba jen jedním. 

Žluté plastové brčko uřízne po pěti centimetrech rovně, ten kousek si odloží bokem a po dalších pěti centimetrech ho skalpelem seřízne našikmo. Tenhle kousek si schová na později, až bude mít chuť na šponu. 

Odloží skalpel, nahmatá rovně seříznuté brčko a sehne se nad stolem, kde na něj čeká ten předražený hřích. Naposledky zahne hlavu dozadu, ukazováčkem stiskne levou stranu nosu a potáhne. To samé zkusí s pravou. Pravá je přístupnější. Pravou to půjde. 

Právě do ní zastrčí jeden konec brčka. Dost hluboko na to, aby mu nic zbytečně neuvízlo po cestě, ale zase né moc hluboko, aby se nepoškrábal. Nezastavitelný tok krve je v takových chvílích to poslední, co by chtěl. 

Opět stlačí levou nosní dírku a bez jediného zaváhání rychlým tahem sjede co zvládne. 

Bolest, šok, klasika. Švihne zády o sedačku, sesune se níž, drží se za nos a víčka pne k sobě, jakoby mu šlo o život. Sténá bolestí, potahuje zbytečky, co se přece jen zaloudaly tam, kam neměly. Prava strána obličeje, společně s hemisférou, brní. Pravé oko se zaleje slzami, které se nekontrolovatelně spustí a vybudují si cestičku po jeho pohublé, bledé tváři. 

Když bolest odejde, nezbyde nic jiného, než to příjemné mravenčení. Přesně to, které tak miluje. Až tehdy spustí ruce podél těla, až holé dlaně plácnou o koženou sedačku. Hned je ale zase zvedne, aby si prsty projel vlasy, promnul paže a nahmatal ztracené brčko, které v tom šoku někam hodil. 

První polovinu má za sebou. Teď tu druhou. 

Pořádně potáhne, aby uvolnil levou nosní dírku. Úspěšně. Proces rozjede nanovo. Znovu se nahne nad stůl, brčko v levé dírce, tentokrát se psychicky připraví na bolest. Švihem pošle tu sněhově bílou, krystalickou látku do sebe. 

Zakloní hlavu dozadu, společně s tělem, a padne na chladivou kůži. Lehne si na jí potažený gauč, chvíli se vrtí, dokud nenajde správnou polohu. Jednu ruku natáhne za hlavu, až visí z opěradla a druhou si položí a břicho.

Strop není tak zajímavý, zato věci, které se mu honí hlavou, ty jsou. Nezapomíná. Není to tak, že by pervitin byl nějaký kouzelný prášek a odvál jeho problémy oknem. 

Myslí na něj. Jako obvykle. Ale není to bolest, ani zrada, co mu koluje nervovou soustavou. Je to jen to příjemné mravenčení. 

„Uzumaki Naruto.“, jméno dotyčného opustí jeho ústa suše, hořce, ale přesto nostalgicky. Prsty ruky, položené na břiše, sevřou látku starého trička, které kdysi možná bylo temně černé. Černé jako vlasy toho bastarda, pro kterého jediné slunce Gaarova života zhaslo.

„Doufám, že ti to stálo za to.“