Opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost

Fandom: Kuroshitsuji

Postavy: Undertaker/Grell Sutcliff, Sebastian/Grell Sutcliff, ?

Upozornění: Smrt

Věnováno: Morganě Ehran

*** MEMORIES ***

A je konec. Putování, věrnost a nasazování života ve službách jeho mladého pána je nyní pouhými vzpomínkami. Jejich vtah za ty dlouhé tři roky nabyl neočekávaného významu. Ve světě, ze kterého Sebastian pocházel, se tomu láska neříkalo, ale náklonnost, jakou si k Cielovi vybudoval, dosáhla nedostižných rozměrů.  A teď mu zbyla jen pro něho samotného. Nedovedl si představit, že by potkal nějaké stvoření, ať už člověka, neobyčejného démona nebo obyčejného boha smrti, ke kterému by mohl pociťovat tolik, jako k Cielovi.

Posmutněle, nikoliv však zbytečně sklesle, mírně svěsil hlavu, roztáhl svá peřím bohatá ebenová křídla a s odrazem a lehkým mávnutím vyletěl na nejvyšší bod střechy vyhořelého sídla rodu Phantomhivů. Složil křídla zpět ke svému útlému tělu, usedl na tašky, které se na střeše držely snad už jen silou vůle, a přitáhl si jedno koleno blíže k bradě. Sundal si své sněhově bílé rukavice a upustil je. Bezmyšlenkovitě sledoval, jak dopadají do silné vrstvy černého popela. Jakmile ležely dole na zemi, zaprášené, ušpiněné, zničené, natočil Sebastian hřbet své ruky tak, aby na něj mohl pohlédnout. Dříve téměř krvavě svítivý znak kontraktu opustil své obvyklé místo. Vytratil se. Jako Cielova duše. Hlavou mu probleskl obraz Cielovi tváře, Cielova pravého oka. Sebastian miloval, když se to víčko v těch nejvíce vypjatých situacích zdvihlo. Obraz kontraktu v těch temných, modrých očích byl pohled pro bohy.  Lehce se pousmál a vzhlédl k nebi, na kterém vstávalo rudé slunce. S posledními myšlenkami. S posledním vyřčením jeho vznešeného jména. Ciel Phantomhive.

*** NO LOVE ***

„Sebby, Sebby. Vždy jsi byl pro mne ten nejlepší. V mém srdci budeš navždy! Ale… hihihi…existují i jiní, kteří si zaslouží obdivovat mou krásu!“ nakrucoval se Grell Sutcliff před Sebastianem.
Oba se (pro Sebastiana nemilou) náhodou potkali u Undertakera. Sebastian s ním zrovinka hovořil o svém důvodu, proč se stále zdržuje ve světě lidí, když do Undertakerova „zařízeného“ obýváčku vtrhl Grell, zřejmě s úmyslem objímat a oblizovat každého, koho v ten den uvidí. Byl opět v té své ukníkané a uhihňané náladičce, která Sebastiana tolik rozčilovala. A ze všeho nejvíc nesnášel, když ho ta zženštělina oslovovala „Sebby“.
„Máš pocit, že mne nová oběť tvého slintání nějakým způsobem vyvádí z míry?“ prohodil Sebastian znuděně. „Neřekl jsem ani půl slova, cos to oznámil. Nebyl čas se v té tvé krátké půl vteřinové odmlce dostat ke slovu.“ Grell nahodil fasádu jakési směsi naškrobeného a ublíženého obličeje.
„To mne ranilo. Mé city k tobě již nejsou tak silné, jak bývaly, ale to neznamená, že se mne tvá hrubost nemůže dotknout.“ Vskutku vypadá jak idiot, pomyslel si Sebastian. Kdyby se Grell aspoň občas choval přiměřeně svému povolání, byl by to docela pěkný kus. Jenže Sebastian nesnášel tyto přecitlivělé typy. Ach, mladý pane…
„No dobrá, omlouvám se.“ Nasadil pichlavý tón. „Hlavně už uklidni své hlasivky, tvůj ječák se nedá poslouchat.“ Grell mírně posmutněl, ale na obranu nic neříkal. No vida, blesklo Sebastianovi hlavou, když se nenakrucuješ, vypadáš docela k světu. Měl rád hezké, mladě vypadající tváře. Bohové smrti jsou vlastně nadmíru přitažlivá stvoření. Když Undertaker jednou za čas poodkryje svou tvář jinak zahalenou bílou ofinou, jsou vidět jeho uhelnaté oči. Temné jako noc s odleskem démonického úplňku. Jeho celkový zevnějšek sice nikdy nevypadal bůhvíjak přitažlivě, ale Sebastian znal jeho pravou povahu skrytou hluboko v něm, za tou zástěrou hraných veselostí. A ta se dala nalézt právě v jeho pohledu.

„Undy, Undy, jsem nesmírně rád, že jsi tu naší úžasnou novinu neprozradil sám!“ dostal se zpět do nálady Grell. „Slavnostní oznámení totiž nadevše miluji!“ Chytil Undertakera za paži a láskyplně se k němu přivinul. Undertaker se na něj krátce zazubil a pak pohlédl na Sebastiana. Ten si byl téměř jistý, že k němu přes svou ofinu skrz svůj pohled upíná známou myšlenku. Opět jsi ztratil. Proč tato myšlenka zrovna nyní? Mělo by mu vadit, že je Undertaker s Grellem? Nebo snad že Grell je s Undertakerem? Co ten pohled znamenal?

*** IN THE DARKNESS OF OWN THINKING ***

Uběhl již nějaký čas od jeho návštěvy Undertakera, když se Sebastian opět procházel troskami rozlehlého sídla. Spíše ze sentimentálnosti než ze smutku. Nikdo se neobtěžoval tu spoušť nijak odklidit, lidé se tomuto panství vyhýbali obloukem. Po kraji kolovaly řeči, že se dům propadl v běsnění požáru, jelikož se hrabě upsal ďáblu. No, nemluví zas až tak úplnou nepravdu, přisvědčil jim v duchu Sebastian. Ale v současné chvíli tu nebyl kvůli tomu, aby přemýšlel o lidských povídačkách. Přemýšlel o jiné věci. O Undertakerovi a Grellovi. V posledních dnech vůbec často přemýšlel o nich dvou. Hlavně o Grellovi. Taková kráska v červeném. Byl tak směšný tím zevnějškem, až Sebastiana rozčilovalo, že mu do hlavy leze zrovna on. Stokrát radši by přemýšlel třeba o Plutovi. Několikrát se přistihl, že při pohledu na svůj hřbet ruky, kde míval znamení spojení mezi ním a mladým panem, se mu Cielova tvář po několika sekundách v mysli mění na toho krasavce. Chtěl by si s ním promluvit. Tolik by si přál, aby se ten tupec choval normálně v rámci nějakých, klidně malých, možností. A to na tom v tenhle moment bylo to nejhorší…On si to sám přál.
Promluvit si s Grellem znamená muset ho někde zastihnout. Tento fakt ale Sebastiana nijak zvlášť nezneklidňoval, moc dobře věděl, kde ten blázen tráví svůj volný čas.

*** CHANGE MY MIND ***

„Vítej, vítej. Nečekal jsem, že se objevíš po tak krátkém čase.“ Usmíval se potutelně Undertaker a trochu se svým tělem naklonil k Sebastianovi, který se ani neobtěžoval pozdravit.
„Moc dobře víš, proč tady jsem po tak krátkém čase,“ řekl trochu nelibě Sebastian, „tak bys mi mohl říct, kde je.“ Undertaker se zasmál.
„Myslíš, že se chci o Grella dělit? Je to má životní láska.“ Zase se zasmál.
„Nech toho Undertakere.“ Mávl Sebastian rukou. „Oba víme, že to nemá s láskou co dělat. Jednoduše si ho zblbnul, protože máš málo zábavy. Znám tě dobře, nezapomínej.“  Undertaker tedy zvážněl.
„Neříkej mi,“ řekl klidným hlasem, „že jsi na něj změnil názor.“
„Taky to neříkám. Jen se mi v poslední době hlavou honí spousta myšlenek a chci s ním mluvit. Tak řekneš mi, kde je?“ Poslední větu Sebastian vyslovil nevrleji. To Undertakera pobavilo a tak se opět vrátil ke svému shrbenému postoji a jemu vlastnímu úsměvu.
„Nic ti říkat nebudu,“ chichotal se Undertaker pobaveně.
„Dobrá. Počkám tedy, až sem dorazí,“ pousmál se vítězně Sebastian a usedl na jednu z rakví, které byly dokonalou ozdobou přístřeší. Undertakerovi se mírně svěsily koutky, ale nenechal se vyvést z míry. Co mu vlastně do Sebastiana bylo. Ať si s Grellem dělá, co chce. Stejně se z Grella poslední dobou stával shinigami s vážnou tváří. K čertu s těma dvěma. Najde si jinou zábavu.

Netrvalo to dlouho a Grell k Undertakerovi dorazil. Sebastian čekal, že se přiřítí jak splašený kůň, jak to měl ve zvyku, ale v klidu otevřel dveře, zlehka se na Undertakera usmál a alespoň trochu zatrylkoval:
„Jsem doma, má lásko!“ Úsměv na jeho tváři ztuhl, jakmile Sebastiana uviděl. Otočil se na podpatku a s rychlým oznámením „Na něco jsem zapomněl!“ chtěl zas zmizet za dveřmi.
„Nechoď.“ zadržel ho Sebastian chycením za paži. Grell se zastavil, ale neotočil se. Hlavu měl skloněnou a hleděl na spodek svého kabátu.
„Proč tu jsi?“ zeptal se, nedávaje najevo emoce. Sebastian pustil jeho ruku a stoupl si před něj.
„Pojďme jinam.“ Navrhl. „Tvůj milenec nemusí být u všeho.“ Undertaker se Sebastianově poznámce pohihňával, jakoby se ho to netýkalo.

„Tak co se děje, Sebbíku?“ neodpustil si drobné rýpnutí Grell, jakmile stáli v odlehlém parku pokrytém popadaným listím.
„Poslední dobou mi nejdeš z hlavy.“ Odpověděl Sebastian a ignoroval, jak ho Grell oslovil. „Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že ty a Undertaker… Stále jsem o tom přemýšlel.“
„Co se ti na tom nelíbí?“ hodil Grell pravou rukou do strany, přičemž si ji podpíral druhou v loktu.
„Ale no tak, copak mu vážně věříš, že se do tebe zamiloval? Většinou na to nevypadáš, ale rozum jsi snad neztratil.“
„Měl jsem k tomu své vlastní důvody.“  Pootočil svou hlavu Grell ke straně a ruce si dal opět podél těla. Tohle chování Sebastiana překvapilo. Nebyl na tohle u Grella zvyklý. Najednou mu připadal strašně křehký a cítil v sobě zas ochranářský cit, který se vytratil, když zmizel kontrakt.
„Co se s tebou děje?“ optal se měkce.
„Nikdy si o mě nejevil zájem. Nesnášel’s mě. A já jsem chtěl…“ poslední slova Grell nedokázal vyslovit. Sebastian byl čím dál víc zmatenější. V hlavě mu kroužily myšlenky, v srdci měl smíšené pocity, nevěděl, jaké pocity to jsou, nevěděl, co má říct, jak to má říct a co udělat. Do háje s tímhle přecitlivělcem. Sebastian byl rozčílený, vzteklý, zmatený, obměkčený, starostlivý. Je toto vůbec možná kombinace? Nevěděl, co vlastně dělá, ale jak v něm tyto pocity sílily, přiblížil se ke Grellovi, jenž stál stále stejně, vzal ho něžně za bradu a natočil si jeho obličej ke svému. Svými rozechvělými rty se dotkl jeho. Nejprve zlehka, poté jazykem vyhledal ten jeho. V polibku se Grell k Sebastianovi toužebně přitiskl, jednou rukou ho chytil za bok a druhou mu vjel do pečlivě upravených černých vlasů. Sebastian obě své paže ovinul kolem Grellova pasu, jednu trochu výš, aby mohl dosáhnout na jeho dlouhé rudé prameny. Nemyslel. Nevěděl. Cítil.

*** WITHOUT MERCY ***

„Kohopak to tu vidím?“ ozval se nad dvojicí líbajících se nadpozemských bytostí hraný medový hlásek. Sebastian s Grellem se od sebe odtrhli.
„Angelo!“ uskočil překvapeně Grell. „Co tu chceš?“ Pohlédl na Sebastiana. Ten stál v klidu a hleděl na Angelu neidentifikovatelným pohledem.
„Myslel jsem, že jsem tě definitivně zničil.“ Řekl Sebastian ledovým tónem místo pozdravu.
„Tohle vypadá nepříjemně.“ Zamumlal si Grell pro sebe.
„Ano, však jsi mne také zničil. Jenže jak se zdá, definitivně nikoliv.“ Usmála se běloskvoucí bytost, jejíž zlehka mávající křídla ji držela ve vzduchu.
„No, nějak nic z těch posledních deseti minut nechápu, takže to asi půjdu chápat jinam.“ Usmál se nervózně Grell a se zamáváním na rozloučenou odkráčel pryč.
„Nechal jsi své srdce odejít?“ naklonila Angela hlavu ke straně a stále s úsměvem upřeně hleděla na Sebastiana.
„Mé srdce je mé, tudíž ti do něho nic není.“ Z ledového tónu se stal ledový dech. Při houstnoucí atmosféře se Sebastian vnitřně připravoval. V tichu bylo slyšet lehké lupnutí, jak si uvolnil svá složená křídla, která hned na to celá roztáhl a vzlétl.
„Sebastiane,“ oslovila ho sladce Angela, „chceš mne snad znova sprovodit ze světa?“ Úsměv stále neopouštěl její tvář a ona přilétla až těsně k Sebastianovi.
„V tomto čase to již není zapotřebí.“ Odpověděl Sebastian v klidu. „Záleží ovšem na tom, co po mně chceš ty.“ Angelin úsměv se ještě víc protáhl.
„Odplatu.“ Odvětila jednoduše. Mocným mávnutím svých křídel se rázem ocitla za Sebastianovými zády. Ten se okamžitě otočil a v té chvíli….
„To…Ty…Jsi rychlá.“ Vypravil ze sebe šokovaně Sebastian a zhluboka lapal po dechu. Sklouzl pohledem ke své hrudi. Téměř průsvitně bílá, útlá paže byla zamazána jeho temně rudou krví, jež čím dál víc vytékala z jeho těla. Opět pohlédl na Angelu se stále stejným výrazem ve tváři. Nechápal to. Kde se vzala? Jak přežila? Co se stalo?
Opodál, kde se nacházel mrtvý, uschlý strom, zahlédl koutkem oka pohyb. Podíval se tím směrem. Osoba v červeném plášti seskočila z větve na zem, v jedné ruce se jí pohupovala kosa smrti.
„Grelle!“ Sebastian pochopil. On, Undertaker a……Angela. Ve chvíli, kdy chtěl své srdce otevřít a nechat ho do něj vstoupit,… Chápal nyní Undertakerova slova. Věděl co ztratil. Nikoliv Grella. Svůj život, svou duši.
„Ty…“ opravdu už ztěžka dýchal.
„Sebby, Sebby.“ Hravý a přeslazený tón se zas vrátil. A s ním přišel i nemilosrdný chlad slov. „Říkal jsem si, že mé lásky nejsi hoden. A kdo není hoden mé lásky, nemá tu co pohledávat.“
Jednou na tu svou egoičnost pojdeš. Grell nastartoval svůj oblíbený nástroj. Angelinu ruku, která opustila Sebastianovu ránu v hrudi, nahradila kosa. Ne! Proč?!
„Dřív jsem si vážně myslel, že jsi osoba, které chci být po boku celý svůj život.“ Posmutněl na vteřinu Grell a hned na to se pobaveně zašklebil. „Jenže jsem si uvědomil, že jsi vlastně prevít. Hihihi.“ Přidal plyn a kosa se rozjela na plné obrátky. Nebude to trvat dlouho a Sebastian nadobro ztratí svou duši.
„A já…tě….ch…těl…mil…lovat.“ vyšlo ze Sebastianových úst.

Opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost. Vždy jsi mi byl lhostejný. Nyní tě nenávidím.

Tma, temnota, prázdno, nicota. Nežít a neexistovat. Jednou tak skončí každý. A ty, Grelle Sutcliffe, budeš svou pýchou pohlcen jako první.

*** THE END ***