Pátrání, nebezpečí a nová mise

„Nádherné ráno, nemyslíš?“ Lily stála u okna svého pokoje a zálibně se protahovala. Z rohu se odloupl stín a na římsu doskočila velká černá kočka. Spíš kocour.
„Tobě se tady zdá něco nádherné?“ ozval se otráveně kocour a švihnul ocasem.
„Nebuď tak nabručený, Azraeli! Kočky s tebou v noci odmítly mít pletky nebo co?“ hádala původ jeho nálady.
„Kromě toho, že se mi tu nikdy nelíbilo,“ pohodlně se posadil, „tak máš pravdu. Zdejší nádhery nemají vlohy na pochopení mé krásné duše!“
„Já bych spíš řekla, že tě nechala, protože jsi tlustý!“ zapíchla mu prst do břicha a kočičák se po ní ohnal tlapkou, ale bez vytažených drápů.
„Nebuď směšná! Kolikrát ti moje tělesné dispozice pomohli v boji!“ prsknul popuzeně.
„Vím!“ smířlivě ho podrbala pod bradou, jak to měl rád. „Jsi nejlepší pomocník v krizových situacích a nejskvělejší špión!“
„No konečně jsi taky ocenila moje schopnosti!“ mlasknul a přimhouřil žlutý pohled. Drbání od ní mu vždy dělalo dobře.
„Teď bych ale od tebe něco potřebovala,“ řekla jakoby nic, drbání zesílila a Azrael se labužnicky protáhl.
„A co chceš?“ dostal ze sebe mezi vrněním.
„Jenom, aby ses podíval kolem a zjistil, co se tu právě děje. Nevěřím totiž tomu, že tu žijí jen lidé, kteří jsou na straně Shibusenu. Potřebuji o ostatních vědět a ty je dokážeš najít,“ mluvila potichu tak, aby ji nikdo jiný neslyšel.
„Proč to neuděláš sama? Schopnosti na to máš,“ zívl kocour, převalil se na záda a nechal se škrabat na břiše.
„Protože na to nemám čas. Musím se dozvědět víc o nastalé situaci a určitě dostanu co nejdříve nějaký úkol. Shinigami mne nezavolal jenom tak, abych tu lelkovala,“ vysvětlovala mu. „Tak co? Pomůžeš mi?“ přestala ho hladit a zadívala se mu do očí.
„Á! Co mám s tebou dělat!“ vyfoukl Azrael. „Stejně chci dát té kočce ještě šanci a vypadá, že by mohla něco vědět.“
„Díky, Azraeli. Máš to u mě!“ usmála se na něj.
Kocour se dlouze protáhnul ztuhlé packy.
„To si piš! Nejradši mám tuňáka!“ mňouknul ještě a skočil dolů do ulic. 


Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Dále,“ odvrátila zrak od okna.
„Lily?“ otevřely se dveře a dovnitř nakouknul Spirit. „Shinigami-sama s tebou chce mluvit!“
„Jako bych to neříkala!“ vzdychla.
„Říkala co a komu?“ zatvářil se zmateně její bratr a rozhlížel se po pokoji.
„Ale nic! Tak jdeme?“ prohrábla si lesklé vlasy před zrcadlem a rozešla se v patách se stále udiveným Spiritem.


„Mám pro tebe misi, Lily,“ promluvil nejmocnější, když před ním stanuli v jeho komnatách.
„Čekala jsem, že mne nenecháte dlouho zahálet,“ usmála se. „Jaká je to mise?“
„Přímá jako vždy!“ ukázal na ní zvednutý palec Shinigami, ale hned zvážněl.
„Pojedeš do Paříže. Tam už bys to měla trochu znát. Najdeš tam doktora Jekylla. Dříve žil ve staré Anglii, ale vyhnal sám sebe pryč a teď si užívá zabíjení nevinných lidí okolo Eiffelovi věže. Probudil zase své staré já za zvuku prvního rozléhajícího se šílenství a nemůže si dát pokoj. Jekyll není zlý, ale když si začne říkat Mr. Hyde, začnou teprve problémy. Máme zprávy o tom, že Hyde se spřáhnul s někým, kdo by mohl vědět, kde je Kishin. Najdi ho a dostaň z něj tuhle informaci a zastav ho dřív než se z něj stane Kishin sám. Začal totiž požírat i lidské duše a je tedy nebezpečný.“
„Hai,“ kývla Lily. „Vezmu s sebou Azraela. Tvrdí , že pařížské kočky jsou sympaticky nekonvenční.“
„A nebude sám, koho vezmeš s sebou,“ zarazil ji Shinigami a ona se na něj nechápavě zamračila.
„Dám ti  s sebou ještě Maku se Soulem a…Steina,“ dopověděl až nezvykle potichu.
„Proč toho, sakra?!“ vykřikla naštvaně a rozhodila rukama.
„Jsi Kosa smrti a potřebuješ svého uživatele,“ snažil se zaplašit její nahněvaný obličej, ale nějak se mu to nedařilo. Spirit už se krčil v rohu. Neměl rád její cholerickou povahu a často pak bývala i násilnická. Letmo se dotknul svého pomalu se uzdravujícího nosu.
„Nepotřebuju uživatele. Celých pět let jsem se bez něj obešla a tak mi stačí jenom Azrael!“ prskla stále stejně popuzeně.
„Ten s tebou půjde tak jako tak, ale až dojde opravdu k velké bitvě, budeš potřebovat uživatele a Stein je pro tebe nejvhodnější, na to nezapomeň! Dlouho jste spolu nepracovali a na této misi máte šanci se opět znovu sehrát,“ pokoušel se jí domluvit, ale jeho slova padala na neúrodnou půdu.
„Se vší úctou, Shinigami-sama, nepotřebuju se sehrát s nikým, s kým už nikdy spřízněnost nenavážu!“ vypustila a ostentativně si založila ruce na prsou.
„Přestaň se chovat jako hloupá nána!“ ozvalo se za ní a ona se vztekle otočila.
„To pořád všem musíš připomínat, že tu bylo lépe bez tebe?!“ zavrčel na ní Stein, když k ní pomalu došel.
„Jdi si pitvat vedle, když se jiní baví!“ zasyčela skoro bílá vzteky.
„Abych si nepozval na návštěvu Azraela,“ ukázal jí zuby.
„Abych ti neupravila fasádu!“ postavila se přímo proti němu připravená umlátit ho na místě.
„Tak dost!“ zavrčel Shinigami a všichni ztuhli na místě jako přimražení. Nenáviděli tenhle zvuk. Vždy to jen znamenalo, že Bůh smrti je opravdu naštvaný.
„Řekl jsem, že spolu budete spolupracovat a tak to tak bude!“ temnota jeho očních důlků se prohloubila a Lily nasucho polkla.
„Hai, Shinigami-sama,“ oba najednou se uklonili a sklopili hlavy.
„No taaak, buďte k sobě trochu milejší,“ změnil tón Shinigami a všem se ulevilo. Už zase zněl tak hezky konejšivě. „Lily, nezapomeň, že byste měli být vzorem pro Maku se Soulem, tak se snaž.“
„Pokusím se,“ řekla opatrně a opustila místnost v těsném závěsu za Steinem.
„No jasně, Lily rovná se problém!“ vycedil přes zuby Stein, když se ocitli na chodbě školy.
„Jestli mi něco chceš, zkus mi to říct do očí!“ poslala větu na jeho záda.
„Slib mi jednu věc,“ řekl Stein, zastavil a otočil se k ní čelem. „Až budeš chtít příště naštvat Boha smrti, počkej laskavě, až tam nebudu!“
„Já?!“ rozlítila se úplně. „Máš štěstí, že tam byl, protože by z tebe nezbyly ani obroučky od brýlí!“
„Chceš to zkusit?!“ díval se na ní zpříma s chutí jí ukázat, kdo je tu dominantnější.
„Že by ses nezměnil? Pořád mlátíš holky?!“ zle se uchechtla a on se ještě více zamračil.
„Ne, ale možná zase začnu!“ syknul.
„Tak směle do toho!“ hrdě se napřímila a čekala každou chvíli výpad.
Stáli proti sobě dlouhou chvíli a měřili se pohledy. Pak mu nechtěně sjel pohled na její rty a její oči zazmatkovaly.
„Teto Lily! Prý jdeme s tebou na misi!“ ozvalo se na konci chodby a Lily si všimla, že na ní mává Maka. Odpoutala od něj pohled.
„Jasně! Počkej na mě na nádvoří, řeknu ti k tomu víc!“ zavolala na ní vesele jakoby se nic nedělo.
Když Maka zmizela za rohem, Lily se rozešla pryč.
„Je mi líto, mám jiné věci na práci než se tu s tebou prát!“ odsekla když procházela kolem něj.
„Nápodobně! Jdu si najít Azraela!“ odpověděl jí stejným tónem.
„Aby ses zase nemusel sešívat!“ ušklíbla se a odešla pryč. Když byla konečně za rohem i ona, úlevně se opřela o zeď.
Vzdychla a zavřela oči.
„Sakra!“ zaklela a stiskla pěsti. Málem to dopadlo tak jako kdysi pokaždé. Hádávali se často, ale s jiným výsledkem. Říkávali tomu „důvod našich hádek“. Znali své duše a tak neměli potřebu se o něco přít. Štěkali na sebe jen z jednoho důvodu.
Stein se zavřel v ošetřovně, dosednul na židli a hlavu opřel o opěradlo.
„Sladké usmiřování, hm?“ zamumlal. Zdálo se mu to nebo si na to vzpomněla a ztěžka přemáhala pokušení?  
Ne! Už ji nezná. Tentokrát všechna svá slova myslela vážně.


Vysoká, štíhlá dívenka celá v černém procházela temnou ulicí. Roztržitě se rozhlížela kolem sebe jakoby čekala každou chvíli na něčí útok. Když se dlouho nic nedělo, uchlácholila sama sebe a pokračovala dál trochu jistěji.
„Zdravím tě, Chrono!“ ozvalo se tenkým hláskem z temného kouta a dívka sebou poděšeně trhla.
„Medusa tě zdraví a má na tebe ještě jednu prosbu,“ vyskočila před ní malá žabka.
„Prosbu?“ zakňourala Chrona. „To jí nestačilo, co jsem provedla Marie-sensei?“
„Vše děláš jen pro své dobro a pro dobro své matky, proč si stěžuješ?“ zamrkala Eruka.
„Já jen…Maka…ona…“ dostávala ze sebe pomalu křehká dívčina.
„Pořád jenom Maka, Maka,“ dopálila se žabka. „A co naše zájmy? Už jsi zapomněla, jak jsi pro Medusu důležitá? Nebo ji snad chceš zradit?“
„Já…ne…totiž…!“ začala spěšně šermovat rukama.
„Takže dokaž, že jsi při nás. Do města se vrátila osoba jménem Lily Saint,“ nesmiřitelně odpověděla Eruka.
„To je teta Maky. Mluvila o ní,“ tiše zašeptala Chrona.
„Ano a dělá nám starosti. Tady ti dám prášek. Musíš ho do ní dostat,“ hodila po ní skleněnou lahvičku a dívka ji v letu chytnula.
„Je to jed?“ zděsila se Chrona.
„Není, jen jí to trochu upraví smysly a nebude tak nebezpečná pro nikoho z nás,“ zakvákala posměšně.
„Nevím….nechci to udělat,“ broukla Chrona a uhnula pohledem.
„Chceš být nevděčné dítě?“ vyprskla naštvaně žába.
„Ne, to ne!“ poplašeně odpověděla, stiskla v ruce ampulku a sklopila hlavu.
„Tak dělej, co máš!“ odsekla zelená čarodějnice a zmizela ve stínech.
„Hloupá Chrono!“