Pekelně ostrá nesmělost

            Celý večer byl pro Tsunu dost podivný. Poté co dal pusu Gokuderovi, si už ani nebyl jistý, co vůbec chce. Kyoko-chan byla tak hrozně rozkošná, jenže… s jeho kamarádem mu bylo daleko víc hezky. A to, co se stalo… už předtím měl občas pocit, že mu v jeho blízkosti tluče srdce prudčeji, ale přičítal to tomu, že se ho bojí. Už to nebyla nějakou dobu tak docela pravda a to si nepřipouštěl.

            Ten večer u ohně si věnovali pár kradmých pohledů a občas se jim povedl i nenápadný letmý dotyk. V tu chvíli vždy menší chlapec ucukl rukou, ale bylo jasné, že ty nenápadné dotyky oba vyhledávají. Pokaždé když se tak stalo, viděl Tsuna ten lehoučký úsměv na rtech Gokudery a to znamenalo, že také pokaždé zrudnul jako rajče, protože mu to připomnělo, co dnes udělal.

Umytí už byli… A dál…?

            „Juudaime? Jdete už spát?“ ptal se Gokudera, když viděl, jak se Tsunovi pomalu ale jistě zavírají oči. Po těchto slovech sebou trhl a rychle je otevřel.

„Ah? Spát? Jo… jistě…“ dostal ze sebe rozespale. Sice už to ráno dohnal, když tu byl nějakou dobu sám, ale zdaleka ne úplně. Pak se začal opatrně zvedat a jeho pravá ruka za ním stála, aby ho hlídal, kdyby Tsuna padal, nebo tak něco. Moc dobře si uvědomoval, že je schopný zakopnout i o vlastní nohu. Natožpak takhle rozespalý, ale bylo to tak roztomilé…

            „Už jdete spát? Tak dobrou, Tsuno, Gokudero! Za chvíli jdu taky, jen co se najím a trochu opláchnu,“ ozvalo se kousek od nich. Yamamoto si zrovna opékal nad ohněm jídlo a i když oheň jen lehce osvětloval jeho tvář, tak bylo z jeho hlasu poznat, že je bezstarostný jako vždy.

            „Che! Kdo ti o to stojí, ty baseballová palice?“ odsekl mu Gokudera a všem bylo jasné, že je to už jen póza. Také jim došlo, jak mu svým způsobem také přeje dobrou noc. Mladý budoucí boss se musel pousmát, sám Yamamotovi odpověděl obyčejně.

            A pak… to na ně dopadlo. Hrozná nervozita, budou spolu sami, blízko sebe, daleko od ostatních… Kdo to vlastně vymyslel?

Hayato se trochu obával, že udělá něco, co se jeho Juudaimemu nebude líbit. Tsuna se jen bál, kam až to zajde. Třásl se po celém těle, zatímco se převlékal a cítil srdce až v krku… budou zas pod jednou dekou! A tentokrát… tentokrát to bude jiné. Maličko jiné.

            „Juudaime…“ ozval se tichý chraplavý hlas, když už leželi pod jednou dekou. I Gokudera byl nervózní, pořád si nebyl jistý tím, zda ho jeho boss má skutečně rád, a celé to nedělal jen ze zvědavosti. „Smím? Když tak mě kdykoliv zaražte…“

            Tsuna si zaváhal, co tím jen myslí? Ale pak ucítil jemný dotek ruky na své tváři a poddal se tomu. Zavřel oči a jemně ji chytil do své. Lehký polibek na dlaň, který mu vzápětí dal, Gokuderu vyprovokoval k další akci. Drobného chlapce si k sobě pevně přitiskl, jako kdyby měl strach, že to celé je jen krásný sen, ze kterého se má brzy probrat, a zlehoučka ho políbil na krk. Tsuna sotva slyšitelně vzdechl. Bylo to moc příjemné. Nyní už bylo jasné, že není úniku. Ty lehoučké droboučké polibky na jeho kůži v tom místě byly stále frekventovanější, až se mu vydral z hrdla daleko hlasitější vzdech. Trochu se za sebe zastyděl.

            „S… stačí… stačí…“ pokoušel se ho šeptem zadržet, ale bylo trochu pozdě. Gokuderovy rty ho umlčely, a ti dva konečně dokončovali to, co načali odpoledne. Z obyčejné pusy se k opravdovému polibku nedostali, až… teď.

            Byl tak procítěný, že je nechal oba bez dechu. Jako kdyby si v tom jediném polibku vyměnili úplně všechny skryté pocity, co nyní měli. Ve tmě se pokoušeli co nejvíce zahlédnout z tváře toho druhého, i když to bylo trochu marné. Jestli Gokudera nebyl úplně přesvědčený o stejném způsobu Tsunových citů, jako měl on sám, tak v tento okamžik určitě ano. Byl šťastný, tak hrozně šťastný, že to ani neuměl popsat. Hlava jako by mu v tu ránu explodovala a zůstala prázdná. Jeho ruce vandrovaly Tsunovi pod spací tričko, a menší chlapec začal bojovat o to, aby toho nechal, i když ne dostatečně přesvědčivě.

            „N… no tak. Nech… toho!“ šeptal tiše a pokoušel se ho zadržet, teprve když vyjeknul, protože ucítil, jak lehce přejely prsty po jeho bradavce, tak se Gokudera zastavil.

            „Ah! Omlouvám se, Juudaime! Já… nechtěl jsem být tak… tak… já…“ začal Gokudera koktat a opatrně se od něj odsunoval, zdálo se, že přijde zas jeho záchvat sebemrskačství.

            „Gokudero-kun! To je v pořádku, jen… nepůjdeme už spát?“

            „Jak… si Juudaime přeje…“ zněla zklamaná a tichá odpověď. Pak se bělovlasý chlapec začal odtahovat co nejdále. Tsuna se kousl do rtu, bylo mu to maličko líto. Nakonec natáhl ruce a přitiskl ho zas k sobě.

            „Když nebudeš nic dělat, tak je to v pořádku… chci… no… tě… mít u sebe…“ řekl, když se dostatečně osmělil k činům dodat slova.

            „Juudaime! Jsem poctěn, že vás smím držet v náručí!“

            „Pssst!!“

            „P… pardon… už jsem tiše…“

            Tsuna se zasmál. Bylo to legrační, ale opravdu by nerad, aby tohle každý věděl. Lehce se dotkl rukou Gokuderovy tváře a pak ho jemňoučce políbil na rty. Cítil, že se ten druhý k ničemu už bez souhlasu neodváží. Jeho vyjeknutí bylo jako studená sprcha. Byl docela rád, že je Gokudera-kun takový. Jenže když se k němu stulil, jeho myšlenky se začaly ubírat zas černým směrem, jak měl někdy ve zvyku. Gokudera-kun… ho má rád? Že? Má rád jeho? Nebo… jen… Juudaimeho?

            Ale ani Gokudera si nebyl jistý… Juudaime je milý na všechny, jistě, nedělal by s nimi takovéhle věci, ale… co když jeho srdce patří někomu úplně jinému? Co kdyby byl jen náhražkou? V duchu se otřásl nad tou myšlenkou, ale zas… je jeho pravou rukou, měl by ho podržet v těžké chvíli. Když někdo Juudaimemu zlomí srdce, on tu bude! Bude tu pro něj… Když si bude chtít jen vylít hormony… bude tu pro něj! Vždyť Juudaime je pro něj celý skoro svět!

            A tak… neklidný a lehce rozpačitý spánek začal… Jak měli oba před chvílí nádherné pocity, nyní je hlodal… snad pocit viny? Nebo možná jen nepopsatelný strach? Strach z neznámého… z něčeho, co není možná pro někoho ani normální…             Nezbývá tedy už nic jiného, než otočit list a zavřít za nimi stan. Jen je necháme v klidu spát jejich neklidným spánkem.