Pekelně ostrá noc

Oba kluci obrátili stan skoro vzhůru nohama, ale spacák Tsuny nebyl k nalezení.

            „Juudaime! Jste si jistý, že jste si ho vážně zabalil?“ zeptal se Gokudera s vážným výrazem v tváři. Věděl, jaký je někdy roztržitý. Možná to tak nevypadalo, ale jeho idealizace už přestala a viděl ho celkem střízlivýma očima. Jenže i tak se choval pořád stejně, protože jeho kladné stránky pro něj z Tsuny dělaly tu nejúžasnější osobu na světě.

            „Já… už ani nevím, Gokudero-kun. No… já tedy nějak usnu, není až taková zima, jen se obleču do něčeho teplejšího a bude…“

            „To nejde! Dám vám klidně svůj spacák, nedovolím, abyste nastydnul!“

            Chvíli bylo ticho a ti dva na sebe ve tmě zírali, jen baterka slabě svítila po straně stříbrovlasého chlapce. Ale Tsunovi už bylo jasno, jen přemýšlel, jak to zformulovat.

            „To nepřichází v úvahu. Ani já nechci, abys nastydnul. Chápeš? Ale počkej, je tady ta deka cos přinesl. Můžeme pod nás dát ten spacák, protože je teplejší, od země totiž táhne, a přikrýt se s ní. Co říkáš?“

            Gokudera se příliš nerozmýšlel. Být s Juudaimem pod jednou dekou? Splněný sen! Ale jen se neprozradit, jak moc je z toho nadšený…

            „Ach! Vy jste tak šlechetný! Bude mi ctí spát s vámi pod jednou dekou!“ řekl nakonec pyšně. Neovládl se úplně ale záležet si na tom dal.

            Tsuna zrudl, když si uvědomil, co to navrhl. Jeho slova mu to omlátila o hlavu. Nakonec jen kývl a zády k němu se začal převlékat. Gokudera se celý červený otočil a převlékl se také. Být v takovémhle maličkém prostoru s Tsunou pro něj bylo úžasné. Bylo to ještě lepší, než když spolu sdíleli pokoj, když byli v budoucnosti. Pak si jen nazlobeně vzpomněl na Dina, který ho poslal za Yamamotem do pokoje, že Tsuna musí mít klid a musí být se svojí zbraní z krabičky sám.

            Vyšší chlapec byl rychleji převlečený a hned začal připravovat pořádně spaní. Pečlivě rozepnul svůj spacák a natáhl ho co nejvíce. Nechtěl, aby se Juudaime třeba cítil nepříjemně, kdyby měli být u sebe moc blízko, i když jemu by se to líbilo.

            Přípravy na spánek byly hotové a oba trochu nervózně ulehli. Gokudera přes Tsunu přehodil deku a doufajíc, že tma skryje jeho zasněný pohled, ulehl vedle něj. Ještě chvíli si povídali o svých dojmech z dnešního dne, než skutečně ulehli. Nebo spíš… než usnul mladý šéf Vongoly. Jeho samozvaná pravá ruka totiž nemohla usnout. Mohl u něj být tak blízko a nebylo to vůbec divné, kdy jindy bude mít takovou příležitost? Zhluboka se nadechl a až omámeně zavřel oči. Jeho šéf tak krásně voněl a byl tak blizoučko… opatrně se přisunul co nejblíže to šlo a s přihlouplým úsměvem na rtech nakonec přeci jen usnul.

            Když se ráno Tsuna probudil, čekal ho hrozný šok. Gokudera ho pevně svíral v náručí s jedním z přihlouplých úsměvů, a po chvíli zkoumání brunet zjistil, že jeho kamarád ještě pořád spí. Bylo mu líto ho probrat a vůbec netušil, co dělat. Cítil jemnou vůni cigaret, asi si byl někdy v noci zapálit, když Tsuna ještě spal. Nemohlo to být až tak dlouho. Bylo zajímavé, že mu ta vůně ani nijak zvlášť nevadila. Musel se pousmát, když si to uvědomil. Opatrně mu projel rukou vlasy a sám se podivil, že byly jemnější, než kdy čekal… maličko zděšený vlastním chováním se mu opatrně vymanil z náručí a takřka po špičkách odkráčel ven. Potřeboval nutně na záchod.

            Když se dostal bez potíží ven, tak už nevěděl, že Gokudera spánek celkem zdatně předstíral. Nyní tam stále ještě nevěřícně ležel a znovu a znovu si vybavoval moment, kdy se Juudaime sám od sebe dotkl jeho vlasů. Srdce mu bušilo jako splašené a cítil se v sedmém nebi. Juudaime v jeho náručí… a ještě tohle… výlet už nemohl být snad lepší. Nakonec se otočil na druhý bok a zkusil ještě chvíli spát.

            Tsuna se před stanem protáhl a s úsměvem se zadíval na vycházející slunce. Kdyby se mu nechtělo tak moc si odskočit, zůstal by tam ještě ležet. Pomalu procházel táborem a díval se, jak je všude krásně ticho, jen Ryoheiovo chrápání bylo velmi hlasité. Maličko se zasmál, šok číslo dvě však na sebe nenechal dlouho čekat.

            U maličkého stanu, který patřil Hibarimu, se něco zahýbalo. Mladý Vongola se okamžitě schoval za jiný stan a sledoval to. S děsem v očích pozoroval, jak do Hibariho stanu vchází Yamamoto s velmi dobrou náladou. Ozvalo se: „Zabiju tě,“ a pak rána.

            „Ale no tak, Hibari. Já ti přišel popřát dobré ráno a ty takhle!“ zněl hlas Yamamota. Oba mluvili tiše, tak musel opravdu zkoušet zachytit ze všech sil každé slovíčko. Po chvíli šustění a zvuků, které moc nepochopil, vyšel Yamamoto ven. Sice se držel za hlavu, jako kdyby dostal další ránu, ale usmíval se od ucha k uchu. Co se to tam jen mohlo stát? Skoro ani nedýchal, když Yamamoto odcházel do svého stanu. Rychle se sebral a utíkal na záchodky, a pak zas zpátky do stanu, aby si ani Hibari, ani jeho kamarád nemysleli, že tu scénu viděl.

            Opatrně vklouzl dovnitř, a tam už na něj čekal usmívající se Gokudera, který zatím neusnul. „Dobré ráno, Juudaime,“ pozdravil ho tiše a jen s lehkým úsměvem, nad kterým by roztál i led. Nebyl u něj zrovna častý, a to dokonce ani když byl věnovaný Tsunovi.

            „D… Dobré ráno, Gokudero-kun. Spalo se ti dobře?“

            „Jistě! S vámi po boku to byla nejúžasnější noc v mém životě!“ prohlásil nadšeně a už zas nabíhal do starých kolejí, jeho hlas navíc nabral na hlasitosti, až k němu Tsuna přiskočil a s děsem v očích mu dal prst na pusu.

            „N… ne tak nahlas, ostatní ještě spí!“ upozornil ho, Gokudera už mlčel a jen kývnul.

            A tak si tedy znovu urovnali místo pro spaní a ještě na pár hodin usnuli.