Pekelně ostrá potyčka

Když byl Ryohei a ostatní na jejich extréním výletě, kam tedy Yamamoto a Hibari zmizeli? Všechno to začalo tak, že se Kyoya začal loudat jako kdyby se ostatních snad štítil. To samozřejmě začalo vrtat hlavou baseballovému hráči a také maličko zpomalil, Gokudera s ním. Ti dva se docela dobře bavili o obyčejných věcech, a když nebyl poblíž Tsuna, nespustil se ani Gokuderův žárlivý systém, a tak bylo jasné, že jsou vážně kamarádi.

            Jenže Hibari se odpojoval stále víc a Yamamoto začínal mít trochu starosti, co to s ním je. Pořád se na něj otáčel a nemohl si pomoci. Tou dobou už je minul Reborn a řekl jim, že Tsunu už nechal být. Gokudera v tu ránu vystřelil směrem k táboru a tak zůstal Yamamoto vzadu tak nějak sám. Jediné co ještě postřehl bylo, že Hibari využil zmatku a odešel někam pryč. Nelenil ani chviličku a rychle se za ním vydal. Když mohl odejít Gokudera, co by nemohl on? Šlo jen o procházku…

            Po chvíli běhu ho objevil. Měl štěstí, že zabrala zas pro jednou jeho intuice a nebylo to tak složité. „Hej! Hibari! Počkej na mě!“ volal na něj, ale jediné čeho se dočkal bylo, že Hibari naopak ještě víc zrychlil, ale nesnížil se k běhu. Stále šel důstojnou, ale rychlou chůzí.

            „Hibari! No tak! Nemůžeš se mě snažit ignorovat celý den, já se s tebou chci jen trochu bavit. Ostatní mi věnují dost pozornosti, jen ty ne.“

            „Drž hubu,“ syknul tiše Hibari a přikrčil se kousek před ním za křoví.

            Yamamoto se zamračil, ale ztichnul a skrčil se s ním. Po chvíli mu došlo, že oba zírají na něčí tábor. Rozložené stany, maličké ohniště, daleko menší než měli oni, a snad úplně samí kluci. Vypadalo to jako nějaký podivný gang.

            „Kdo tam je?“ zeptal se Yamamoto, teď už šeptal, protože mu došlo, že tu s nimi skutečně Hibari nebyl jen tak na výletě.

            „Býložravci, co urazili Nanimori. Do jednoho je ukoušu k smrti.“ Teď už vyššímu chlapci všechno došlo.

            „Ne, počkej! Nepřeháněj. Nemůžeš tam jen tak vpadnout a… HIBARI! POČKEJ!“

            Ale jeho poslední slova vyšla na prázdno, protože Hibari už v táboře řádil jako tajfun. První kluk, co si ho všimnul, se začal bránit a rychle zalarmoval ostatní, ale nevydržel dlouho. Po dvou ranách ležel na zemi a skuhral, zatímco se bázlivě krčil. Takeshi si povzdychl a popošel k němu, chytil ho za ruku a zkontroloval.

            „To nic. Všichni co tu jste budete žít, ale být vámi, už Nanimori neurážím,“ řekl klukovi, usmál se a opatrně ho uložil o kousek dál do měkčího mechu.

            Potom se rozeběhl za Hibarim a pokoušel se ho nějak uklidnit, jenže…

            „Snažíš se mě zastavit? Ukoušu k smrti i tebe, stejně na to mám chuť už od dnešního rána, když si mi vlezl do stanu,“ lehoučký úšklebek, co zdobil Hibariho tvář prozrazoval, jak si to užívá. Ohnal se po Yamamotovi tonfou a ten jen tak tak uskočil. Zbytek tábořících začal panikařit. Až na jednoho… opatrně se k těm dvěma připlížil, když se Hibari snažil Takeshiho zasáhnout a udělal výpad s rozbitou skleněnou lahví na člena disciplinární komise, ale to už zareagoval zas Yamamoto a Hibariho srazil k zemi, tím pádem se mu nic nestalo.

            „Slez,“ poručil mu, ale nic se nedělo. Yamamoto ho moc nevnímal, měl ho v pasti pod sebou a navíc číhal na toho s flaškou. Hibari se začal bránit a pokoušel se nějak zpod Yamamota vylézt, ale zrovna dvakrát se to nedařilo. Byl docela těžký. Ne že by byl Hibari tak slabý, ale každopádně to bylo obtížné. A pak přišla ta správná chvíle… hned co na ně ten kluk zaútočil, Takeshi se otočil a vykopnul mu ji z ruky. Pak se jen mile usmál.

            „To bylo nebezpečný, víš?“ řekl mu a teď i ten nejodvážnější z nich zpanikařil a začal někam utíkat. Yamamoto se otočil na Kyoyu. „Tak? Půjdeme? Stačilo ti to?“

            „Ještě ne. Ten tábor srovnám se zemí,“

            „Ale no taaak, to není potřeba. Copak tohle není už dost? Vyděsil si je, rozprášil, už snad Nanimori neurazí… alespoň před tebou ne.“

            Kdyby pohled zabíjel, Takeshi by byl na místě mrtvý. Ale nakonec se zdálo, že to zabralo a Hibari si to rozmyslel, protože zamířil na cestu ven z tábora. Yamamoto si nemohl pomoci, tak nějak ho něco začalo hřát u srdce jen z toho, že ho přeci jen poslechl, a že se mu ho podařilo zkrotit. Pak se za ním rozeběhl, aby ho dohnal a chytil ho beze slov za ruku. Hibari ztuhnul. Bylo na něm vidět, že svádí vnitřní boj. Jeho pýcha ovšem vyhrála a proto měl o pár sekund později vyšší chlapec u krku tonfu… Avšak jejich ruce se nepouštěly.

            „Jdeme.“ S těmito slovy dal zase svoji zbraň pryč.

            Yamamoto byl spokojený, věnoval mu veselý úsměv a sevřel jeho ruku ve své o něco pevněji. Po cestě do tábora se Takeshi zas rozpovídal, ale zdálo se, že to jeho společníkovi nevadí. Nebo ho to alespoň neštve natolik, že by mu chtěl nějak ublížit. Do tábora dorazili až k večeru, kdy tiše v ohništi plameny olizovaly dřevo a všichni kolem něj unaveně posedávali. Děti už pravděpodobně spaly a to včetně Fuuty ale i Basila. Hibari se vztekle Yamamotovi vytrhl a pak zamířil beze slov do sprch. Baseballový hráč si už myslel, že má vyhráno, proto se vesele vydal za ním, ale tentokrát měl smůlu. Ránu, která přišla, nečekal, a tak se na chvíli svalil na zem. Podrbal se na místě kam ho praštil a objevil trochu krve. Zakroutil hlavou, povzdychl si a pak to prostě pro zatím vzdal. Posadil se k ohni vedle Tsuny a Gokudery, kteří zrovna nadšeně rozebírali jednu videohru, kterou si zahrají, až se vrátí zas do civilizace.

            „Hej! Tak jak bylo? Hele, Gokudero, proč jsi samý šrám? A proč jsi tak najednou vyběhl pryč?“ zeptal se hned, jak dopadl na lavičku.

            „Do toho ti nic není, ty idiote!“ okřikl ho hned jeho kamarád, a on se jen musel smát. Stejný jako vždycky. Proto musel odpovědět mladý boss Vongoly.

            „No… on mě tu prý nechtěl nechat samotného, ale jsem rád, že přišel. Docela jsem se tu začal nudit.“

            Takeshi se znovu zasmál, pocuchal Tsunovi vlasy (za což si vysloužil další ránu, tentokrát když ho klepnul Gokudera přes prsty), a pak se zaklonil a zahleděl se na potemnělou noční oblohu. Přeci jen tu bylo krásně. Jaká asi bude dnešní noc? Kdyby to zvládl, tak se snad i spokojeně ušklíbl. Nezbývalo než se navečeřet a po sprše počíhat na vhodný okamžik, kdy se pokusit znovu o Hibariho společnost… to byl jeho dnešní plán na noc.