Pekelně ostré odloučení

Nezdřímli si moc, protože asi za dvě hodiny byl hrozný rozruch. Pak dokonce někdo vtrhl do jejich stanu, až se oba vyděšeně posadili. Jen s vytřeštěnýma očima sledovali maličkou postavičku před sebou.

            „Ubožáku Tsuno! Přišel jsem vás zkontrolovat. Je už skoro půl deváté a vy se ještě válíte? Měl jsem pravdu, že vás mám jít zkontrolovat, i když jsem vám chtěl dát volno,“ byl to Reborn. Ale on neměl přeci přijít!

            Gokudera hned vyskočil na nohy, jak jen to ve stanu šlo, a začal se rychle oblékat. K tomu koktal něco o tom, že se za sebe stydí a víckrát už to neudělá.

            Tsuna na tom byl hůř. Začal hned protestovat. „Reborne! To je nespravedlivé! Slíbil jsi nám odpočinek, co tady děláš?!?!“ a to neměl dělat.

            Reborn ho nenechal se ani pořádně převléknout, a za zoufalého volání Juudaimeee, které se ozývalo ze stanu, ho praštil do hlavy a vytáhl ven.

            Když se Tsuna konečně vzpamatoval, byl už celý tábor na nohách. Holky vařily snídani, Ryohei plánoval EXTRÉMNÍ pěší túru, Lambo s I-Pin se proháněli kolem, Hibari postával opodál a usrkával z hrnku asi čaj, a pokoušel se ignorovat veselého Yamamota po svém boku. Dnes přibyl dokonce i Fuuta s Basilem a byla tu i Bianchi, když přišel Reborn. Tábor se začal pomalu ale jistě plnit. Jen nemohl pohledem najít Gokuderu, předpokládal, že asi zůstal ve stanu.

            Bohužel neměl moc klidu, protože se mu začal Reborn znovu věnovat. A tak začal den jako každý jiný, jen s tím rozdílem, že v přírodě. Nechal ho se najíst, i když svoji porci získal pořádně až po druhém pokusu. A pak ho čekala matematika, japonština a trochu dějin. Velmi nešťastně u toho seděl a ani neměl čas se strachovat, co dělají ostatní. Netušil, že odešli na Ryoheiovu extrémní procházku.

            Po obědě ho konečně nechal na pokoji. „Tak, Tsuno, už si dělej co chceš. Teď už tě vážně nechám být. Užij si týden s rodinou, je to velmi důležité. Já půjdu najít Bianchi a odejdeme zase pryč,“ řekl mu a s mírným úšklebkem, který skrýval jako obvykle jeho klobouk, odešel pryč.

            Chlapec osaměl. Bylo tu tak tíživé ticho… jen občasné zašumění lesu… až to bylo děsivé. Tak se tedy sebral a zalezl na chvíli do stanu. Tulil se k dece, která byla vážně velmi příjemná. Byl rád, že sem Gokudera-kun něco takového přinesl a navíc… měla tu zvláštní a jedinečnou vůni. Ale to bylo až na druhém místě, především byla hebká na dotek. Na chvilku si zdřímnul.

            Ani si neuvědomil, že uplynula teprve hodina, když otevřel oči. Tak hrozně se nudil. Nedokázal ani ocenit ten jedinečný klid, kterého se mu nikdy jindy nedostávalo. Teď mu to naopak chybělo. Jako by bez všeho toho zmatku už nedokázal ani žít. Nedokázal se po dlouhou dobu zabavit. Přecházení po táboře sem a tam… nahlížení do stanů… sprchování se… nejzábavnější činnost bylo nakonec sbírání klacků na večerní oheň. Díky tomu měl alespoň pocit, že je něčím užitečný. Jenže když už bylo kolem půl páté, začínal mít o své kamarády strach. co když se někde ztratili?

            Nakonec se bezradně posadil k vyhaslému ohništi a smutně do něj zíral. Byl do něj tak zahleděný, že si ani nevšiml šustění listí a teprve až když zaslechl tak známé Juudaimeeee sebou trhl a podíval se tím směrem. Byl to Gokudera-kun, celý zablácený, udýchaný, místy i ošvihaný od větviček.

            „Gokudero-kun?! Cos dělal? Jsi v pořádku?“ strachoval se o něj hned a běžel k němu.

            „Jistě, jsem! Ale, Juudaime… utíkal jsem přímo k vám, protože jsme viděli, že Reborn už odešel. Víte… šel nám to oznámit, ani nevím proč. Měl jsem o vás starost, že jste tu sám. Co bych byl za pravou ruku, kdybych vám v takové chvíli nedělal společnost?!“ vyhrkl najednou.

            Tsuna se musel smát, a docela dlouho. Gokudera na něj nechápavě zíral. Ale ten smích byl i úlevou. Když se uklidnil, zůstal mu na tváři jen ten široký úsměv. „Gokudero-kun, vypadáš hrozně. Měl by ses jít umýt,“ řekl mu nakonec s úsměvem.

            Stříbrovlasý chlapec zrudl a vypadal v rozpacích. „Aaah! To je ode mě nestoudné, předstoupit před vás takhle!“ říkal, a bylo znát, že je mu to vážně nepříjemné. Nedal mladému bossovi šanci ho zklidnit a už utíkal se umýt. Tsuna se posadil zas k ohništi a s jemným úsměvem ho pozoroval, teď už se necítil osamělý a neměl strach. Bylo až obdivuhodné, za jak dlouho se Gokudera přiřítil a že byl opravdu dokonale čistý. Jen šrámy od větviček mu zůstaly.

            Menší chlapec se na něj zahleděl. „Tak tohle nepůjde. Jsi samý šrám, musí tě to bolet… dám ti na to alespoň náplasti, ano? Na ty největší…“

            „Juudaime! Vy jste tak hodný!“ zářil dojatě Gokudera. Tsuna nechápavě kroutil hlavou a co slíbil, to udělal. Jemně se dotýkal jeho obličeje a ještě mu některé rány lehce dezinfikoval. Jeho kamarád snad ani jedinou nesyknul bolestí. Když mu dával poslední náplast, všiml si, jak ho Gokudera-kun pozoruje. Najednou se mu nedostávalo dechu a cítil, že se mu hrne červená do obličeje. Nějak mu začalo prudce bušit srdce a cítil i drobné chvění, musel zírat do těch nádherných očí, jako smyslů zbavený. Teď už by si to asi nedovedl vybavit, ale zničehonic oči přivřel a zlehoučka se dotkl svými rty těch jeho. Bylo to jemné, váhavé… nebyl si vůbec jistý tím, co dělá. Když se oddálil, naskytl se mu zajímavý pohled.

            Gokudera rudý až ke kořínkům vlasů, vytřeštěný pohled a na pár vteřin naprosto bez pohybu.

            „J… Juudaime?!“ řekl až později.

            „N… nedívej se na mě tak! Už to neudělám, slibuju!“

            „Ah…! To vám to bylo až tak odporné? Já… omlouvám se! Měl jsem ucuknout, abych vás nedostal do takové situace, a…“ začal zas svoji obvyklou zmatenou mluvu, když ho umlčel další lehký polibek.

            „Nech toho. To já jsem s tím začal. A jestli je ti to nepříjemné, tak řekni,“

            „N… ne! To v žádném případě! Je to ta nekrásnější věc na světě, co se mi mohla přihodit! Juudaimeho rty jsou tak hebké a jemné a…“

            Další umlčení. Tsunu už začalo rozčilovat, jak vždycky spustí takové praštěné řeči, ale na druhou stranu mu to přišlo roztomilé… S nikým jiným takhle nemluvil.

            „Nemluv.“ Příkaz byl jasný. Gokudera kývl. Tentokrát už konečně pochopil, že to Juudaimemu nevadí. Neodvažoval se zeptat, zda jsou v tom nějaké city, nebo prostá zvědavost, nyní… byl rád za každý dotek navíc. Za cokoliv, co by mu Juudaime věnoval, byť i jen pohled.

            Jemně pohladil Tsunu po tváři a usmál se, úsměv mu byl opětován. Nyní už si trochu víc věřil. Stačilo tak málo a mohl se ho znovu dotknout rty, když tu náhle…

            „EXTRÉÉÉMNÍ TÁBORÁK NÁS ČEKÁÁÁ!!!!“ ozvalo se nedaleko odsud.

            Nic jiného nebylo dál slyšet. Tsuna se polekaně odtrhl od Gokudery a spolu rozpačitě čekali na zbytek skupinky. Došli všichni, ale kam se poděl Yamamoto? … A… kde je vůbec Hibari?