Pekelně ostrý výlet

Byl to krásný den, jako každý jiný. Až na jeden drobný problém. Tsuna měl na zádech veliký batoh a plazil se s utrápeným výrazem do kopce. Před ním šel spokojeně Reborn a cosi si pobrukoval. Neměl vůbec žádnou zátěž, jen na klobouku mu seděl Leon.

            „Pospěš si, ubožáku Tsuno! Takhle na místo nedorazíš ani do večera, možná bych ti měl trochu pomoci kulkou posmrtné vůle?“ řekl mu po chvíli, když se chlapec zrovna zastavil, opřel o strom a ztěžka dýchal.

            „To je nelidské! Au! Nebij mě! No tak! Jak dlouho ještě budu muset jít?“ zafňukal, ale Reborn se jen tajemně ušklíbl a doskočil na zem.

            „Na, tady máš mapu, když ti ani tohle nepomohlo. Koukej dorazit do tábora včas. Já už s tebou nemám trpělivost, vracím se zpátky, Bianchi už na mě čeká.“

            Slova prcka ho nechaly skoro němého. Tak tohle se mu ani v nejmenším nelíbilo! Podíval se na mapu a zlobil se sám na sebe, že si zabalil tolik věcí. No… mamka mu některé doslova nanutila. Jak do mapy chvíli zíral, tak mu došlo, že absolutně netuší, kudy jít. Už mu začalo být do pláče, když zaslechl známé hlasy.

            „Juudaime! Jdu vám na pomoc!“ volal jeden z hlasů z dálky. To ho vyděsilo. Tenhle hlas totiž nikdy nevěstil nic dobrého. Ale ten druhý ho už trochu uklidnil.

            „Yo! Tsuno! Potkali jsme Reborna, prý ses ztratil. My už jsme se utábořili s ostatními.“

            „Gokudero-kun! Yamamoto!“ zvolal, jakmile je uviděl. Celý se rozzářil a ulevilo se mu. Byl si naprosto jistý, že s nimi už tam trefí!

            Hayato mu hned začal ze zad strhávat jeho náklad, a i když chvíli protestoval, nakonec se vzdal. Jakmile si Gokudera vzal něco do hlavy, jen těžko se mu to dalo vymlouvat, nebo spíš… občas se Tsuna bál mu to vymluvit. Zdálo se, že i on s tím trochu zápasí, ale neustále Juudaimeho přesvědčoval, že je skutečně v pořádku a donese mu to až do cílového místa.

            Cesta ubíhala trochu veseleji, když byli spolu všichni tři. Tsuna se usmíval, když poslouchal pošťuchování Gokudery a Yamamota, jako obvykle. Bylo to celkem ostré, ale pořád ještě úsměvné, už ne tak vražedné jako kdysi. Jediné, co ho zarazilo bylo, když mu jeho baseballový kamarád něco vesele řekl, jako kdyby o nic nešlo.

            „Jen počkej, až uvidíš Hibariho! Nikdy bych nečekal, že ho uvidím na takovém místě.“

            „Hi… Hibari-san je tam taky? Jak to?“ divil se Tsuna.

            „Nevím, prý nás přišel hlídat. Kdo ví, co má poblíž za práci,“ odpověděl mu Yamamoto s úsměvem a pak byli všichni chvíli ticho. Zdálo se, že je každý ztracený v myšlenkách. Gokudera měl připitomělý výraz a zíral na Tsunu, Tsuna začínal mít strach a Yamamoto prostě snil o hezkých momentech, co je všechny na výletě mohou čekat.

            Ještě nebyla úplně tma, ale už začínalo být trochu hůř vidět, když dorazili do tábora. Všude byly postavené stany a zdálo se, že nikdo nechybí. Tsuna dorazil poslední. Jen s děsem v očích sledoval Gokuderu, jak nese jeho velký batoh ke stanu, co je trochu dál od ostatních a pečlivě ho tam ukládá. Zářil jako sluníčko. Mělo mu být hned jasné, že budou spolu ve stanu. Yamamoto si hned všiml výrazu Tsuny a lehce ho poplácal po zádech. „Haha, z toho si nic nedělej. Na všechny hrozně vrčel a donutil nás, abychom si rozvrhli stany nějak bez tebe a bez něj. Trval na tom, že v něm musí být s tebou, znáš ho, ne?“

            „Bohužel ano…“ odpověděl mu a jen unaveně zamával na zářícího Gokuderu, který k nim už běžel.

            „Juudaime! Jsem rád, že chcete být se mnou ve stanu!“

            „Jako kdybych měl na vybranou…“ napadlo Tsunu okamžitě, ale jemu věnoval rozpačitý úsměv.

            „Ale teď se pojďte podívat, jak jsem to pěkně zařídil! Je kompletně vybavený vším, baterkami, pěkně příjemnými dekami, měkkými polštáři, myslel jsem na všechno! Je to jen a jen pro vás!“

            Ani tohle Tsunu moc nerozveselilo. Začal si představovat, jak velký náklad Gokudera měl. Možná ještě větší jak on.

            Nakonec se nechal odvést ke stanu, trochu nechápal, proč je jedna polovina vystlaná polštáři a je tam ta příjemná deka, zatímco na druhé straně je jen spacák a obyčejný polštář. Trochu se zamračil.

            „Gokudero-kun?“ oslovil ho maličko přísně. Jeho pohled po slovech Tsuny přešel z nadšeného a plného očekávání do zmateného.

            „D… děje se něco, Juudaime? Vybral jsem špatné barvy? Není toho dost?“

            Tsuna pevně semkl rty k sobě a pak se zul. Vlezl dovnitř a za pohledu zmateného Gokudery začal přeskládávat polštáře tak, aby je měl každý rovnoměrně. Deku také upravil tak, aby z ní měl každý kousek. Teď byla rozprostřená pěkně po celém stanu. Pak vykoukl ven a tvářil se zas spokojeně.

            „Proč jsi to nedal k sobě, když ses s tím táhl až sem?“

            „N… no… já to nepotřebuji, jsem vaše pravá ruka! Tak se chci starat o vaše pohodlí, na mě už nesejde. Já se vyspím i obyčejně.“

            Zdálo se, že je i trochu červený, a z toho i Tsuna sotva znatelně zčervenal. Ještěže se noc přiblížila ještě víc. Když vykoukl zase ven, tak si mohl konečně pořádně prohlédnout tábor. Byl na všech čtyřech, nohama stále ve stanu a rozhlížel se. O kousek dál bylo tábořiště, u kterého seděly Kyoko s Haru a o něčem nadšeně diskutovaly. Oheň rozdělával Ryohei a zdálo se, že i tohle bere do extrému. Zrovna se mu nedařilo, tak od něj navíc lítala samá extrémní slova. Tsuna se jen pozastavil nad tím, jestli to dříví sbíral sám.

 Kdesi o kousek dál slyšeli vřískot Lamba a napomínání I-Pin, asi už je uložili k spánku. Teprve teď si pořádně všiml, že nejen jeho stan je dál od ostatních. Opravdu daleko byl jiný, trochu menší stan. Hned ho napadlo, jestli není Hibariho, a přemýšlel, kde ten vůbec zrovna je.

            „Líbí se vám tu, Juudaime?“ zeptal se po chvíli Gokudera a mile se usmál. Po celou tu dobu co se brunet rozhlížel jen postával na místě. Tsuna kývl. Úsměv mu opětoval. Jakmile ho přešlo to šílení a už se uklidnil, začal být zas normální. To měl Tsuna nejradši. Tak se s ním dalo i dobře bavit. Pak k němu dokonce natáhl ruku a pomohl mu na nohy, chtěl mu pomoci se i obout, ale to už ho menší chlapec rázně zarazil.

            Jakmile se obul, zamířil hned k ohni. Gokudera zatím zapnul stan, aby do něj nešel chlad a následoval ho. Trochu se zamračil, když si všiml, že si jeho boss sedl ke Kyoko. Nakonec se sám usadil někde na kraji a zapálil si v klidu cigaretu. Dlouze z ní natáhl, aby zjistil, že zírá na člena disciplinární komise.

            „Co je? Nejsme na území školy, tak mi dej pokoj,“ vpálil mu hned.

            „Máš štěstí,“ zněla tichá a vražedná odpověď, ale s ním to ani nehnulo. Pokračoval dál ve svoji činnosti, zatímco Hibari svým pohledem vyhnal Tsunu z jeho místa a pak mu sebral lavičku, aby si ji poposunul daleko od ostatních a natáhl se na ni, ale to už u něj byl Yamamoto.

            „Ale no tak, Hibari. Nemůžeš zabírat celou lavičku sám. Pak třeba na mě nebo Tsunu nezbyde místo, víš?“

            „A co je mi do toho?“ odpověděl mu, ani se na něj nepodíval. Ležel na lavičce, co právě zabavil, se zavřenýma očima.

            Tsuna o kousek dál tajil dech, teď seděl vedle kouřícího Gokudery. Měl strach, co se stane Yamamotovi, pokud ho bude provokovat, i když to asi nebyl účel jeho jednání. Nakonec i trnul strachy, protože se jeho kamarád zasmál, zvedl mu nohy a šikovně se posadil. Nechal ho, aby si je tam natáhl znovu, jenže si vysloužil tak leda kopanec do nosu. Potom Hibari prudce vstal a oba na sebe chvilku zírali.

            „Nesnáším místa s hodně lidmi, jdu spát,“ oznámil po chvilce Kyoya a vydal se pryč. V tu chvíli se Tsuna konečně zas uvolnil.

            Jen co odešel, tak to hrozně tíživé ticho skončilo. Yamamoto se dal do řeči s Ryoheiem, kterému se konečně podařilo rozdělat oheň, dívky se znovu rozštěbetaly a Gokudera típnul svoji cigaretu.

            „Co to zas bylo za divadlo?“ zeptal se Gokudera otráveně, když se otočil zpátky do kruhu. Když kouřil a zjistil, že je vedle něj Tsuna, natočil se tak, aby na něj šlo co nejméně kouře.

            „N… nevím…“ odpověděl ještě stále trochu zaraženě Tsuna. Ale jak večer postupoval, tak zjistil, že ho teplo ohně a pohoda ukolíbává ke spánku. Kupodivu toho ani moc nenamluvil. Probral ho až jemný dotek na rameni. Byl to samozřejmě Gokudera.

            „Juudaime, ta cesta vás asi zmohla, nepůjdeme už spát? Já půjdu také, takže na kraji lesa nebudete v tom stanu sám.“ Mluvil tiše a klidně. Bylo to trochu zvláštní, ale něco Tsunovi našeptávalo, že mu tohle dlouho nevydrží. To by nebyl ani on, kdyby vydrželo.

            Opatrně otevřel oči, aby na svého kamaráda zaostřil. Zjistil také to, že už tu zbývá jen Kyoko s Haru a obě zasněně hledí do ohně. Zdálo se, že se k sobě i tulí, ale možná jim byla trochu zima. „U… usnul jsem v sedě? Ah… všechno mě bolí, to jsem přehnal…“ řekl tiše, když mu došlo, co se stalo.

            A bylo to tady. „Ju… Juudaime? Jste v pořádku?! Ah! Co jsem to za pravou ruku, když jsem vás nechal spát v tak nepohodlné pozici?!“ začal panikařit. „Vy jste vypadal tak rozto…“  zarazil se. „No… prostě jsem vás nechtěl budit! Odpustíte mi to?“

            Tsuna se musel smát. „To je v pořádku, Gokudero-kun. Nemohl jsi to tušit. Ale co je důležitější, záchody už vím kde jsou, jen… kde se můžu umýt?“

            Stříbrovlasý chlapec se pousmál, ale z jeho výrazu stále ještě nezmizely ty emoce, co měl před chvílí. Rozloučili se s Kyoko a Haru, které od sebe najednou odskočily jako kdyby dělaly něco špatného, a pak mu to místo ukázal. Byli sice trochu odříznutí od civilizace, ale jak záchody, tak koupelna byly docela v pořádku. Sice by si musel svítit baterkou, ale voda tekla teplá a nemusela se někde ohřívat. Yamamoto mu předtím vysvětlil, že asi jen půl kilometru odsud je menší budova, která má dokonce i elektřinu.

            Netrvalo dlouho a oba byli se vším hotoví. Dnes si jen vyčistili zuby, protože se Tsuna nechtěl sprchovat po tmě. Navíc když nadhodil, že se půjdou umýt spolu, začal Gokudera zase šílet. Bylo to docela vtipné. Ale když třeba přiberou i Ryoheie a Yamamota, tak to bude v pořádku.

            Už byli mezi stany, když se Tsuna na chvíli zastavil. To jeho kamaráda hned také zabrzdilo. „Děje se něco, Juudaime?“ zajímal se.

            „Nic… jen… jsem přemýšlel, že tenhle výlet byl moc dobrý nápad. Jsem rád, že Reborn poslal jen nás a nejel ani s námi.“ Pak se zhluboka nadechl a rozhlédl se. „I když je to tu trochu… děsivé, proč jsi dal náš stan zrovna tak moc na kraj?“

            Gokudera zrudnul a byl rád za tmu. „Ah! To… jen… abyste měl klid, Juudaime! Nechtěl jsem, aby cokoliv narušovalo váš spánek!“

            Zdálo se, že to tak Tsuna vážně vzal, protože se jen zasmál a vyrazil zas ke stanu. A teď nastal problém… kde má vlastně spacák?