Perfektní Vánoce

Perfektní Vánoce. Romantika. No jistě, toho jsem se tu snažil už několik úmorných dní docílit – perfektních Vánoc tak, jak mají být. Ale přeci jen s nádechem té romantiky, to jsem si prostě nemohl odpustit. Na dárky jsem se letos ani tak nesoustředil – ano, koupil jsem pár blbin, u kterých jsem si byl jistý, že mu udělají radost, ale nejvíc jsem hodlal zabodovat s večeří a následným večerem.
A snad vidina toho večera byla důvodem pro to, že jsem se už nejmíň deset minut pokoušel – jak jinak než bezúspěšně – otevřít plechovku s hráškem, abych měl co vrazit do bramborového salátu, jež v míse vedle mě čekal už jen na tuto poslední přísadu a nějaké to dochucení v podobě majonézy, hořčice a soli.
„Sakra!“ ulevil jsem si tiše a nakvašeně pohodil konzervu do dřezu. Ráznými kroky jsem odpochodoval do spíže, ve které jsem měl v úmyslu najít konzervovaný hrášek s uchem, za které bych prostě zatáhl a bylo by hotovo – protože otvíráky jsou pro úchyly a já s nimi neumím zacházet. Ani mě nepřekvapil pohled na hromádku pečlivě vyrovnaných dárečků jen ledabyle překrytých dekou. Všiml jsem si jich poprvé asi před třemi týdny, s potěšením musím konstatovat, že jich od té doby trochu přibylo. Ačkoli jsem neměl potřebu kontrolovat je nějak víc do hloubky. Zaprvé jsem se nechtěl připravit o překvapení a pak jsem si byl jistý, že by byl zklamaný, kdybych mu oznámil, že by je měl líp schovávat.
Sehnul jsem se k jedné z poliček a chvíli přendával konzervy se všemi různými druhy ovoce, zeleniny i omáček, až jsem konečně triumfálně vytáhnul tu s hráškem. Pravda, byla trochu menší než ta, která by se ještě stále měla válet ve dřezu, ale hrášek v konzervě nemá nikdo rád, takže se jeho nedostatek v salátu ztratí.
Když jsem procházel přes obývák do kuchyně, abych dodělal salát a na tu necelou hodinku, která mi do příchodu mé drahé polovičky zbývala, ho hodil na balkon, kde by měl odležet, pohled mi na chvíli padl na televizi, která mi zatím dělala alespoň verbální společnost. Vánoční koleda, zhodnotil jsem animovaný film na obrazovce již po několika krátkých vteřinách. To je to, u čeho si nikdy nejste jistí, jestli jde o dílko pro dospělé, nebo pohádku pro děti. Ale Dickensův námět se mi líbil – pohádka bez vyložených záporáků a klaďasů, prostě příběh starého pána, který by se snad v tomto případě zpočátku padouchem nazvat dal, vystaveného mírnému psychickému nátlaku ze strany čehosi a v konečném výsledku milujícího Vánoce a vše kolem nich.
Letmý pohled na hodiny mi připomenul čas, a tak i fakt, že trochu nestíhám. Naštěstí se otevírání nové konzervy s hráškem již obešlo bez větších potíží – otvírák tentokrát nebyl potřeba. A původní konzerva, ve které byly špičkou nože ze vzteku vyhloubeny podlouhlé díry, zamířila do lednice. Možná si její obsah budeme moci naházet na Silvestra do šampaňského místo jahod.
Opět jsem se vrátil do obýváku – tentokrát abych dopravil salát na balkon, kde měl dalších několik minut v klidu odpočívat. Cestou zpět do kuchyně jsem se opět na chvíli zapomněl u televize, tentokrát při pohledu na jednu z těch scén, které by děti asi nerady viděly. Vrána, jež se při mém příchodu do pokoje v televizi rozletěla k obloze, mi připomněla další bod večera – no ano, Vránu. Věděl jsem, jak má tento snímek s Brandonem Lee v oblibě a rozhodl se tak, ač se tedy nejednalo o vyloženě vánoční film, alespoň v tomto bodě porušit tradici a vyměnit ohrané Tři oříšky pro Popelku za Erika.
Na chvíli jsem tedy přiklekl k nižší poličce skříně vedle televize, ve které jsme uskladňovali DVD, a to jak ty poctivě zakoupené, tak i ty načerno vypálené. Ne, že by to kdy kdo řešil. Po krátkém hledání jsem vytáhl z jednoho kotouče kýžené dývko a vsunul ho do přehrávače. No, teď už jen osmažit kapra, zapálit svíčky a hotovo.
Ach ano, kapr. V obýváku zněl jednoduše, ale – jak jsem sice věděl už z předchozích Vánoc, jen jsem na to rád zapomínal – v praxi a reálném čase na něm nebylo jednoduchého vůbec nic. Samozřejmě jsem si mražené filety – patlat se s kaprem z kádí, nedej Bože ještě živým, na to jsem nervy opravdu neměl – prozíravě hodil do dřezu už před pár hodinami, musely přeci rozmrznout. Nechat si však na jejich obalení v trojobalu a následné smažení dobrých čtyřicet minut, to zrovna prozíravé nebylo, co si budeme nalhávat.
Asi po čtvrthodinovém snažení jsem totiž zjistil, že za zbylých dvacet minut bych nestihl ryby ani osmažit, natož pak uklidit kuchyň. Když k tomu připočteme fakt, že ještě nebyly filety ani vymáchané v mouce, jediné, co mi zbývalo, bylo modlit se, aby se miláčkovi v práci něco přihodilo a on tam tak musel zůstat o něco déle.
Když jsem asi okolo půl osmé večer usedal na pohovku – nyní už vše dokonale nachystané, uklizené a ukuchtěné – ke svému nemilému překvapení jsem zjistil, že miláček zpoždění opravdu má, a to dokonce půl hodiny, což mu rozhodně nebylo podobné. Vytáhl jsem z kapsy mobil a prohlédl si displej, snad jestli mi nakonec nevolali z pohřebního ústavu nebo tak něco. A chvíli jsem si i pohrával s myšlenkou, že mu brnknu sám, protože – ač mi zajistilo dost času na dodělání večeře – se mi jeho meškání ani trochu nelíbilo.
Tu se mi náhle mobil v ruce rozdrnčel. Tentokrát jsem displej kontrolovat nemusel, kdo jiný než on by taky volal v době, kdy většina ostatních lidí vánočně večeři? Zpaměti jsem nahmatal zelené tlačítko, stiskl a přiložil mobil k uchu: „Jo?“
„Zlato? To jsem já,“ ozvalo se z druhé strany. „Jen jsem chtěl… promiň, broučku, ale něco se podělalo, nebudu moct přijít. Teda, přijdu, ale pozdě, hodně pozdě.“
Zmohl jsem se na pouhé: „Kdy?“
„Ne dřív než o půlnoci. Mrzí mě to.“ O půlnoci. Takže to všechno bylo zbytečný?
„Ale já myslel, že budem‘ na Vánoce spolu,“ fňuknul jsem tiše do telefonu, nedokázal jsem potlačit štiplavé slzy, deroucí se mi do očí.
„Prostě to nejde, promiň,“ aspoň že taky zněl zdrceně. „Ale tak, stejně jsi říkal, že se nebudeš smažit s rybou ani patlat se salátem, ne? Že nechceš žádný perfektní Vánoce tak, jak je dělala Tvoje matka.“
Chtěl jsem Tě překvapit. Neměl jsem kecat. Blbče. „Jo,“ kuňkl jsem místo toho, abych se teď vytasil s pravdou, stejně by mu nepřidala. Věděl jsem, že ho mrzí, že spolu dneska nebudem‘, mě taky. Ale proč mu to ztěžovat, že?
„Tak si dej sklenku vaječňáku za mě. Miluju Tě,“ ozvalo se ještě z telefonu.
„Jo, ahoj,“ zachraptěl jsem jen a vymáčkl hovor, slzy mi teď naprosto spontánně stékaly po tvářích. Co jsem to za kus idiota? Jasně, říkal, že nemá rád překvapení, proč asi? Na chvíli jsem zaostřil na televizi a rozpoznal bílou tvář Jacka Skellingtona. The Nightmare before Christmas, jak příhodné. Takže to, že sny se rodí o Vánocích, je dneska přebito depresivním faktem, že v ten samý den i zanikají, co? Náhle jsem pocítil neobytnou chuť zvednout se a jen tak z trucu si jít rozbalit dárky, které na mě čekaly ve spíži. A určitě bych to udělal, kdybych náhle nedostal strašnou chuť na ten vaječňák. Dám si i za něj.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Se sklenicí plnou tekutiny vyblitě čokoládové barvy – jiný koňak než ten s oříškovou příchutí jsem nenašel – jsem už dobrých dvacet minut seděl na pohovce a sledoval počínání svého oblíbeného mrtvého hrdiny. Slzy už na tvářích dočista zaschly, nepříjemné pálení soli v pórech mi však připomínalo, jak naštvaný vlastně jsem – nejdřív jsem se zlobil na něj, říkal jsem si, že to určitě udělal schválně. Pak jsem se zaměřil na sebe, přeci jen jsem tu pořád byl, mohl jsem si vynadat. A on tu nebyl. A byla to moje chyba, měl jsem mu to říct, třeba by pak přijít mohl.
Kopl jsem do sebe bezmála polovinu sklenky, když si ta mrtvá holka přišila nohu po tom, co se spustila z věže, zaklonil hlavu a opřel ji o zadní opěradlo gauče. Ne, že by se dalo z vaječňáku doopravdy opít, silnějšímu alkoholu jsem ale nikdy neholdoval a hlavně jsem nehodlal být jak činka, až se drahoušek uráčí vrátit nad ránem z práce – ne, já vím, nemůže za to.
K mému překvapení po chvíli zarachotil v zámku klíč, nato se dveře otevřely a – nemůžu říct, že jsem nečekal chlapa s puškou, ano, čekal – vstoupil on. Jednou rukou jsem si protřel oko, že by se z toho vaječňáku přece jen opít dalo? Tolik jsem toho zase snad neměl.
„Bertí,“ oslovil mě nově příchozí tiše, s úsměvem, a poklidně za sebou zavřel dveře, načež se začal líně zbavovat bundy i bot. „Myslel jsem, že budeš tak naštvanej, že to všechno sežereš,“ trhnul hlavou k míse se smaženými rybami přikryté průhledným zavírátkem a zamířil ke mně.
„Myslel jsem, že máš něco neodkladnýho v práci,“ utrousil jsem tiše, dotčeně. Jen ať vidí.
„Kecal jsem. Byl jsem už na cestě domů, když jsem Ti volal. Nejdřív jsem Ti chtěl jen říct, že se zdržím, ale zněl jsi tak smutně, že jsem Tě nechal přitom,“ s úsměvem na rtech přikleknul před gauč.
Vztek z toho, že si ze mě tak krutě vystřelil, vystřídalo naprosté nadšení z toho, že je tu, že by se snad dala ta večeře a vše následující ještě zachránit. Uvážlivě jsem odložil skleničku s koňakem na boční opěrku, než jsem se mu vrhl kolem krku. A byl to dobrý tah, vzhledem k tomu, že jsem ho tím povalil. Nezabýval jsem se tím, jak to, že nebyl vůbec překvapený, když uviděl večeři se vším všudy, nejspíš už dávno věděl, co chystám. Bylo mi jasné, že by se vytasil s nějakou super-inteligentní odpovědí ohledně mražených filetů v mrazáku nebo přísad do salátu v lednici. Ale vždycky ho můžu trumfnout těmi dárky.