Pohrdám Tebou

Namyšlenost, tvrdohlavost, zloba. Vlastnosti, kterými se tolik vyznačuješ. Které si neuvědomuješ. Popíráš je, když je zahlédneš, když Ti je někdo ukáže. Tvrdíš sama sobě, že taková nejsi, ty jsi ta, která zná pravdu uvnitř. Namyšlenost je sebevědomí, tvrdohlavost je vytrvalost, zloba bezmocnost nad jinými. Nechápou Tě, nezaslouží si Tě, závidí Ti. Obyčejný odpad, pod tebou, přející si aby byl něco víc. Jako Ty. Ale opravdu jsi si sama sebou tak jistá, že to tvrdíš? Co když, jsi ten odpad Ty, ve své hlavě, zabalený do hezkého balicího papíru? Co ti dává právo, myslet si, že jsi něco víc? Můžeš být nahoře, když jsi ve skutečnosti úplně na dně? A co je na tom nejsmutnější? Že lidi jako jsi Ty, odsuzuješ. Příčí se Ti, je Ti z nich špatně, chceš jim ukázat, že Ty jsi Ta lepší, i když jsi úplně stejná. Se stejnými chybami ale jen v jiném obalu. Bojuješ sama proti sobě, pomlouváš sama sebe, jsi nad sebou a pod sebou ve stejný okamžik. Nenávidíš mě. Protože kdesi hluboko, víš, že vidím pravdu. Ale tvé sebevědomí Tě konejší, tvá vytrvalost drží, a bezmocnost je tvá poslední chyba, které se jednou zbavíš.  Tak hleď na tu osobu, kterou tak nenávidíš, pohrdáš jí, když se ráno potkáte, když se usměje, zamračí.  Sebevědomě se před ni postav, vytrvale jí pohrdej a bezmocně se dívej na svůj vlastní odraz v zrcadle.