Pomsta bývá sladká

V životě mladého hraběte Caina Christophera Hargreavese byl snad nejšťastnější okamžik, když starý hrabě Hargreaves zemřel. Pro Caina to bylo jako vysvobození. Léta hrůzy a strachu z každého dalšího hnutí mysli svého tyranického otce konečně pominula. A teď nastal čas pomsty…
Přesně tohle se honilo Cainovi hlavou, když z výšky shlížel na mrtvé tělo v rakvi svým typicky povýšeným pohledem. Kaple obrovského sídla, izolovaného od okolí, byla ponořena do šera, za vysokými gotickými vitrážovými okny se rýsovaly poslední přeživší paprsky zapadajícího slunce; ty však brzy dohasly úplně a prostor byl ozářen pouze světlem stovek svic na vysokých stojanech. Skrz okno ztěží mohlo proniknout světlo měsíce, aby ozářilo tři tváře.
„Konečně přišel čas zúčtovat,“ zašeptal Cain, jeho hlas se však odrazil od stěn s hrozivou ozvěnou, až Riffa, stojícího u dveří, zamrazilo v zátylku.
„Je tak nádherně bezbranný!“ vzdychl hrabě, elegantně vztáhl ruku nad svého otce a pak mu s největší chutí vyškubl chuchvalec černo-šedých vlasů. Cain věděl, že tohle už ho nebude bolet… a uspokojil tím svou nesmírnou potřebu napáchat něco na jeho těle.
„Riffe, podej mi nůž,“ luskl prsty a věrný sluha ihned doručil krátkou ostrou dýku s vykládanou rukojetí.
„Ty asi nevíš, jaké to je, když do tebe řeže tenhle nůž, viď?“ promlouval k mrtvole, zatímco jí rozdíral oděv a zanechával dlouhé škrábance, které však už nevypustily ani kapku krve.
„Riffe, sůl!“ poručil. Sůl přišla ihned a rovnou putovala až do ran. Cain jí tam sypal s největším potěšením, jeho výraz připomínal ten, kdy se dívá na nový jed.
„A teď tvoje nejoblíbenější,“ usmál se pro sebe a přešel ke stojanu se svíčkami. Jednu si vzal, chvíli pozoroval plamínek, jak tvoří pod sebou malou voskovou loužičku, a pak ji naklonil, aby vosk skapal na hruď jeho mrtvého otce. Další patřil jeho obličeji, vlasům, stehnům…taky chodidlům a tam, kde by to za života bolelo nejvíce.
„Riffe, přines mi bič… a taky důtky,“ luskl podruhé. Bič pohladil a zálibně si ho prohlížel, než vložil veškerou svou sílu do jednoho švihu. Zasvištěl vzduchem a s prásknutím dopadl na nahé tělo starého Hargreavese. Švihl ještě párkrát, než si vzal důtky, prsty prohrábl kožené třepení a zase švihl.
„Je-škoda-že-to-nemůžeš-cítit!“ za každé slovo hořkosti jedno prásknutí.
„Tak a teď… Riffe, rozepni mi kalhoty!“ nakázal Cain, Riff okamžitě splnil příkaz a poodstoupil. Už předtím se mu na kalhotech rýsovala jasná boule. Hrabě prsty obemknul svůj úd a začal soustředěně jezdit nahoru a dolů. Přitom upřeně sledoval tělo svého otce, snažil se je nezavírat, ale nakonec musel, když jeho horké sperma pokropilo obličej chladného muže.
„Riffe, zapni mi kalhoty,“ přikázal Cain, jeho sluha opět bez okolků splnil. Hrabě Hargreaves se podíval pod sebe na dílo, které vytvořil svým typicky povýšeným pohledem. Byl potěšen – jeho otec konečně byl ponížen jak jen mohl být.
„Riffe, jdeme.“ Oba muži odešli a nechali tam nahé mrtvé tělo starého Hargreavese ležet v rakvi.
Druhý den na pohřbu byla rakev přikrytá a zajištěná tak, aby nešla otevřít. Za jasného ranního rozbřesku byla spálena na hranici za posvěcení kněze. Nikdo nevěděl, jak vypadá tělo uvnitř, až na mladého hraběte sedícího v první řadě s kameným výrazem, a jeho věrného sluhu Riffa, který stál opodál.