Popelka trochu jinak …

Kdysi žil jeden muž, jenž měl dceru a syna, dvojvaječná dvojčata. Jejich matka brzy zemřela, a tak si našel jinou ženu, která měla ještě dvě dcery. Pak umřel i otec. Macecha své nevlastní děti začala zaměstnávat všemi domácími pracemi, kterými mohla. A tak se těm dvěma začalo říkat Popelka a Popeláček.

Že vám jedna postava přebývá, i když ten příběh znáte? Ale kdeže, Popeláčka lidé časem ve vyprávění vynechali, protože ten to všechno zatraceně zamotal.

Myslím, že to základní ani vyprávět nemusím. Vždyť tu lovestory všichni znají. Takže bychom měli začít tím zlomovým okamžikem – princovo hledání jeho milé podle ztraceného střevíčku.

Objel mnoho stavení, mnoho měst a vesnic, ale stále ji nemohl najít. Až se jednoho dne dostal na místo, kde žili právě Popeláček a Popelka. Když Jeho Výsost princ dorazil, všichni zanechali práce a sešli se na dvoře. Tam už čekal dědic trůnu a jeho pomocníci s koňmi po boku.
Pajdající Popelka byla ještě špinavá od popela, od toho jak uklízela kdesi v kamnech. Nervózně si poupravila šátek na hlavě, zpod kterého jí vyčuhovalo pár umouněných pramenů vlasů.
Drobný Popeláček měl tváře od mouky smíchané se sazemi a na sobě bílou dlouhou zástěru s šedými fleky. Na hlavě měl uvázaný šátek, aby od špíny uchránil alespoň své polodlouhé vlasy. V obličeji tak vypadal téměř jako jeho sestra, natolik si byli podobní.

„Ta, které padne střevíc, který držím, se stane mou ženou a odvedu si ji do svého zámku.“
Vyzkoušely si ho mnohé, až se nakonec dostalo i na Popelku. Ta, plna očekávání nastavila svou nožku a princ se skrčil, aby jí nazul střevíc. Ten jí padl jako ulitý a– Ne, takhle to nebylo! Chudák Popelka měla po třech protancovaných večerech úplně nateklé a bolavé nohy, takže střevíček nenazula. Princ se jen ve skrčené poloze přesunul o kousek vedle – k Popeláčkovi. Princ se na něj krátce podíval.

„Tak, jedna z posledních dívek.. Třeba to budeš ty.“ Usmál se a chytl Popeláčka za nohu, aby ji zvedl a zkusil mu střevíc.
„Já ti dám dívku, co–“ Nestihl drze zaprotestovat Popeláček. Tentokrát střevíc dobře padl na to malé chodidlo.
„Tohle je ta pravá!“ Zahlásil nadšeně princ a narovnal se, aby pohlédl ´své vyvolené´ do tváře. Uchopil Popeláčka za ruce. „Konečně jsem tě našel.“
Nenechal ohromené postavy okolo včetně Popeláčka ani vyslovit nechápavé „eh,“ a vysadil ho do sedla na svého koně.

„Mějte se tu dobře, přátelé, pozveme vás na svatbu!“ zvolal princ a už odváděl koně i s Popeláčkem pryč. Popelka jen stála a ohromeně zírala za ujíždějícími postavami.

„Ale počkej přece.. Totiž.., sakra. Počkejte, Výsosti! To nejde!“ Protestoval Popeláček, ale neodvážil se hnout na nestabilním koňském hřbetě. Z koní měl vždycky respekt, po tom, co ho jako malého jeden splašený kůň kopl do žeber.
„Padl ti střevíček, musíš to být ty,“ prohlásil princ a i přes neustálé Popeláčkovy protesty  se nakonec dostali do zámku.

„Vítej v paláci, má princezno.“ Řekl usměvavě princ Popeláčkovi, jen co vešli do vstupního sálu, který rozdělovalo schodiště na vstupy do levého a pravého křídla.
„Ale já jsem přece kluk! Copak to nevidíte?!“ Vyjekl Popeláček. Princ si ho chvíli zaraženě, téměř šokovaně prohlížel, a pak se usmál.
„V tom případě neuvěřitelně krásný kluk.“

No, a jak to bylo dál? Během děsivě krátké doby se princ a Popeláček sblížili tak, až princ uznal, že princeznu nepotřebuje. Tři dny po tom, co si princ odvezl Popeláčka na hrad, dorazila Popelka s tím, jak to bylo doopravdy, a že si ji má princ vzít za ženu. Ten se jen usmál.
„Já jsem takhle spokojený, nepotřebuji už hledat nevěstu.“ Zatímco tu větu říkal, chytil Popeláčka kolem pasu a tím poslal zdrcenou Popelku do mdlob.

Popeláček s princem si žili spokojeným společným životem na princově zámku. Popeláček už nemusel dřít jako mezek a princ si zatím vůbec neuvědomil, že v budoucnu budou problémy ohledně následnictví na trůn, protože svým oblíbeným způsobem mazlení s Popeláčkem moc dětí nenadělají.

Macecha z toho všeho dostala infarkt a dcery jí uspořádaly velice skromný pohřeb, načež rozkradly a poutrácely veškerý našetřený majetek.
A Popelka? Ta se nakonec vzpamatovala z toho, že nebude královnou, a vzala si za muže silného, hodného, majetného a hezkého myslivce, který se jí už delší dobu dvořil.

A tak žili šťastně, dokud neumřeli.