Power older than any of Us

Stokrát se prohrabal všemi zápisky, které si dělal z Lokiho lekcí i svých vlastních poznatků. Stokrát pátral ve své mysli po něčem – čemkoliv – co by mu mohlo pomoci. Nenašel nic. S každým dalším marným nápadem, s každou další nesprávnou myšlenkou mu docházelo stále jasněji, že snažit se otevřít portál jen na základě toho, co věděl, je jako snažit se sestrojit atomový reaktor díky poznámkám z hodin fyziky pro základní školu. A přesto se stále znovu a znovu nořil do toho mála, co věděl. Pokoušel se nemyslet na to, co se Lokimu stane, co se mu děje už teď, jenže si až příliš dobře vybavoval svou vlastní minulost. Výbuch jeho vlastní bomby, únos, sestrojení prvního reaktoru a strašnou, oslepující bolest.
Tři týdny po Lokiho náhlém a nedobrovolném odchodu S.H.I.E.L.D. povolal Iron Mana. Mise to nebyla nejtěžší ale ani dost banální na to, aby se na ní vykašlal. Nějaká pošahaná sekta vzniklá kolem pár kusů zbraní, které na Zemi zůstaly po vpádu a pádu Chitauri obsadila obchodní centrum a hrozila, že začne zabíjet rukojmí ve jménu svých pánů. Banda kreténů, byla Tonyho první myšlenka. A ukázala se být více než trefná. Tony schytal jednu ránu do ramene a tiše se proklel za svou nepozornost – právě kvůli ní musel své brnění přelakovávat téměř po každém výletu.
Za necelou hodinu byli hotovi – podtrženo, sečteno: žádné oběti na životech, nějaká ta škoda na majetku, dvanáct amatérů a pět zbraní, z toho tři nepoužitelné. Nebyla to nejhorší bilance. Kdyby to tak pokračovalo dál, nezlobil by se, leč nebyl Avengerem druhý den a bylo mu jasné, že Fury bude chtít nějakou stupidní poradu. Nemýlil se.
Ve chvíli, kdy do konferenčního sálu vešel, byl docela rád, že se protentokrát rozhodl zúčastnit.
„Kdy se vrátil z Vikingské výpravy?“ Zeptal se vedle sedícího Hawkeye a kývnul směrem k plavovlasému Asgardskému princi.
„Thor? Už je tu tak měsíc, říkal, že tu musí na něco dohlídnout.“ Tony přikývnul a byl si celkem jistý, na co to Thor má dohlížet. Přetrpěl zbytek Furyho monologu o šanci, že těch mimozemských zbraní je mezi lidmi víc, a zamířil rovnou k Thorovi.
„Nazdar.“ Pozdravil neutrálně.
„Oh, Anthony!“ Tony by přísahal, že se Thor rozzářil jak sluníčko.
„Uhm, jo, ahoj. Poslyš, můžu s tebou na chvilku mluvit?“
„Jistěže.“
„Víš, už je to půl roku co jsi vzal Lokiho domů a nikdy jsi nám neřekl, co jste s ním vlastně udělali?“ Thorova tvář zvážněla.
„Můj bratr byl potrestán za své činy. Byl zbaven své moci a uvězněn do konce svých dní.“ Inu, Tony nemohl říct, že Thor lže. Jen neřekl celou pravdu.
„No, když to říkáš… takže určitě nehrozí, že by někdo otevřel nějakej další portál? Třeba nějakej idiot kterýmu se do ruky dostane mimozemská hračka?“
„Anthony, otevřít portál je velmi složité a vyžaduje to obrovskou energii – i v Asgardu bys našel jen hrstku takových, kteří to dokážou. Není v silách žádného smrtelníka otevřít portál – s technologií Chitauri i bez ní. I můj bratr k tomu potřeboval kopí a později Tesseract.“
„Jsi si tím naprosto jistý? Jen bych nerad, aby nás něco překvapilo.“
„Chápu tvé znepokojení, příteli. Naneštěstí, nedisponuji vědomosti magie, můj bratr měl výjimečný dar, leč ani on nedokázal projít do jiného světa bez pomoci mocných artefaktů. Myslím, že tě tedy mohu ujistit, že žádný Midgarďan to nedokáže.“
„Dobře, díky.“ Usmál se a nechal Thora o samotě.
Potřeboval se vrátit do Stark Tower. Nepochyboval o tom, že co mu Asgardský princ řekl, byla pravda. Tušil to celou dobu ale slyšet od někoho ujištění, že skutečně nemůže nic dělat, jen sedět s vědomím, že se někdo tam venku na Lokim baví tím nejnechutnějším způsobem, který ho napadl, bylo něco docela jiného. Ne, s tím se nesmíří. Musí být nějaký způsob. Něco. Stále častěji vzpomínal na sen, který se mu zdál před týdnem. Chybělo mu Lokiho mudrování na zaostalé Midgardské technologie, které ho ale nepřestaly fascinovat, chyběly mu jeho vražedné pohledy pokaždé, když zmínil nějakou referenci, které Loki nerozuměl, ale nejvíc mu chyběly všechny ty hodiny, které s ním strávil v dílně. Hodiny ničím nepřerušeného ticha, kdy mohl zároveň v klidu dělat na svých projektech, nebyl sám a nikdo ho nerušil. Když si zrovna Loki nehrál na vládce světa, Tony o něm prakticky nevěděl a přesto mu jeho tichá přítomnost chyběla. Samozřejmě, chtěl ho zpátky výhradně kvůli jeho stagnujícímu procesu v ovládání Aetheru – pro co taky jiného.
Sesul se na pohovku v obýváku s flaškou whisky v ruce a stále si připomínal Thorova slova. Tony byl sice výjimečný člověk, nicméně stále člověk a pokud portál neotevřel bez pomoci ani Loki, co mohl dělat on? Nepřišel si takhle k ničemu od doby, kdy ho pomalu ale jistě zabíjelo palladium, zatímco on nebyl schopen najít nic, čím by ho nahradil.
Digitální hodiny ukazovaly dvě hodiny ráno. Velkoměsto hluboko pod ním se utápělo ve světle neonů ale Tony Stark nespal. V ruce stále svíral láhev, ve které už toho moc nezbývalo. Kdyby byl aspoň trochu při smyslech, divil by se, že je ještě vzhůru. Za poslední dvě hodiny se snažil usnout několikrát, jenže pokaždé, když zavřel oči, mu problesklo hlavou pár symbolů, pár řádků v nějaké knize, sem tam zahlédl na zlomek vteřiny pár jasně zelených očí. A čím víc toho vypil, tím to bylo horší. Obrazců bylo víc, střídaly se rychleji a pak nastal klid před bouří. Za zavřenými víčky hleděl do Lokiho tváře. Klidné, vyrovnané, mladší. Krásné. Ve svých obvyklých šatech vypadal jako skutečný princ. Tony nevědomky natáhl ruku před sebe, ve snaze se ho dotknout ale protnul jen prázdnotu. Chtěl vstát, leč množství alkoholu v jeho krvi se neslučovalo se stabilitou, takže záhy skončil na všech čtyřech. Lokiho tvář zmizela. Tony otevřel oči do chladné reality, kterou představovala prázdná stěna přímo před ním. Nestarajíce o to, jak asi vypadá, se k ní přitulil a praštil do ní pěstí.
„Vrať se…Loki… Loki…prosím… LOKI!“ Poslední slovo takřka zakřičel. V další vteřině se složil na podlahu. Najednou nevnímal svět kolem, byl uzavřen ve své mysli, kde jakoby se jeho slovy odemklo něco netušeného. Viděl jen nesouvislé obrazy. Symboly, pár obrazců, pár stránek knihy. Útržky rozhovorů.
„Pouze pokud toužíš….“ Řekl hlas, který nepoznával, a přesto mu přišel důvěrně známý.
„Obětoval bys život?“ Další útržek.
„Dvé duší, Loki…“ Vyslovené jméno mu chvíli rezonovalo v uších.
Ve stejnou chvíli, kdy jeho mysl brouzdala vzpomínkami padlého boha, jeho tělo se zvedlo ze země s jistotou a rovnováhou, která po lahvi tvrdého alkoholu neměla být možná. Sebral ze stolu tužku a začal malovat na zeď. Složité obrazce složené z kruhů a čtverců, neznámých symbolů, které pokrývaly celý vnější okraj a několik menších vnitřních vzorců. Maloval to s takřka dokonalou přesností, jako kdyby k tomu měl pravítko. Sebral ze stolu kapesní nožík, aby si jím vzápětí rozřízl prst. Poslední čtyři symboly namaloval svou vlastní krví. Chvilku se nedělo nic. Jen tak tam stál, pomalu se vracel do reality, slabá bolest v jednom z prstů ho trochu povytáhla z alkoholového opojení. Upřímně řečeno si teď připadal, jako kdyby vypil podstatně, podstatně méně. Zíral na nečinný obrazec na zdi a v tu chvíli se realita přímo před ním zavlnila. Průchod byl jiný, než který použili Chitauri. Zatímco jejich byl modrý, díky síle podobné Tesseractu, tenhle byl zlatavý. Měl dost rozumu na to, aby tam nešel jen v džínech a triku.
Iron Man vstoupil do průchodu, pozorně se rozhlížejíc kolem sebe. Byla tam víceméně tma, světlo z modře hořících pochodní bylo mdlé – sotva stačilo osvětlit chodbu. Velmi brzy si ale uvědomil, že je ve vězení nebo nějaké podobné instituci. Těžké dveře s mřížemi, kamenné zdi i podlaha, neskutečný zápach. Nerad se spoléhal na instinkt, teď mu však nic jiného nezbývalo. Přesto, jeho instinkt měl poměrně přesnou představu, kam by měl jít. Vydal se daným směrem, postupuje pomalu a pokud možno tiše. Čím déle se udrží mimo pozornost stráží, tím lépe.
Lokiho u kořenů prastarého Yggdrasilu vytrhl ze spánku silný impuls. Otevřel oči, kolem byla stále stejná scenérie, nad ním stejný strom. A přesto, něco bylo jinak. Něco přibylo. Někde v devíti světech musel někdo udělat něco velkého, neobvyklého… starého. Cítil, jak se vlny Aetheru zachvěly pod tou tíhou, cokoliv to bylo. Thanos? Ne, tohle bylo jiné. Tohle nepáchlo po smrti. Bylo to jako mít na jazyku odpověď na otázku. Věděl, že to zná, jeho mysl si ale nedokázala vybavit správnou asociaci. Možná, že to znal jen z knih, jen teoreticky, to by vysvětlovalo mnohé.
„Otče?“ Opět před ním stála. Jeho krásná dcera, bohyně nad všemi, kteří neskonají hrdinnou smrtí.
„Něco se stalo. To ty?“ Zeptal se jí. Jednoduše zavrtěla hlavou.
„Je čas.“ Zvedl se a Hel přistoupila těsně k němu. Cítil její ruce na ramenou. Políbila ho na čelo a tím i poslala zpět do jeho těla.
Tony už začínal pomalu propadat beznaději, když se u jedněch dveří zastavil. Netušil jak a aktuálně ho to ani moc nezajímalo, zkrátka věděl, že Loki je uvnitř. Nastavil repulzory na menší výkon, aby vydávaly co nejmenší hluk a zničil zámek. Pokud venku byla tma, tak uvnitř nebylo nic. Díky bohu za termovizi. Byl to Loki, nemusel ho vidět, byl to jen pocit, kterému ale věřil. Neměl čas ho nějak prohlížet, i z toho mála, co vidět skrz různé statistiky a čidla mu bylo na nic. Opatrně ho sebral ze země, trochu vyděšen tím, že nevydal jediný zvuk ale zároveň vděčný, že je mimo.
Cesta zpět byla rychlejší, z velké části proto, že za druhou zákrutou potkal stráže. Zabil je, nebyl si ale jistý, zda jich nebude víc, nebo nestihly zavolat pomoc. Jeho tělo produkovalo tolik adrenalinu, že alkohol zůstal zapomenut někde hluboko.

Oddychnul si až ve chvíli, kdy Lokiho položil na zem ve svém obýváku a jedním přerušením linky zavřel portál.
Jen tak, tak si stačil sundat brnění, když se Loki prohnul v zádech, vytřeštil oči a vydal ze sebe přiškrcený výkřik. Probral se a pocit to byl strašlivý. Bolest, všechny její druhy, všechny naráz. Smíchaná s dusivou tíhou jeho vlastní magie, na kterou smrtelné tělo nebylo zvyklé. Chvilku jen lapal po dechu, nevnímal své okolí, nevnímal nic, než bolest a moc. Aspoň, že už nebyl ve tmě. Na tom záleželo, to bylo důležité. Světlo bylo bezpečné, teplé. Pár desítek vteřin se snažil vyrovnat s přemírou všeho, hlasivky dávno vykřičené, jak jeho tělo ventilovalo všechnu bolest, zatímco jeho mysl byla vzdálená. Nakonec se odevzdal sladkému bezvědomí.

Tony na něj mluvil, snažil se ho uklidnit, ale Loki nevnímal. Byl při vědomí ale nevnímal. Když konečně zůstal ležet v klidu, byl za to rád. Konečně si ho mohl pořádně prohlédnout a pohled to nebyl hezký. Pod vší tou špínou a krví ho mohl jen těžko poznat. Nepovažoval za možné, aby někdo nasbíral tolik zranění za tři týdny. Tohle vypadalo jako měsíce mučení. Připadalo mu jako zázrak, že Loki ještě žije. Jenže následovala horší část. Přemítal, jestli ho má nejdřív vykoupat, nebo mu ošetřit ta nejvážnější zranění, nechtěl ale riskovat infekci – ta už se i tak dostala do mnoha ran. Odnesl ho do koupelny a položil do sprchového koutu.

Umyl ho, v rámci možností a s vydatnou pomocí JARVISe zkontroloval zranění a co mohl, to ošetřil. Adrenalin vyprchával a vracel se alkohol a únava. Po krátké debatě se sebou samým odnesl Lokiho do svojí postele, uložil ho na kraj a sám si lehl na druhý. Nehodlal ho v tomhle stavu nechat o samotě. Když usínal, nad městem už vycházelo slunce.
„Zatraceně dlouhá noc.“ Zamumlal pro sebe.

Ráno – nebo spíš odpoledne – přišlo na Tonyho vkus příliš brzy. Zahučel něco nedefinovatelného o šílené bolesti hlavy. Po pár minutách zavřených očí si s jistou nelibostí uvědomil, že si minulou noc prakticky nepamatuje. Vynikající start do nového dne. A ještě se výrazně zlepšil, když otevřel oči a spatřil naproti sobě Lokiho spící tvář, brázděnou mnoha škrábanci a rankami. V tu chvíli byl dokonale vzhůru. Okno na minulou noc se stalo opravdu nechtěnou záležitostí. Vyhrabal se z postele a odkvačil do obýváku, kde sebral ze stolu tablet. Taky si všiml počmárané zdi.

„Co se to tu sakra…“ Zavrčel, zatímco vyvolával záznam z bezpečnostní kamery. Dvě hodiny šumu, prostě výborný. Záznam končil ve chvíli, kdy si sedal s flaškou na gauč, pak dvě hodiny ničeho a navázal až když stál Tony u zdi, ve svém exoskeletu. S Lokim ležícím na podlaze. Tedy, předpokládal, že to bude Loki. Z toho zakrváceného uzlíčku se to nedalo moc poznat. Když viděl Lokiho záchvat, začaly se mu vybavovat malé střípky. Jak Lokiho myl, objevoval stále další a další poranění – spáleniny, odřeniny, pohmožděniny, naraženiny, řezné rány… bylo toho moc. Když skončil, vzal ho do dílny, neb ta měla pravděpodobně nejvybavenější lékárničku ve Stark Tower a co mohl, to vyčistil, obvázal, zalepil a v pár případech i sešil.

Chvíli tam jen tak stál a vstřebával všechno co viděl a na co si vzpomněl. Byl rád, že Lokiho přitáhnul zpátky, pořád ho ale pronásledovaly docela podstatné otázky ohledně toho, jak to dokázal. Vrátil se zpět do ložnice, kde se posadil na kraj postele a zamyšleně Lokiho pozoroval. Nemohl si pomoct, ale když se ohlédl zpět, připadalo mu, že Loki nejrůznější nehody větší či menší závažnosti přitahuje. Navíc nepotřeboval být génius na to, aby mu došlo, že ta fialová věc, která Lokiho odtáhla, bude mít spoustu společného s oním pokusem ovládnout svět. Ověřoval si svou teorii ze všech dostupných zdrojů a bylo to stále více a více pravděpodobné. Loki měl dost příležitostí a zcela určitě měl tenkrát dost velkou moc na to, aby zlikvidoval Avengery jednoho po druhém, než by vůbec někdo něco vytušil. Ale nic takového se nestalo.

Loki se pana Fialky bál. Tony by vsadil boty, že z něj má dokonce panickou hrůzu. A co to sakra musí být zač, když se toho bojí Loki – bůh, který tváří v tvář své porážce a možné smrti požádal Tonyho o drink. Nebyl si jistý, zda to vlastně chce vědět. Co když byla pravda horší, než to, co viděl při invazi za portálem, zatímco v rukách držel nejničivější bombu, jakou kdy člověk vyrobil? Při vzpomínce na obrovskou loď, která si měla a mohla podrobit lidstvo, se otřásl.

Z dalšího přemýšlení ho vytrhlo tiché zasténání, které se ozvalo z druhého konce postele.hou jeho vlastn