Pozdní večeře

Ten večer, kdy jsem nejvíc pochopila, že pokud mě nemiluje tak jako já jeho, tak mě minimálně považuje za rovnocennou partnerku, na které mu záleží, byl celkem veselý. Blížila se noc a mě hlasitě zakručelo v žaludku. „Mm… Royi, nepůjdeme si něco uvařit? Na jídlo nás asi někam bohužel nepustí…“ řekla jsem hned poté a trošku ztrápeně jsem se na něj podívala. Hlad mě opravdu sužoval.

„No, můžeme… něco málo uvařit snad zvládneme. Škoda že jídelna už takhle v noci není otevřená. Musíme jít do zásobárny, tam snad něco najdeme.“

Přikývla jsem. „Ale nečekej ode mě zázraky, já jsem schopná snad připálit i vodu,“ řekla jsem potom se smíchem.

„No, to bude ještě legrace. Já jsem na tom sice o něco lépe, ale nevím, jestli výsledek bude jedlý.“

Pak se tedy zvedl a vydal se do zásobárny, následovala jsem ho. Vyžádali jsme si vstup a obhlédli, co najdeme. Ve velkém mrazáku bylo spoustu masa na zítřejší oběd, ale byli jsme dostatečná hodnost, abychom kus dostali. Přibrali jsme si k tomu také brambory a pak se vydali do malé kuchyňky.

„No, jsem na nás zvědavá,“ poznamenala jsem poněkud skepticky. Příliš jsem nedůvěřovala tomu, že by někdo jako je on zvládal nějak dobře vařit.

Pověřil mě loupáním brambor, že on obstará práci se žhavým. Vzala jsem tedy jeden brambor a chvíli se na něj dívala. Napadlo mě, jestli by nějak nešel oloupat s pomocí alchymie. V hlavě jsem vyvinula úplnou teorii, jak to oddělit, pořád je to také něco jako rostlina, ne? Když jsem domyslela, jakou má asi strukturu a jak to provést, přemýšlela jsem také, jestli by to můj kruh obsáhnul, ale určitě ano. „Poslyš, co se na něj tak díváš? To se má oloupat, víš?“ nenechal si svoji poznámku, když mě viděl. Ale já jsem nereagovala. Zatím napustil hrnec vodou a já jsem si rozepnula uniformu. Jednu ruku jsem si položila na kruh a pak se mi v ruce objevil menší zelený záblesk alchymie. Roy se zmateně otočil. „Co to sakra děláš?“ ale pak se podíval na slupky na zemi, a jak v ruce vítězoslavně držím oloupanou bramboru. Hrozně se rozesmál.

„Chtěl jsi, abych bramboru zbavila slupky, nelíbí se ti něco?“ zeptala jsem se trošku podrážděně, ale pak jsem se musela smát s ním. Opravdu jsem k ničemu, když dojde na kuchyni. Pak jsem úplně stejným způsobem zbavila slupky i ostatní brambory a dala jsem je do hrnce. Roy nalil trochu oleje na pánev a dal tam i maso. Já jsem si už umyla a osušila ruce, rozhlížela jsem se, co se po mě ještě bude chtít.

„No a teď máme trošku času,“ řekl lehce vyzývavě, zatímco mě malinko přitlačil ke kuchyňské lince. Natáhla jsem k němu ruce a dala mu je kolem krku. Také jsem ucítila jeho ruce na mých bocích, ani trošku jsem nezaváhala a políbila ho.

„Tohle je k nevydržení…“ řekla jsem tiše, Royovi se ten slib očividně také moc nelíbil. Proč mi jen musel slibovat, že se mnou nebude měsíc spát, aby mi dokázal, že mě nechce jen na to jedno?

„To opravdu je, ale jednou je to slib, tak ho chci dodržet za každou cenu,“ odpověděl mi. Bylo mi jasné, že s tím už nic neudělám. „Ale to nevylučuje dělat tohle,“ zašeptal pak do mého ucha a jemně do něj hryznul. Přitiskla jsem se k němu ještě víc. Stále jsem měla rozepnutou svoji uniformu a Roy o tom věděl. Po chvíli jsem ucítila jeho ruku na mém kruhu. Nebránila jsem se, ani když sklouzla ještě o kousek níž. „Už se těším, až tvůj vytetovaný kruh pečlivěji prozkoumám,“ stále šeptal…

„Menší průzkum můžeš udělat už teď, ne?“ vzdychla jsem tiše a malinko a propnula v zádech, aby měl lepší přístup.

„Tak jen maličký, opravdu nechci porušovat slib a ty to víš…“ řekl tiše a pak jsem ucítila jeho polibky na svém krku. Opět jsem mu uvolnila lépe přistup a jednu ruku mu zabořila do vlasů, zatímco jsem ho druhou hladila po zádech. Opojením se mi lehce motala hlava, ta vůně a doteky… pro moji duši něco podobného bylo kdysi úplně nepředstavitelné, a teď jsem to zažívala. Kolikrát jsem o tom snila, že se mě takhle bude dotýkat zrovna on? Rozhodně nesčetněkrát. Jenže když jsme byli v nejlepším, něco jsem si uvědomila. A pak jsem ho rychle, k jeho údivu, odstrčila. „Royi! Večeře!“ vylítla jsem a viděla jsem, jak se z pánve kouří, voda z brambor zatím vytekla na sporák.

„Zatraceně…“ zaklel. Pak jsme se dlouho zbavovali následků našeho pokusu o vaření. Já jsem stále měla hlad… maso bylo úplně spálené, jíst se nedalo, naštěstí brambory vypadaly docela i jedle. Otráveně jsme si je nandali na talíř a ten večer to bylo jediné, co jsme jedli. Víckrát jsme se pokoušet vařit už radši nesnažili… Lepší bylo pokusit se o vycházku a jít do restaurace, anebo někoho přemluvit, aby to udělal za nás, přinejhorším mu rozkázat.