Pralinky

„Tak o kolik mě okradete dneska?“ Položí stejnou otázku jako už tolikrát veselé postarší paní v trafice, u které si kupuje cigarety. Kouří. To ano, ale strach z rakoviny nemá. Vždyť dědeček taky kouřil a dožil se… on vlastně dědeček ještě žije. A je to velice vitální stařík! Takže strach z rakoviny plic nemá, ne.
Je to vlastně velice sympatický a spořádaný mladý muž. Je možné, že by to do něj lidé neřekli, jelikož jeho velkým koníčkem je hraní v rock-metalové kapele, kde se všude kolem potulují nemytá, dlouhovlasá a opilá individua. A o to víc je zajímavé, že on je takový milý, vzdělaný, mytý a ještě ke všemu abstinent. Jediná chybka je to kouření. Ale toho on se nevzdá. To ne.
Je docela zima. Docela dost velká zima je, to ano. Přitáhne si kabát blíž k tělu, jak to jen jde a promne si ruce. Paní v trafice pomalu ťuká do kasy jeho cigarety. Cink! Sedmdesát dva korun to bude. Zima, hrozná. Rozepne knoflíky na kabátě a z náprsní kapsy pečlivě vyžehlená košile vytáhne peněženku. Hrozná zima. Otřese se. Vyndá stovku. Je to nejmenší z bankovek, které má v peněžence. Dvacet osm korun na zpět a příště nebuď drzý, holomku, mohla bych ti být matkou! Nashledanou.

Cesta poklidně plyne. Ale je zima. Hrozná zima. Vyndá jednu cigaretu z krabičky. Prohlédne si prsty a s potěšením zjistí, že je nemá zažloutlé, i když kouří jako fabrika, jak s oblibou říká jeho přítelkyně. Však kvůli této jeho ošklivé zálibě začala kupovat to speciální mýdlo. Takové ošklivé, co svědí. Ale dezinfekční. Když se ty myšlenky točí kolem Veroniky, tak se mu vybaví, že má vlastně dneska narozeniny. A on na to málem zapomněl! Ještěže se ještě nedostal domů, ta by mu dala, kdyby jí nic nepřinesl. Nebyla zlá, byla jen zásaditá. Jako to mýdlo. Zásadité. S jelenem. Když se zamyslel i nad tímto faktem, tedy nad tím jelenem, který se na něj z mýdla vždy díval, začal si matně vybavovat, že podobným mýdlem jeho maminka dříve prala oblečení. Ale tím by si snad neumíval ruce, no ne? Vždyť by je měl rozežrané! Ale když se na ně znovu podíval, začal pochybovat.
Co jen dát Veronice k narozeninám? Mezí jím a jeho přítelkyní byl věkový rozdíl deseti let, což každým přibývajícím rokem vypadalo, jako mnohem menší rozdíl. A taky na tom skoro nikomu nezáleželo. On v letech Kristových a ona ve věku, kdy by měla studovat na vysoké škole. A to taky dělala. Budoucí biochemička. Proto si ji vybral. Protože byla chytrá. Hloupé ženy se mu zdály… hloupé. A mnohdy je nemohl vystát. Ale Veronika byla chytrá a stála za jeho čas, za jeho peníze, za jeho pozornost. Pravda, nebyla královnou krásy, ale to není důležité. Byl s ní spokojený.
Hodil nedopalek cigarety do kanálu a vydal se přes silnici k fotbalovému stadionu, který byl touto dobou zavřený. Žádnou ženu by určitě neurazila kytka. Přemítal. Bonboniéru vyškrtl, protože si Veronika neustále stěžovala, že je tlustá. I když to nebyla pravda a absolutně na tom, jestli je nebo není tlustá, nezáleželo. Kytka. Výborně. A co dál? Snad nějaký šperk by se jí líbil. To ano, to by šlo. Tak prvně tu květinu.
Trochu si zašel, aby se dostal do toho lepšího květinářství. V tom bližším byly vždycky zvadlé, a ač se mohl vymluvit, že za nekvalitu květiny může ta hrozná zima, neudělal to. Byly to přece narozeniny a ty jsou jen jednou do roka. Stejně jako svátek, vánoce, valentýn, výročí… Ouha.
Cililink, rozezněl se zvonek nade dveřmi. Trošku se lekl, ale nebyl to šok dostatečně velký na infarkt. Slečna sedící za pultem jen zvedla hlavu od časopisu, prohlédla si ho a zase začetla. Zavřel za sebou dveře. Cililink. A rozhlédl se po krámě. Spousty a spousty barevných květin. Jakou tak Veronice vybrat? Snad růži, to je klasika. Nebo by si měl dát více záležet na výběru? Která květina by ji asi vystihovala? Snad karafiát, má stejně naškrobený límec. Kopretiny, ty jsou takové veselé a letní, ty by ji mohly potěšit, ale nejsou zrovna výstižné, ona je taková vážná a kopretina je rozmarná květina. Tulipán vypadá, jako by měl studem skloněnou hlavu, ale ona je sebevědomá, nikoho si nepostí tak blízko, aby ji mohl zničit. Je opatrná. Lilie je taková čistá, to je i ona, fyzicky ovšem. Duševní čistota mu byla nejistá. Veroniku by podle všeho nejlépe vystihoval kaktus, a tak začal pochybovat, zda ji opravdu miluje, jak si už pátým rokem namlouvá. Ale musí o tom přemýšlet zrovna dneska?
„Promiňte,“ promluví k slečně za pultem. Ta se s otráveným výrazem narovná a kývne hlavou na znamení, aby řekl, co chce. „Jakou květinu byste doporučila jako narozeninový dárek?“ řekl.
„Pro koho?“ Šilhala očima k článku. Dvojstránka byla plná celebrit z celého světa. Jen ne českých.
„Přítelkyni.“ Řekl. Zvedla obočí a sjela ho pohledem od hlavy až k patě.
„A chcete si ji vzít?“ Zeptala se trochu moc přímo a snad to bylo i neslušné, jak to bylo osobní.
„Ne.“ Řekl bez rozmyšlení. Proč? Nevěděl. Instinkt, tomu se podřídil a teď si v hlavě nadával, proč to řekl tak bez rozmýšlení, proč si to nějak nerozmyslel. Vypadá teď před tady tou slečnou jako nějaký podvodník, sukničkář. Jenže ona si toho moc nevšímala. Jen zamumlala, že to věděla a povýšeně si odfrkla.
„Já vám něco donesu. Tím se jí určitě zbavíte.“ Vypadala tak pubertálně a nevychovaně, přesto mluvila spisovně a snad by s tímhle hlasem dokázala perfektně moderovat zprávy. A když se napřímila od svého časopisu, všiml si, že má a cedulce jméno Veronika. Znamení? Na ta nevěřil. Ale přece jen měl takové nutkání udělat tentokrát výjimku.
Veronika se vrátila a nesla velikou kytici z alobalu. Ta, ač nepřírodní a umělá, měla něco do sebe. Nebo to bylo touto Veronikou? Veronikou, která mu v hlavě udělala trochu pořádek tím, že se ho zeptala, jestli hodlá se svou přítelkyní, která byla velice inteligentní, ale na soužití trochu pichlavá a na desítky kilometrů jediná svého druhu, což snad bylo pro tento svět bez opravdového života lepší. Kdyby se géniové, jako jeho Veronika museli soustředit na vztah, určitě by nepřispěli světu svými úžasnými schopnostmi a znalostmi. Tak to určitě je. Stejně nikdy neměla ráda hudbu, kterou on tolik miloval. Ani ho vlastně nikdy v ničem nepodporovala. Snad ho ani neměla ráda, byla s ním, jen aby nebyla sama. Vždycky si myslela, že je lepší. A on to cítil, ale nepřipouštěl si to. Radši s tou namyšlenou Veronikou zůstával, protože potom cítil, že i on něco víc znamená. Myslel, že si ji vybral, ale ona ho ulovila, jako myslivec králíka.
„Kdy tady končíte, slečno Veroniko?“ Zeptal se prodavačky, když platil. Na to, že šlo o několik málo pralinek, které „prý“ byly belgické a nějaké to kilo alobalu, byla kytice neuvěřitelně drahá. Ale o tom teď nepřemýšlel. Potřeboval se nějak zbavit toho pocitu viny, co se vynořoval odkudsi z dalekých temnot jeho mysli. Ale to se zažene. Nic to není, každý má občas pocit viny. I když teď měl pocit, že on byl spíše obětí. Obětí své slepoty.
„Proč?“ Zeptala se. Určitě jí bylo jasné, proč se jí zeptal. Už jen kvůli té krátké debatě o přítelkyni, kterou si nehodlal vzít za ženu, jak díky této slečně Veronice z květinářství zjistil. Jeden pohled stačil, aby se to od něj dozvěděla, ten důvod. Zřejmě taky nebyla úplně blbá, i když pracovala v květinářství.
„Ve čtyři. Kávu nepiju.“
Odešel. Na dnešek měl tedy plány jasné. Popřát své Veronice k narozeninám, rozejít se s ní – což nemuselo být nutně dnes -, jít na čaj se slečnou Veronikou z květinářství. Život je prostý a sprostý. Vždycky patřil mezi ty, kteří neporušují žádná pravidla, ať už psaná, či nepsaná a teď se rozhodl podvést svou přítelkyni. A ještě si zoufal, že ztratil čtyři roky života, které mohl strávit s tolika jinými ženami. Proč ne? Proč by nemohl? Žije ve svobodné zemi. Má právo na zábavu a k jeho povolání hudebníka to už tak nějak bylo přiřazeno. Konečně hodlal naplnit předsudky.
Vytáhl krabičku cigaret a jednu si zapálil. Byla zima. Hrozná zima. V tom květinářství se tak vyhřál, že mu teď bylo chladněji než předtím.
Prošel kolem papírnictví, ale jeho pozornost upoutaly jakési barevné kartičky. Zastavil se a o pár kroků se vrátil. Napadla ho spontánní myšlenka. Spontánní a zákeřná a zlá. Byl teď zlý. Vešel do papírnictví. Trochu se zklamal, když za pultem stál muž a ne mladá hezká slečna, jako v květinářství. Pocit viny přebyl optimismus, nabytý ze sebedůvěry. Zaflirtovat si, to přece nemůže uškodit. Už podvádí jednu Veroniku a tu druhou by ani nepodvedl, no ne? Stejně k tomu nedostal šanci.
„Dobrej.“ Cítil se mnohem uvolněněji a přestal přemýšlet o každém slově, které z něj vypadlo. Muž za pokladnou taktéž pozdravil a zeptal se, co by rád. On ukázal na dárkové kartičky ve vitríně a prodavač sklouzl okem ke kytici, kterou držel zákazník. Zeptal se, jestli na to chce vytisknout nějaké věnování, že na to teď mají přístroj a on řekl, že by tam chtěl napsat Mé Veronice. Opět zaplatil a trochu si povzdychl nad pohledem do téměř prázdné peněženky. Bude muset vybrat z bankomatu, nebo pozvat slečnu Veroniku květinářku do nějaké kavárny, kde se dá platit kartou. A kde se dá koupit čaj. Jeho zakřiknutá stránka gentlemana stále brala ohled na připomínku slečny Veroniky ohledně kávy. Něčím se jí zavděčit musel.
Kartičku umístil mezi pralinkou květy a po cestě si zapálil další cigaretu. Dnešní druhou nestihl ani dokouřit, takže si chtěl tu třetí vychutnat dvojnásob. Navíc se potřeboval dostat od toho pocitu zimy, který jím opět prostupoval. Hrozná zima.
Aby toho nebylo málo, začalo poprchat a vzhledem k zimě, se jemné dešťové kapky velice rychle změnily v kroupy. Jeho nálada však stále byla více než veselá. Dokonce se usmíval od ucha k uchu a začal si poskakovat. Cítil se jako blázen a věděl, že si oněm kolemjdoucí určitě šeptají, ale bylo mu to jedno. Byl veselý. Kytice trochu utrpěla tou sprškou zledovatělé vody, ale stále vypadala celkem vkusně.
Začal pln slepé důvěry v sebe sama vystupovat po schodech do domu, ve kterém se svou, teď téměř bývalou, přítelkyní Veronikou bydlel. Když jeho radost ze svého nového člověka dosáhla vrcholu, došlápl na několik ledových kuliček, se kterými si jistě cvrnkali ti, kteří řídí všeho bytí. Právě oni mu je určitě cvrnkli pod nohu, protože on po nich sklouzl a počal padat po schodech zase dolů, hlavou napřed. Padal hlavou napřed, až si o poslední schod srazil vaz a jeho život nabyl okamžitého konce.

Když přítelkyně Veronika šla později nakoupit, víc než myšlenka na jeho smrt ji trápilo, jak je možné, že si ho někdo nevšiml dříve a nezavolal třeba záchranku. Přišlo jí velice nefér, že den po svých narozeninách, na které on jistě zapomněl a proto jí nesl tu příšernou kytici dnes, musí najít na schodišti svého domu mrtvolu. A ještě ke všemu mrtvolu svého přítele, který se usmívá jako blázen. Bylo to hloupé a ironické. Zavolala tedy na policii a postarala se o zbytek jeho bankovního konta. Jiný důvod, proč s ním žila, nebyl. Bylo to účelné a praktické.

Slečna Veronika květinářka skončila v květinářství své matky ve dvě hodiny odpoledne a vesele i prozpěvovala. Jak hezky ho doběhla! Určitě tu bude stát ve čtyři hodiny a čekat na ni. Potom si uvědomí, že květinářství je již zamčené a on pochopí, že ji neohromil svým slušňáckým vzhledem ani svou způsobilou mluvou. Tu ale dostala květinářka Veronika strach, že by mohl přijít druhý den a třeba ji nějak ohrozit. Ale tu myšlenku vyřešila jednoduše, požádá svého přítele, aby s ní zítra na směnu v květinářství zůstal a střežil ji. Když ten člověk nepřijde zítra, zapomněl rychleji, než si myslela. Třeba v ty čtyři hodiny vůbec nepřijde…