Pravá bolest

Pravá bolest

Žena nesoucí dítě v náručí utíkala temnými uličkami nočního města. Z polorozpadlých domů byl slyšet žalostný nářek nakažených morem nebo cholerou. Po celé čtvrti se nesl pach nemoci a smrti. Tmavovláska ušpiněná z tvrdé práce a od bahna, které se na ulicích objevilo při dešti, se snažila uniknout ze spárů kruté pravdy. Bude chycena a upálena! Věděla to s jistotou. Jejího muže odvedli před dvěma dny, když uprostřed noci vtrhli do jejich skromného příbytku. Nemohla mu pomoct, musela ochránit jejich dítě.

„Stůj, ženštino! Ve jménu pána Boha, zastav se!“ zavolal voják, který jí byl v patách a běžel, až mu meč u pasu poskakoval jako nezbedné dítko. Nakonec ji přeci dostihl a zahnal do slepé uličky. Žena byla v pasti, její útěk tímto končil, musela se vzdát a doufat ve spravedlnost Boha, že chrání jí i její dítě. „A máme tě!“ zachraptěl starší muž, který doběhl o chvilku déle, „Půjdeš s náma!“ uchopili ji za paži a vlekli ulicí pryč.

Žena seděla v cele s navlhlou slámou, po stěně stékaly potůčky vody a po zemi pobíhaly ohavné krysy. Tiskla si syna k prsu a chránila ho vlastním tělem před zimou. Vše se zdálo ztracené, svého muže již neviděla. Co s ním udělali? Neprovedl nic špatného až na to, že se věnoval alchymii a studoval mytologie a magii, díky svým znalostem bylinek nejednomu zachránil život a teď je bezdůvodně zavřeli. Bála se o muže, o sebe i o syna, cítila ve vzduchu dusno. Mělo přijít něco strašného.

„Aghato Müllerová, byla jste obviněna z čarodějnictví, které jste prováděla spolu se svým mužem Johanem Müllerem. Vaše kouzla a intriky stály z části za napadení našeho krásného městečka morem, a po zvážení všech okolností jste vy, váš manžel i vaše dítě odsouzeni k trestu smrti upálením!“ přísně vyhlížející muž oznámil rozsudek a v ženě by se v tu chvíli krve nedořezalo, „Prosím vás o smilování, nikdy jsem nikomu neblížila, a pokud musím zemřít žádat milost pro svého syna, je to ještě nevinné dítě!“ rozplakala se před soudem, který na ní dále hleděl bez známky soucitu. „Potomek zrozený ze sémě čaroděje a čarodějnice je prokletý a Bůh již od něj dávno odvrátil tvář. Můžeš si ale syna nechat až do vašich posledních okamžiků u sebe.“ S tím se zvedli a odešli z místnosti. Stráže odvedli zoufalou matku zpět do cely, kde strávila celou noc naříkáním a pláčem.

Ráno se již stavěli dvě hranice na náměstí, aby se mohlo na upalování služebníků ďábla přijít podívat obyvatelstvo města. Spousta z nich si tuto velkolepou podívanou nemohla nechat ujít, ale většina docházela ze strachu, že kdyby odmítli, upoutali by na sebe pozornost a příště by na hranici mohli skončit oni sami. Slunce bylo zakryto hustou kaší šedých mraků, které pluly po obloze a přinášely studený vítr. Všude bylo ticho. Na náměstí, kde se právě dostavilo popraviště, v ulicích dokonce i v cele, kde seděla matka s dítětem a modlila se k Bohu, aby jejich utrpení nebylo příliš dlouhé a aby je Hospodin přijal do svého království, do Ráje.
O hodinu později už je vezli na vozíku. Muže, ženu i dítě, kteří byli odsouzeni na smrt. „Johane, řekni mi pravdu, myslíš, že jsme čarodějové?“ podívala se na něj žena smutnýma očima. „Mrzí mě to. Já nejsem čaroděj, jsem nekromant,“ zamumlal potichu v odpověď, „Nikdy jsem vás do toho nechtěl zatáhnout,“ nakonec se rozplakal. Bylo mu líto ženy, kterou miloval nadevše, stejně jako synka, z jehož narození měl takovou radost. Snažil se skrývat své umění a svou vědu, ale někdo si toho dřív nebo později musel všimnout. „Brzy budeme v Nebi…“ odpověděla žena a přitiskla si dítě na prsa.

Vojáci je oba přivázali ke kůlům na samém vrcholu hranice. Muže nalevo a ženu s dítětem v náručí napravo. Ještě jednou veřejně oznámili rozsudek a zažehly plamen na kraji. Oheň se šířil dál a dál a dítě plakalo. Když plameny sahaly až k nohám ženy, ucítila neskutečnou bolest. Nemohla dopustit, aby její dítě takto trpělo, chytila jeho hlavičku, naposledy ho políbila a poté silně trhla. Ozvalo se křupnutí a ticho, bezvládné tělíčko leželo matce v náručí, tiskla si ho k sobě a mlčky, avšak s ukrutnou bolestí v duchu, čekala na smrt.