Přepad pod maskou

„To vám to trvalo.“ Přivítal je Elya, k jejich překvapení byli všichni tři vzhůru, vypadali celkem dobře.

„Byli jsme tam jen chvilku chlapečku, tak nebuď drzej.“ Odvětila mu Dena.                         

„Aspoň dva dny jste tam byli, to mi jako chvilka nepřijde.“

„Dva dny?“ Podívala se tázavě na Monoka.

„Taky mě to překvapuje, čas sice v té místnosti běží jinak, ale dva dny, to bych nečekal.“ Doplnil je Monok. Poté si uvědomil, že ho Raden ani Erin neznají a tak se jim chtěl představit, ale Elya pokračoval.

„Málem jsme tu zemřeli hlady, musel jsem to tu jít prohledat, abych nám něco našel, málem jsme tu kvůli vám chcípli.“ Monok chtěl něco říct, ale Dena k němu přiskočila, z ruky vysunula svůj boxer a přiložila mu ho ke krku a začala mu šeptat do ucha.

„Kdybych věděla, kvůli jakýmu nýmandovi plejtvám svůj čas a běžím s ním až takovou dálku, tak ho tam radši chcípnout nechám! Chybí ti trochu vděk, chlapečku.“ Konec věty už říkala tím svým opovrhujícím, ale zároveň dětským hlasem.

„Elyo, to stačí. Oba pro nás mnoho udělali, Dena ti zachránila život a jak jsi sám říkal, Monok tě vyléčil. Měli bychom všichni projevit trochu vděku.“ Vložil se do toho Raden, již vypadal, že je úplně v pořádku. Popálené ruce se mu vyléčily nečekaně rychle.

„M-máš pravdu. O-omlouvám se.“ Řekl nervózně Elya. „Jen jsem měl strach, že jste nás tu nechali na pospas smrti, pochopte mě.“ Kál se, jakoby v mžiku ztratil svou odvahu, svou drzost a byl zase hodná ovečka ve stádě. V ten moment se postavil Erin.

„Mohu se zeptat, co jste zjistili?“ Šel, jak u něj bylo tradicí, přímo k věci.

„Ach, máš pravdu. Málem bychom na to zapomněli.“ Pousmál se Monok. Podíval se však na Denu takovým výrazem, jakoby se ptal, zda-li jim to má říkat. Ta však jen přikývla tak Monok spustil.

„Nort, nepřátelský velitel, postupuje ze své východní říše směrem na jih. Vede podivnou armádu, kde se nachází i mocní uživatelé magie.“

„Osmička?“ Přerušil ho Raden.

„Ano, zřejmě Osmička. Podstatné však je, že jeho vojsko postupuje ve velké šíři a postupně zabírá a pravděpodobně vypaluje celé kraje, vesnice, zkrátka vše, co mu přijde do cesty. Jižní království o tom již ví a shromáždilo část své armády nedaleko jejich hlavního města, Pryii. Není však podle nás možné, aby se Nortově armádě ubránili, alespoň ne sami.“

„A jaký je jejich cíl?“ Pronesl vážně Erin. Monok se podíval na Denu.

„Jejich cíl je pravděpodobně mocná zbraň ukrytá v útrobách Prye. Nejsem si tím jistá, myslela jsem si, že je zbraň dávno zničena, avšak teď to vypadá, že Nort odhalil něco, o čem neví ani sám král.“

„A to jste zjistili jen tak z ničeho? Žádní zvědové by nepřecestovali za dva dny celou tu vzdálenost, aby vám dali vědět tyhle informace.“ Vypadlo z Elyi.

„Dena a-“ Nedořekl Erin, Monok totiž začal hned mluvit.

„Využili jsme magii, takzvaná Mohylová oka. Jsou rozmístěna na strategických místech, na hranicích jednotlivých území. I vy jste museli jedno takové vidět. Velký kámen, který byl pravděpodobně ale dost zapadaný sněhem. Čekala tam na vás Dena.“

„Ale, ale ten je zničený.“ Oponoval mu Raden.

„Kámen lze zničit, avšak pouze na chvíli. Za pár hodin se sám opraví, něco jako sloupy v hlavním sálu. Také není možné je zbořit, koluje v nich magie. Kdyby tomu tak nebylo, celý chrám by všechno nejspíš pohřbil pod svými ledovými troskami. Ale zpět ke kamenům. Taková místnost, jako je zde, ze které lze kameny využívat ke sledování jejich okolí, je také na jihu, západě, zdejší severní a Nort má jednu pod kontrolou také na východě. Prý je také jedna schovaná někde uprostřed mezi těmito, má mít největší moc ze všech tří, avšak nikdo ji asi zatím nikdy nenašel. K využívání těchto místností je potřeba celkem velké množství magické energie, proto je většinou mohou využívat minimálně dva mágové a oba musí být na velmi vysoké úrovni. Je také možné koncentrovat magickou sílu do některých kamenů a tím zabránit ostatním v jejich využívání ke sledování. To bohužel dělá i Nort, a proto jsme se nemohli podívat ani na hranice jeho říše.“

„Jsi se nějak rozkecal, Monočku.“ Pousmála se nad jeho dlouhým vypravováním Dena.

„Ať poslouchám, jak poslouchám, nějak mi nedochází, proč bychom měli riskovat život a jít pomoct do Pryii. Království se vždy staralo jen samo o sebe a nikomu jinému nepomohlo, proč bychom měli pomáhat my?“ Poznamenal Elya.

„Protože jestli Nort získá tu zbraň, tak zničí všechno, ty hlupáčku.“ Řekla Dena.

„To by pak bylo lepší, abychom se k němu přidali, ne?“ Všichni se na něj překvapeně pohlédli. Začal mluvit nečekaně Erin.
„Ty už jsi zapomněl, co provedli v Nedaru?“ Postupně začal kráčet doprostřed místnosti.

„Ty už jsi zapomněl, že jsi kvůli tomu málem zemřel?“ Postavil se doprostřed místnosti a vytasil svůj meč, který špicí položil na zem vedle sebe.

„Já sice nejsem moc dobrý řečník, ale za to, co provedl mojí rodině, za to v boji s ním klidně položím život!“

Raden pomalu začal kráčet k němu.
„A já sice nejsem možná nejlepší bojovník, poslední dobou se dostávám často mimo, ani sám nevím proč, ale, ale za to, co provedl mojí vesnici, za to zaplatí! A je mi jedno, co se při to m stane mě.“ Dena se usmála.

„Začínám vás snad mít i trochu ráda, i když jste jen chlapečci. A mám ještě hodně jiných důvodů, proč se do tohohle připojit.“ Došla za nimi. „Se mnou může Nort také počítat a hlavně, vy se mnou počítejte!“ Monok jen zakroutil hlavou.

„No co mám dělat, stejně jsem měl v plánu jít proti němu.“ Došel za nimi do středu. Elya to celé sledoval.

„Máte pravdu. To co jsem řekl, to byla hloupost. Nemůžeme ho nechat jen tak být, ne?“ Přišel za nimi. Všichni tak byli uprostřed místnosti a sledovali meč na zemi.

„Nort zaplatí, že se nám kdy postavil do cesty!“ Křikl Erin a pozvedl meč do výšky.

„Zemře!“ Položil na něj s těmito slovy ruku Raden.

„Bude brečet, abych ho nechala žít!“ Položila svou ruku na tu Radenovu.

„Společně ho porazíme!“ Připojil svou ruku Elya.

„Spálím ho na uhel, hajzla!“ Neudržel se Monok a všechny zároveň přemohl vítězný křik, který jim nalil energii do žil.

„Pojďme, každá chvíle je zasraně drahá, jeho armáda se blíží k Pryi sice pomalu, ale má proti nám určitý náskok a nikdy nevíme, jestli se něco nezkomplikuje.“ Ukončil to Monok a všichni se rychle sbalili a s Monokem v čele se vydali vstříc ledovým chodbám jako skupinka lidí, kteří mají svůj cíl, kteří vědí, za čím jdou a mají k tomu důvod.

                Proběhli jimi rychle, nedošlo ani k žádným vražedným pohledům mezi Denou a elementálem. Museli jít sice trochu delší cestou, protože díra ve zdi, kterou původně využili, byla opravená, ale ničemu to nevadilo. Když však došli až do samotného chrámu, zastavil se na chvíli Monok.

„O co jde?“ Zeptala se ho překvapeně Dena.

„Jen jsem se zamyslel. Teď, když se to brnění na chvíli rozbilo, nesmí ho zase nikdo nějakou dobu využívat. Tak nevím, jestli ho i tak brát s sebou.“

„Zapomeň na ně, byla by to zbytečná zátěž.“

„Asi máš pravdu. Kdyby bylo nejhůř, pošlu pro ně někoho. Já už to nějak zařídím.“ Tímto ukončili rychlý rozhovor a pokračovali v cestě vstříc obrovské bráně. Těsně před ní však Monok prudce zahnul doprava, do jedněch z bočních dveří nedaleko samotné brány.

„Kam jdeme?“ Ozval se Raden.

„Brodit se tím sněhem by bylo zbytečné, využijeme moje koně, to bude rychlejší.“

„Koně, aby se brodili tak hlubokým sněhem, navíc v takové zimě?“

„Mlč a pojď, uvidíš.“ Skočila jim do toho Dena a po chvilce vyběhli až do podivných, ledových stájí. Za velkými dveřmi do každého kotce se ozývaly mohutné zvuky, které se až tak moc těm koňským, co znali, nepodobaly. Sem tam se i ozvala větší rána, když některý z koní bouchnul kopytem nebo dokonce celým bokem do dveří.

„Šššš“ Ozval se Monok, snažil se je zklidnit. Na koně to působilo jako hojivý lék, okamžitě přestalo řehotání i rány od mohutných kopyt. Monok přišel k jedné z bran a otevřel ji. Všichni poté spatřili velkého, mohutného bělouše, s téměř stříbrnou hřívou. Velkýma očima pozoroval všechny před sebou, poté se však rozešel naproti Monokovi a ten ho párkrát pohladil.

„Tohle je jeden z mých koní, speciální koně vyšlechtění pro pohyb v Meanvilské roklině, Forodi. Když je s nimi jejich pán, jsou tak krotcí, že je nebudeme muset ani sedlat, když však cítí nebezpečí, jsou natolik silní, že pro ně není většina obyčejné zvěře nepřítel.“ S těmito slovy postupně obcházel všechny stáje a otevíral je pro všechny koně. Všichni byli stejně sněhově bílí, jako ten první, až na posledního, kterého pustil. Černý skoro jako samotná tma, temný pohled, tak vypadal poslední kůň.

„A to je kůň pro mě, je to dominantní člen tohohle mého stáda. Je snad dokonce ještě silnější, než ti předchozí. Jmenuje se Mony. Ale teď už musíme vyjet, naskočte na ně a jedem.“

„Ale, ale já nikdy ve sněhu nejel na koni, zvlášť ne tak hlubokém.“ Ozval se trochu bojácně Elya.

„Neboj se, prostě si sedni a jedem, ten kůň to zvládne za tebe.“

„Chm, Mony, jméno od někoho kdo se jmenuje Monok. Nikdy jsem neslyšela o tak samolibým mnichovi.“ Povzdechla si Dena, Monok se na ni jen podivně zatvářil a zakroutil u toho hlavou, nekomentoval to však.

                Nasedli na koně a postupně se blížili ze stájí ven, vstříc zimě a sněhu. Monok otevřel nějakým podivným klíčem bránu a mohli vyjet. První vyjel on se svým koněm Monym. Jakmile došlápl na sníh, nepropadl se, ale kolem kopyt se objevily takové stříbrné jiskřičky. Kráčel tedy po sněhu stejně dobře, jako to dříve dělala Dena. Stejný efekt měl sníh i na ostatní koně. Místo těžké brodění se sněhem jen ladně poklusávali a nečinilo jim to žádné potíže.

„Jedem!“ Zvolal Monok, pobídl nohama koně a ten dramaticky zrychlil. To stejné, i když bylo vidět, že celkem neochotně, udělali i ostatní a s koňmi se hnali ledovým údolím velice rychle. I přes velkou rychlost však neměli žádný problém se na těch koních udržet, kvůli tomu, jak jeli ladně. Trvalo to jen chvíli, než překonali údolí a dostali se až k ledovému jezeru.

                „Pro Cherizu.“ Povzdechl Monok, když viděl, co viděl. Na větší ploše jezera již nebyl led, ale voda. Zbytky ledu byly celé krvavé, a když došli pomalu blíže k jezeru, bylo vidět, že i voda je zabarvená do ruda. Na protější straně zahlédli skupinku lidí, kterak něco tahají z vody.

„Rychle, jedeme tam!“ Monok si něco mrmlal a jak jeli, voda před nimi zamrzala a tak se mohli rychle dostat na druhý břeh. Koně to zvládli rychle, i když Monok na druhé straně, u lidí, vypadal docela unaveně.

„Co se to tu do prdele děje?“ Spustil hned vyčerpaným hlasem Monok, i když viděl, o co se starají. Tahali z vody polovinu veliké ryby s obrovskou ploutví na hřbetu. Přišel k nim jeden z lidí, starší muž.

„Je to jako dar, dar od bohů. Jednoho rána sem přišla má dcera lovit jeleny a zahlédla obrovskou spoušť na jezeře. Tohle je poslední polovina těch nestvůr, co zde našla. Bylo jich opravdu hodně, s takovou bude naše vesnice mít co jíst bez problémů několik let. A jak se dívám, díky té cestě, co jste udělal, budeme moct chodit přes jezero ještě dřív, než samo zamrzne. Všechny ty potvory jsou už mrtvé. Děkujeme mnohokrát.“ Bylo slyšet, že to muž myslí upřímně. A na Monokovi zase bylo vidět, že je tím silně překvapen.

„Sesedněte, dál už nás Forodi stejně nepovezou, půjdeme pěšky. Ostatní pomalu, neochotně začali opouštět ty krásné, silné koně. Jen Monok zůstal na tom svém.

„Jestli to co říkáte je pravda.“

„Je to pravda, přísahám.“ Přerušil muž Monoka. „Nikdy bych nelhal někomu, jako jste vy.“

„Jak říkám, jestli to je pravda, tak ty ryby.“ Jakoby doteď nahlas přemýšlel, ale nedokončil to.

„Díky za informace, my budeme pokračovat. Ať se vaší vesnici daří. Mějte se.“

„Vy taky, ať se vám v této těžké době daří.“ Odvětil ten muž a vydal se zpět k ostatním.

„Jeďte!“ křikl Monok na koně a ti vyrazili sami stejnou cestou, kterou sem přijeli. Jejich tempo bylo snad ještě větší, než předtím.

 „Ty toho koně zpět nepošleš? My se budeme pachtit pěšky a ty na koni?“ Zeptal se podrážděně Elya.

„Možná chápu, i když moc ne, proč jsi naštvaný. Ale tamti koně jsou jiní, než tento. Tamti by mimo roklinu akorát trpěli, tenhle to zvládne snadno a neboj se, já na něm nepojedu, ponese nám případné věci.“ Odpověděl mu v klidu Monok. Dena však tak klidná nebyla.

„Ty tvoje připomínky už mě začínají štvát, čekala bych trochu vděku hošánku. Ne jen tohle.“ Pomalu šla naproti němu, Raden jí však stoupl do cesty.

„Musíte ho chápat. On byl vždycky takový, ostražitý, sice se občas bojí, ale jen nechce prostě umřít mladý a snaží se zastávat spravedlnost. Věřte mi, i když občas rýpe, myslí to dobře, je to dobrý člověk, znám ho od dětství.“ Dena se před Radenem zastavila, ale stále pozorovala Elyu.

„Dobře, možná na tom něco bude. Ale snaž se to krotit, nebo já začnu krotit tebe a věř mi, že to nechceš.“ Zvráceně se usmála a otočila se. Monok již sesednul z koně. „Ale teď můžeme pokračovat, nemám pravdu?“ Otočila se hlavně na Monoka. Ten však jakoby ji nevnímal, jakoby stále nad něčím přemýšlel, ale bezmyšlenkovitě vyrazil. Ostatní se k němu připojili.

                Kráčeli však už jen chvíli, ale jelikož vyrazili celkem pozdě, začínalo se stmívat.

„Tady se utáboříme.“ Prohlásila panovačně Dena.

„Tady? U toho hřbitova?“ Zeptal se překvapivě Erin. Dena k němu přišla a začala mu šeptat do ucha.

„Ale copak, snad se nám tady statný Erinek nebojí?“ Provokovala ho.

„U hřbitova to sice není ideální, ale je tu kousek potok a i tady rychle seženeme nějaké dřevo.“ Vložil se do toho Monok. I když se to mladíkům nelíbilo, hlavně tedy Elyovi, bylo na něm vidět, že se bojí, tak se do zbytečných diskuzí nepouštěli a pomáhali sehnat dřevo. To jim moc dlouho netrvalo, ale další na řadě byly jejich příbytky.

„Jak to uděláme?“ Zeptal se Raden.

„Postavíme čtyři, kolem ohně, ne úplně blízko u sebe.“ Odvětil mu Monok.

„Čtyři co? Co to bude? A jak to, že jen čtyři, když nás je pět?“

„Čtyři takové stany z listí, chrastí a dříví, a čtyři, protože jeden bude vždy hlídat. A když se budeme střídat, aspoň ten co hlídal, půjde do tepla, než aby si musel zahřívat znova svůj.“

„Aha, no, to dává smysl. Takže pokračujeme v hledání dříví a chrastí?“

„Řekl bych, že už všeho máme dost, jen to nějak postavit.“ Jakmile to Monok dopověděl, dali se všichni do práce. Během té doby již padla tma. I když si to, hlavně chlapci, nechtěli připustit, neustále kontrolovali podvědomě hřbitov. Po tom co zažili v Nedaru, se jim však nešlo divit.

                Chvíli jim to trvalo, ale zanedlouho měli svou noclehárnu hotovou. Monok přišel k ohništi, které bylo nachystané uprostřed, a jednoduchým posunkem ruky zapálil oheň, který osvětlil okolí.

„Je tu někdo, kdo chce hlídat první? Budeme se střídat zhruba po hodině, takže na každého alespoň dvě služby vyjdou.“ Prohlásil Monok a podíval se na ostatní. Dena jakoby ho ani nevnímala, ostatní mu však viseli na rtech.

„Já půjdu!“ Řekl odvážně Elya. Alespoň to mělo vypadat vážně, na jeho tváři však bylo poznat, že to chce mít spíše dříve za sebou a takhle se i zároveň vyspí více v kuse. Monok to však zřejmě neprokoukl a vypadal překvapeně.

„Dobře tedy, a kdo dál? A hlavně, kdyby vám přišlo něco podezřelého, tak bude asi nejlepší, když vzbudíte ostatní. Rozumíme si? Po Elyovi půjde Dena, jen tak mimochodem.“

„Co co? Jo, aha, fajn, budit, já, chápu.“ Probrala se Dena ze svého zamyšlení.

„Dobře. A rád bych šel po Deně.“ Prohlásil Raden.

„Tak v tom případě je to jasné. Po tobě jdu já a nakonec Erin.“ Ukončil to Monok. Všichni již věděli, co mají na starosti a tak si mohli jít v klidu lehnout.

„Opovaž se mě budit třeba vodou!“ Řekl Elya přísně Erinovi, ale potom se rozesmál.

„Neboj se, na tebe hodím rovnou živou mrtvolu, aby tě probrala z toho zařezávání.“ Odvětil mu Erin a také se začal smát.

 Všichni si šli lehnout, Elyovi však začala hlavou vrtat Erinova slova. Poznámka o mrtvolách totiž značně podpořila jeho fantazii a tak se otáčel za každým šustnutím. Ze začátku měl v plánu jejich tábor sem tam obcházet, avšak rychle si to rozmyslel. Zaujal čestné místo těsně za ohništěm a byl v maximálním pozoru. Nejčastěji sledoval hřbitov, který však vypadal tiše. Až na občasné proběhnutí nějakého menšího zvířete, které Elyu vyděsilo téměř k smrti, byl všude klid, nic se nedělo. Podle posunu Měsíce usoudil Elya, že už tam stráží již svou odslouženou hodinku a každá vteřina navíc je věc, kterou nechce podstoupit. Šel tedy vzbudit Denu., byl to moment, kdy konečně nabyl trochu jistoty, protože už si polovinu svojí služby odsloužil a druhá polovina byla ještě daleko, dlouhé čtyři hodiny spánku.

Došel k Deně, přikrčil se, aby ji vzbudil. V ten okamžik však ucítil něco na svém rameni. Nejdřív se po tom jen reflexivně ohnal, protože podvědomí mu říkalo, že na něj sedl snad jen nějaký brouk. Když to však zkusil, ucítil tam jakousi hrubou kůži. Hodně se lekl, jak to zjistil. Avšak ruka mu rychle zacpala pusu. Jeho oči spatřily něco, co ještě neviděl. Podivného netvora, jakéhosi znetvořeného člověka. Kůži měl hrubou, obličej značně nehezký, dokonce zahlédl v jeho hubě sérii ostrých zubů. Měl také značnou sílu, protože Elyu shodil na zem rychlým pohybem ruky a během dvou vteřin byl již Elya znehybněn. Na hrudi měl tvor připomínající nějakého skřeta brnění a za pasem Elya zahlédl zbraň, konkrétně sekeru. Vydávali u toho však zvuky, které probudily ostatní. Dena měla v plánu vyskočit na nohy, protože se z po spánkové zmatenosti dostala téměř okamžitě, avšak přiskočili k ní tři skřeti a na ruku jí zahákli jakousi tmavě černou věc. Tím momentem se utnula její snaha, alespoň na chvíli. Ztratila totiž schopnost používat svou schopnost, ta věc z ní odčerpávala její magickou energii, v noci to svítilo sytě zeleným světlem. Dena se však nevzdala a bojovala dál. Kopy se bránila skřetí šestinásobné přesile, avšak přes brnění a bez její schopnosti neměly zásahy takovou účinnost. Poté vytáhla své boxery, ale s těmi proti jejich mečům a sekerám nic neudělala a po kratším souboji ji znehybnili také. Erin s Radenem byli pod koleny skřetů ještě dříve, než se dokázali dostat z pelechu a tak posledním bojujícím zůstal Monok.

Jemu také přiložili na ruku onu černou věc, ta však zazářila jasně zeleně v jeden moment a poté se na jeho ruce rozpadla, rupla v polovině. Monok poté však značně vydýchl, na což ale neměl moc času. Skřeti na něj rychle útočili, on však používat svou moc mohl. Vytvořil kolem sebe ledovou krychli, do které skřeti zasekli své zbraně, jenže už se jim je nepodařilo vytáhnout. Poté kostku obklopil oheň, který uvězněné skřety spálil tak, že jediné, na co se zmohli, bylo vydávat odporné, bolestivé zvuky, horší než ty, které dělali při boji. Skřetů tam však bylo ještě hodně. Oheň rozpustil ledovou krychli a tak byl Monok opět mimo ochranu, pozvedl ale nyní obě ruce a vyslal proti další skupince ostrý, silný vítr, který je odhodil několik metrů. Dalším posunkem ruky do toho přidal oheň, který se díky větru ještě více rozhořel a odfouknuté skřety spálil ještě intenzivněji, než ten předešlý. Když mu nehrozilo bezprostřední nebezpečí, napřáhl ruku proti chlapcům i Deně a z blízkého potůčku se přesunula voda, která silně srazila skřety, kteří drželi ostatní v šachu.

„Konečně.“ Odfrkla si Dena, když se jí uvolnila pusa. V ten moment však z pod Monoka vylezla jakási větev, která ho podrazila a stáhla ho k zemi.

„Do prdele už!“ Ulevil si mnich a přesekl větve ledovým mečem, který se mu vytvořil v ruce. Z lesa v ten moment vyběhlo i několik vlků, kteří se zuřivě pustili proti Monokovi. Větve vyletěly i proti ostatním a chytily je za nohy. Erin, který tou dobou již tasil svůj meč, větve rychle přesekl.

„Vylez a věnuj se mně kurva!“ Křikl Monok, když viděl problémy ostatních s větvemi. Vlky držel od těla svým ledovým mečem, ona černá věc mu vzala hodně magické energie.

„Dobrá.“ Vzduchem se nesl lehounký hlas křehké dívenky, od níž byla ve tmě vidět jen silueta, která vystoupila zpoza lesa. Větve již opět chytily Monokovi spolubojovníky a byl v tom zase sám.

„Ale i ty se věnuj jen mně.“ Zazněl znovu křehký hlásek a po vzduchu se roznesl lehounký, dívčí smích. „Nechte ho být, dobrá?“ Řekla na skřety, kterých tam bylo mnoho. Oni ji okamžitě poslechli a ustoupili, v doprovodu jejich těžkého, nepřirozeného oddechování dozadu. Monok na nic nečekal, namířil svůj meč proti ní a ten se prodloužil tak, že jí směřoval přímo na krk. Před ní však v ten moment vyrostl strom, který útoku zabránil. Monok periferně spatřil v záři Měsíce jakousi podivnou, mužskou postavu. Vyslal proti ní okamžitě ohnivou kouli, avšak před postavu se přesunuly zbraně z jeho pasu a kov kouli zablokoval.

„Říkala jsem, aby ses věnoval mně.“ Křehký hlásek znovu zazněl okolím a stromy u Monoka, který se otočil, vyrostly tak rychle, že už se jim nestihl ubránit a podrazily ho. Na jedné větvičce byla zase ta černá věc, která mířila přímo proti jeho ruce. Postava, v záři měsíce uvolnila zbraně a jen zakroutila hlavou. Monok v poslední chvíli vyslal přesné ledové ostny, které přesekly větve, jež držely chlapce.

„Utíkejte, do prdele! A bez keců, hned!“ Křikl na ně. Ani se tentokrát neměli na námitky, viděli, že situace je krizová. Rychle se postavili. Rozutekli se jediným možným směrem, ke hřbitovu. Dívka se zahleděla na podivného muže, a ten se hned rozutekl za nimi. Radenovy oči tou dobou znovu začaly svítit sytě modře, Monok byl polapen a černá věc mu tentokrát odsála zbytky magické energie, jakoby však tentokrát odsávala i od té dívky, protože její ruka také svítila zeleně. Jakmile byl Monok na dně, černá věc zmizela, stejně jako u Deny.

„To se po-“ Nedopověděl to Monok, větve ho celého znehybnily a vjely mu i do úst tak, že nemohl mluvit. To stejné se stalo Deně. Trojice však byla na útěku pronásledovaná neznámým mužem. Dívka pokynula pohybem ruky a skřeti přiložili na holá místa rukou jakási pouta, která Denu s Monokem spoutala. Dívka poté uvolnila větve a skřeti značně oslabenou dvojici přenesli do menších klícek, které poté ve čtveřici přenášeli na ramenou.

„Teď je to skoro jakoby nás uctívali.“ Neodpustila si štiplavou poznámku Dena, Monok to ale nekomentoval. Spíše ji vůbec neposlouchal, přemýšlel.

                „Dělejte, utíkejte! Radene, ani se neopovažuj omdlít!“ Povzbuzoval je Erin. Během chvíle se dostali až k hřbitovu.

„Rychle, dovnitř, tou branou, rychle!“ Pokračoval Erin.

„Nějaký plán? Je to dost podobný jako předtím, v Nedaru.“ Odvětil mu Elya, Raden opět ztrácel postupně řeč, bylo vidět, že je čím dál více vysílený.

„Když jsme sbírali větve, zahlédl jsem zde vykopaný hrob. Budou si myslet, že jsme pokračovali, nehledali by nás v hrobě!“ Vysvětlil rychle Erin a za chvilku už ho zahlédli. Vykopaný hrob. V té tmě byl vidět jen na kousek dopředu a dole, na jeho dně, byla naprostá tma. Skočili tam, ale Radenovi museli pomáhat, protože už byl blízko ztrátě vědomí.

„Pst!“ Sykl Erin, když viděl, že Elya chce komentovat Radenův stav. Nedaleko byly slyšet kroky, ale ty najednou ustaly. Erinovi s Elyou bušilo srdce na nejvyšší obrátky. Kdyby je něco mělo prozradit, dost možná by to bylo to bušení srdce. Radenova hlava se sesunula a udělalo to menší hluk, avšak ne o moc větší. Kroky se znovu ozvaly, mířily k jejich hrobu. Plynule ho však minuly a pokračovaly dále.

Poté však znovu ustaly.

„Už je daleko, už je ani neslyšíme.“ Šeptl jen tiše Elya, jenže v ten moment se jim proti světlu z měsíce nad jejich hlavami objevila ta postava, kterou předtím zahlédli v dáli. Byla tentokrát blíže, takže ji mohli vidět mnohem zřetelněji. Ten muž měl na hlavě masku, jasnou bílou masku, jen v jejím pozadí byly vidět jeho tmavé vlasy. Erin se ulekl a chtěl tasit meč, ten ho však neposlouchal. Neměl dostatečnou sílu na to, aby ho najednou vytáhl. Muž skočil za nimi dolů a položil ukazovák před, místo kde by měl, nebýt masky, ústa. Chlapci to nechápali, chtěli křičet, ale hlavou jim zavrtala i myšlenka, že je muž jejich spojenec.

                Tou dobou již vyslala dívka tucet svých poddaných skřetů, aby šli hledat chlapce. Někteří skřeti se vydali i na hřbitov a dupot jejich těžkopádnějších kroků se začal rozléhat k hrobu, kde byli všichni čtyři ukryti. Dupot se však poměrně rychle přehnal, jejich úkryt zafungoval.

„Co jste zač, proč jste nám teď pomohl?“ Zeptal se rychle Elya. Maskovaný muž však zopakoval svůj posunek s ukazovákem před ústy, doplnil ho však tentokrát ukázáním na Elyu, pomalým zavrtěním hlavou a poté naznačil stejným prstem podříznutí krku. Elya toto pochopil dokonale a neměl v úmyslu riskovat svůj život dalšími otázkami. Hned poté ukázal prstem nahoru, vzal Radena na rameno, protože si všiml jeho komatu, vyskočil na nohy a rychle se dostal z hrobu, ostatní ho následovali a maskovaný muž je vedl pryč ze hřbitova jakousi zadní brankou. Utíkali, jak mohli.

                Tajemná dívka, které dosud nebylo vidět do tváře, byla nyní obklopena nově příchozími skřety, měla tam takovou menší armádu.

„Vy, vás sto. Běžte je lovit, pobavte se na nich.“ Řekla to svým rozpustilým hláskem a zase se zachichotala.

„Chyťte je!“ Křikla poté ostřeji a větší počet skřetů se vydal v jejich stopách. Lov začal.