Příběh

Ležela jsem v posteli a snažila se být co nejvíce potichu, abych neprobudila rodiče. Pomalu jsem přivřela oči, jako bych věřila, že mi to pomůže na chvíli zapomenout. Dnes konečně… Horečně mi bušilo srdce, což mě moc v klidu nenechávalo. Dýchala jsem zhluboka, ale přesto jsem ten tlukot utišit nedokázala. Jemně jsem se zachumlala do peřin. Začala jsem si kousat ret, až jsem si ho prokousla a sykla bolestí.

„S takovou se toho rána ani nedočkáš.“ Málem jsem vyjekla překvapením.

„Babičko Aletheo! Jak jsi poznala, že jsem vzhůru?“ Ztěžka jsem polkla a sedla si na postel. Stála tam u dveří, pomalým, klimbaným krokem se ke mně blížila, a její obraz se mi postupně začal vyjasňovat. Když našla postel, opatrně si sedla, jakoby čekala nějakou podlost. Zadívala jsem se jí do očí. Byly prázdné. Někdo by mohl říct, že jsou světle modré, možná i našedlé. Já tvrdila, že v nich nic není. Byly to jen skořápky bývalých vzpomínek.

„Copak nevíš, že bez jednoho smyslu se lepší ty druhé? Na mé uši nikdo nemá.“ Usmála se tím svým typickým babičkovským úsměvem a díky ní se najednou všechno zdálo tak milé a klidné.

„To máš pravdu, babi.“ Chytila jsem ji za ruku a cítila jsem, jak slaboulince ucukla. Nemohla to očekávat. I přesto mi ruku objala druhou dlaní a pevně ji stiskla.

„Jsi nedočkavá, že? Být jako ty, také bych byla.“ Stále se usmívala, ale tentokrát jí byl na tváři vidět smutný výraz. A to vrazilo nůž do zad. Nikdy mi nedošlo, jak se musela cítit ona. A proč mi to došlo až teď? Aniž bych si to uvědomila, začala mi stékat slza. Ucítila jsem babiččinu ruku, jak mi ji utírá a hladí mi tvář.

„Promiň, babičko.“

„Ale za co se omlouváš, Eirlys. Není za co se omlouvat.“ Usmála se na mě tím svým stařeckým úsměvem a obličej se jí zaplnil vráskami.

„Také to nemáš nejlehčí. Čekat celý rok na tento jeden okamžik. Možná je to ještě horší, než když člověk nevidí nic.“

„Ale to nemůže být pravda,babi. I když je všechno kolem rozmazané, stále něco vidím.“ Slova se mi z úst drala pomalu a zdráhavě. Ačkoliv neměly nést žádnou emoci, cítila jsem jejich ostrost. Babička to však nijak nepojala v potaz.

„Já už nemusím nic očekávat, zlatíčko. Vím, na čem jsem, a to mi stačí. Ty jsi mladá a stále v něco věříš. Jenže je možné, že jednou už to fungovat nebude, víš. A pak budeš mnohem zklamanější než já.“ Při posledních slovech mi stiskla ruku ještě pevněji, až to zabolelo. Odklonila jsem se od ní a zadívala se z okna. Co když má pravdu? Co když to dnes fungovat nebude? Co když se nic nestane? Hlavou se mi začaly honit myšlenky, které jsem nedokázala zkrotit. Drásaly se na povrch a zažíraly se mi do kůže. V tom momentě někdo zaklepal na dveře. Cukla jsem sebou a nechtěně se vytrhla babičce z její dlaně.

„Eirlys? Aletheo? Jste tu obě?“ Podle hlasu jsem poznala svou maminku. Dříve, než jsem stihla zareagovat, se ozvala sama babička.

„Ano, Patil, jsme tu společně.“

„Je snídaně. Eirlys, pomoz Alethei a přijďte do jídelny.“ Řekla bych, že se usmála, ale nedokázala jsem to určit stoprocentně. Nikdy jsem si nevycvičila svoje smysly tak dobře, jako babička.

„Neboj se, dnes se to stane. Já to vím,“ zašeptala mi do ucha a opatrně vstala. Usmála jsem se. Nabídla mi rámě, tedy spíše přichystala, a společně jsme se pak vydaly nasnídat. Neměla jsem zrovna moc hlad, byla jsem příliš natěšená, ale věděla jsem, že by mě máma nepustila s prázdným žaludkem ven. A to jsem si nemohla dovolit.

U stolu už seděl táta a zrovna si naléval čaj z kouřící se konvice. Když jsme vešly dovnitř, ani nezvedl hlavu, jen nás svým hrubým, avšak příjemným, hlasem pozdravil. Babička se mi vysmekla a sama k němu zamířila. Neměla jsem jí to za zlé. Ona byla vždy tvrdohlavá. Raději šla sama a narazila do zdi, než aby si říkala o pomoc, když ji nepotřebovala. Až bravurně se vyhnula všem překážkám a mířila k tátovi. Ten už se automaticky zvedl, a když k němu přišla, objal ji.

„Veselé Vánoce, mami.“

„Veselé Vánoce, Yasi.“ Ačkoliv jsem jim neviděla do tváří, vyvolalo to ve mně radostný pocit. Milovala jsem Vánoce. A nejenom kvůli zázrakům. Ale také kvůli tomu, jak se při nich projevovala soudržnost rodiny.

Posadila jsem se na svou židli a naplnila si šálek čajem. Z misky jsem si vzala vánočku a přisunula si máslo s nožem. Pozorovala jsem, jak se siluety mé rodiny hýbaly z jedné strany na druhou. Už jsem zapomněla, jak vlastně vypadají. Žádný detail, jen rozmazané tváře míhající se okolo stolu. Ale dnes se to mělo změnit. Na několik hodin bude zase všechno perfektní. Usrkla jsem si čaje, který mi spálil ret. Normálně bych ucukla, ale dnes jsem tu bolest ani nevnímala. Postupně se všichni usadili na svá místa. Jedla jsem rychleji, než jsem předpokládala, takže nakonec jsem tam jen seděla s prázdným hrníčkem. Najednou jsem začala mít zvláštní pocit na zádech. Otočila jsem se k oknu a v ten moment odletěla má židle až do zdi za mými zády.

„Eirlys!“ Táta na mě zahučel, ale já ho neslyšela. Za okny se snášel bílý prášek a to znamenalo jediné. Už je to tady. Ani jsem se neoblékla a vyběhla jsem ze dveří. Rodiče za mnou volali, ale už spíše radostně, než aby měli starosti. Zaklonila jsem hlavu a nechala si padnout vločky do očí. Zamrkala jsem a nakonec chvíli nechala své oči přivřené. Zhluboka jsem se nadechla. A otevřela jsem oči. Málem mi vyhrkly slzy. Všechno bylo ostré. Viděla jsem detaily, malé proužky zeleně prodírající se sněhem. Krápníky visící ze střech domů. A lidi. Všechny sousedy, co se smáli, radovali, a objímali se. V tu chvíli mě napadla jen jedna věc. Kde je Pyry? Netušila jsem, jestli mě uslyší, ale i tak jsem to zkusila.

„Pyry!“ Zaječela jsem z plných plic, až se mi naplnily ledovým vzduchem, který se mi zabodával do celého těla. Otřásla jsem se.

„Eirlys!“ Slyšela jsem odpověď. Začala jsem utíkat. Snažila jsem se zorientovat v davu. A v tom jsem ho uviděla. Jeho postava nešla přehlédnout. Doběhl ke mně a zvedl mě do náruče. Políbila jsem ho a pohladila po tváři.

Viděla jsem každou nerovnost jeho obličeje. Byl tak nádherný. Jeho modré oči mě uchvacovaly ze všeho nejvíce. Odrážela se v nich celá jeho povaha. Viděla jsem mu až do duše. Oči se mi zaplňovaly slzami, ale já se jim nebránila.

„Nekaž si ten výhled zbytečnými slzami, Eis.“ Usmála jsem se na něj a znovu ho objala.

„Miluju tě, Pyry.“

„Já tebe taky, Eis.“ Chvíli jsme tam jen tak stáli a objímali se, když v tom jsem si uvědomila, že jsem někde za sebou nechala zbytek rodiny.

„Musím se vidět s rodiči. A s babičkou.“

„Půjdu s tebou.“ Věděla jsem, že půjde. Neměl kam jinam jít. Jeho rodiče mu zemřeli při nehodě. Ale u nás byl jako rodina.

Rozeběhla jsem se a on se ihned přidal. Když jsem uviděla mámu, pustila jsem se jeho ruky a zrychlila jsem. Objala jsem se se všemi a zahleděla se na babičku. Stála tam, sama, a usmívala jsem. Nevěděla jsem, na co myslí, ale nechtěla jsem ji nechat samotnou. Přišla jsem k ní a opatrně jí vzala ruce do dlaní.

„Vidíš, Eirlys, já ti to říkala. Nikdy nevzdávej svoji víru, ano? Protože víra je silnější než osud.“

„Děkuju, babičko.“ Objala jsem její zmrzlé, staré tělíčko, které se zdálo, že se za chvíli rozpadne, a jemně ji k sobě přitiskla.

„Tak už běž, děvče. Někdo na tebe čeká.“ Naposledy jsem jí stihla dlaně a vrátila se zpět za Pyrym. Milovala jsem svoje rodiče za to, jak úžasně ho přijali do rodiny. Trávil s námi tolik času, že jsem se občas divila, že už s námi nebydlí. Vůbec by mi to nevadilo. A mám pocit, že snad ani jim.

Chytila jsem ho za ruku a přidala se do rozhovoru s rodiči. Celý den jsme strávili venku a načerpávali tu neuvěřitelnou vánoční atmosféru. Viděli jsme a byli jsme šťastní. Jednou za rok jsme si připomněli, jaké to je, když se naděje splní. Člověk to nikdy sám nedokáže říci, ale když se stane, je to jeden z nejkrásnějších pocitů. A já se ho snažila využít, jak nejvíce jsem mohla.

Když se začalo stmívat, vrátili jsme se zpět domů a máma uvařila úžasnou večeři. Ještě dlouho po ní jsme zůstali vzhůru, abychom si povídali a načerpávali své tváře. Pyry s námi mohl zůstat i přes noc, takže jsme se nakonec vytratili společně do mého pokoje. Lehla jsem si do postele a on si lehl za mě, kopírujíc moji siluetu, a položil svoji ruku na mé stehno.

„Zítra už tě neuvidím, Pyry.“ Přitiskl si mě pevněji k sobě.

„Vždycky mě uvidíš, Eis. Nejde přeci jen o to, co vidíš svýma očima. Jde o to, co vidíš svým srdcem, nebo snad ne?“ Naklonila jsem k němu hlavu a zadívala se mu do očí.

„Já vím, že ano. Jen mi to bude chybět.“ Políbila jsem ho. Přitáhl si mě k sobě a začal mi líbat krk.

„Tak už toho můžeme využít, jak nejlépe můžeme, ne?,“ zašeptal mi do ucha a zuby mě za něj zatáhl. Přejel mi mráz po zádech. Zasmála jsem se a společně jsme se zachumlali pod deku. Byla to jedna z těch speciálních nocí, o jakých každý snívá v beznaději. Ale o tom to nebylo. Člověk musí mít naději. Musí věřit. Protože na každého čeká nějaký zázrak. A i když by to měl být pouze jeden den v roce, život za to stojí. Ležela jsem v posteli s tím nejúžasnějším a nejhodnějším klukem, jakého jsem si mohla vysnít, měla jsem nejmilejší rodinu na světě, a byla jsem jednoduše šťastná. O tom to bylo. A je. O štěstí, o lásce, o radosti, o zázracích. A hlavně o naději. Protože jakmile ji ztratíte, přijdete i o ten jeden možný den, kdy uvidíte věci tak, jak se patří. A věřte mi, o takový okamžik přijít nechcete. Za nic na světě.