Pripravy na odchod 30

Seděla jsem na travnatém svahu nad Konohou se stéblem v puse, s nohama skrčenýma a sledovala polední klid pode mnou. Sem nahoru doléhalo jen málo zvuků a tak jsem si mohla vychutnat i šumění lesa ve větru za mnou. Slunce příjemně hřálo a prosvicovalo i zapomenutá temná zákoutí mé duše, která mi přidělala tolik starostí. Zhluboka jsem nasála vzduch provoněný květinami a teplým létem, a pomalu jsem vydechla. Užít si okamžik. To je jedna z mála mých dobrých vlastností, která mi pomáhá v nejtěžších situacích, abych se nezbláznila. Kéž by nikdy neskončil.

„Neměla jsi na mě počkat doma?“ objevil se zničehonic vedle mě Kakashi.

„Ahoj,“ letmo jsem se usmála, „promiň, nechtělo se mi být v šeru. Potřebovala jsem světlo a klid.“

Sednul si vedle mě a mlčky sledoval okolí. Pohladila jsem ho po ruce ledabyle položené vedle mé. Sundal si čelenku i masku, usmál se a lehl si mi do hlavou do klína. Jeho tvář byla na takovém přímém slunci bledá od stálého nošení maskování. Ležel se zavřenýma očima a nechal si ode mě cuchat vlasy. Probírala jsem se stříbrnou záplavou a hleděla jsem do dálky.

„Možná bys měl vědět, že …“ začala jsem.

„Nekaž to,“ přerušil mě, „nech mi alespoň tuhle chvíli, kdy cítím, že jsem opravdu šťastný.“

Pootevřel oči a přes slunce na mě zamžoural. Sklonila jsem se a políbila ho.

„Tak jo,“ řekla jsem a lehce jsem se usmála. Úsměv mi oplatil, otřel se mi tváří o nohu a zase oči zavřel.

Užít si okamžik, to je umění. Prostupovala mne ona známá nesnesitelná lehkost bytí a já se ztrácela v právě nastoleném míru okolo nás.

„Nezapomenu…“ zašeptala Ta druhá a vzala svou část našeho srdce, které přidala k mé půlce a nechala ho tu. Tady na tomto místě…tady s ním.

Za nějakou dobu se obloha nad námi zatáhla a my se zvedli k odchodu. Došli jsme skoro domů, když nás zastavil Shikamaru.

„Jdu od Páté,“ řekl a vážně se na nás podíval.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se.

„Ano. Jiraiya-sama…zemřel v boji s Akatsuki,“ odpověděl a sklopil pohled.

Sevřela jsem ruce v pěst a zase je povolila.

„Erosenko…“ vydechla smutně Ta druhá a ani já jsem nenašla víc slov.

„To je zlé,“ reagoval Kakashi. „Naruto. Už to ví ?“

„Ne. Hokage-sama mě poslala, abych našel Vás a Naruta a dovedl vás k ní do pracovny, kde čekají vyslanci z Myouboku-zanu.“

„Dobře, zajdu pro něj a dorazíme tam,“ kývnul Kakashi a Shikamaru odešel.

„A co ty? Půjdeš s námi?“ podíval se na mne.

„Ne, nemyslím, že by to byl dobrý nápad. Jděte sami a pak se někde potkáme,“ odvětila jsem.

„Asi máš pravdu. Pak si tě tu někde najdu,“ souhlasil a otočil se k odchodu.

„Chtěla bych tě ale poprosit,“ zastavila jsem ho ještě, „buďte na Naruta šetrní. Myslím, že dokážu předvídat jeho reakci. Bude se moc zlobit, ale nemyslí to tak. Jen nesnese pocit bezmoci ze ztráty svého učitele a přítele.“

„Chápu,“ řekl a v oku se mu objevil záblesk staré rány. I on kdysi ztratil svého učitele dřív než dospěl. Pak odešel.

Já se po zbytek dne toulala po ulicích a vzpomínala na časy po boku Eronina.

Někdo vedle v obchodě zaječel a ozvala se rána. Se zájmem jsem se otočila po směru hluku.

„Ty chlípníku! To si vypiješ! A ven!“ rozčilovala se nějaká žena.

Že by….?!

„Ó! Gomen, gomen!“ vycouval z krámku vysoký bělovlasý muž. To snad není ….!

Pak se otočil a očekávaná tvář se neukázala. Chyběly na ní rudé pruhy a lišácký úsměv nahradila divná pitoreskní tvář.

Úsměv mi pohasl.

„Ten už se neukáže,“ řekla smutně Ta druhá, vydali jsme se zase dál a ubohou náhražku Erosenky jsme nechali za zády.

Druhý den se večer se konalo malé rozloučení s legendárním Senninem. Stále jsem v černé smuteční róbě na hřbitově mezi Kakashim a Narutem. Před námi byl stůl na němž stál obraz Jiraiyi a před ním hořela svíčka. Naruto se držel jak mohl, ale slzy mu tekly samy od sebe. Tsunade nedaleko od nás na tom byla podobně. Postupně jsem chodili k jeho fotce a pokládali květiny. Když na mě přišla řada, přistoupila jsem ke stolu, položila na něj svou rudou růži a vrátila se k ostatním. Obřad ještě neskončil, ale odešla jsem dřív. Napadlo mě totiž vlastní rozloučení.

Zašila jsem se do první hospody a objednala dvě konvičky saké. Nalila jsem saké do dvou misek, jednu postavila před sebe a druhou před prázdné místo naproti mě.

„Tak na tebe ty můj…příteli!“ zvedla jsem svou misku a cinkla o tu, která už nikdy nebude pozvednuta. První a poslední slza pro něj mi sjela po tváři a nechala za sebou zasychající slanou stopu.

„Vybrala sis špatně! Jsem daleko lepší milenec než ten nedomrlý zakuklenec! Zeptej se Tsunade!“

Utřela jsem si tvář a usmála se.

„Chlape, ty mi prostě fakt budeš chybět!“ zasmála jsem se, položila jsem svou stále plnou misku vedle jeho, nechala peníze na stole a odešla. 

Čas jít dál!

Když už se i Naruto rozhodnul, že odejde trénovat se žabím šéfem do jejich světa, aby pomstil Jiraiyovu smrt, konečný verdikt padnul i na mě.

„Tak se tu měj zatím dobře, Meri!“ vyhodil na mě palec Naruto.

„Ty taky a koukej bejt nejlepší, ty pomatenče!“ našpulila jsem rty.

„Já nejsem žádnej pomatenec!“ zavřísknul a zamračil se.

„To nemáš pravdu. Ty jsi ten nejlepší pomatenec jakýho znám!“ zasmála jsem se a vlepila mu pusu na tvář.

„Za co?“ překvapilo ho to a lehce zrudnul.

„Na rozloučení. Vracím se zpátky do svého světa,“ řekla jsem.

„I ty mě chceš opustit?“ posmutněl.

„Musím jít, ale věř mi, že v duchu budu pořád s tebou. Tebe přece nemůžu opustit,“ vykrojila jsem úsměv.

„Rád jsem tě poznal, Mer!“ popadnul mne kolem ramen.

„Já tebe taky. A koukej mi dokázat, že budeš ten nejlepší Hokage, protože já se všechno dozvím!“ pocuchala jsem mu vrabčí hnízdo.

„Nezklamu tě!“ zvednul hrdě hlavu, zazubil se a odešel pryč.

„Já vím!“ řekla jsem potichu a naposledy zahlédla černo-oranžový stín.

Otočila jsem se a za rohem jsem uviděla opřeného Kakashiho. Vážně se na mne díval a zřejmě vyposlechl celý náš rozhovor. Došla jsem k němu a podívala se mu do očí.

„Za dva dny,“ řekla jsem jenom a on kývnul.

„Potom bysme si je měli užít,“ pokusil se o úsměv a vzal mě kolem ramen.

„Jsem jenom tvá,“ zakřenila jsem se.

„To si piš!“ zatvářil se šibalsky a vyrazili jsme domů.

Celé ty dva dny se ode mě nehnul ani na krok. Vyprosil si u Tsunade volno a ona mu je povolila. Váleli jsme se v posteli a vycházeli ven jenom na jídlo. Užívala jsem si jeho přítomnost plnými doušky a on dělal to samé. Ležela jsem mu na břiše a spokojeně jsem odpočívala.

„Nechceš mi teď tvrdit, že ty krvavý škrábance na zádech je u vás běžná praxe po sexu, že ne?“ krčil nos a naoko se zlobil.

„Tak není, ale stává se to. Ale měl bys to brát jako kompliment. Tím máš jasný důkaz, jak moc to bylo dobrý!“ culila jsem se.

„Jsem strašně rád, že mi to musíš dokazovat právě takhle!“ zašklebil se.

„Tak já ti taky podobným způsobem projevím náklonnost,“ a začal mě škrtit.

„To není to samý!“ bránila jsem se sípavě a snažila  se ho aspoň kopnout.

Po minutě už jsem byla zase na lopatkách.

„Hehe, to už to dlouho nebylo! Na zádech a bezmocná!“ šklebil se, když viděl, že opět nemůžu zase hnout ani malíčkem na noze.

„Haha! Děsně vtipný! Ty tvoje triky jednou prohlídnu a uvidíš, pak dostaneš takovej sekec, že ti i trenky budou malý!“ vyhrožovala jsem.

„Tak to máš smůlu, protože já tě tu takhle hodlám držet navěky. Už mi neutečeš,“ přivřel mstivě oči a kousnul mě do krku.

„A hele! Z hodného senseie se stal krvežíznivej násilník!“ provokovala jsem.

„To mě ještě neznáš! Budu tě mučit tím nejstrašnějším způsobem až budeš prosit o milost!“ zasyčel a začal mi foukat do ucha. Naprosto to nesnáším a běhá mi pak mráz po celým těle a můžu se zvencnout.

„Ó! Prosím, pane zabiják! Nezabíjejte mě!“ řehtala jsem se a marně jsem se snažila schovat ucho v polštáři.

„To ti nepomůže! To je jenom začátek! Počkej zítra, zítra ti …! zasekl se.

„Zítra…už mi budeš moct říct jenom sbohem…“ posmutněla jsem. Nálada byla ta tam.

Uhnul očima, povolil sevření a přitulil se.

„Já vím,“ ozvalo se mi u krku.

Opřela jsem si svou hlavu o jeho a užívali si poslední chvíle.

Ráno jsem se šla rozloučit s Tsunade společně s Kakashim. Nechala jsem si na sobě svůj červenočerný komplet a katanu jsem tam také nechat nemohla. Doufám, že se přenese se mnou aspoň ona.

Našli jsme Pátou v rozhovoru s Shizune a probírali pitvu jednoho z Peinových stoupenců. Stále jsou docela bezradní.

„Takže odcházíš. Jsem ráda, že svůj slib plníš. Pak ti tedy přeji mnoho štěstí a doufám, že si na nás někdy vzpomeneš,“ usmála se Tsunade a poprvé vypadala od mého příchodu mile.

„To víš! Už se nemůže dočkat až zmizíme!“ ozvala se nepříjemně Ta druhá.

„Děkuji, Hokage-sama, za všechno. Bez Vás bych tu byla ztracená. Přeji Vám také hodně zdaru a držte se!“ usmála jsem se.

Uklonili jsme se a zavřeli za sebou dveře.

„Co teď?“ zeptal se Kakashi.

„Teď musím provést ten rituál jako předtím. Napsat přání na papír, rozříznout ho a pokropit ho svojí krví. Pak ho musím spálit nad hřbitovní svíčkou. A je to,“ vysvětlila jsem.

„A za jak dlouho se přeneseš?“

„Těžko říct. Přišla jsem sem ve spánku, tak nevím. Může to být deset minut stejně jako pět hodin,“ pokrčila jsem rameny.

„Aha, a kde to chceš provést?“

„Myslela jsem, že správné místo by mohlo být na té vyhlídce, kde jsme nedávno seděli,“ koukla jsem se na něj.

„Dobrá tedy, tak pojďme,“ ani se na mne nepodíval.

Choval se strašně zvláštně.

Procházela jsem naposledy vesnicí a snažila si zapamatovat každou cihlu a každé stéblo trávy.

Kakashi šel vedle mě mlčky a vypadal duchem nepřítomný.

Došli jsme na travnatý plácek a Konohu nechali pod sebou.

Rozprostřela jsem všechny potřebné věci na zem a s těžkým srdcem jsem tužkou na papír napsala :

Chci se vrátit domů!

Zapálila jsem svíčku a připravila si kunai.

„Tak. Připraven?“ zeptala jsem se, ale nedostala jsem žádnou odpověď a tak jsem se přichystala říznout.

Kakashiho ruka mě zastavila.

„Počkej!“ a od rána se na mě poprvé podíval.

Sledovala jsem ho připravená rituál dokončit.

„Neodcházej!“ zašeptal a svíral mou ruku s kunaiem.

„Kakashi…“ dostala jsem ze sebe a sklopila hlavu.

„Ne! Promiň, musel jsem to říct. Navzdory všemu jsem prostě musel, pochop mě,“  ztrápeně ke mně mluvil a pak ruku odtáhl.

„Ale než to uděláš, chtěl bych ti něco dát,“ dodal a vyndal z vesty látkový pytlíček. Z něj vyndal kovový přívěšek na koženém řemínku, který mi uvázal kolem krku.

Na přívěšku byl čínský zvěrokruh se znamením uprostřed a z druhé strany znak nirvany a nějaké znaky.

„Ten znak uprostřed je staré označení Slunce, které přináší všem znamením a všem živým bytostem  do života světlo. Meri, ty jsi pro mě to pravé světlo, které už ve mně nikdy neuhasne.“

„Kakashi,“ objala jsem ho, „víš, že mi to vůbec neulehčuješ?!“ štkala jsem mu do vlasů.

„A věříš mi, že ani nechci?“ hořce se usmál. Přitáhl si mě před sebe a dlouze mne políbil. Bylo v tom nekonečná něha a láska, kterou jsem oplácela se stejnou silou.

Pak mě ale odtáhnul.

Měla bys dokončit ten…,“ řekl smířeně, ale přerušil ho výbuch pod námi.

Oba jsme ztuhli a snažili se prohlídnout kouř mezi střechami.

„Co se děje?“ zeptala jsem se nervózně.

„Nevím, nevypadá to jako nehoda,“ odpověděl napjatě Kakashi.

„Akatsuki! Jsou tu dřív než jsem myslela!“ práskla Ta druhá.

„Kakashi, měl bys tam jít. Myslím, že vím, co se děje!“ podívala jsem se na něj rozhodně.

„Pein dorazil!“ vypravila jsem ze sebe mrazivě. „A jde si pro Naruta!“

„Do háje!“ zavrčel. „Chtěl bych tu s tebou zůstat do konce…“

„Nemůžeš. Jsi shinobi, musíš chránit vesnici a já to tu zvládnu, neboj!“ odmítla jsem.

„Máš bohužel pravdu. Ale ty mi slib, že už se za žádnou cenu nevrátíš zpátky a odejdeš. Nebude to lehký boj!“ podíval se mi do očí.

„Ty mi ale slib, že na sebe dáš pozor, jasný?“ chtěla jsem po něm já.

„Fajn. Platí!“ usmál se.

„Tak teda…“ začal.

„Tak teda…sbohem…“ dokončila jsem já a naposledy ho políbila.

„Sbohem, lásko,“ ještě mne pohladil a zmizel.

Chvíli jsem se dívala na už prázdné místo, kde předtím stál a pak se vrátila k obřadu.

„Teď už je to jenom na nás,“ vzdychla jsem.

„No to snad zvládneš bejt tele i podruhý ne?!“ posměšně se ozvala Ta druhá.

Haha! Děsně vtipný!“ šklebila jsem se.

Ozval se další výbuch a já sebou škubla.

„Ten byl mohutnější!“ zamračila jsem se.

„Soustřeď se a už, kruci, řízni!“ napomenula mě.

„Ty se nějak těšíš!“ vyštěkla jsem.

„Ne, já jenom …“ chtěla něco říct, ale ozval se výbuch tentokrát doprovázený bolestným výkřikem několika lidí. 

Píchlo mě u srdce a katana na zádech ztěžkla.

„CO je? Co to je za pocit? Odpověz mi, dělej!“ začala povykovat.

„Nic, já jenom…“

„Ne, ptám se tě, co to je za pocit! Ten je fuj! Slyšíš? Vždycky znamená malér! Dej ho pryč, slyšíš?!“  šílela Ta druhá a snažila se to odehnat.

Navzdory všemu tomu pod námi jsem se začala tiše smát.

„Jsi cvok?! Koukej se přestat smát! Co je na tom vtipný?!“ rozhořčila se.

„Nemůžu odejít!“ bublala jsem.

„A proč ne?!“ vypadlo z ní zdrceně a nechápavě.

„Protože jsme kunoichi, milá kamárádko! Jsme kunoichi Skryté listové! Posílám Kakashiho na bojiště a sama bych utekla? To přece nejde. Je nás tu potřeba víc než jindy! “ zaplálo mi v očích.

Ta druhá ztichla a došlo jí, co se tu teď pod námi i v nás děje. Ztvrdnul jí výraz a napojila svou mysl na mou.

„Sakra!“ zasyčela a postavila se do bojové pozice.

„Odpusť mi, mami! Ještě se zdržím!“ zašeptala jsem, tasila katanu, cvičně s ní prošvihla vzduchem a vyrazila zpět.