Příšera do šera

Z hrobu se vynořil první hnát:
„Já už tu nebudu déle spát!
Máte tu červy, lezou mi na nervy!“
zařvala příšera do šera.

***

Nohy se promění v tanec. Štíhlá čepel stíhá životy. Přetíná krkavice. Artérie chrlí svůj obsah a hrdla chrchlají a chroptí. Tanec mezi proudy krve se podobá tanci mezi kapkami deště. Tohle není boj, to je masakr. A umění. Zatleskejte, artistické představení končí. Naživu zůstal jen tanečník. Bravo, Havrane, bravo! Zatleskej si, kamaráde.
Tlesk.
Tlesk.

***

Muže, který si říkal Havran, jsem jako dítě dokonale žral. Sedával v krčmě úplně vzadu, v nejtemnějším rohu a tvářil se truchlivě a tajemně. Málokdo se odvážil ho oslovit. Havran nosil černý plášť a černé kalhoty a černou košili. Z obličeje mu trčel orlí nos – zbytek tváře maskovaly vlasy. Černé a mastné. Byl tak hubený a mírně se hrbil. Vypadal, inu, jako havran. Téměř nemluvil, ale všichni věděli, že kráká.
Do naší hospody chodil roky. Až potom jednou…
Mnoho dní nepřišel. Mezi hosty to vyprovokovalo řeči, ale posléze utichly. Na Havrana se zapomnělo. Během té doby zemřel lord Macbeth, šéf královské stráže (a tajné policie, jak bylo veřejným tajemstvím) a na uvolněné místo nastoupila jeho dcera, což vyvolalo vlnu protestů, pokusů o atentát a veřejný výsměch. Lady Macbeth byla jako kočka, měla devět životů a nejenže všechno přežila, ale ani nerezignovala, ačkoliv psychický tlak musel být nesnesitelný. Mně tehdy bylo šestnáct a mladá dáma bouřící se autoritám mi byla nesmírně sympatická. Symbolizovala vzpouru. Měl jsem ji rád jen do té doby, než jsem ji uviděl na vlastní oči.
Bylo už nad ránem, z pajzlu vypadli poslední štamgasti a já rovnal sklenice do regálu. Lady Clarinetta Macbeth najednou stála za mnou, nonšalantně se opírala o bar a štíhlou ručkou si podpírala bradu. O zamčené dveře se postarala gorila v brnění, co stála vedle ní. Leknutím jsem se málem podělal.
„P-přejete si?“ vykoktal jsem, ztěžka popadaje dech. Dáma si objednala pivo. Zatímco jsem jí rozechvělýma rukama čepoval objednávku, zrzavá krasavice se na mě dívala, jako by mě chtěla sežrat.
„Co myslíš, Brutusi?“ předla na svého průvodce. „Vypadá dobře, viď?“
„Nevysoký, štíhlý, mrštný, ale je vidět, že má sílu. Dobře si všimněte jeho paží, madam. Má svaly, ale ne uměle vyhnané. Postavou odpovídá stoprocentně,“ odpovídal Brutus a já málem upustil sklenici. Komentoval mě jako zboží na trhu a slečinka si mě bezostyšně prohlížela a přikyvovala.
„Má i velmi tmavé vlasy. Bude stačit jen mírné dobarvování,“ zamyslela se.
„Ano, slečno. A rváč to je, i když se teď tváří jako jeliman. Nechal jsem si ho proklepnout, slečno Claro, mezi dětmi ulice má slušnou pověst.“
„Ověřil sis jeho zázemí?“
„Samozřejmě. Rodinu nemá. Místní hospodský se po něm za měšec zlata shánět nebude. Nikomu nebude chybět.“
„Tak počkat!“ vyhrknul jsem. „Co to má znamenat? Nemluvte o mě jako o kusu žvance!“ rozkřikoval jsem se, vědom si toho, že idiotštější otázky jsem položit nemohl.
„Máš pravdu, zasloužíš si vysvětlení, Hanuši. Jmenuješ se tak, že?“
Přikývnutí.
„Obdivoval jsi Havrana, pokud vím. S lítostí ti musím oznámit, že Havran je mrtvý,“ sdělila lady Macbeth zcela bez lítosti. „Havran byl náš člověk. A já chci nového Havrana, rozumíš? Potřebuji nového Havrana, potřebuji ho, protože jsou práce, které zvládne jenom on. Řekněme, že jsou hranice, které ani tajná policie nepřekročí a… To je jedno. Všechno se dozvíš časem.“
Dívka se široce usmála a odhalila přitom obě řady zubů. Schoulil jsem se, tohle byl škleb, před kterým by prchali i šavlozubí tygři.
„Co?“
„Vajco!“ odsekla madam. „Prostě jdeš se mnou. Teď. Hned!“
Sebrala se, hodila do sebe zbytek piva a plula ke dveřím.
„Ale já…“ a na víc jsem se nezmohl, protože Brutus mě obšťastnil brutální peckou do zubů, přehodil si mě přes rameno a odkvačil za svou paní.
Tak jsem se stal Havranem. Brzy jsem si zvykl.

***

Když jsem se z pole vracela, dva havrany jsem slyšela…

***

„Oh, díky! Bohové, díky!“ supěl tlouštík a valil se chodbou jako měch sádla. Ve tvářích byl červený jako řepa a očka mu zářila radostí a úlevou. Dostal jsem strach, že svou euforii neovládne a pokusí se mě obejmout. Pro jistotu jsem vykoukl zpod vlasů a obdařil ho Pohledem, který… který patří k mému jménu. Za pět roků havrančení (to je jako otročení, ale mnohem horší, protože menšinoví demokrati nedemonstrujou za vaše základní lidská práva) pod všemocnými podpatky madam Macbeth se jeden vražedné pohledy naučí vrhat dokonale. Na rozjuchaného strýčka to zafungovalo, neboť srazil podpatky a podařilo se mu zabrzdit dřív, než bouchl do mě.
„Jsem vám nesmírně vděčný, pane, že jste nás poctil svou veleváženou návštěvou!“ poklonkoval starosta a samou úctou si divže neucvrnknul do kalhot. Setrvával jsem dokonale chladný a nezúčastněný, skrytý ve své havraní černi.
„Dovolte, abych se vám představil. Jmenuji se Eduard Humprey, starosta. A vy, pane, jste…“
„Havran.“
„Vítejte, pane, vítejte! Prosím, následujte mě.“ Zatímco mě prováděl vysokými chodbami radnice, štěbetal jako vlaštovička. Snažil jsem se ho neposlouchat a sledovat zasmušilé portréty jeho zdegenerovaných předchůdců, ale Eduard Humprey, starosta, vlastnil hlas, který by probudil i mrtvého.
„Veškerá poklona samozřejmě patří i mé neteři, velecnostné lady Macbeth…“
(Eduard Humprey, starosta, byl velmi vzdáleným strýcem mé otrokářky a myslel si, že na tom nějak záleží, ale jí to bylo úplně jedno. Na tuto misi mě nevyslala, aby utvrdila rodinné vztahy, nýbrž proto, že dobře věděla, že bude lepší panu starostovi bez řečí vyhovět, než poslouchat jeho nářky. Všichni si spočítali, že v případě tohoto pána by se jednalo o Nářky s velkým En. Lady měla mnohem slabší nervy než já.)
„…celé se to pokazilo. Nejdřív to žralo jen babky, co šly poklidit hroby, ale teď, protože se tam už nikdo neodváží, pochopitelně, se ty příšery opovažují podnikat výjezdy ven! Klidně překročí hřbitovní zeď! Chápete to, pane Havrane? Nic jim není svaté! Loví lidi z okolí, ale obáváme se, že brzy se odváží ještě dál a mohly by proniknout i do města! Dokážete si to představit, vážený pane?“
Představit jsem si to dovedl poměrně živě, ale mlčel jsem. Mezitím jsme dorazili do starostovy kanceláře. Asistentka ve vkusných šatech s honzíkem a narvaným dekoltem odkvačila a sotva jsme se usadili (starosta do měkkého koženého křesla, já na strohou černou židli), byla zpátky a servírovala čaj a sušenky. Neobtěžoval jsem se poctít občerstvení pohledem.
„Možná byste si dal spíš něco ostřejšího,“ nabízel starosta, sotva se prsatice vzdálila z dohledu.
„Nedal,“ odtušil jsem a děkuji si nechal pro sebe.
„Heh… Už rozumím, proč se o vás vykládá to, co se o vás vykládá,“ zabručel Eduard Humprey, starosta, a sám na sobě whiskou nešetřil. Nalil si plnou sklenici.
„Jak tedy hodláte vzniklou situaci řešit, pane?“
Probodl jsem ho Pohledem a tlouštík se bojácně přikrčil. I ta whiska málem zmrzla.
„Obávám se, že vzniklou situaci budu řešit, až mi sdělíte všechno,“ opáčil jsem.
„Pardon?“
„Přece jste neposílali pro mě, Havrana,“ (zdůraznil jsem) „jen proto, že vám na hřbitově straší nemrtví. Jen se nestyďte, ctěněvážený pane Humprey, a povězte mi o tom víc. Ony zrůdy se tam jistě nevyskytly samy od sebe. A i kdyby ano, proč si s nimi neporadí městská garda?“
„Ta si s nimi neporadí,“ vzdychl těžce vládní představitel a svěsil ramena. „protože královna těch příšer je velmi… Jedná se o choulostivou záležitost, nejctěnější pane Havrane.“
„Ale,“ předstíral jsem, že se divím, ale moc snaživě, aby si náhodou nemyslel, že se divím doopravdy. Bylo to spíš takové ironické divení.
„Je to moje dcera,“ vysoukal Eduard Humprey a vyvalil se z křesla jako vorvaň. Mlčky jsem sledoval dráhu jeho pouti po kanceláři, kde sebral z komody obrázek. Šoupnul mi portrét své dcerky pod nos a já po letmém zhodnocení usoudil, že na frázi, že jablko nepadá daleko od stromu, něco bude. Vypadala jako čuník.
„Alfonsia byla světlem mého života. Milá, chytrá, nádherná – to sám vidíte, přinášela nám jen radost…“
Upozornil jsem hodnostáře, že můj čas je drahý. Humprey, ač očividně nerad, přešel k věci: „Zemřela před měsícem. Skolila ji horká nemoc. Uhnala si ji, chudáček, když… Dobře, dobře, ctěný pane, nebudu odbíhat! My, tedy já a jeden můj přítel alchymista, jsme hledali způsob, jak tomu nevinnému poupěti navrátit život, barvu do líčka a jiskru do oka…“
„Zahrávali jste si s nekromancií?“
„N-ne, ne tak docela! My jen…“ koktal starosta a střídavě blednul (jak si uvědomoval vážnost svého zločinu) a rudnul (jak se za to styděl).
„Vy jen?“ vyjel jsem na něj. „Jako představitel státní správy byste měl vědět, že nekromancie je pod trestem nevyšším postavená mimo zákon ústavní i morální!“ (Ve skutečnosti jsem jeho činem nebyl nijak pohoršen. Za éru havrančení jsem viděl horší věci. Jen jsem na něj chtěl udělat bububu.)
„Byla to má dcera!“ úpěl starosta, lomil rukama a skrýval si hlavu v dlaních. Byl na něj pohled žalostný, který mě vůbec nedojímal. „Udělal bych pro ni cokoliv! Kdo mohl tušit, že se to tak děsivě vymkne z rukou? Můj přítel alchymista ji vzkřísil a něco se nepovedlo. Sežrala ho jako prvního. Kletba rozšířila po celém teritoriu a z hrobů se vyhrabaly i… jak bych to řekl… mrtvoly, o jejichž návrat nikdo nestál. Moje Alfonsia si z hřbitova vytvořila vlastní říši, které vládne jistě poctivě a spravedlivě, jak jsem ji učil, ale bohužel žerou lidi.“
„Takže městská garda na hřbitov nesmí. Mohli by ji poznat a váš zločin by se provalil.“ Zbabělec a ubožák.
„Navíc jí nikdo nesmí ublížit. To je hlavní důvod, proč vše musí proběhnout tiše a nenápadně.“ Muž se postavil a dramaticky přecházel po místnosti za doprovodu cinkání zlatých řetězů, jimiž byl ověšen jako vánoční stromeček. „Neoživoval jsem ji proto, abych ji za pár týdnů poslal zpátky. Vaším úkolem, drahý Havrane, nebude Alfonsiu zabít. To si udělejte s ostatními nemrtvými. Alfonsia bude mírumilovně zneškodněna, zabezpečena a převezena do mého domu. Tam se o ni dobře postráme.“
„Váš plán má jednu vadu,“ odpověděl jsem. „Ta příšera na hřbitově už není vaše dcera. Je to nemyslící nenažraná hrouda shnilého masa. Nejlepší bude celý hřbitov vypálit.“
„To se neopovažte!“ štěkl starosta. Prudký a panovačný tón, který se mu povedlo vyloudit, mě překvapil natolik, že jsem zmlknul. „V žádném případě jí neublížíte!“
Klidně bych ho mohl prásknout místní policii a chlápek by si ani neškrtnul. Když si jeden hraje s nekromancií, a to je panečku hodně zajímavé, ani politická imunita mu krk nezachrání. Jenže lady Macbeth mě vyslala, abych jejímu strýci vyhověl a pomohl. Abych tomu zatracenému podělanému paskřetovi uhasil hořící koudel u prdele.
„Pod jednou podmínkou,“ pravil jsem a postavil se. „Udělám co bude v mých silách a pokusím se ji… závažněji nepoškodit. Ale v případě, že se v ohrožení ocitne můj život, nebudu brát ohledy. Žádné. Rozumíte?“
Eduard Humprey, starosta, se nesouhlasně naježil, ale pak mu došlo, že až tak si vyskakovat nemůže a zimomřivě si objal ramena. Bylo to gesto křehkého člověka a patrně ve mně mělo vyvolat ochranitelský pud.
„Rozumím,“ hlesnul a já opustil úřadovnu. Ve dveřích jsem pro efekt zavířil pláštěm a byl pryč. Koutkem oka jsem zachytil jeho udivený a obdivný výraz a samozřejmě mě to potěšilo, ale úsměv jsem si nepovolil. Jeden nikdy neví, kdy ho druhý sleduje a co by lidi řekli, kdyby se rozneslo, že se Havran směje? Svět by se obrátil v širou prdel.

***

Ty mrtvý nevstávej a lež… pánbůh tě potěš a mne též.

***

Hřbitov vypadal jako každý druhý. Uprostřed se tyčila ohromná zvonice a kolem ní se kupilo několik chrámů. Zbytek prostoru zabíraly náhrobky a kříže (Ten hřbitov a těch křížů řad? To nejsou kříže, to můj sad.). I zde samozřejmě byly odseky s parádními, nazdobenými hroby a části, kde prastaré náhrobní kameny rozežíral čas a břečťan. Ulice lemovaly tuje a vítr lomcoval jejich korunami a hystericky ječel.
Kradl jsem se řadami hrobů, neviděn a neslyšen, a žádný nezvyklý noční život jsem nezaznamenal. Že by si dneska udělali pauzu? Poslední, co bych si přál, bylo, aby na mě vyskákali ze všech stran a udělali si ze mě zlatý hřeb večera. Měl jsem v plánu obhlédnout situaci a způsob, jak vhodně splnit zakázku, jsem si hodlal promyslet pěkně v klidu, v tom parádním pokojíčku co mě v něm ubytovali. Na druhou stranu, romantické procházky po liduprázdných nočních hřbitovech mě nikdy nenaplňovaly. Chtěl jsem potkat jednoho či dva, nejlépe zahlédnout vládkyni a to tak, aby ona nezahlédla mě. Mírumilovně ji zneškodnit, hmph! To se chci vidět.
Proplížil jsem se kolem kostela dozadu, kde začínala, jak bychom tak řekli, nóbl čtvrť s kamennýma hrobkama. Tady přebývá královna. Přitiskl jsem se k nízkému jehličnanu a pustil se do sledování.
(Sledování je velmi odborná činnost a patří k základní havraní specializaci. Spočívá v tom, že se několik hodin nehýbete a… no, sledujete.) Moje čekání díkybohu netrvalo několik hodin, ale sotva třicet minut. Hrstka mátoživých nemrtvých se vyhrabala ven a zahrabala se do hlíny o tři hroby dál, jako by šli na návštěvu. Mě si nevšimli. Za chvíli se podél zdi jedné z hrobek propotácela žena, která už měla na hlavě jen tři vlasy a tiše zmizela kdesi v záhrobí. Následujících pět minut zmateně lezla po malém nádvoří utržená ruka a chudinka nevěděla, kde jí hlava stojí. Pak mě to přestalo bavit a usoudil jsem, že dnes už nic lepšího neuvidím. Můj předpoklad, že dnes si mrtví dávají oddych, se splnil. Nicméně to, co jsem viděl, stačilo na to, abych si o nich utvořil poměrně jasnou představu a na to se dal vybudovat protiútok.
Pomalu a opatrně jsem se soukal zpátky. Na jednom ze vzdálenějších náhrobků dřepěl černý anděl veliký jako člověk. Nevěnoval jsem mu pozornost, ale kdybych to udělal, všiml bych si, že připomíná spíš obřího ptáka, vránu nebo havrana, než anděla. A že to ve skutečnosti není socha, ale živý chlap. Běžně bych si vetřelce všiml, jenže tentokrát můj pečlivě vytrénovaný šestý smysl selhal. Nedlouho poté jsem se dozvěděl proč. Jediný člověk na světě mě mohl obelstít.

***

Houkl na mě, když jsem temnými uličkami tajemně vlál k prozatímnímu domovu. Vlastně se bůhvíjak ocitl těsně za mnou a zazpíval mi do ucha „Havránku náš! Copak děláš!“ Málem jsem vyletěl z kůže. Kdybych chvíli předtím za jedním rohem nevyřešil svůj problém s plným měchýřem, vyřešil bych ho teď, bohužel ne k všeobecné (a hlavně mé) spokojenosti.
Uskočil jsem a stanul v útočném postoji, očima hledaje člověka, který si troufl být drzý. Tohle bude poslední drzost, kterou ten neuvědomělý sebevrah vypustil z huby. (Nebyla.) Pár metrů přede mnou stál stín ve tvaru muže. O něco vyšší než já a celý černý. Horší však byl jeho postoj. Z neznámého doslova vystřelovaly vlny pubertálního sebevědomí (jsem bůh, po smrtelnících šlapu a vždycky mám pravdu). Dokonce se mi zdálo, že se pod svou kápí usmívá.
„Kdo jsi?“ štěkl jsem.
„Kdo jsem?“ opáčil muž a zněl nechutně optimisticky. Určitě byl mladší než já, takže skoro kluk. Vykročil a já pozvedl úzký meč. O jeden krok víc, než se mi bude zdát vhodné, a skončí jako jemně nasekaná konzerva pro krysy.
„Nemiř na mě tou ošklivou věcí. Jsem přítel,“ prozpěvoval a zastavil se přesně pod dohasínající lampou. Pořád ale vydávala dost světla, abych, když cizinec shodil kápi, viděl, co se pod ní skrývá.
Vydechnutí.
Díval jsem se sám na sebe. Ruka se zbraní se mi nezachvěla, ale on mou nervozitu vycítil.
„Jen se netřes, to si říkáš Havran? Ale neboj, já to na tebe neprásknu.“ Kluk si ze mě dělal srandu.
Sebral jsem všechnu soudnost, která mi ještě zbyla.
„Neodpověděl jsi. Kdo jsi?“
Mládenec v černých šatech bojovníka si odhrnul černé vlasy z čela a vysekl elegantní poklonu. Na rtech mu hrál široký úsměv a jeho nos připomínal nos starého Havrana, toho, kterého si pamatuju z dětství. (Já takový zobák neměl a v tomto ohledu jsem jako existence Havrana selhával, ale lady řekla, že to nevadí, že to není všechno o vzhledu a ona na detailech nelpí.)
„Jsem Havran,“ představil se. „Madam Clarinetta Macbethová mne vyslala ve věci přemnožení se nemrtvých zrůd na zdejším hřbitově, neboť souhlasila s mou poznámkou, že dva Havrani jsou víc než jeden. Těším se na naši spolupráci, drahý pane Havrane.“
Dva Havrani.
Poprvé za éru havrančení to se mnou málem seklo.

***

A jeden druhého se ptá, kdo dneska večeři nám dá…
Kdo dneska večeři nám dá~
Kdo dneska večeři nám… DÁ?

***

S nelibostí víc než značnou jsem uvěřil, že Číslo Dvě mluví pravdu. Zodpověděl všechny mé záludné kontrolní otázky a v některých záležitostech byl mnohem lépe informovaný než já. Věděl všechno. Postupy, plány, podrobně mi popsal svůj výcvik, uvedl jména i životopisy nejen našich přímých nadřízených, ale i půlky významných královských dvořanů, přičemž tahal z rukávů esa, která jsem doposud (aspoň jsem si to myslel) znal jen já a lady Macbeth.
Seděl jsem na kraji postele s rukama v klíně a byl jsem zostuzen. K ničemu. Moje individualita se změnila v hromadu trosek a tenhle kluk do nich spokojeně kopal a drtil zbytky. Vždy jsem si myslel, že jsem sám. Zvláštní. Nenahraditelný. Jenom jeden. Domníval jsem se, že pro madam Macbeth něco znamenám… sice ne moc, to nikdo, ale že mě potřebuje aspoň v pracovních záležitostech. A ona? Vysedí si z vajíčka nového Havrana. A kde je druhý, může být i třetí, čtvrtý, pátý… proč ne? Když může být velkochov brojlerů, proč by nemohla existovat líheň havranů?
Číslo Dvě mě sledoval s velice znepokojivým výrazem, tak jsem to ze sebe vysypal.
„Kolik nás je?“
„Co já vím?“ pokrčil Dvojka rameny. „Celý hejno, ne?“
„Bože!“
„Neber to tak tragicky,“ chechtal se Dvojka. „Jsme agenti. Speciálové. Lidi si myslí, že jsme jeden, ale to zbožští naši pověst, ne?“
„Ne.“
„Nefňukej. Když fňukáš, mám chuť tě utěšovat,“ obrátil najednou kluk a já strnul tak, že solný sloup by vedle mě vypadal jako gumový panák z cirkusu.
„Jaks to myslel?“
Jak to ten havraní zmetek myslel, jsem se tehdy nedozvěděl, neboť se rozesmál jako dítě a zanechal mě domněnce, že to udělal třeba proto, aby mě přivedl na méně tragické myšlenky. Jako rozplýlení to fungovalo. Přestal jsem hysterčit. Nabyl jsem svého běžného chladu, odtažitosti a důstojnosti. Jako Havran si nemohu dovolit vyjadřovat emoce! Takže už dost! Bylo třeba řešit podstatnější problémy než ten, zda po světě lítá jeden Havran nebo deset.
„Půjdu si lehnout k sobě,“ oznámil Číslo Dvě. „Eduard Humprey, (starosta), o mě ví. Dorazil jsem nedlouho po tobě. Uvidíme se zítra ráno a vymyslíme, co s těma příšerama došerama.“
„Hmm,“ udělal jsem. Mělo to být zamyšlené zamručení, který jsem si měl získat zpátky ztracenou tvář. Dvojka se šklebil. Vůbec se nechoval jako Havran! Vytáčelo mě to.
„Tak dobrou noc,“ řekl a odešel. „A mimochodem,“ ozval se ještě dveří, „to předtím jsem myslel vážně, Hanuši.“
Hanuši mi nikdo neřekl už šest let.
Uvažoval jsem nad tím, dokud jsem neusnul v křesle.

***

Probudil jsem se těsně před svítáním – v posteli přikrytý dekou. Na mysli vytanulo, za jakých podmínek jsem včera usínal… Jak jsem se dostal do lůžka mi bylo záhadou, ale když jsem se vymrštil a shledal, že se ta příšerná osoba v černém rozvaluje v křesle a čmárá si něco do bloku, pojal jsem nemilé podezření.
„Co tu děláš?“ vřískl jsem a hlas mi nehavransky přeskočil do fistule. Trapnější to být nemohlo. Dvojka se neobtěžoval zvednout oči od papíru.
„Kreslím tě,“ informoval mě.
„COŽE?“
Zlostně jsem mu vytrhnul blok z ruky. Obrázek mi vyrazil dech. Z papíru plasticky vystupovala moje tvář, prokreslená a vystínovaná do nejmenšího detailu. Dokonce bych řekl, že některé detaily si ten idiot přimyslel, neboť až takhle nadzemsky jsem ve spánku stoprocentně nevypadal. Hodil jsem mu to dílo na hlavu. Při představě, jak bezbranně spím a on tu provádí kdovíco, mi běhal mráz po zádech a zároveň jsem nechápal, proč mě můj šestý smysl nevaroval. Zdálo se, že v přítomnosti tohohle chlapa si šestý smysl dává voraz. Číslo Dvě se pobaveně šklebil. Vlasy měl stažené dozadu, aby mu nepadaly do očí a já pohrdavě nakrčil nos. Já jsem si vlasy nikdy nesvazoval, nebylo to havranské. Tenhle kluk neměl styl ani úctu k tradicím. Teď si pomuchlaný obrázek pečlivě uhladil a založil do kožených desek.
„Nechám ti poslat snídani. V noci jsem nemohl spát, takže pro tebe mám překvapení. Ano, ještě jiné překvapení, než tenhle portrét. Budu tě čekat na nádvoří, klidně si dej načas,“ oznámil mi, než odešel a docela hloupě se u toho usmíval. Znervózňoval mě.

***

Načas jsem si dal a snídaně mi trvala pětkrát déle než obvykle. Beze spěchu jsem došel na smluvené místo. Číslo Dvě si povídal s podkonním a vůbec se nerozčiloval, že zdržuju. Naopak, přivítal mě s nadšeným: „Jé, ty už jsi tady?“, čímž mi zase kazil náladu. Poprvé jsem ho viděl na denním světle a byl by to skvělý Havran (fyzické předpoklady měl lepší než já a po obličeji byl znepokojivě hezký), kdyby se nechoval tak degradujícím způsobem.
„Cos mi chtěl ukázat?“ zavrčel jsem. Dvojka mé zjevné nepřátelství ignoroval. Chytil mě za rukáv, provedl mě železem pobitými dveřmi a směroval mě po úzkém schodišti dolů. Vyškubl jsem se mu. Ať na mě nesahá! Dvojka se zatvářil zklamaně, ale nekomentoval.
„Kam jdeme?“
„Do mučírny. Už jsem říkal, že jsem v noci nemohl spát, tak jsem si udělal ještě jeden výlet na hřbitov. Něco jsem tam našel.“
Podle strašlivého řevu, který se ozýval zpoza zavřených dveří před námi, jsem si dovedl představit, co tam asi našel.
„Nepřitáhl jsi žádnýho zombíka, že ne.“
„Přitáhl.“
Nemrtvý visel přikovaný ke zdi a chřestil řetězy a vřeštěl, jako by ho na nože brali. Smrděl jako stádo hnijícíh čertů a při prudších záškubech z něj chlístala hlenovitá kaše. Číslo Dvě se opřel o natahovací žebřík a sledoval jej s pýchou a zalíbením. Nafukoval se jako páv.
„Na co nám jako bude?“
„Na výzkum, ne?“
„Takže ho budeme zkoumat? Budeme ho pomalu upalovat a sekat mu údy, abychom zjistili, jak je co nejefektivněji zničit?“
„Přesně tak,“ přitakal Dvojka. „A nezvyšuj na mě hlas. Už dost, že tu ječí ta zdechlina.“
„Tak ho kurva umlč!“ zařval jsem, protože mi ruply nervy. Havran ani nemrkl a nevídanou silou praštil nemrtvého do obličeje. Vrazil mu pěst do tlamy a když ji vytáhl, svíral v ní vyrvaný jazyk i hlasivky. A bylo ticho. Dvojka se nevrušeně usmíval a utíral si oslizlou ruku do nějakého hadru. Mrtvola udiveně a lítostivě shlížela na bývalé části svého těla, které Číslo Dvě hodil na zem.
„Kdybys to udělal hned, nemusela mě bolet hlava,“ zavrčel jsem a Dvojka se zdvořile omluvil.
„Obyčejně nebývám tak přecitlivělý.“
„Já vím,“ usmíval se kolega. „Znám tě přece už dlouho.“ Zas použil ten divný tón a já se ani neptal, co tím myslel. Mrtvola zase chřestila a vztekala se, ale potichu.
„Tahal jsi ho sem zbytečně. Víme, jak zničit nemrtvého.“
„Dnes v noci – nebo zítra, jak se nám bude chtít, je půjdeme uklidit. Myslel jsem, že budeš chtít vidět jak vypadají, a taky si můžeme vyzkoušet, co všechno snesou. Víš, že jsou různí, záleží na nekromancerovi, který je vyvolal. Někdy jim stačí useknout hlavu, ale když mají moc energie, skládají se dohromady třeba donekonečna.“ Zatímco kluk mluvil, vydal se na oběžnou dráhu po mučírně, bral do ruky každé rezavé udělátko, které se mu zalíbilo, a s dětským zájmem to všechno zkoumal. Já stál jako socha, hrdě a důstojně a také trochu nesvůj a zaražený.
„Představ si, že tohle všechno vím taky,“ cedil jsem skrze zuby, prvňáčkovské lekce si může odpustit. Oči jsem z něj nespustil a potvory běsnící za mými zády jsem si nevšímal. „A viděl jsem jak vypadají, včera jsem na hřbitově byl.“
„To jo, ale chtěl jsem ti je ukázat, když se rozčilujou.“
„Jsi nevídaně pozorný.“
Pak se stalo hned několik věcí najednou. Nemrtvý se vyrval ze zdi. Mrštný byl víc než dost. Skočil po mně. Do Dvojky jako když píchne. Vystřelil kupředu. Já tasil dvě tenké dýky a ťal jsem. Napřažené pařáty nestvůry odlétly. Ale to už jsem padal na záda a příšera se něčím tak povrchním jako ztrátou rukou nezabývala. Před očima mi cvakaly ostré plesnivé zuby. Tupě jsem žuchl na podlahu a potvora na mě. Chňapla. Než se mi její zuby zaryly do tváře, zjevila se mezi zrůdou a mnou štíhlá čepel a projela mrtvým krkem jako máslem. Hlava padla a odkutálela se. Číslo Dvě nade mnou asi ještě sekundu klečel s napřaženou šavlí, než se zvedl, pak odstranil škubající se tělo nemrtvého, které mě kurtovalo k zemi a napřáhl ruku, aby mi pomohl vstát.
Nepřijal jsem ji. Číslo Dvě byl bledý, skoro se zdálo, že se vylekal. Vůbec jsem ho nelitoval.
„Hanuši, jsi v pořádku?“
„Samozřejmě,“ odtušil jsem a důstojně si oprašoval černý šat. Na některých místech byl pořádně zasviněný, protože zombie docela slušně mokvala. Fuj. Teď se její tělo snaživě vleklo k hlavě, ta o kus dál bláznivě cvakala zubama.
„Omlouvám se,“ kál se Číslo Dvě, ústa měl stažená hněvem. Jedním přesným, vzteklým kopem poslal zombivčí hlavu do plamenů na druhé straně mučírny a po chvilce dalšího zuřivého kopání na tom samém místě vzplanulo i mrtvé tělo. Pahýly rukou shořely nakonec a do poslední chvíle se natahovaly z ohně a bušily kolem.
„Je to tvoje vina.“ Neusnadním mu to, to tedy ne. „Neměl jsi ho sem vláčet.“
„No jo. Ale přinejmenším víme, že rozsekání na ně moc neplatí. Vůbec se mi nechce jejich velitelku šetřit.“
„Starosta to vyžaduje.“
Číslu Dvě divoce zaplálo v očích a zlomyslně se uchechtl.
„A co jako? Prostě ji odděláme a povíme mu, že to jinak nešlo.“
„Nemůžeme. Najal si nás, abychom ji ušetřili.“
„Ále jdi. Nikdy se nedozví, jak to ve skutečnosti bylo.“
„Musíme se o to aspoň pokusit. Nebo chceš neuposlechnout rozkaz madam Macbethové? Kde je tvoje hrdost?“ Popravdě, taky mě napadlo Alfonsiu prostě spálit a Eduardu Humpreymu, starostovi, něco nalhat, ale cítil jsem neodolatelné nutkání mít opačný názor než Dvojka. Číslo Dvě bezradně rozhodil rukama a vykročil směrem ke mně. Neucouvl jsem. Temný bojovník se zarazil sotva krok ode mě, cítil jsem na sobě jeho dech. Bylo mi nepříjemné, že je vyšší. Ocitl jsem se v nevýhodě.
Ale Dvojka se nečekaně usmál.
„No, uvidíme, jaký na to dostaneš názor, až se jich na tebe sesype stovka a slečna Alfonsia tě začne kuchat. Ale pak tam samozřejmě přijdu já a zachráním tě. Bude to epický!“
„Jsem rád, že se těšíš,“ zasyčel jsem.
„Těším. Těším se, až tu zdechlinu rozmlátím na kaši, na něčem si člověk hormony vybít musí.“
V očích mu blýsklo a já se bezděky zachvěl. Vybíjet si hormony? Potěš koště, puberťák blbej…
Venku za dveřmi něco bouchlo a chviličku dozníval nemotorný dusot vzdalujících se nohou. Výhodu to mělo tu, že ode mě Dvojka odstoupil a díval se za zvukem. Krčil nos, větřil.
„Starosta šmíroval za dveřmami,“ řekl.
„A zřejmě slyšel i to, že se ho chystáš zradit, milý Havrane.“ Nitro mi bublalo škodolibým zadostiučiněním.
„Jmenuji se Balteus,“ řekl mládenec. Měl zvláštní schopnost mluvit o věcech, které mě nejenže nezajímaly, ale navíc byly totálně mimo mísu.
„No nic,“ pokrčil rameny, čímž dal najevo, že soukromá seance v mučírně skončila. „Půjdu se projít po městě a potom do hospody. Dneska už na ty příšery kašlu, tahle mi zkazila náladu. Předpokládám, že nechceš jít se mnou?“
„Předpokládáš správně,“ odvětil jsem a Dvojka se otočil. Díval jsem se, jak odchází a myslel jsem jen na to, jak strašně moc ho nenávidím.

***

Zbytek dne jsem strávil tím, že jsem se vyhýbal starostovi (to mi nedalo žádnou práci, neboť starý tlouštík, rozhořčený Dvojkovou zradou, do které přirozeně zahrnul i mně, se se mnou taky nehodlal bavit), odpoledne jsem vyrazil do města, kde jsem se tajemně kradl podél zdí a vyhýbal se pro změnu Číslu Dvě. Díkybohu jsem na něj nenarazil. Určitě se naléval v nějakém pajzlu, jak to v jeho věku dělají všichni kluci, co mají moc volného času a peněz. Po večeři jsem se usadil ve svém pokoji s několika knihami o nemrtvých, které jsem vyštrachal v městské knihovně. Přistavil jsem si křeslo k otevřenému oknu, nechal se osvěžovat příjemným vánkem a vyhledal si v rejstříku heslo zombie. Pokud nenarazím na žádný háček, něco, co by mi bránilo jít je tam všechny vysekat, půjdu na hřbitov dnes před půlnocí, vyřeším to a zítra už budu na cestě domů. Vezmu to oklikou, na lady Macbethovou se netřesu, čím dýl ji neuvidím, tím líp. Na Dvojku se taky vykašlu, beztak ho nenávidím. Kluk pitomá, sebestředná…
V podobných úvahách jsem nakonec strávil celý večer, aniž bych přečetl jedinou stránku. To se mi nepodobalo. Havrane, Havrane… Co se s tebou děje? Jestli se stáváš člověkem, šéfka ti zakroutí krkem jako holouběti.
Nebylo ani jedenáct a dveře zadního vchodu do radnice (byly přímo pod mým oknem) dvakrát klaply. Vyplížila se z nich postava v plášti s kápí, čímž na sebe okamžitě upoutala pozornost, neboť máloco je nápadnější, než plížící se postava v plášti s kápí. Vyhoupl jsem se z okna, sešplhal dolů a pustil se za ní. Podle nízkého, soudkovitého těla a kachní chůze jsem poznal Eduarda Humpreyho, starostu.
Mířil ke hřbitovu.

***

Rád bych to přežil v pořádku, jako princezna pohádku…

***

Živí mrtví byli velmi rozmanití. Někteří ještě vypadali jako lidí, hnili jen trošku. U jiných rozklad pokročil do výraznější fáze a při chůzi z nich odpadávaly kousky. Klátilo se tu pár kostlivců, mnoho obyvatel se hemžilo červy a tu a tam se pod nohama záhrobního davu proplétala nějaká opuštěná ruka nebo noha. Alfonsia Humpreyová usalašila svůj tlustý plesnivý zadek ve vysokém kamenném křesle, které jí vynesli z hrobky.
Její otec se krčil před ní. Dceruštini poddaní ho oblíčili v těsném kroužku, ale neopovážili se na něj sáhnout. Avšak křehké příměří mezi mrtvými a živými dlouho nevydrží. Já se lepil k velikému andělovi a z bezpečné vzdálenosti vše sledoval.
Starosta byl strachy bez sebe, chvěl se a nespouštěl z dcery oči. Možná hledal podobnost mezi dobromyslným čuníkem z portrétu a krvežíznivou flákotou zkaženého masa, která si ho teď prohlížela jako prima mňamku.
„Proč jsi přišel,“ zaburácela a jejím lidem proběhla vlna záškubů a chřestění. Pan Humprey se málem rozplakal. I tak jsem obdivoval jeho odvahu. Jen to, že přišel, stál tam dobrých pět minut a ještě neumřel hrůzou… Musel svou dcerušku moc milovat.
„Ti… ti lidé!“ blekotal starosta. Hlas mu přeskakoval, napínal jsem uši, abych ho vůbec slyšel. „Chtějí tě zabít!“
Alfonsia se rozesmála. Připomínalo to vrzání nepromazaných vrat hrobky.
„Vždyť jsi je sám pozval, milý otče!“ skřípala. Tučnou rukou, plnou třpytivých prstenů, si prohrábla vlasy. Celá hrst jí zůstala mezi prsty. Nemrtvá se na vypadané vlasy znechuceně podívala a s odporem je zahodila.
„Já… přikázal jsem jim, aby tě přivedli domů! Nikdy bych ti neublížil, dceruško! Zradili mě! P-proto jsem tě přišel varovat! Až přijdou, zabij je… Jsou jen dva.“
Hajzl.
„Nejdřív jsi zradil mě a teď zradíš i je? Dáváš mi skvělý příklad, otče,“ chechtala se Alfonsia. Starosta se třásl jako osika. „Trochu moc zrad na můj vkus.“
„Holčičko moje…“
„TICHO!“ zavřeštěla mrtvola a vztyčila se jako bohyně pomsty. Záhyby tlustého těla se vlnily a třásly. „Myslel sis, že tě ušetřím, když přijdeš škemrat? To ses spletl, drahý otče! Tvé dny jsou sečteny, a když mě tak miluješ, už brzy mi budeš moci sloužit v mém království!“
V duchu jsem se nad tím okrasným proslovem šklebil, ale jen do doby, než řekla: „Ale nejdřív se postaráme o toho živáka, co se krčí támhle za padlým andělem.“
Kterýmžto myslela mě.
Nečekal jsem, až se na mě vrhnou. Vyrazil jsem do útoku. Ostří kmitala vzduchem jako stříbrní hadi. Prošel jsem davem mrtvol tam a zase zpět jako sekačka na trávu, čepele krutě vířily a probíjely si cestičky masou těl. Nemrtví zděšeně ječeli a kvičeli a ti, kteří nemohli, aspoň zoufale klapali. Pokoušeli se útočit, hrabali mi po nohou, ale marně, já je nemilosrdně drtil, šlapal jsem po nich, až mi kosti pod nohama praštěly, dupal jsem po nich jako bůh smrti, mocný, temný, neporazitelný. Dupal jsem po nich tak dlouho, až jsem uklouzl na vyčvachtnutém mozku a poroučel se k zemi. Natáhnul jsem se jak široký tak dlouhý a než jsem se stačil posbírat, naskákalo jich na mě asi dvacet. Zůstal jsem ležet a nadával jsem nikoliv jako havran, ale jako špaček. Nemrtví do mě mlátili jako do pytle žita, škrábali a kousali a někteří měi ohromnou sílu. Plival a cedil jsem krev, což je ještě víc rozdráždilo.
„Dost!“ rozezvučel se nad hřbitovem ostrý hlas lady Alfonsie těsně předtím, než ze mě vymlátili duši. Chopili se mě dva smrdutí vojáci a stiskli mě takovou silou, že mi málem lámali kosti. Visel jsem mezi nimi jako panenka a zpocené vlasy mi padaly do očí. Vedle dva další zpacifikovali starostu a drželi ho kousek stranou od vší té mely. Královna si svého otce chtěla vychutnat zvlášť a pořádně.
„To je jeden z těch nájemných kurev?“ vřeštěla ženština a starosta se nadechl, aby jí výchovně vyčinil. V poslední chvíli se vzpamatoval a držel zobák.
„Je to ten, který si říká Havran,“ hučel chcípák, co mě držel.
„Dejte mi ho blíž,“ rozkázala madam a pochopové mě přistrčili těsně k ní. Ovanul mě smrdutý dech. Pravá tvář se jí hemžila červy. V důsledku předchozí nakládačky jsem ztěží udržel hlavu zpříma, chtělo se mi omdlít, ale…
„Je mladej a pěknej. Ještě si s ním pohraju. Zatím ho ukliďte. A seberte mu všechny zbraně.“
Dav přihlížejících vesele zaskřípal. A nejveseleji vrzali ti dva, co mě drželi. Jeden z nich mě škubal za vlasy, zatímco druhý mě pečlivě prošacoval a na hromádku vyhazoval všechy moje zbraně. Kdyby mě ten první nepřidržoval, asi bych se zhroutil. Podlamovala se mi kolena. Nakonec jsem byl spoután na zemi nalezeným střevem a hrubě vhozen do prázdné rakve. Těžké víko zaklaplo.
Oči se mi zavíraly a já se ze všech sil soustředil, abych neztratil vědomí. Svázali mě pevně. V botě mi zůstal nůž, nevšimli si ho, ale spoutaný na něj nikdy nedosáhnu. Zavřená rakev tlumila zvuky zvenčí, doléhaly ke mně v útržících. Duté cvakání a chechot mrtvých a klapání kostí, asi tančili. Starostův jekot. Už ho mučili? A písnička. Někdo zpíval: „Kterej je to mezi námi, co si zalez do tý jámy? Ten a ten anebo ten, TEN MUSÍ JÍT Z KOLA VEN!“
Takhle blbě zpíval jenom jeden člověk na světě.
Znovu poplašený jekot a zvuky, jak něco ostrého seká do masa a drtí kosti. Tentokrát však mnohem intenzivnější. Číslo Dvě je kosil ve velkém.
Nedokázal jsem určit, jestli Číslo Dvě křičí vzteky nebo se směje. Asi zvládal obojí.
„Tak, mí drazí, kdepak jste ho schovali?“ vřískal. „Kdepak, kdepak, kdepak?“
Víko mé rakve padlo stranou a já hvězdičky neviděl, viděl jsem jen Dvojkův obličej zastříkaný svinstvem a nyní rozjasněný radostí, že mě našel. Chytil mě za límec a napůl vytáhl z rakve. Šokem jsem neřekl ani ň.
Zato Balteus řekl: „Tadypak tě schovali,“ a políbil mě. Tím svým klofákem mi málem vypíchl oko a naše zuby se srazily tak tvrdě, že přejel po páteři mráz. (A jo, nechal jsem se. Byl jsem zmlácený, zmatený a celkově mimo.)
Někteří příhlížející se nechali unést a zahvízdali tím známým stylem „uhúú, dobrý, kluci, ať vám to vyjde“. Alfonsia kvičela jako prase na porážce.
Číslo Dvě mě rychle propustil a vytáhl z rakve ven. Přeťal střeva, která mě poutala a postavil se přede mě. Připadal jsem si jako magor a trochu jako holka – mimo jiné i proto, že se mi podlomila kolena a kdybych se třaslavými prsty nezachytil vysokého náhrobku, padl bych přímo na prdel. Co trapnějšího se může stát ve válečníkově životě?
Havran Balteus se spokojeně pochechtával a co do psychopatičnosti byl jeho smích mnohem vyšinutější než ten, co vydávali nemrtví.
„Tak co, pane Humprey!“ křikl na starostu, který byl přivázaný za ruce a za nohy k roštu a opékal se nad mírným ohněm. Alfonsia mrtvé maso nežere, asi si chtěla taťku jenom ohřát, ale k hysterii mu to bohatě stačilo. Komu ne.
„Není vaše dceruška děvče rozmilé? Ta její láska hřeje u srdce!“
„ZAB JI! ZABIJ JI A HNED!!!“ vřeštěl Humprey. Zase si to rozmyslel. „SPAL JI, ZAB JI, ROZSEKEJ JI, HLAVNĚ MĚ JÍ ZBAV!!!“
„Konečně pořádná řeč,“ pochvaloval si Dvojka. Já se mezitím vyškrábal na nohy a můj mladý kolega mi hodil meč. Víc se nezdržoval. Vrhl se mezi zombie a předvedl dokonalá jatka. V černých šatech byl v té tmě a při své rychlosti téměř nepostřehnutelný. Hned byl taky, hned támhle. Podťaté mrtvoly se hroutily a jak po nich šlapali jejich spolubojovníci, ani se nemohly poskládat zpátky. Číslo Dvě mezi nimi lítal jako blázen, čepelemi mával jako větrný mlýn… vlastně nebyl elegantní jako já. Číslo Dvě byl jako buldozer. Proklatě rychlý buldozer. A nepoužíval jen meče. Rval je i holýma rukama, chňapal po nich zuby jako zdivočelý pes. Byl fascinující. Představil jsem si, že mě líbal… a líbal mě stejnými ústy, kterými teď prokusuje hrdla týdny starým zdechlinám.
Vyblil jsem se do sousední prázdné díry.
Prase.
„A až se masa nasytíme~, z vlasů si hnízdo postavíme!~“ ječel ten blázen a pomalu se prosekával ke královně.
„Na co čekáš, Hanuši? Dělej nebo na tebe žádní nezbydou!“
Měl pravdu. Sevřel jsem jílec meče a skočil do vířícího reje mrtvých. Ani zdaleka jsem nebyl tak nepříčetný jako Dvojka, ale pořád jsem v jejich řadách uměl udělat pořádnou rotyku. Byla jich stonásobná přesila… Ale Dvojkovo šílenství mě nakazilo. Po chvíli jsem si uvědomil, že i já se chechtám a celá akce mě nehorázně baví. Emoce, které jsem šest let držel pod povrchem, najednou tryskaly v neovladatelných proudech. Jako bych si do žíly střelil Dobrotku.
„Jak myslíš, že budou hořet, Havrane?“
„Špatně!“ křičel jsem. „Mokvají!“
„To se ještě uvidí! Hahaha! Hehehe!“
Vyskočil na vysoký kříž, v ruce mu zaplála pochodeň, v druhé držel láhev. Napil se.
Do prdele. Jestli začne plivat petrolej…
Zasvištěl jsem za nejbližší náhrobek a právě včas, neboť o sekundu později začal nemrtvé kropit hořící déšť. I tam, kde jsem před chviličkou stál. Dvojka nebyl duševně v pořádku, seriózně. Nedíval se vlevo ani vpravo. Klidně by mě upálil taky.
Ale já byl mimo stejně jako on. Místo, abych se vztekal, smál jsem se, až mi tekly slzy, protože pohled na planoucí nemrtvé, jak se potácivě klátí, zoufale se plácají po zádech a marně se snaží uhasit, byl neskutečně srandovní.
Balteus stál na svém kříži jako přízračný černý stín proti hořícímu hřbitovu a dál plival plameny do všech směrů. Alfonsia chroptěla a křičela. Teď už hrůzou.
Brzy hořela i ona.
A pak už hořelo všechno.
Nakonec byl Balteus jediný, kdo se zachoval aspoň trošku racionálně. Popadl mně i očazeného starostu a vyvlekl nás z plamenů. Nějakou dobu jsme pak stáli pod hřbitovním vrchem, sledovali oheň, který ozařoval celou oblohu. Město pod námi se probouzelo a povykovalo. A zatímco jsme já a pan Humprey pomalu střízlivěli Balteus fascinovaně zíral do rudého pekla a začal tichounce zpívat: „Červená se line záře…“

***
OHEŇ! OHEŇ! HŘEJE RUCE, BARVÍ TVÁŘE.
HŘEJE RUCE, BARVÍ TVÁŘE.