Probuzení

¨

„Hej, Eriku, žiješ?“ hučel do svého kamaráda Dominik.

Erik byl stále myšlenkama u rozhovoru s tátou a u hádky s mámou. Seděl v lavici a nevnímal skutečnost.

„Eriku! Prober se…“ zahučel na něj Dominik, když Erik nezaregistroval ani zvonění na velkou přestávku.

„Co?“ zahučel Erik nepřítomně nazpět.

„Deš hrát…?“

„Nemůžu. Víš snad, co říkala tvoje máma.“

„Aha, tak my jdem…“ Dominik nad kamarádem zavrtěl hlavou a vyběhl za zbytkem třídy. Erik zůstal zdánlivě sám. Jen v druhém rohu místnosti seděl Gabriel, uždiboval salát, co dostal k svačině a Erika pozoroval. Hlavou se mu honily vzpomínky na předchozí den. Obzvlášť na část, kdy šel Erika vzbudit.

Nakonec se zvedl a zamířil k černovlasému. Zdálo se, že Erik jeho příchod ani usazení nezaregistroval. Jen nepřítomně zíral z okna na kluky, jak hrají fotbal.

„Stejně nechápu, co na tom fotbalu vidíte…“ pověděl Gabriel, aby zavedl rozhovor. Měl zpoustu otázek, ale nemohl je položit přímo. Musel okličkami.

„Každýho zajímá něco jinýho.“ odpověděl Erik, aniž by věděl komu. Nevnímal.

„Ehm… Děje se něco, Eriku?“ zeptal se Gabriel starostlivě, aniž stačil zvážit, jestli se vůbec zeptá. Sám sebe tou vyřčenou větou překvapil.

Erik se probral z lehkého komatu a překvapeně se na Gabriela podíval. „Odkdy tě zajímají jiné problémy než ty tvoje?“ zeptal se zamračeně.  Od rozhovoru s otcem měl špatnou náladu a teď ho ani tolik nerozhazoval Gabrielův uhrančivý pohled.

„Odteď?“ navrhl Gabriel a propaloval černovláska pohledem. Začal ho zajímat. Moc zajímat.

Erik se na něj chvíli zamračeně díval, a snažil se odolávat kráse jeho jemné tváře a magicky modrých očí. Nakonec se otočil zpět k oknu a pozoroval Dominika. „To by tě nezajímalo… Není důvod, proč by mělo…“

„Ví to brácha?“ zeptal se překvapivě hovorný Gabriel.

„Proč? Na takové nesmysly nemáme čas ani náladu…“ zabručel Erik podrážděně.

„Asi to nesmysly tak úplně nebudou, když se chováš takhle…“ odporoval klidně blonďák.

„Já se chovám normálně.“

„Jo, a kdes zapomněl usměv a bezstarostnost? Hmm?“

„Co prosím?“ Erikovy Gabrielův postřeh přinejmenším vyrazil dech- pokud ne celé plíce. Kdy si jeho nálad a chování asi tak mohl všimnout, když se neustále zabýval svým dokonalým ksichtíčkem?

„Nepotřebuješ k ušnímu? Já to říkal dost nahlas…“ ušklíbl se Gabriel a docela se bavil Erikovým překvapeným a udiveným výrazem.

„Já slyšel…“ vydechl Erik neschopný delší věty. Jen na dvojče svého nejlepšího kámoše vyvaleně zíral.

Gabriel se usmál. Ne posměšně, ne vypočítavě- ne jako normálně. Byl to milý povzbudivý úsměv, který od sebe ani on sám nečekal. Natož ostatní.

„Nejsem takový ignorant, jako vypadám…“ pověděl na vysvětlenou, a neplánovaně začal Erika topit ve svých očích.

Když černovlasý dál zaraženě mlčel, rozhodl se mu Gabriel pomoci a sklopil pohled. „Co kdybys mi řekl, co se děje?“ pobídl ho. „Když si toho všímám i já, poznají to všichni, a ty se nezbavíš zvědavců…“ dodal ještě s lehkou ironií v hlase.

Erik zavrtěl hlavou. „To by tě nezajímalo… Je to blbost…“

„Ale zajímalo…“ překvapil je oba znovu Gabriel.

Erik si povzdechl. „Bez odpovědí mi asi pokoj nedáš, co? Netušil jsem, že jsi takhle umanutý…“

Gabriel pokrčil rameny. „To nejsi sám… Mám dojem, že to neví ani brácha…“ a zase se lehce ušklíbl.

„Víš, vážně si nemyslím, že by tě dvakrát zajímalo, že někoho nemá ráda vlastní máma…“ vyklopil ze sebe Erik zničehonic.

Gabriel překvapeně zamrkal. Ta věta ho vyvedla z míry. „Jak to myslíš?“ otázal se nechápavě. Bylo pro něj nepředstavitelné, že by toho věčně usměvavého čenovláska neměla ráda vlastní matka. Moc dobře věděl, že i když on je takový, jaký je, jeho máma ho miluje… Byl přece její syn.

„Tak jak to říkám…“ opáčil Erik nalomeným hlasem. Bodlo ho u srdce. Nějak se nemohl vyrovnat s tím, že kdyby byl holka, mohlo by být všechno třeba jinak.

„To je vážně špatný…“ šeptl Gabriel. Nevěděl, co si o tom má myslet, a náhle mu bylo Erika líto. Muselo to být těžké, s tímhle pocitem žít… „Proč?“

„To je na dlouho….“

„Zkrácená verze?“

„Měl jsem být holka…“ Erik se zoufale uchechtl. „Proč ti to vlastně vyprávim…? Akorát to roztroubíš po třídě… I když nevím, co bys z toho měl…“

„Obviňuješ mě z něčeho, co není pravda, Eriku…“ bránil se Gabriel oprávněně. Nic takového v plánu neměl. Chtěl jen odpovědi… Proč volal předešlý den ze spánku zrovna Gabrielovo jméno… Nic víc. Jen chtěl vědět, proč zrovna jeho volal někdo, kdo ho začal zajímat.

Zazvonilo na konec přestávky. Erik ani Gabriel už nestihli nic říct. Rozešli se ke svým místům.

Hodinu matematiky Erik vůbec nevnímal. Zíral z okna a přemýšlel.

Gabriel… Proč byl zrovna on první, kdo se zeptal, co se děje? Proč to nenapadlo Dominika? Jsou dvojčata a přesto tak rozdílné osobnosti.

Podíval se na svého nejlepšího přítele, který vedle něj seděl, ale vybavoval se s dívkou sedící přez uličku.

Typický Dominik… Jediná sukně nezůstane opomenuta, jakmile se on objeví. Nezáleží jak dívka vypadá, nezáleží zda-li má přítele. Koketuje se všemi, bez rozdílů.

A Gabriel? Vše pozoruje mlčky z první lavice u okna, kde sedí sám, jen se svými myšlenkami. Co si o něm myslet? Celou dobu mlčí, a najednou se zajímá o jeho problémy.

Čím si Erik zasloužil tu pozornost?

Teď pohledem ulpěl na Gabrielových zádech. Mohl jen hádat- proč?

„Tak co, Eriku, jdeš s náma hrát fotbal?“ zeptal se po skončení vyučování před školou Dominik. Pošťuchoval se s ostatními z party a čekal, jak jeho kamarád odpoví.

„Promiň Dominiku, nemůžu… Ne, že bych nechtěl, ale… Musím domů… Naši…“ zamumlal Erik pohroužen svými vlastními myšlenkami výmluvně. Domů vůbec nemusel, jen neměl náladu na hru, která mu den předtím způsobila takové problémy s rodiči.

„Aha, tak nic. Měj se, kámo…“ houkl Dominik nezúčastněně a v tu ránu byl pryč i s celou partou.

„Můj bratr byl vždycky obětavej kámoš…“ ozval se opět lehce ironický hlas za Erikovými zády. Gabriel sešel ze schodů školy k tichému Erikovy.

„Copak, špatná nálada nás ještě nepřešla?“

„Pokud ses mi přišel vysmívat, nemám čas ani náladu…“ opáčil Erik ledově, a snažil se Gabrielovy nepodívat do očí. Pomalu se otáčel k odchodu, ale Gabriel ho chytil za předloktí a nepustil dál. „Počkej, tak jsem to nemyslel… Nebavim se s NEotravnýma lidma tak často- občas mi ujede tón…“ vysvětlil.

Erik zvedl obočí. „Kdybys o ty rozhovory stál, nepřipadali by ti ty lidi otravný…“ konstatoval suše fakta.

Gabriel neodporoval.

Chvíli mlčeli. Erik se díval do země, jen aby blonďákovi, který ho upřeně sledoval, nemusel pohlédnout do očí. To byla Gabrielova nejsilnější zbraň vůči němu- nechtěl aby ji neustále využíval.

„Co kdybysme zašli do kavárny? Domů přepokládám nepospícháš…“ navrhl nakonec Gabriel, kterého ticho už nebavilo.

„Proč?“ otázal se Erik, pohlédl na Gabriela a okamžitě se v jeho očích začal topit. Tolik ho uchvacovali. Opět neodolal. Pod rentgenovým pohledem blonďáka ho zamrazilo v zádech.

„Proč, proč… Stále se na to ptáš, jako bys čekal nějakou zákeřnost…“ zavrtěl Gabriel nad Erikovou nejistotou hlavou. „Proč ne? Jsi nejlepší přítel mého bratra. On ti věří, proč bych nemohl já, hmm? Ujišťuji tě- také jsem člověk, a potřebuju kontakt s milými lidmi. Tak půjdem?“

Erik jen oněměle přikývl. Gabriel ho nepřímo nazval milým. To bylo na stupnici jejich vztahu výš, než by kdy očekával.

„Bezva…“ shrnul Gabriel celou konverzaci stručně a vyšel branou ven od školy. Erik ho tiše následoval.

Chvíli šli za sebou, jako dva cizinci. Erik se prostě a jednoduše nedokázal ke Gabrielovi připojit, jak by to udělal s jeho bratrem. Byl vyvedený z míry. Od toho prokletého snu u Dominika doma, jakoby se všechno otočilo o stoosumdesát stupňů.

„Eriku, nespi… Bojíš se mě, že chodíš pět metrů za mnou?“ probral ho od přemýšlení Gabriel, který si Erikovy odtažitosti všiml.

„Ne, nebojim…“ zamračil se na něj trochu Erik, a došel ho.

Zahnuli za roh, do jedné postranní uličky.

Gabriel ho dovedl před dům s vývěsním štítem: Kavárna.

Vešli dovnitř a posadili se ke stolu v ústraní.

Gabriel si objednal minerálku a čokoládový dort, Erik jen čaj.

Číšník za chvilku objednané přinesl.

„Myslím, že je to tu docela příjemné… Co říkáš, Eriku?“ započal blonďák rozhovor a ochutnal dortík. Uznale pokýval hlavou nad svým dobrým výběrem.

„Je to tu příjemný…“ přisvědčil Erik hypnotizující dno hrnečku.

„Čteš budoucnost?“ zeptal se Gabriel s úsměvem.

„Vidim to dost nejistě…“ zamumlal Erik, a Gabriela rozesmál.

Vůbec poprvé ho slyšel smát se. Okamžitě mu to učarovalo.

Že by ve skutečnosti nebyl tak odtažitý a věčně chladný?

Ta myšlenka se s Erikem prala už od okamžiku, kdy spolu ten den poprvé mluvili.

Užasle se na Gabriela díval.

„Copak?“ Gabriela Erikův pohled mírně vyvedl z míry. Takhle překvapený výraz snad ještě nikde neviděl. „To je tak těžko pobratelné, že se i já umím smát…?“ ale nemohl popřít, že by se mu ta pozornost nelíbila.

Erik se vzpamatoval a rychle sklopil oči zpět k čaji, a kál se jak největší hříšník, že tak zíral. „Jen nezvyk…“

Nakonec se rozhovor přeci jen rozběhl.

Erik byl sice trochu ostražitější, než být musel, ale Gabriel mu to nezazlíval. Nebylo to dlouho, co ho propaloval bezvýraznými pohledy jen, aby ho znervóznil.

Nakonec rozhovor zapředli i na Dominika. Chvíli se ušklíbali nad jeho holkařstvím.

„Máš kliku, že máš takovýho pohodovýho bráchu…“ pověděl Erik nakonec.

Gabriel rázem zvážněl. Úmyslně se zadíval Erikovy do očí, aby měl veškerou jeho pozornost, a tichým, ledově klidným, hlasem mu začal odporovat. „Je vidět, že nevíš, co to je, žít ve stínu svého výmluvnějšího a oblíbenějšího bratra. Pana dokonalého.

Sám si slyšel mojí mámu: ,Nebýt vzhledu, nikdo by neřekl, že jsi náš…´

Proč tohle neřekla bráchovy? Protože on je její mazlíček.“ Gabrielův hlas se pomaličku změnil na rozčílený. „Nejradši bych odtud vypadl. Ze školy, z tohodle města- možná ze země. Je to tu plný ignorantů, ale jen se o tom zmíním, všichni začnou nadávat, co si stěžuju, a že k tomu nemám sebemenší důvod.
No a, že jsem podle nich chytrý, a ve škole mi to jde… No a, že jsem podle nich hezký, a kdybych chtěl, mám přátel, že je nedokážu spočítat. To si myslej oni. Mí vševědoucí příbuzní.
Kam se hnu, tam je dokonalý Dominiček se svým odzbrojujícím úsměvem a prořízlou pusou. Nepustí mě ke slovu, a já se můžu leda tak schovat do krunýře, díky kterému mě znáte tak, jak mě znáte.

Erika tento jeho proslov dokonale zbavil veškerých iluzí týkajících se jeho nejlepšího přítele. Svět se zdál zase o něco pochmurnější. Přesto se ještě pokusil za svého kamaráda zabojovat. „A zkusil jsi o tom s ním někdy promluvit? Určitě by to pochopil…“

Gabriel si pohoršeně odfrkl. „S Dominikem? Tebe snad někdy poslouchal, když šlo o něco vážnějšího?“

Erik výmluvně mlčel. Argumenty byly nezvratitelné.

„Tak vidíš…“ povzdech si Gabriel nakonec…

Erik si posmutněl. Najednou se díval na svět jinak. Dominika i Gabriela viděl z jiné perspetivy, a chvíli mu prostě trvalo, než se s tím dokázal smířit.

„Muselo by se stát něco fakt velkýho, a možná i zlýho, aby mě nechali odejít…“ pověděl do nastalého ticha po několika minutách Gabriel…

„Proč bys odcházel?“ Erik zareagoval trochu přehnaně, a hned se za to zastyděl.

Gabriel se na něj podíval se smířlivou tváří. „Copak jsem ti to tu celou dobu neříkal?“

„Ehh… Promiň…“ omluvil se Erik a jako krycí manévr se napil. Zase řekl pitomost.

Gabriel se nakonec odpoutal od myšlenek na odchod a na Erika se usmál. „Nedivim se bráchovi, že tě má rád… Seš moc milej…“

V ten okamžik Erik zrudl až na konečcích prstů, a čajem se lehce přitopil.

„Taky seš fajn…“ zamumlal do stolu, když se uklidnil.

„Díky, Eriku, je to hezký slyšet od někoho skutečnýho…“

„Já… Já… Asi bych měl už jít… Táta bude doma určitě čekat…“ zakoktal se Erik. Gabriel ho vyváděl z míry čím dál víc, a on potřeboval vypadnout. Na jeden den toho na něj bylo prostě už moc.

„Já už půjdu taky… Podívat se na ten zemák…“ přikývl Gabriel.

Oba dojedli, dopili, zaplatili a vydali se ven z kavárny.

Pomalu a v tichosti došly až na křižovatku k náměstí, kam Erik odbočoval.

Zastavili se.

„Já… Jdu tudy…“ řekl Erik zemi.

Gabriel se už poněkolikáté za ten den usmál. Přez všechny ty trable mu Erik svou roztržitostí zlepšil náladu. Přešel blíž k němu.

Jemně vzal Erika za bradu a obrátil jeho obličej k sobě. „Bylo to příjemný…“ řekl, a na kratičký okamžik přitisknul své rty na Erikovy.

Pak se vytratil jak pára nad hrncem, a nechal zmateného Erika samotného s jeho ještě zmatenějšími myšlenkami.

Erik si podvědomě přejel prsty přez rty. Zíral na místo, kde ještě před chvílí stál Gabriel, a nevěřil vlastním smyslům.

Vážně se to stalo? Nebo to byla jen jeho bujná fantazie.

Ne, musela to být skutečnost, protože Erik jasně cítil měkkost Gabrielových rtů a podmanivou jemnou vůni, která po něm zůstala.

Nakonec se ale vzpamatoval, zamířil s přeplněnou hlavou k autobusu na náměstí.

Když Erik další den ráno mířil ke škole, neměl toho k přemýšlení o moc míň.

Matka byla večer protivná z nepovedené schůze, a dávala to za vinu, jak jinak než Erikovi.

Erikův táta se se svou ženou zle pohádal, a pak byl naštvaný i on, takže se Erik už docela těšil až vyrazí z domu.

I přez to, že ho tam čekalo zkoušení, písemka a spousta nezodpovězených otázek ohledně blonďatých dvojčat, z nichž jedno mu pořádně zamotalo hlavu.

Ve třídě nic nenaznačovalo tomu, že se den předtím dělo něco neobvyklého.

Erika hlasitě přivítala jeho parta, zatímco Gabriel seděl u sebe v lavici a tvářil se jako vždycky.

„Tak co, budeš už s náma dneska hrát fotbal?“ zeptal se rozjařeně Dominik.

„Promiň, kámo… Včera mi ještě nebylo dobře… Naši mi doporučili toho ještě na dva dny nechat, a já je poslechnu… Ještě by to se mnou šlehlo…“ zalhal Erik a skryl to úsměvem od ucha k uchu.

Ve skutečnosti strašně chtěl strávit pár minut sám s Gabrielem a velká přestávka byla nejbližší možností. Tížilo ho mnoho otázek.

„Sim tě,“ ozval se Patrik, jeden z jejich party, „nebuď cimprlína… Byla to jen rána do nosu a ty děláš jako bys měl těžkej otřes mozku…“ a zachechtal se.

Erik se ušklíbl. „Ty radši pomlč Patriku… To díky tvému brankářskému ,umění´ skončil ten míč v mém obličeji. Navíc, když ti Filip šlápl na nohu, tak jsi pak tejden dělal, že ti upadne…“ vrátil mu i s úroky.

„Filip má minimálně tunu!“ bránil se Patrik zuřivě, ale to už zbytek party padal smíchem k zemi.

První dvě hodiny proběhly překvapivě rychle, a za chvíli zůstal Erik ve třídě sám, jen s Gabrielem, který si četl. Zvenku se ozýval křik jeho spolužáků hrajících fotbal a dívek, které se smály a na kluky pokřikovaly.

Erik se hluboce nadechl, aby si dodal odvahu, a šel ke Gabrielovi.

Asi čtyři kroky od něj ho ale odvaha rychle přešla a už se otáčel k k odchodu ven.

„Jestli chceš, můžem se odpoledne podívat do města. Tady na normální rozhovory není čas ani prostor…“ pověděl Gabriel, aniž by oči odtrhnul od knížky.

Normální? S Gabrielem nemůže být nic normální… problesklo Erikovy hlavou. Ale přikývl. „Tak dobře… Po vyučování před bránou…“ vysoukal ze sebe s námahou a zmizel na chodbě.

Čekal před školou.

Gabriel stál opřený o bránu, a pozoroval právě odcházející prtičku s Dominikem v čele. Jak se zdálo, s Erikem nepočítali. Nebo byli líní se zeptat, jestli chce jít s nima.

A i když to Erika svým způsobem mrzelo, protože se čím dál víc potvrzovala Gabrielova slova ohledne jeho bratra, alespoň nemusel vymýšlet příhodnou lež.

„Ahoj…“ pozdravil, když k blonďákovi dorazil…

Gabriel mu s malým úsměvem pokynul, a vyrazili.

Pomalu kráčeli městem, a mlčky pozorovali kolemjdoucí, auta a stromy.

Přešli náměstí a zamířili do parčíku. Tam se vždycky dalo najít místo, kde bylo příjemně a klid.

Svoje útočiště našli Erik a Gabriel v malém altánku obklopeném živým plotem a pomalu uvadajícími keříky. Bylo tam příjemné ticho, oproštěné od hluku města.

Posadili se na lavičku, a rozhlíželi kolem.

Erik nevěděl co říct, a Gabrielovy se ten den rozhovor zavádět nechtěl. Tak jen mlčeli a přemýšleli. A oba toho měli na přemýšlení dost.

Když už se chtěl Erik zvednout, protože neměl dost odvahy začít mluvit, a celé to bylo o ničem, Gabriel se probral a promluvil: „Eriku, k tomu včerejšku… To-.“

„To je v pohodě, nedělej si starosti…“ skočil mu oslovený do řeči, protože jenom při pomyšlení na předešlý den mu nahnalo červeň do tváří.

„Ale já chci…“ uzemnil ho Gabriel prostě. Celý předchozí večer přemýšlel o tom krátkém polibku, když se mu pomátly všechny smysly, a přišel na to, že se mu to líbilo. Že by chtěl ty motýlky v břiše pocítit znovu.

Erik, celý červený, zkoprněle seděl, ruce přichycené na okraji lavičky a pečlivě studoval zem. Co na to měl asi tak říct? Svům způsobem to taky chtěl řešit… Jen odvaha nebyla.

„Hele, vín, že moje ,lidskost´ je pro tebe novinkou…“ začal Gabriel neobratně. Jeho samotného překvapilo, že je v rozpacích. „…a že se v podstatě neznáme… Ale… Ehmm, Eriku, můžeš se na mě, prosímtě, dívat?“ požádal Gabriel černovláska. Chtěl, aby věděl, že si nedělá legraci.

Erik, po nervózním polknutí, svůj zrak stočil na Gabriela. V té situaci byl strašně rozhozený a nervózní.

Oba zamrzli na vzájemném pohledu do očí.

„Já…“ Gabriela trochu vyděsilo, že se mu přestalo dostávat vzduchu. Takový pocit nikdy v životě nepoznal. Uklidnění se mu dostávalo jenom v tom, že Erik na tom byl podobně. „Já… Chci říct, že… Včera se mi to líbilo. Víš, když jsme se loučili.“  dostal ze sebe nakonec, a napjatě čekal a Erikovu reakci.

Nedočkal se jí. Erikovy došel všechen vzduch, mozek si dal dovolenou a na Gabriela jen neurčitě zíral.

Gabriel si povzdechl. Nebyl na tom o moc líp, než Erik. Prekérní situace, ze které se mohli dostat jen rázným řešením.

Svou ruku přesunul na Erikovu a jemně jí stiskl.

Pak k Erikovy přesunul i zbytek svého těla, a nadechoval se k onomu ráznému řešení.

„Nezlob se na mě za to, co udělám…“ hlesl a jemně přitiskl rty na ty Erikovy.

Erikovy proletěli motýlci snad celým tělem. Opatrně sevřel Gabrielův spodní ret mezi svými, a konečně se nadechl.

Oba se v duchu rozzářili.

Gabriel to bral jako malé osobní vítězství a volnou rukou zajel Erikovy do černých rozfoukaných vlasů.

Opatrně přejel Erikovy jazykem přes rty a pomalu se mu začal probíjet do úst.

A Erik mu v jeho úsilí nebránil. Maličko ústa pootevřel, a nezkušeně začal polibek oplácet.

Bylo mu neuveřitelně krásně.

Když skončil, oba mladíci si připadali jako opilí nějakým sladkým likérem.

Gabriel se zářivě usmál a propletl své prsty, mezi Erikovy.

„Takže jsem to nedělal úplně zbytečně…“ řekl, když nabral dostatek dechu.

Erik zavrtěl hlavou. „To ne…“