Prolog

Byl jsem v prázdnu. Okolo mě nebylo nic. Žádné světlo, žádný zvuk, ani žádný dotek. Považovalo se za nemožné tu být a přežít, a přesto jsem tady byl a žil.

Nevím, jak dlouho to bylo od chvíle, co jsem sem spadl. Doufal jsem, že zemřu, když jsem se pustil, ale to mi očividně přáno nebylo. A teď jsem byl odsouzený zůstat tady v prázdnu.

Neměl jsem žádný kyslík, žádné jídlo ani pití, a přesto jsem žil. Nevím jak a nebo proč, ale věděl jsem, že už nemám nic. Z nedostatku jídla jsem se už nebyl schopný ani hýbat, natož se snažit nějak dostat zpátky. To jsem zkoušel jen na začátku, když jsem tu skončil, ale nepovedlo se mi to.

Dokázal jsem jen vzpomínat na svou blbost a na své chyby. Ale teď už bylo pozdě. Thor i Odin se na mě vykašlali a nejspíš mě ani nehledají. Nemají žádný důvod. Vždyť, kdo by chtěl zachránit monstrum.

Mohl jsem jen vzpomínat na poslední chvíle v Asgardu a na Odinova slova.

„Zničil bych je, otče. Dokázal bych to. Pro tebe. Pro všechny,“ řekl jsem zoufale.

„Ne, Loki.“

Pořád jsem v duchu slyšel ty dvě slova, co mi Odin odpověděl. Snažil jsem se ho nenávidět, i Thora, ale vždy jsem došel jen k tomu, že nenávidím sám sebe. Za svou slabost a neschopnost. Za to, že jsem byl vždy horší než Thor a že jsem pro Odina nic neznamenal. Že jsem nic neznamenal pro muže, kterého jsem tak dlouho nazýval svým otcem.

Už po několikáté jsem přemýšlel nad tím, co by bylo jinak, kdybych se nepustil. Nejspíš bych skončil ve vězení nebo popravený. Vždyť, kdo by se mnou měl slitování, ale vše, co by mě čekalo, by bylo lepší než tohle.

Podíval jsem se nad sebe a viděl akorát tak nic. Nic okolo mě nebylo. Snažil jsem si vybavit asgardské nebe, ale už jsem si nemohl vzpomenout, jak vypadalo. Sotva jsem si vybavoval samotný Asgard a svou rodinu, a i to jen matně. Už jsem si ani nemohl vybavit tváře svých rodičů a Thora.

Pořád mě zajímalo, jestli byl v Asgardu někdo, kdo pro mě truchlil, ale pravděpodobně ne. Všichni se ke mně chovali, jako bych nic neznamenal, tak proč by někdo truchlil. Možná snad Frigga, ale ani u té jsem si nebyl jistý. Ne po tom, co jsem se pokusil zabít Thora.

Litoval jsem dne, kdy jsem se postavil proti Thorovi, ale na to bylo už pozdě. Mohl jsem obětovat celou svou magii a stejně by to už nešlo vzít zpět. On se nejspíš stane králem, pokud k tomu už nedošlo, a já nakonec zemřu tady. Sám a opuštěný.

Přemýšlel jsem, jak dlouhý čas uběhl a jak dlouho bude ještě trvat, než konečně věk ukončí mou existenci uvnitř ničeho, když jsem ucítil slabý tah. To bylo hodně divné. Najednou se pode mnou objevil malý paprsek světla, který se postupně zvětšoval. Z náhlého světla jsem zavřel oči a pak jsem jen padal. Pořád jsem měl zavřené oči a poté už jsem jen ucítil tvrdý náraz. Přitom přišla už akorát temnota.