Prolog

PROLOG

     Muž s baretem se líně protáhl a zívl. Před ním se tyčila hromada papírů, kterou měl ještě ten den vyplnit. Vzhledem k tomu, že hodiny ukazovaly jedenáct minut před půlnocí, to moc pravděpodobně neznělo. Jenže to ho zjevně v nejmenším netrápilo. S rozhodností správného vedoucího sáhl po další části papírování. Rázně ji sklepl k sobě, urovnal ji před sebe na stůl…

     …a pak si na improvizovaný polštář položil hlavu. Slastně vzdychl a zavřel oči. Během několika sekund se ponořil do říše snů. Všude kolem panovalo ticho a klid, vzduchem se nesla libá vůně čerstvé kávy, slyšel zvonivý dívčí smích…

     …a v tom se jeho svět změnil v noční můru. Stačila k tomu jen čtyři prostá, nevinná slova; „Lenalee se bude vdávat.“

     Velitelstvím Temného řádu se rozlehl zoufalý výkřik. „LENALEEEEE!!!“

— 

     „Takže k misím,“ začal seriózně Komui Lee, velící důstojník Temného řádu, když jeho záchvat skončil. Unaveného výrazu Wenhama Reevera si nevšímal. Koneckonců to byla jeho vina, že takhle vyletěl. Neměl ho děsit, že se jeho roztomilá, překrásná a inteligentní mladší sestra bude vdávat. Komuie nikdy nenapadlo, že se obává zbytečně – nikdo v Řádu nebyl takový sebevrah, aby se o Lenalee Lee ucházel. Už jen kvůli tomu, že vyšinutost jejího bratra byla všeobecně známá. 

     Dlouhovlasý Japonec sedící na pohovce si zlostně odfrkl. „No? Budeme tady ještě týden, nebo nám konečně řekneš ta zadání?“ Založil si ruce ještě pevněji a probodl Komuie pohrdavým pohledem.

     „Ale no tak, Yuu, nebuď tak nevrlý! Měl bys být rád, že se konečně dostaneme zase ven!“ zazubil se druhý mladík, který stejně jako výše jmenovaný čekal na informace o své další misi. Vzhledem se dost vymykal – měl ostře zrzavé vlasy a pásku přes jedno oko. A co bylo ještě výjimečnější, byl jedním z mála lidí, na něž mrazivá aura vycházející z jeho japonského společníka neúčinkovala.

     Tmavé oči plné zášti se rázem otočily doprava. „Ještě jednou uslyším, jak říkáš moje křestní jméno, a rozsekám tě.“ 

     „To jsem rád, že spolu pořád tak dobře vycházíte,“ zarazil je Komui, než stihl vypuknout skutečný konflikt. Ten by zajisté skončil demolicí jeho pracovny. „Byl bych ale radši, kdybyste si první vyslechli, co vám chci říct. Takže ta zadání…“ zamračil se a začal se prohrabovat zprávami, dopisy a jinými písemnostmi, pokrývajícími v tlusté vrstvě celý stůl. Ignoroval Reeverovo zavrčení, aby si konečně někdy uklidil (to by si totiž musel vzít minimálně týdenní dovolenou a na něco takového jí rozhodně plýtvat nehodlal). Konečně našel, co potřeboval. „Jo, tady to je. Původně jsem vás chtěl oba poslat na jednu misi, ale kvůli hlášení findera z Finska pojede každý z vás jinam. Lavi,“ otočil se k zrzkovi, který se zaujatě naklonil vpřed a hypnotizoval Komuie pohledem, „pojede do Bristolu. Má tam sídlo jedna rodina, která Řád štědře dotuje penězi. Vypadá to, že jim v jednom pokoji řádí poltergeist.“

     Lavi se pobaveně usmál a převzal z Reeverových rukou složku s informacemi. „Poltergteist? To by mohla být zábava. Vyrážím asi hned, že?“

     K jeho překvapení ale Komui zavrtěl hlavou. „Původně jsi měl, ale návštěvy se v rodině Priceton musí hlásit dost předem, takže pojedeš až za pár dní. A vezmeš s sebou zároveň i Sue, ať se trochu pocvičí. Sice nevypadá, že by byla špatná exorcistka, ale…“ Chvíli se odmlčel, načež jen s úsměvem rozhodil rukama. „Kdo ví, jak ji Evelyne trénovala?“

     Zrzavý exorcista jen přikývl. Evelyne Chartreux nepůsobila zrovna důvěryhodně, co se týče výcviku nových členů Řádu. Prolomila už sice hranici 100% synchronizace s Innocence, její nezřízená záliba v alkoholu a podle mnoha finderů i nymfomanie z ní zrovna ideální učitelku nedělaly. Lavimu přeběhl mráz po zádech, když si představil, čím asi musela Sue u té Francouzky projít. „Dobře. Půjdu jí to říct. A taky to oznámím dědovi…to bude nádhera, zase mít den, dva volno od vší práce, co mi obvykle zadává!“ vzdychl se šťastným výrazem.

     „Tak flákat by ses chtěl?“ ozvalo se zpoza něj. Laviho tvář rázem získala barvu popela, když se otočil a uviděl, kdo za ním stojí. Metr a třicet osm centimetrů vysoký stařík, známý v Řádu jako Bookman, se na něj zaškaredil a praštil ho do hlavy tak silně, že se Lavi zlomil v pase a skoro si rozdrtil nos o vlastní koleno. „Ani nápad, pitomče. Z celé mise mi sepíšeš podrobné hlášení a práci, která ti uteče, dostaneš navíc, až se vrátíš.“

     „Z…zatraceně, Pando…“ Zrzkova slova bylo sice trochu obtížné rozeznat, protože si právě ohmatával nos, jestli ho pořád ještě má v jednom kuse, zoufalý tón ale nešlo přeslechnout. „K čemu ti budu jako učedník, když mě zabiješ?!“

     Bookmanova tvář zůstala nehybnou maskou, v očích (které lemovalo nalíčení ala panda, kterému vděčil za nelichotivou přezdívku) se mu ale mihlo pobavení. „Jako můj učedník musíš takové drobnosti vydržet. A teď jdeme, čeká tě ještě nějaká práce.“ S tím popadl Laviho a vystrkal ho ze dveří. Nebohý mladík se ještě na odchodu otočil a zavolal na Japonce, který seděl s překříženýma rukama na druhém konci pohovky a s ledovým klidem ponechával svého kolegu krutému osudu.

     „Hodně štěstí na misi, Yuu!“

     Černovlasému exorcistovi jen podrážděně cuklo v obočí, když uslyšel své křestní jméno, ale neuznal Laviho slova hodná odpovědi. Jakmile klaply dveře, znovu se ostře podíval na velícího důstojníka. „No?“

     Komui se zeširoka usmál, čímž ještě zvýšil rychlost tepání podrážděné žíly objevivší se na čele čekajícího. „Ale ale, Kanda-kun…nejsi nějaký netrpělivý? Trochu se uvolni, když jsi doma.“ Jenže jak se Kandova ruka nebezpečně přiblížila k Mugenu, kataně, kterou vždy nosil s sebou, pochopil, že urychlení rozhovoru je i v jeho zájmu. „Ale je dobře, že se ptáš. Ty budeš totiž muset vyrazit už dnes, tentokrát je potřeba, abys dojel dost daleko.“ Ukázal za sebe na mapu světa. Tam, na severu Evropy, byl zakreslen červený křížek.

     Kanda se nepatrně napřímil a prohlédl si jeho umístění. „Finsko?“ zeptal se nedůvěřivě.

     Jeho nadřízený jen přikývl. „Ano. Jak jsem říkal, dnes jsem dostal od findera z Oulu hlášení, že se v jedné vesnici potuluje duch nějaké vesničanky, co před pár lety zmizela. Vidělo ho tam už hodně lidí. Čekal jsem jen na to, než mi i zdroje Řádu potvrdí jeho existenci.“ Pokynul Reeverovi, aby podal Japonci složku se vším, co doposud zjistil. „Finder tě vyzvedne na nádraží, mělo by to odtamtud být tak dvě hodiny cesty pěšky. Vesnice, ve které se to děje, je odlehlá…a prý je tam dost sněhu, takže ten přesun bude celkem obtížný.“

     Odpovědi se nedočkal. Nepřekvapilo ho to – Kanda byl známý svojí málomluvností stejně, jako temně fialovou aurou, která se kolem něj vznášela při každém záchvatu vzteku nebo vražednosti. Japonec se zvedl z pohovky a otočil se k odchodu. „V kolik mám vyrazit?“

     „Do dvou hodin. Vím, že to je krátká doba, ale-“ Zmlkl, když zjistil, že už mluví jen ke vzdalujícím se Kandovým zádům. Společenský jako obvykle. Toužebně se otočil na svůj hrnek na kávu, který zel prázdnotou. Pak, pronásledován vyčítavým pohledem vedoucího vědeckého oddělení, Reevera, poraženecky sklonil hlavu a dal se do vyplňování papírů, které nebraly konce.

—

     Zatímco Kanda seděl ve vlaku a pročítal si informace o své současné misi, v Oulu se snesla noc. Všichni obyvatelé vesnice zavřeli dveře na petlici a zatemnili okna. Nechtěli vidět, kdo, nebo spíš co se prochází venku.

   Místní kovář právě zatahoval závěs, když zůstal stát s otevřenými ústy. Pevně sevřel rukou látku, jako kdyby hledal něco, čím se uklidnit. „Takže je to pravda…“ zašeptal a zíral vytřeštěnýma očima do narůstající tmy.

     Ta slova upoutala pozornost jeho manželky. „Co? Co tam vidíš?“ zeptala se znepokojeně. Když neodpovídal, došla k oknu a také vyhlédla ven. „…Esteri?“ vydechla nevěřícně. „Ona…se vrátila? To jsem nevěděla…myslela jsem, že je mrtvá. Vždyť jsou tomu už tři roky, co s Reimou zmizeli a nechali tu svoji dceru samotnou. To nechápu. Pokud byla Esteri naživu-“

     „Nemyslím, že byla,“ ozvalo se tiše vedle ní. Otočila se k němu. V očích jejího manžela byla čirá hrůza, když opustil pohledem vzdalující se ženskou postavu a prohlédl si stopy ve sněhu, které vedly kolem jejich domu. I když už byla skoro tma, bylo jasné, co ho na nich znepokojilo. Nebyly normálně hluboké, místy vypadaly až nepřirozeně mělce, jako kdyby člověk, který je udělal, skoro nic nevážil. Na několika úsecích dokonce zcela zmizely.

     Kovář zalapal po dechu a pokřižoval se. Rychle zatáhl závěs a ještě jednou se ujistil, že jsou dveře důkladně zavřené. I po ulehnutí stále nervózně přejížděl pohledem zakryté okno, jako kdyby se náhle mělo otevřít a dovnitř vpadnout přízrak ženy, kterou kdysi znal. Jeho strach byl ale bezpředmětný. Kdyby se díval o trochu déle, zjistil by, že stopy vedou až na kraj vesnice, kde se opět staly mělčími, až zcela vymizely.

     Nastalo ticho. V domě poblíž místa, kde se otisky ve sněhu ztratily, v tu dobu pokojně oddychovala světlovlasá dívka. Neměla sebemenší tušení, že se venku děje něco podivného. Jen pohasínající namodralé světlo na jejím polštáři značilo, že se má brzy něco změnit.