Prolog

Prolog

Nikdy bych neřekla, že lidé nejsou důležití, protože právě oni tvoří národ a na národech leží břímě historie. Nedovolím nikomu, aby můj lid v časech války padal jako lovná zvěř, jako ovce jdoucí na porážku. Nedovolím to, protože já, ten voják na bojišti, který tiskne spoušť, jsem Jižní Amerika.

Muži tiskli své zbraně jako nenarozené děti a oči jim neklidně přecházely ze strany na stranu v napjatém očekávání. Nebáli se zemřít ani padnout do zajetí. Byli na japonských hranicích z vlastní vůle, aby bojovali, ačkoliv to nemuseli přežít.

Z nebe začalo pršet a kapky deště padaly na uniformy amerických vojáků. Nevěděli, že nepřítel o nich ví a pouze čeká v úkrytu a přenechává jim první tah. 

Tmavé stromy skýtaly bezpečí, ač si skupina čítající patnáct vojáků dávala bedlivý pozor na své okolí, protože se nacházeli jen malý kousek za hranicemi území, které měli podle rozkazu bránit, aby nepadlo do rukou nepřítele.

Sevřela pevněji pistoli v ruce a sledovala okolí. Nebyla si jistá, jestli vůbec chce být na takovém místě, ale už nemohla couvnout. Pro ni bylo příliš pozdě. Ode dne, kdy se zapsala do armády a dostala přidělení k jednotce, od toho dne už nemohla couvnout a vzít zpět své rozhodnutí. Dostala možnost, kterou využila, ačkoliv věděla, koho tím rozzuří. Bylo jí to ale jedno. Sama si uvědomovala až moc dobře, co tím nejspíš způsobí, a na to spoléhala.

Vstala ze země, když uslyšela šustivé zvuky ve své blízkosti a rozhlédla se, ve snaze prohlédnout všudypřítomnou zeleň ve tmě. Všimla si, že ostatní začínají sahat po zbraních, a rychle se k nim vydala.  

Napadli nás? Zbloudilá, ale velice reálná, myšlenka se rychle vytratila z její mysli, když namířila zbraň do prostoru před sebou.

„Greysová, hlavně nestřílejte!“

Přikývla dávajíc najevo svému veliteli, že nevystřelí, pokud nezazní jiný rozkaz, nebo první nezaútočí japonští vojáci. Rychle si spočítali, v jak velké jsou nevýhodě. Nepřátel bylo mnohem víc než jich.

V boji nemáme šanci. Všechny nás pozabíjí, napadlo ji chmurně, než ji další rozkaz přinutil, aby se jí barva vytratila z obličeje, jenomže věděla, že je to jediná možnost, jak zachránit holé životy.

 „Složte zbraně! Dejte je k zemi!“

 Váhala, ale vědoma si věcí přednějších položila zbraň na zem a odkopla ji směrem k nepřátelům, než se narovnala a dala ruce za záda, aby jí je mohli spoutat, tak jako ostatním. Sykla, jak provaz někdo utáhl, ale mlčela. Pohled v hnědých očích však nebyl odevzdaný, nýbrž plný vzdoru a nenávisti. Chovala ji k Japonsku a jeho lidem, kteří slepě plnili rozkazy svého velitele.

Vydala se vpřed, když ji někdo začal postrkávat, aby šla stejným tempem jako ostatní z její skupiny.  Nic neviděla. Oči jim zavázali tmavými šátky a vedli je vstříc nejisté budoucnosti. Stali se válečnými zajatci.

Pokusila se trhnout zápěstími, aby uvolnila ruce, když uslyšela výstřely. Někdo jí sklonil hlavu a shodil ji na zem, zatímco rány pomalu odezněly. Sundali jim šátky poté, co je vytáhli na nohy, aby viděli, co se stalo.

Neslyšela svůj vlastní křik, ačkoliv si byla jistá, že křičela pořádně nahlas. Před očima se jí otevírala scenérie plná krve, zápachu a zoufalství. Hleděla na sedm mrtvých těl ležících na zemi s doširoka rozevřenýma očima. Zvedl se jí žaludek, ale to pro ni neznamenalo nic. Znaky amerických uniforem na mrtvých tělech se však přehlédnout nedaly. Pohledem sledovala mrtvé a hned, jak pohlédla na poslední tělo, které patřilo ženě, se zkusila osvobodit.

Nevěděla, že její velitel na ni křičí, aby toho nechala. Myšlenky měla u mrtvých vojáků na zemi, zvláště však u ženy, se kterou se spřátelila a jež nyní ležela mrtvá na zemi. Vzpírala se a měla dojem, že muže, který ji držel, i šikovně nakopla, než se mu vytrhla a chtěla se rozběhnout k tělu. Kdosi ji pevně chytil, aby jí v tom zabránil. Zkusila ho nakopnout, ale svíral ji pevně.

„Nechte mě!“ zasyčela vztekle, když stisk nepovoloval. Nečekala žádnou odpověď, ale dostala ji.

„Ublížíte takhle jen sama sobě. Nechte toho!“ Mluvil klidně, ale slyšela v jeho hlase i nevyslovenou hrozbu.

„Pusťte!“ vykřikla a zaškubala rukama.

Mlčel, jak přemýšlel. „Pět minut,“ svolil nakonec a pustil ji. Neodpověděla. Neměla zapotřebí mluvit nebo děkovat nepříteli.

Klesla na kolena u těla mrtvé vojínky, než jí pracně zavřela oči spoutanýma rukama. Zablátila si uniformu, ale nevadilo jí to.

Kdybych mohla, raději bych byla na tvém místě já, Claudie. To já měla zemřít, napadlo ji, když se zvedala na nohy a chtěla se vydat k ostatním americkým zajatcům. Ten, kdo na ni předtím mluvil, napřáhl ruku, aby ji zastavil, přičemž ji chytil za spoutané ruce.

 „Vy… půjdete se mnou a nepokoušejte se vzpírat. Příště už nebudu tak milosrdný!“ Promluvil na ni, ale zarytě mlčela, jak se snažila vymyslet nějaký způsob, aby se ostatní dostali pryč živí.

Nehleděla na sebe, připadala si postradatelná, ačkoli věděla, že to není pravda. Povšimla si, že voják, který ji vede, má na obličeji tmavomodrou masku, zpoza níž hleděly pouze černé oči. Sklonila hlavu, zatímco všichni vykročili dál do vnitrozemí, pryč z hlídaných hranic. Nemohla si dovolit slabost, a tak pouze polykala hořké slzy za ty, kteří zemřeli, ač by raději truchlila. Obviňovala se za jejich smrt, přestože věděla, že za to nemůže.

Pevně ji uchopil za provaz na rukou, oni dva uzavírali celou skupinu.

Nenávidím tě, Japonsko. Kvůli téhle válce, kterou jsi s Německem a Itálií vyvolal a do které jste nás zatáhli. Nevíš o tom, že existuje národ, který se dostal přímo do tvé země, a to je mojí výhodou. Bojuju za svůj lid i za to, aby ten mezek začal konečně něco dělat, aby to všechno nenechával na ostatních.

Oči se jí zaleskly, zatímco kráčela se skloněnou hlavou, přestože v duchu se obávala toho, co s nimi bude dál. Nebála se o svůj život, jen o ostatní. Vstup do armády byl pouze její volbou. Nehodlala nikomu, dokonce ani svým starším bratrům, dovolit, aby za ni rozhodovali. Ve skrytu duše však doufala, že si oba pospíší. Znala je a věděla, že Arthur ji už určitě hledá. Bez projevení odporu pochodovala dál se skloněnou hlavou a snažila se nedat najevo strach, který ji sžíral na duši.

Arthur ve svém domě

Naštvaně přecházel po pracovně a skřípal zuby, ačkoliv věděl, že kdyby ten dokument, který zrovna držel v ruce, rozmačkal, roztrhal na malé kousíčky, nebylo by mu to nic platné. Snažil se nevztekat, ale nedařilo se mu to, viděl rudě. Zuřil, protože ho neposlechla a tajně si prosadila svou.

Jen počkej, až tě dostanu do rukou, Cassidy Jonesová. To teprve zažiješ peklo, napadlo ho, jenže stejnou měrou jakou zuřil, se o ni strašně bál.

Cassidy, ksakru, kde jenom jsi? Pozoroval papír ve své ruce, jako kdyby z něj mohl vyčíst, kam dívku převeleli. Sáhnul po telefonu. Cítil potřebu to někomu říct a během vytáčení čísla přemýšlel, kde mohla skončit a v jaké jednotce.

„Prosím?“ ozvalo se na druhé straně telefonního drátu.

„Alfréde… přijeď. Jde o Cassidy.“ Nedokázal to ani vyslovit a ticho na druhé straně ho ujišťovalo v tom, že Severní Amerika je v mnohem větším šoku než on sám.

„Dorazím co nejdřív,“ zněla odpověď a Alfréd zavěsil. Arthur se posadil do křesla, jenže vůbec nevnímal své okolí, jak byl ztracen v myšlenkách.