Prolog – Ticho před bouří

Slunce se začínalo mírně chýlit k západu a čím dál tím více prodlužovalo stíny budov, lidí a vlastně celého města. Již neúprosně se blížil čas, kdy se dotkne špiček hor daleko na horizontu a vrhne své poslední paprsky k vodní hladině, se kterou se znovu střetne až druhého dne za východu. Tím naskytne tak komukoliv, kdo bude po nočním flámu už – nebo spíš ještě – vzhůru, jeden z nejnádhernějších pohledů v životě „námořníka“, kterým se člověk stává až tehdy, když začne považovat znovuzrození slunečního kotouče za samozřejmost.

Dost ale o zítřku. Dnešek je dnešek a podvečer již přichází jako budíček celému městu. Ten pravý život teprve teď začíná, tak politujme ty, co musí držet na lodích stráž a během mrknutí oka na ně zapomeňme a jděme se baviti, přátelé.  Zítra už můžeme být všichni mrtví, ne? Ach, ta vrtkavost života bukanýrů… netkví ta pravá krása právě zde? Nuže tedy za zábavou, ať džbány nezůstanou prázdné a děvky, ať dělají to, co jim jde nejlíp. Nechť tato noc započne!!

…

…ovšem najdou se zde i tací, kteří se sem nepřišli pouze bavit. O tom alespoň svědčí klapot podpatků směřující pryč od všeho halasu a veškeré zábavy do nejzapadlejšího kouta přístavu, tak daleko od moře, že jen blázen by si zde otvíral hospodu. I přes to tu však jedna stojí. A právě k ní směřují rázné kroky oné postavy, znalecky se prosmýkajíce postranními uličkami a zapadlými kouty, kde se shromažďuje ta nejspodnější část veškeré této pirátské spodiny, aby ona osoba mohla dosáhnout cíle nejkratší možnou cestou, nehledě na to, jak nebezpečně působí.

Rudý a bohatě zdobený plášť, z toho nejlepšího materiálu, za ním vlaje působením suchého pevninského větru vanoucího směrem k moři, dukáty v měšci upevněném na jeho kalhotách hlasitě cinkají i o tři ulice dál a honosně zdobený klobouk s labutěnkou, vepředu otevřen, vzadu zašpičatělý, má stažen dostatečně nízko, aby mu zakrýval většinu obličeje. Na první pohled opravdu lákavá oběť, která si přímo říká o to, aby ji někdo okradl. Opravdu okatě. Až příliš.

Jen naprostý idiot by se totiž pokoušel obrat někoho, z nějž tak jasně čiší sebejistota, kterou oplývají pouze ti nejvyššího postavení v nesmyslné pirátské hierarchii s nádechem anarchie. Je to zkrátka očividně někdo s kým si není radno zahrávat, tak ať se krysy raději stáhnou zpátky okrádat opilce a loupit na špatně hlídaných lodí… pokud ovšem netrpí sebevražednou touhou poznat se blíže s šavlí a pistolí skrývajícími se pod látkou karmínové barvy.

Klapot podpatků dozní a mladý muž si lehce povytáhne klobouk, aby mohl s pečlivostí přejet očima trouchnivějící dveře, které se od posledně, co se tu stavil, nikterak nezměnily… přinejmenším k lepšímu ne. Na rozdíl od vývěsní cedule, která kdysi za hlasitého skřípotu hlásávala, že jste „Na konci světa“, ta se už totiž rozpadla celá.

Klidný a vyrovnaný výraz, který byl, až doposud v jeho obličeji nahradí o něco nevrlejším pod pouhou představou toho, co ho nejspíš čeká uvnitř. Tak nechť už to má za sebou. Bez jakéhokoliv varování rozrazí dveře a vejde dovnitř.

Přesně jak se dalo dle nápadité lokace očekávat, uvnitř nebylo ani pět hostů, což mu hledání jedné dotyčné osoby dosti usnadňovalo. I když… ona osoba by byla stejně nepřehlédnutelná, i kdyby tu byla hlava na hlavě.

Dlouhý blankytně modrý plášť se spoustou volánků kdekoliv, kde se jen trochu vešly, spoustu nenápadných šperků a okázalých výšivek a doplňků, které tak perfektně ladí s jeho načechranými zlatavými vlasy, vlnitě se mu stáčejíce až po ramena. Ve zdejších polorozpadlých a dosti špinavých prostorách jako pěst na oko. A to se ani nezmiňoval o jeho hlasitém nosovém smíchu, který mu doslova drásal uši a způsoboval mu neuvěřitelné nutkání sáhnout pod lem svého pláště a umlčet jej nadobro.

K tomu se ale doufaje dostane až jindy. Nejprve s ním potřebuje projednat poněkud jiné záležitosti. Což nejspíše bude obsahovat i to, že k němu bude nucen jít blíže a navázat konverzaci. Bohužel.

„Mister Bonnefoy?“ táže se místo pozdravu, když se zastaví pár kroků od něj, jako by si potřeboval jeho totožnost ověřovat. Oslovený ustane ve flirtování s nijak moc pěknou avšak jedinou servírkou zdejšího podniku a poněkud podrážděně se pohlédne směrem k tomu, kdo má tu drzost ho právě teď vyrušovat. Když ale nově příchozího pozná, nahradí počáteční nevrlost letmý úsměv, který na první pohled nevěstí nic dobrého.

„Monsieur Kirkland… rád vás zase vidím,“ vstane a přivítá ho s lehkým náznakem francouzského přízvuku, o onu nešťastnou dívku v mžiku ztratí zájem.

„Kéž bych mohl říct to samé…“ odvětí chladně a ne zrovna ochotně přijme nabízenou ruku rozesmátého Francouze, kterému nejspíš přišlo na tom, co řekl cosi úsměvného.

„Jak jinak, že?“ šibalsky na něho mrkne, jako by snad věřil, že ho jeho nepovedené vtipy zajímají. „Prosím, posaďte se~“ zašvitoří sladce a rozmáchlým gestem mu ukáže k židli naproti té, na které před chvílí seděl sám. Kirkland beze slova usedne a počká, až jeho společník udělá to samé. Chvíli na sebe jen v tichosti zírají.

„Dá-… dali byste si něco k pití?“ přeruší jejich výměnu pohledů obsluhující dívka nervózně zírající do desky stolu, jelikož nejspíše není na takové důležitě vyhlížející (nebo možná úplně jakékoliv) hosty zvyklá.

„Rum… nebo pivo, či cokoliv poživatelného co tu máte,“ poručí do ruda oděný mladík a sundá si svůj klobouk, pod kterým se až do teď skrýval své rozcuchané slámově zabarvené vlasy a poněkud výraznější obočí. Servírka jen v tichosti přikývne a otočí se na druhého muže.

„A vy…?“

         „…jste si objednával už před tím, že ma chérie?“ dokončí za ní větu a sladce se na ní pousměje. Dívka opět pouze přikývne a s mírnou červení na tváři odcupitá vyřídit jejich objednávky a zanechá je oba opět o samotě.

         „Takže…?“ pozvedne Kirkland jedno obočí po pár dalších sekundách ticha.

„Takže… co kdybychom na chvíli ponechali těch formálností… Arthure?“ navrhne Bonnefoy a přehodí si nohu přes nohu, aby se mu sedělo pohodlněji.

„Jak chceš,“ pokrčí jeho společník rameny, ale jinak na něj nikterak nepřestává vrhat svůj ledový pohled bez sebemenší stopy po emocích. Francouz se stále usmívá.

„Dobrá… nuže, hádám, žes obdržel zprávu, non?“ zeptá se bez obalu a úsměv mu o něco potemní.

„Samozřejmě že obdržel, idiote, jinak bych tu nebyl!“ pohrdavě mu odvětí a zkříží ruce na hrudi.

„Ovšem s menším zpožděním, pokud se nemýlím, že~?“ neodpustí si uštěpačnou poznámku.

„I přes to, že jsi to byl vždy ty…“ „I když to já většinou míval…“

Oba začnou ve stejnou chvíli s další větou, ale když jim dojde, že se jejich myšlenky ubírají stejným směrem, zarazí se. Bonnefoy se zlehka zasměje, Kirkland se zamračí ještě o něco víc.

„Jak nostalgické, že?“ zasněně se Francouz zahledí kamsi do dáli.

„Kvůli vzpomínání tu nejsme!“ nevrle je usazen zpět do reality. Povzdechne si.

„Ale no tak, to vždy musíš pořád…“

„Ehm… va-… vaše nápoje, pánové…“ nejistě jim oznámí dívka a trochu ustrašeně se na ně zadívá, zda je nevyrušuje v nevhodnou chvíli, protože muž v rudém plášti na ní nepohlíží zrovna mile… i když tak se vlastně tváří už od první chvíle co vstoupil dovnitř. Jeho přítel má však vychování, pokud byte to chtěli tak nazývat, o něco víc, jelikož obsluze věnuje další svůj zářivý úsměv.

„Merci, ma chérie, jaké štěstí to máme, že nás obsluhuje takové půvabné děvče,“ zašvitoří sladce, když dívka, která se nyní nachází v nesmírných rozpacích, položí tác s jejich objednávkou na stůl. Takových lichotek se jí totiž moc často nedostává, jelikož v jejích špinavých šatech s mastnými zacuchanými vlasy, křivou postavou a obličejem, který vypadal jako by ho měla trvale opuchlý, se jí jen málokdo odvažoval nazývat půvabnou. Proto nad tím společník flirtujícího Francouze po právu protáčel oči.

„Mů-… mohla… mohla bych pro vás je-ještě něco udělat?“ vykoktá ze sebe servírka po chvíli, když si uvědomí, že už se skoro minutu topí v lazurově modrých očích falešného lichotníka.

„Zatím ne, ma chérie, ale kdyby se něco objevilo určitě ti řeknu~“ sdělí jí přeslazeně a lehkým pohybem ruky jí naznačí, že je má nyní ponechat o samotě. Děvče jen přikývne a omámeně zamíří pryč. Kirkland si posměšně odfrkne a natáhne se po svojí flašce rumu. Bonnefoy se na něj tázavě zadívá.

„Copak, děje se něco, Arthure?“ táže se jako by ho neznal natolik dobře, aby mu bylo naprosto jasné, co se mu právě honí hlavou.

„Ty se nikdy nezměníš, co?“ konstatuje, aniž by se namáhal na jeho otázku odpovídat a dopřeje si pořádný doušek přímo z láhve, svou sklenici naprosto ignoruje.

„Právě naopak, mon ami, všichni se stále měníme, každým dnem, nikdo přeci netuší, co se může odehrát zítra a nakolik nás to ovlivní. Nemám pravdu?“ odvětí mu Francouz se smíchem a elegantně si z lahve přeleje do své sklenice krapet červeného vína.

„Cos zase pil, že tolik oplýváš melancholií?“ ušklíbne se Kirkland.

„Pravda, už jsem si trochu vína dal při mém nedočkavém vyčkávání na tebe… nicméně já nejsem ten, kdo by měl s pitím problémy…“ pousměje se Bonnefoy a jemně usrkne svého nápoje.

„Nemyslím si, že tu jsme od toho, abychom rozebírali mé… menší problémy ohledně alkoholu…“ prohlásí druhý pirát nespokojeně a vzdorovitě si dopřeje dalšího doušku. Jeho společník nad tím smířeně pokrčí rameny.

„D’accord, začněme tedy.“

Oba dva začnou jako na povel lovit v kapsách, popřípadě v lemu na vnitřní straně kabátu, než na stole přistanou dvě obálky, které by nejspíše byly naprosto totožné, nebýt toho, že jedna byla úhledně přehnuta v půli a druhá… no… prohlásit o ní, že je zmuchlaná by se dalo jen s hodně velkou nadsázkou… přesněji řečeno totiž působila jako by ji spolkl žralok a ona mu prošla celým zažívacím traktem, než byla vyndána z kapsy modrého kabátu. Kirkland tázavě pozvedne obočí.

„No co, byla bouře… skoro zázrak, že ji ještě mám…“ sdělí Bonnefoy aniž by zacházel do větších podrobností a opatrně si vezme svou obálku zpět. Jeho společník se rozhodne zdržet dalších komentářů a rovněž uchopí tu svou. Skoro ve stejnou chvíli se ozve zvuk trhajícího se papíru a na stůj dopadnou dva dopisní listy. Mlčky každý uchopí ten svůj a dají se do čtení.

„Takže je to pravda…“ konstatuje Kirkland po přečtení prvních pár řádků.

„Co je pravda?“

„Gilbert. Opravdu je mrtvý.“

Francouz se ušklíbne. „Samozřejmě, že je. I když jeho smysl pro humor bývá poněkud zvláštní, takhle daleko by nezašel… nehledě na to, že mi to pár mých zdrojů již potvrdilo…“

„Vážně?“ zeptá se ho jeho spolustolovník bez sebemenšího zájmu, aniž by se dokonce namáhal pozvednout pohled od dopisu. Bonnefoy si to, ale nejspíš přebere jako pobídnutí k tomu, aby mluvil dál.

„Bylo to vcelku primitivní… to jak ho dostali. Každý má přeci nějakou svou slabinu, že? A většina z nás na ní i dojede. A to se stalo i jemu. Jeho bratr… slyšel jsi o něm přece – Ludwig, jak o něm pořád básnil a tak moc se s ním toužil znovu shledat… a jak ho našel, to nám přeci vyprávěl, když jsme se sešli poprvé… No, nicméně na to jak extrémně byl Gil v poslední době opatrný, Ludwig nikoliv. A tak nebylo nic snazšího než jeho mladšího bratříčka zajmout a počkat až jim Gilbert sám vleze do pasti.

A přesně to udělal. Past sklapla a teď z něj není nejspíš nic víc než pár vranami ohlodaných kostí, co se houpe na šibenici pro výstrahu ostatním… Tonio toho prý byl svědkem na vlastní oči. Příliš pozdě, aby ho ještě zachránil, avšak dost brzo aby ještě viděl, jak…“

„Kdo?“ přeruší zničehonic Kirkland jeho monolog a odloží již dočtený dopis.

„Co myslíš tím „kdo“?“ nechápavě se na něj zadívá Bonnefoy, „Antonio Fernandez Carriedo, já myslel, že se znáte…“

„Ne, tohodle pitomce nemyslím,“ zavrtí hlavou, „Toho ubohého zbabělce mi představovat vážně nemusíš… já myslel, kdo ho popravil. Pořád mluvíš jen o „nich“, ale nezmínil jsi, co mají být ti „oni“ zač.“

„Popravdě… já sám si nejsem jist… možná to zorganizoval nějaký starosta z jednoho z těch jím často napadaných malých přístavů nebo…“ přidá dramatickou odmlku, „nebo to mohli být lovci odměn~“

„Lovci odměn?“ pochybovačně se naň zadívá jeho společník.

„Samozřejmě, mon ami,“ potutelně se usměje a dopřeje si trochu vína, „jak sis totiž dozajista všiml, na naše hlavy jsou vypsané vcelku slušné částky… a nejen na ně. Živý lidé mohou prozradit víc než mrtvý a mimo jiné… veřejná poprava postrachu všech přilehlých moří, jako byl kupříkladu i náš milovaný Gilbert je celkem dobrá propaganda… nemíníš-li tak?“

„Možná… mě je to jedno, mou hlavu nedostanou, to je jediné, co mě momentálně zajímá. A taky tvé alibi, když už jsi tak dobře informován,“ pokrčí nad celou tou věcí Kirkland rameny a raději rentgenuje svého „přítele“ pohledem ve snaze přistihnout ho při lži.

„Ale no tak, cožpak ti to nepřijde hloupé, mě i přes to podezřívat? Vždyť víš, že jsme Gilem byli přátelé,“ začne protestovat Bonnefoy, ale když si všimne Kirklandova neústupného pohledu doplněného o vyzývavě pozvednuté obočí, rezignovaně si povzdechne, „Dobrá… zhruba tři dny před popravou mě zastihla bouře v… v… no, jméno si už nepamatuji, prostě jeden nevelký přístav tisíce mil daleko… pokud se ti to chce ověřovat, tak se můžu pozeptat své posádky, zda-li si to někdo nezapamatoval…“

„Není to tak, že bych ti nevěřil… jen chci mít jistotu… jo a taky ti nevěřím,“ uchechtne se muž sedící naproti němu a nechá do sebe vklouznout dalších pár loků rumu, který už očividně začíná působit.

„Bien sûr…” protočí Francouz oči v sloup a taktéž si dopřeje trochu ze svého nápoje… v střídmějším množství samozřejmě. „Nicméně, v tom případě mám rovněž právo vědět, kdes pobýval ty, mon ami.“

„Potápěl jsem pár španělských lodí v Jižním Karibiku… dal bych ti kontakt, ale nestačil jsem se zeptat na jméno… i když nejspíš na tom samém místě, kde jsem je viděl naposled… ale když si to chceš kontrolovat… hn… jak dobře ti jde potápění?“ blábolí Kirkland občasným zasmáním se vlastnímu velice nepovedenému vtipu. Ano přesně tak se stává z obávaného piráta žvatlající blázen. Jenom pár kapek rumu.

„Výborně, tak tohle bychom měli z krku…“ pronese Bonnefoy, když dozní smích jeho společníka, „zbývá ještě něco, co je třeba zmínit?“

„Leda slova na rozloučenou. Jsme tu jen dva a ty víš, co to znamená, že?“ podaří rudě oděnému pirátovi přejít zpět k vážnému tónu a v smaragdově zelených očích se mu zaleskne stín. I jeho Francouzský přítel na chvíli odloží svůj laškovný úsměv a přikývne na souhlas.

„Jak se zdá setkáváme se zde naposledy… Možná to je dokonce naše úplně poslední setkání~“ konstatuje, zatímco zkoumá posledních pár kapek vína ve své sklenici.

„Takové štěstí nejspíš bohužel mít nebudu,“ ušklíbne se Kirkland a nasadí si na hlavu klobouk.

„Co ty víš, kolo osudu se nemilosrdně točí pořád dál a příště klidně může ukázat na tebe a…“

„…a nebo si klidně může vybrat tebe. Tak jako tak, já rozhodně v blízké době zemřít neplánuji, takže ať si štěstěna, osud nebo – pro mě za mě – třeba bůh a ďábel dohromady dělají, co chtějí,“ prohlásí směle a zvedne se ze židle, zaloví v měšci pro pár drobných, které pak nechá válet na stole a i s nedopitou lahví rumu zamíří směrem ke dveřím, již definitivně považujíce všechny důvody které ho sem dnes vedli za ukončené.

„A pro mě žádná slova na rozloučenou, monsieur Kirkland~?” zavolá za ním ještě jeho přítel, ale to mu zřejmě nestojí, ani za poslední ohlédnutí.

„Nemám nic, co bych ti ještě chtěl říct. Na mluvení budeme mít stejnak dost času v pekle,“ odpoví mu skoro neslyšně a, jen co si stáhne klobouk o něco níže do čela, vyjde ven ze dveří a vydá se dolů z kopce, tou nejrychlejší cestou k přístavům, aby se co nejrychleji mohl rozloučit s tímhle městem plného hříchů, zpátky na širá moře.

Bonnefoy mezitím dál v klidu sedí „Na konci světa“ a začíná upíjet již druhou sklenku nachového nápoje a stále se usmívajíc se noří do nostalgických vzpomínek. Takže již vážně zbyli jen oni dva…