… prožívá emocionální trable.

„Dane, za tebou!“
„Vidím! Tu máš, ty malej hajzle!“
Následoval zvuk střelby. Nikolas otočil oči v sloup. Tohle bylo poslední dobou pořád. Od té doby, co odešla jeho máma do ciziny, za svým milencem, tak si Nikolasův táta neustále domu vodil kamarády a nejčastěji Daniela, jeho kolegu z práce. Většinou hráli videohry, nebo jen tak kecali a vypili u toho bednu piva. Nikolasovi by to, že hrajou videohry nijak zvlášť nevadilo, jen by u toho nemuseli být tak hluční. Už je co říct, když Nikolas seděl ve svém pokoji na opačné straně jejich obrovského baráku a slyšel je tak zřetelně. Už hodinu se snažil napsat smysluplnou slohovku, ovšem to za vět typu „ Běž na pravo, já na levo a zaútočíme na ně takhle,“ nebo „ Nažer se toho, zombíku!“ prostě nešlo. Proto radši toho nechal, zamířil do kuchyně, pro něco na jídlo. To taky znamenalo projít kolem otcovy návštěvy.
„Ale, Niky vylez jeskyně!“ všiml si Nikyho jeho táta. Teď už se otočil i Dan.
„Jé, zdar Niky,“ usmál se na něho flirtovně tmavovlasý muž. Byl nehorázně vysoký, měl sportovní postavu, dlouhé, tmavé vlasy a rafinovaný úsměv. Upřímně, každá by mu dala. Nikymu ovšem přišel nehorázně slizký. „Nazdar,“ pozdravil nasupeně.
„Takhle se chová k návštěvě?“ zeptal se ho naoko uraženě jeho otec.
„Návštěva? Vždyť  ten už tu skoro bydlí,“ ukázal prstem na Dana.
„Prstem se neukazuje,“ usmíval se neustále Daniel na Nikyho. Ten pod jeho pohledem zrudl a odkráčel do kuchyně, co nejprudčeji otevřel ledničku, div dveře nevyrval.
„Klid, Hulku!“ slyšel poznámku na jeho adresu od jeho otce. Následoval smích “návštěvy“. Niky byl rád, že ho právě nikdo nevidí, jelikož zrudl ještě víc a tak strčil hlavu do ledničky co nejdál, aby se zchladil. Chvíli tam jen tak stál s hlavou v ledničce a potom si uvědomil proč tu je. Otevřel oči a začal zkoumat obsah ledničky. „Takže, sýr, šunka, dort, fuj sladký, něco neidentifikovatelného,“ šťouchl prstem do krabičky, ve které bylo něco tmavě zeleného a radši pokračoval v obhlídce, „ vejce, pomeranč, banán, ehm,“ Niky, i když na to nevypadal, chápal všechno ve dvojsmyslu, „ á, olivy. Olivy. Olivy! Mňám!“ vrhl se po sklenici s olivami, zavřel dveře od ledničky a spokojeně i kráčel opět revírem videoher.
„Tak co holky?“ ozval se známý, pro Nikyho oplzlý, hlas. Zkameněl uprostřed pohybu.
„Se ptáš mě?“ otočil se ke gauči. Seděl tam samotinký sám, bůh všech bohů, Daniel. Ačkoliv ho Niky nesnášel, musel uznat, že je sexy. Moc sexy. Zatraceně sexy. Kurva.
„A je tu někdo jiný?“ otáčel hlavu ze strany na stranu, jakoby někoho jiného hledal. Niky mírně zrudl.
„Ne,“ naklonil hlavu na stranu a hypnotizoval špičky svých bot.
„No vidíš. Tak odpověz na otázku,“ usmál se opět Dan. Niky se zamračil. Otázka? On se na něco ptal? Potom mu to došlo.
„Holky? Eh… No, nic. Mělo by snad něco být?“ zaútočil Niky na Dana. Ten nad tím jen pozvedl obočí.
„No, popravdě, už máš věk na to, aby se ti začaly zapalovat lejtka,“ zvedl se Dan z gauče a pomalu kráčel k Nikymu. Tomu jen hořely tváře. Nedokázal nic udělat. Hnout se. Promluvit.
„Nebo snad,“ došel Dan k němu, chytl ho za bradu a nasměřoval si jeho obličej tak, aby mu viděl do očí, jelikož to s jejich výškovými rozdíly byl poměrně problém, „ se ti nelíbí děvčata?“ přejel si jazykem po rtech. Niky na sucho polkl.
„Ták, potřeba dokonána,“ zjevil se otec od Nikyho. Až teď si Niky uvědomil, že tu celou dobu není. Tak ten úchylák ho tu vyzpovídá a jeho otec si mezitím hoví na záchodě a beztak si čte Chvilky pro tebe.
„Co to tu děláte?“ ozval se opět Nikyho taťka. Niky už se nadechoval, že práskne Daniela, ale ten ho předběhl.
„ Já tu dávám Nikymu výchovnou lekci, Maxi“ věnoval Dan okouzlující úsměv a pustil Nikyho bradu. Jen co byl svobodný, upaloval do svého pokoje. Zabouchl za sebou dveře a opřel se o ně.
Co se to děje? Co se to sakra děje? Proč rudnu, jen když řekne něco na mojí adresu? A ten jeho úsměv. Vždyť jsem nad ním roztál, jak potrhlá puberťačka na fotkou Biebra. Ale proč? PROČ?  Niky došel ke své skříňce s oblečením a začal se v ní hrabat. Vždy tam měl zásoby MONSTERu.  Jeden vylovil, otevřel si ho a pořádně se napil. Potom se zadíval na svůj odraz v zrcadle, které vyselo nad skříňkou. Viděl 16ti letého chlapce, s blonďatým čírem, které měl seplé dvěma černými sponkami, kovově šedýma očima, náušnicí v levém uchu, který totálně o sobě nic nevěděl.
 Kdo jsem? Člověk. Jak se jmenuji? Nikolas Líbal. Kde bydlím? Ostrava. Česká republika. Fajn, zas tak mi hlavu nepopletl. Niky zaklonil hlavu a pousmál se nad tou ironií. Po chvíli se ovšem zase zakabonil. Jak to myslel? Jestli se mi líbí holky? Samozřejmě, že se mi líbí holky. Snad. Teda, doufám v to. Počkat, že bych byl jako gay? Né, to je směšné, vždyť už jsem měl spousty holek.
Sám si ale nebyl jistý. Už dlouho zjišťoval, že se neohlíží hlavně po holkách. Hlavním objektem jsou kluci. To je zlý. To je moc zlý. Když otevřel oči, naklonil hlavu k hodinám na zdi. Polekaně vykulil oči. To už je tolik? Když konečně zastavil své myšlenkové pochody, zjistil, že je i poměrně unavený. Doloudal se k posteli a plácl sebou. Ještě naposledy zamžoural k zrcadlu a skříňce. Teď si vzpomněl na olivy ve sklenici, co tam stály.
„ Dobrou olivy. Nebojte, já vás zítra sním,“ zamumlal a už chrápal.

DRUHÝ DEN PO ŠKOLE

„Ty vole, čumte na tu kundu!“ hvízdl obdivně Vojta. Další tři kluci se otočili směrem, kam Vojta koukal. Jen jeden zůstal nehybně sedět. Ano, byl to Niky. Ten se jim jen smál pod vousy.
„Co na nich vidí?“ zamumlal si, zakroutil nad nimi hlavou a psal si nějaké prupovídky do bloku.  Právě seděli v jedné kavárně v centru Ostravy. Říkáte si kdo? Hned názorně vysvětlím. Nikyho parta. V podstatě ani ne Nikyho, spíš Vojtova. Vojta je nejlepší kamarád od našeho hrdiny. Kořeny jeho rodiny sahají do Itálie a Francie, což jde vidět na jeho vzhledu. Má světle hnědé vlasy, které si neustále zběsile geluje, po stranách hlavy je vyholený, ale ne na ježka, tak pěkně mu to trčí. Taky ho příroda obdařila krásnýma olivově zelenýma očima. Má světle hnědou pleť a je to Casanova všech Casanovů.  Kecám, na Casanovu si pouze hraje, ve skutečnosti je to hodný kluk, který se po holkách jen dívá, ale neubližuje. Věří totiž na pravou lásku. Blbec, co? No snad se mu to někdy splní, ale pokračujme v příběhu. Potom do party patří ještě další balič Michael, který se od Vojty liší jen tím, že on je opravdovým Casanovou. Jakub je komediant a pártyman, který nesmí chybět na žádné partě. V podstatě Stodolní je jeho druhým domovem. A Lukáš, to je borec s dredy, nechává si i jako jediný růst vousy na bradě a barví si je na červeno.
„Já mám hlad,“ zamžoural unaveně Lukáš.
„Bys neuvěřil, že není nic jednoduššího, než si u číšnice něco objednat,“ rýpl si Niky.
„Já bych tě,“ zved zatnutou pěst, jako výhružku k bitce, „Líbal.“
„Bys mě líbal, za to že jsem ti poradil, Lukáši? Ale to je milý,“ šklebil se na něho Niky.
Zbytek to slyšel taky a začali se chechtat.
„Já to myslel, tak že bych ti nejradši jednu napálil a přidal jsem k tomu tvoje jméno, ty debile,“ mračil se Lukáš a znovu zvedl pěst.
„Mi došlo, ale víš, že já bych nežil bez toho, abych nerýpal,“ vrátil se v klidu k bloku Niky. Zbytek nechal na Vojtovi. Tomu bylo jasné, že Lukáš by radši zhynul hlady, než ab udělal něco tak obtížného, jako zavolat na číšnici. Vyčkal si, zachytil její pohled a kývl ke stolu, aby k nim přišla. Číšnice zrudla při pohledu na Vojtu, ale přicupitala.
„Přejete si něco?“ špitla.
„Tady kořen si přeje něco na jídlo, tak mu něco dobrýho doneste, prosím,“ usmál se Vojta na ni.
„Hned to bude,“ odcupitala hned zase zpátky a jen co došla za pult, vrhl se na ni zbytek personálu, co ten pěknej kluk chtěl. Zanedlouho přišly hned tři číšnice s talíři plnými zapékaných baget, krosantů a všeho dalšího. Vojta hodil tázavý pohled na číšnice. Ty si div nepomočily kalhotky, jak viděly, že se ON na ně dívá.
„Tohle je na účet podniku,“ odpověděla na nevyřčenou otázku jedna z číšnic.
„Ahá, tak to tu můžete položit, děvčata. Děkujeme,“ mrkl na ně Vojta. Když jim to položily na stůj popřály jim dobrou chuť a zmizely ve skladu.
„Bon apetit,“ zakřenil se Vojta na Lukáše. Ten ho ovšem nevnímal, jelikož se plně věnoval jídlu.

O PŮL HODINY POZDĚJI

„Já mám žízeň.“
„A nejsi ty nějaký náročný?“

PŘED KAVÁRNOU

„Ty vole, tomu se říká pořádně žrádlo,“ krkl si Lukáš.
„Asi jeden dom, ne?“ zapojil se do debaty Michael.
„Okej, tak aloha,“ obrátil se Lukáš a kráčel na nedalekou zastávku autobusu.
„Hoj, zejtra,“ otočil se Jakub, přidal k tomu taneční kreaci a pádil na zastávku tramvaje, jelikož tam zrovna přijela ta jeho. Michael jim jen zamával a běžel za Jakubem, jelikož měli společnou cestu.
„Konečně sami,“ oddechl si Niky.
„Jo, konečně. Tak co brácho, jak jde život?“ otočili se a šli pomalu na zastávku trolejbusu, jelikož bydleli v odlehlejší části Ostravy.
„Jak se to vezme,“ pokrčil Niky rameny. „Co ty?“
„Celkem dobrý, ale pravá láska pořád nikde,“ vzdychl si Vojta.
„Asi tak,“ kopal do šutru Niky. Ty aspoň víš, že chceš holku, co mám říkat já. V tomhle okamžiku uvízla debata na mrtvém bodě. Pokračovalo to tak až na zastávku trolejbusu.
„No, mě už to jede, tak ahoj,“ plácl Vojta Nikyho po zádech. „Čáu,“ odpověděl mu Niky se smutným výrazem. Nevěděl, jestli se mu líbí holky, nebo kluci, už si ani pořádně nepokecal se svým nejlepším kamarádem, kam tohle spěje. Už jen stačí, aby se Daniel k nám nastěhoval a bylo by to úplně v prdeli, usmíval se sarkasticky Niky.
Zanedlouho mu taky přijel trolejbus. Vyhledal si místo vzadu a usadil se. Rozhlídl se kolem sebe. Pár důchodců, nějaké dvě holky, které se pořád střeleně chichotaly a potom nějaký emoš. Fajn, žádné otravné objekty, opřel si Nikolas hlavu o okno. Po chvíli se začal nudit, tak začal zkoumat svoje spolujezdce. Holky, jedna bruneta, druhá zrzka. Obě kilo make-upu, mini sukýnky, prsa jim málem lezla z triček. Nudááá. Podíval se na Emo-boye.  Ten měl dlouhé černé vlasy, upnuté černé rifle, koženou bundu a červený conversky. Sexy.  Ne!  Nesmí být sexy! Podíval se zpátky na holky. Ale fuj. Ne! To má být sexy! Niky se radši co nejvíc zabořil do sedadla, zacpal si uši sluchátky, zavřel oči a celou cestu už je neotevřel.
Teď, když už odemykal dveře jejich domu, jakoby do ráje vstoupil. Ticho uvnitř bylo až nepřirozené. Když se Niky zouval, všiml si nějakých bot, které neznal. Čí to sakra je? Že by si otec koupil nové? Nijak zvlášť to neřešil a mířil do pokoje. Chodba- nikdo, další chodba- nikdo, kuchyň-nikdo, obývák-ni,- Co ten tu kurva dělá?
Právě hleděl do očí tomu muži, kterého tu potkával skoro každý den. Tomu nádhernému muži, který právě obsadil jedno z křesel v obýváku a ležérně v něm seděl. Daniel.
„Co ty tu kurva děláš?“ vyřkl Niky svou myšlenou znovu, nahlas.
„Takhle se s návštěvou nemluví,“ Dan se ležérně usmál, ležérně se zvedl a ležérně šel k Nikymu.
Historie se opakuje. Tohle se jednou bude učit přespříští generace. Opět si ke mně se svým neodolatelným úsměvem vydoloval cestu, hajzl jeden. To to sakra plácám na nesmysly, rozčiloval se Nick v duchu. Všemožné myšlenky mu právě hýřily hlavou a opět zkameněl. Dan k němu líně došel a zastavil se až těsně u něho. Byl mu sotva ramena, takže byl donucen zaklonit hlavu, aby mu viděl do očí.
„Musím ti oznámit jednu novinu,“ zašeptal Dan, když se sklonil k Nikymu uchu.
„He?“ Niky byl vůbec rád, že vydal nějaký zvuk.
„Já se k vám stěhuju,“ Dan přemístil svoje rty od Nikyho ucha těsně k jeho obličeji.
„Co že se,-“ větu ovšem nedokončil, jelikož Danielovy rty překonaly vzdálenost, mezi Nikolasovými. Cítil teplo jeho rtů a byl překvapený. Co se to děje? Proč ho jednoduše neodstrčím?  Mozek říkal odstrčit, ale srdce velelo jinak. Místo toho, aby ho odstrčil, mu to začal oplácet.  Začal si užívat toho již zmíněného tepla a měkkosti Danielových rtů. Kdoví, jak by tam dlouho stáli a ukojovali touhu po sobě, když v tom…
„Jsem doma!“ zarachotily v hlavních dveřích klíče a uslyšeli známý hlas. Niky se lekl a trochu sebou trhl. Proboha, co když nás táta uvidí?! Niky se snažil odtrhnout od Daniela, ovšem nešlo mu to. Ten ho pořád držel. Až po chvíli se začal odtahovat a ještě mu stačil olíznout rty, než se ve dveřích od kuchyně zjevil Max- Nikolasův otec.
„Co se děje, že neodpovídáte? Niky, děje se něco? Jsi nějaký bledý,“ zamračil se Nikův otec.
„Ehm, ne, é, nic,“ Niky si prstem přejížděl rty. Byl naprosto šokován. Ignoroval otcův zamračený pohled a Danův pobavený pohled. To… to bylo něco neskutečnýho. Rychle se otočil a zdrhl do pokoje. Celou cestu běžel a zastavil až v pokoji, kde se udýchaně svalil na postel.
„Já jsem se líbal s Danielem,“ zašeptal Nikolas a neustále se dotýkal svých rtů.