První část

Kdysi dávno se člověk zamiloval do andělské ženy. Byla to dechberoucí kráska, jenže bůh její lásce nepřál. Zbavil ji křídel a odvrhl ji od sebe. Ale milující manžel jí byl milejší, než všechno božstvo světa a ona mu brzy porodila syna. Žel, při porodu sama zemřela. Než naposledy vydechla, požádala muže, aby jí slíbil, že se malý Cedrik nedozví, kdo je…

Její muž, král tamní země Lerendie, s tím souhlasil. Nemohl přeci odmítnout poslední přání svého milovaného anděla…

A tak Cedrik rostl v nevědomosti a brzo dosáhl šestnáctého roku svého věku, čili byl plnoletý.

Ovšem, Bůh se v nebi mračil pokaždé, když mu zrak na toho zmetka padl. Věděl sice, že kluk neví, co je zač, ale také věděl, že kdyby se to domákl, mohlo by to znamenat problém…

A tak se rozhodl požádat o pomoc někoho, kdo je považován za největšího nepřítele nebes… Samotného Lucifera. Neboť co se škádlívá, to se rádo mívá a Lucifer s Bohem byli vlastně blízcí přátelé. Byť navenek to vypadalo, že spolu vednou válku.

Vypravil tedy do pekel posla, aby doručil jeho vzkaz. Rozhodl se, že kluk nesmí zůstat naživu. A nejlepší zabiják na světě, tedy… pod světem, byla Luciferova pravá ruka – démon Sabriel. A právě tenhle pekelný zabiják dostal úkol mladého Cedrika zabít. Surově a brutálně.

Anděl s černými křídli pozoroval ze skály smuteční průvod, v jehož čele jel na černém oři mladík. Oděný byl do černé a jeho azurové oči zakrývaly prameny neposedných světle hnědých vlasů.

Anděl věděl, kdo to je. Syn jeho nejlepší kamarádky, Valkýrie. Vzpomínal, jak jí pomáhal uprchnout z nebe za její láskou a jak jí byla odejmuta křídla, když se to vládce nebes dozvěděl… Potkal ji horší osud, než jeho. Věděl, že Valkýrie zemřela při porodu toho chlapce a také jako jediný věděl, proč. Předala mu všechny své zbývající schopnosti anděla. Chtěla, aby v sobě to dítě nosilo odkaz toho, čím kdysi byla.

„A to dítě se teď má stát králem, protože jeho fotřík si natáhne bačkory…“ zabručel podrážděne.

Anděl seskočil ze skály a rozevřel křídla. Doplachtil na místo, kam průvod směřoval a jakmile přistál, křídla zmizela. Usadil se pohodlně pod strom a čekal, až průvod dorazí.

Pohřby králů znal. Za dobu, co byl vyhnán z nebes, jich už viděl bezpočet. Byla to vždy jen snůška keců. Všichni přáli pozůstalým upřímnou soustrast a naoko plakali, zatímco přemýšleli, jak by na tom mohli vydělat. Ten pravý pohřeb začínal až poté, co všichni ti šlechtici odešli. Ve chvíli, kdy zůstali jen nejbližší příbuzní zemřelého. V tomto případě pouze chlapec, který průvod vedl.

Anděl, Azrael, zaslechl dusot kopyt. Průvod se blížil. Přešel na druhou stranu stromu a usadil se mezi mohutné kořeny tak, aby ho nebylo vidět. Přeci jenom, Valkýrie říkala „dohlížet z povzdálí“ a on to hodlal dodržet.

„Hlavně nezasahovat,“ vtloukala mu vždycky do hlavy, „nechceš přeci skončit jako já…“

Ale Azrael neměl v plánu se do ničeho míchat. Chtěl se jen dívat. Vidět, co v tom mladíčkovi je.

Pohřeb trval neskutečně dlouho. Až, když se začalo stmívat, začali se lidé rozcházet. Zůstal jen Cedrik, který poklekl na jedno koleno před otcův hrob. Neplakal.

Hm…, že by neměl otce rád…? pomyslel si Azrael. Ale to se pletl. Jakmyle si chlapec myslel, že ho už nikdo nemůže vidět, prostě se zhroutil a dal průchod pláči…

Na obloze se zablesklo a spustil se déšť. Vzápětí se ozvala ohlušující rána hromu. Zněla zlověstně a obloha zčernala ještě víc. Azrael, jako nějáký honící pes, zavětřil a to, co ucítil, se mu vůbec nelíbilo. Nad chlapcem se vznášel pach smrti.

Nad tím krásným chlapcem, nad kterým se Azrael mnohdy mlsně olizoval. Ovšem ctil přání své kamarádky, že chlapce nemá konfrontovat. Bylo to pro něj tedy zakázané ovoce…. Azrael si jenom zlostně odfrkl.

Znovu se zablesklo a nad plačícím chlapcem se zjevila postava oděná do krvavě rudé a černé kůže. Azrael ho okamžitě poznal. Již několikrát ho viděl při práci.

Za chlapcem stál nejlepší zabiják pekelného světa v podzemí – pravá ruka Lucifera, démon Sabriel…

Azrael viděl, jak Sabriel tasí neslyšně meč a napřahuje se ke smrtící ráně. Démon byl pověstný svými tichými, rychlými a hlavně přesnými útoky, které většinou vyřídí oběť hned první ranou.

Ovšem tentokrát démonovi štěstí přát nemělo. Azrael se jako černý stín mihl přes trávník a když už se zdálo, že Sabrielův meč najde cíl v chlapci, postavila se mu do cesty černá čepel Azraelova vlastního meče.

Černé čepele byly ve světě lidí vzácné. Ba, byly vzácné i na božské poměry. Existovaly všeho všudy tři. Jednu měl Lucifer. Druá patřila vládci nebes, ale když byl Azrael vyhnán a označen jako Padlý anděl, povedlo se mu ji ukrást. Od té doby ji střežil jako oko v hlavě.

A co se stalo se třetí černou čepelí? Nikdo to neví. Jisté je jen to, že se před dávnými věky ztratila. Mnoho dobrodruhů jak z řad lidí, tak z řad andělů a démonů ji v průběhu věků hledalo. Nikdo ale nikdy neuspěl a mnozí zaplatili životem. Postupem času se na výpravu za znovuobjevením třetí Černé čepele vydávalo stále méně dobrodruhů. V dnešní době už jsou tyto výpravy ojedinělé a jen Bůh vysílá své beránky, neboť stále nemůže překousnout to, že mu Azrael sebral Černou čepel, co bývala jeho vlastnictvím.

Nemálokrát zkoušel poslat na Azraela své lidi, aby mu ji vzali, jenže všichni se vraceli jako spráskaní psi. Proti síle černého meče neměl nikdo šanci. Bůh nakonec pochopil, že jestli chce Azraela přemoci, musí najít poslední čepel. Ztráta té jeho také znamenala, že byl zranitelný zespodu – z Pekla. Neboť Luciferova Černá čepel byla stále Luciferova.

Azrael švihl Obsidiánem, jak své Černé čepeli říkal, a způsobil Sabrielovi nepříjemnou ránu na boku. Nebyla hluboká, ale démona pálila jako čert. Sabriel na anděla zasyčel, ale trochu se stáhl. Přeci jenom, Černá čepel je Černá čepel.

Azrael udělal ještě pár výpadů, ale viděl, že Sabriel se rozhodl stáhnout. Nechal ho jít. Nebyl z těch, co by svoje soupeře pronásledovali, dokud by se jim nepovedlo je zabít. Místo toho se podíval na mladého krále, který se krčil u náhrobku svého otce.

Až tehdy si uvědomil, že porušil slib své nejlepší kamarádce. Kurník! Zaklel a odplivl si naštvaně do trávy. Když ale viděl, jak se chlapec třese, jen obrátil oči v sloup. Promiň, Valkýrie, ale budu muset porušit slib, který jsem ti dal… Čuchám krysu. Děje se něco, co se mu vůbec nelíbí… Potom přešel k tomu uzlíčku neštěstí, který se promočený krčil v trávě a přehodil přes něj svůj plášť.

Chlapec vůbec nereagoval. Azrael jenom zakroutil hlavou a klekl si před něj. Chytil ho za bradu a otočil ho k sobě. Vpil se mu pohledem do očí a čekal, jestli bude nějáká reakce. Nebyla. Azrael si jenom povzdechl. Pak promluvil: „Víš, kdo to byl?“ Azrael narážel na Sabriela, kterého se mu naštěstí povedlo zahnat. Byť jediné, čemu za to vděčil, byl Obsidián.

Cedrik ale mlčel. Jen se schoulil do ještě menšího klubíčka. Azrael si povzdechl. Zabalil chlapce pořádně do svého pláště a vyzvedl si ho do náruče. Pak roztáhl křídla, odrazil se a vznesl se na oblohu. Zamířil i s mladým králem k hradu. Ovšem, musel to vzít oklikou, protože jinak by ho viděli strážní a na to on nebyl zvědavý…

Když Cedrik zjistil, že je ve vzduchu a že jediné, co ho v něm drží, jsou dvě ruce, zmocnila se ho panika. A tak udělal jedinou věc, která ho v tuhle chvíli napadla – křečovitě se chytil té osoby, co ho držela a zabořil mu hlavu do hrudi.

Azrael si samozřejmě všiml, že ho chlapec svírá. Usmál se. Aspoň už mě vzal na vědomí… Pomyslel si. Trochu zesílil stisk, aby chlapci dokázal, že ho opravdu pouštět nehodlá.

Netrvalo dlouho a Azrael přistál na nejvyšší věži hradu. Byla už docela tma a tahle věž byla v centru hradního komplexu, takže nebyla hlídaná. Takže je nikdo neviděl. Což bylo dobře, protože kdo ví, co by stráže mohli udělat, kdyby uviděli anděla s černými křídli, jak nese v náručí jejich krále…

Azrael se ušklíbl a postavil jeho veličenstvo na zem. Když si ale myslel, že tam jeho veličenstvo vyklopí a zase poletí dál, přepočítal se. Chlapce možná na zem postavil, jenže ten se ho dál držel jako klíště. Vykroutil se mu a už už chtěl roztáhnout svá černá křídla a odletět, ale chlapec ho opět chytil.

„Prosím, zůstaň…“ kníknul a schoval obličej do látky jeho košile. Z nějákého důvodu se s tím mužem cítil v bezpečí.

Anděl se zamračil. Nechtěl tady zůstávat. Ale nadruhou stranu… Po tom klučíkovi jde samotné peklo. A to po nikom nejde bezdůvodně. On sám měl ale tušení, že tenhle rozkaz přišel od jinud. Byť je to peklo, kdo ho vykonává. Nakonec se rozhodl zůstat. Bude tak mít lepší možnost pozorovat, co ten nahoře zase vymyslí…

Položil chlapci ruku na rameno a nasměroval ho ke schodům, které vedly dolů. Když sestoupili dolů, Azrael se zarazil. V hradech se nikdy nevyznal. Naštěstí chlapec převzal iniciativu a dál cestu ukazoval on. Nicméně anděla chytil za ruku, aby si to přeci jen ještě nerozmyslel a neuletěl mu.