Reiraku

,,Ishido,‘‘ třesu s černovlasým klukem, co má jako obvykle položenou hlavu na lavici a spí. Vlastně to není tak obvyklé. Ishida polehává na lavici, místo toho, aby se zaujetím sledoval tabuli a dělal si vzorné zápisy. Obličej má zabořený v modrém svetru a pravidelně oddychuje. Za tím něco bude. Byl bych docela rád, kdyby se konečně vyspal do růžova a zbavil se těch pytlů pod očima, ale nemusel by to dělat v době vyučování, to je přeci jen moje práce.

,,Ishido!‘‘ zopakuji jeho jméno důrazněji a když se učitel nedívá, poklepu mu rychle na rameno. Vypadá to, že se probral. Konečně. Pomalinku se zvedá, sundává si brýle a mne si oči. Teprve potom mu zřejmě dochází, že se nalézá ve škole. Vykulí oči a podívá se na tabuli před sebe. Má kliku, učitel se už pěknou chvilku snaží urovnat štos papírů, co se mu co chvíli rozšklebí do všech stran. Beznadějný případ. Otáčí se na mě a děkovně pokyvuje, gesto mu oplácím. Má na tváři otlačený zips, červená vroubkovaná rýha se mu táhne od brady až ke koutku oka. Musím se smát, když si tu tvář tře a má ji ještě víc červenou. Poslední dobou se děje několik věcí, u kterých mi uniká spojitost. Probudit se ráno s pocitem téměř živého snu s nahým Ishidou není normální. Ne pro mě. Už to trvá pár dní, ráno se probouzím pořád s tím samým obrazem v hlavě. Začíná to být otravné. Říká se, že sny jsou oknem do duše. Nechápu, ale proč bych zrovna já chtěl zraňovat Ishidu svými reiraku. Třeba jsem sadomasochista a ani o tom nevím. Teda, to by byl úlet.

Z těchto divných myšlenek mě vytrhne školní zvonek. Konečně můžu na čerstvý vzduch. Před tím ale ještě musím promluvit s Ishidou. Nechce se mi, bohužel ty dvě úžasné kuchařky mě donutily. Ano, Rukia a Orihime. Až když se na mě Uryuu podivně podívá, uvědomím si, že si stále podepírám hlavu a zkoumavě se na něj dívám.

,,Kurosaki, můžeš toho nechat?‘‘ poprosí mě tím svým typicky chladným tónem, tak jako to dělá vždycky.

,,Čeho přesně?‘‘ zajímám se. Ať si nemyslí, že mi to dá vždycky sežrat, už mě to nebaví. Vidím, jak se v jeho očích mísí překvapení a něco, čemu tak úplně nerozumím, mimika jeho obličeje se ale ani nehne.

,,Toho zírání. Chceš mi něco?‘‘ posune si brýle, tak jako vždycky. Je docela předvídatelný.

,,Něco málo,‘‘ zvednu se. Zvedne hlavu, aby na mě lépe viděl. Prohlédne si můj obličej, jako by ho viděl poprvé, zavře sešity, poskládá je do komínku na kraj lavice a zvedne se také. Docela se divím, že nic nenamítá.

,,Můžeme si promluvit venku?‘‘

,,Na střeše?‘‘ stojí ke mně zády, ale i tak poznám, že znejistěl. Určitě ví, co mu chci. Alespoň to budeme mít, oba snaží. Dostávám se do dost mizerné nálady, je zatraceně těžké se optat na něco tak osobního. Jenže moje sny mi nedají spát a to je ještě horší. Jde volným krokem přede mnou, ruku klade opatrně na zábradlí u schodů, které vedou na střechu školní budovy. Vzpomenu si na jeho zranění. Ishida měl vždycky veliký cit v prstech, možná proto ho baví většina jeho školních kroužků. Pod dalším návalem vlastních myšlenek si ani nevšimnu, že Ishida otevřel dveře a zastavil se. Sakra, co to dělá, teď jsem do něj narazil! Ale, zdá se mi to nebo…

,,Ishido, ty jsi sakra zhubnul.‘‘

,,Ichigo.‘‘ osloví mě něžně. Co to mělo být? Nějaký chvilkový zkrat? Začínám se děsit, možná to nebyl tak dobrý nápad sem chodit. Držím ho za pas a zkouším jeho váhu.

,,Kurosaki, cos mi chtěl?‘‘ už je to zase Ishida, svérázně odmítavý. Takže přeci jen to byl jen zásek.

,,Jak se ti večer spí?‘‘ vyzvídám. Bez odpovědi. Stojí zády ke mně, kouká někam do nebe, asi mě ignoruje.

,,Ishido, jak večer spíš? Asi blbě, co?‘‘ opakuju otázku. Přistoupím za něj v naději, že se otočí.

,,Uryuu, na něco jsem se tě ptal!‘‘ zvýším hlas, jinak to asi nepůjde. Ishida se ale najednou otočí a jeho ruce mě obejmou kolem krku. Jeho hrudník je namáčknutý na mém, cítím, jak mu tluče srdce, šíleně rychle. Tak to na tom budeme asi stejně, jsem tak nějak… v šoku.

,,C-co tě to napadá, tak najdou? Chceš mě zabít?‘‘ koktám. Výborně, zmateněji to znít nemohlo, gratulace Kurosaki. Dobře, klid, zatím o nic nejde. Ah, cítím Ishidův šampón na vlasy. Voní po mátě, jako zubní pasta, a trochu po bříze. Zavřu oči, to všechno dohromady, teplo Ishidova těla, vůně jeho vlasů, lehký vánek, je strašně příjemné. Pak mi ale začne ta chvilka, co mě Ishida objímá připadat docela dlouhá. To tu chce takhle stát celou přestávku? Trochu se od něj odtáhnu, abych se mu mohl podívat do obličeje, ale hlavu má sklopenou, nejspíše kouká do země. Navíc mu přes brýle do očí stejně nevidím. Najednou cítím dotek jeho studené ruky na týle. Jeho dlaň si mě přitáhne blíž, on zvedne hlavu a on mě k mému překvapení políbí. Tak jemně a tak dlouze. Nevím, co dělat a tak čekám, až jeden z nás spojení rtů přeruší. V tom se mi ale vybaví sny, které se poslední dobou stále opakují a ve kterých figuruje Ishida.

,,Promiň,‘‘ omluvím se a odstrčím ho od sebe. Vůbec není překvapený, spíše vypadal, že to čekal. Snažím se uklidnit svůj zrychlený dech, a když se mi to konečně podaří, všimnu si, že se kolem Ishidovy ruky spokojeně line červený reiraku. Vyvalím oči a hledám zbytky dechu.

,,I-Ishido.‘‘ blekotám a ukazuji na jeho levou paži. Podívá se, jako by se nic nedělo, což mě znepokojí ještě víc.

,,Tohle?‘‘ zvedne ruku a nechá reiraku, aby se mu klidně obmotal kolem prstů a svůj stisk ještě trochu utáhnul. Nevěřím tomu, co vidím. Určitě mám otevřenou pusu a dívám se jako blázen, ale můj mozek vůbec nepobírá, co se to děje. Takže ty sny byly skutečné? Uvědomím si, že se na mě Ishida stále dívá, nejspíše čeká odpověď.  Ale na co mu mám odpovědět? Nevím, kolik toho Ishida vlastně ví…

,,Navštěvují mě skoro každou noc.‘‘ pronese prostě. Docela mě udivuje, jak je klidný. Nebo spíš jak vypadá klidný. Dívá se na červenou stužku, jeho pohled říká cosi jako ,,dnes večer přijdete zase‘‘, nebo něco takového, co já vím, takovéhle věci mi nikdy moc nešly.

,,Kurosaki.‘‘ osloví mě, když si všimne, že jsem duchem úplně mimo. Slyším, jak mě oslovil, ale nechce se mi na volání mého jména vůbec reagovat. Dál se dívám na červený pruh a přemýšlím. Takže to byla pravda… Moji reiraku vyhledali Ishidu pokaždé, když se mi o něm zdálo, což bylo poslední dobou sakra často.

,,Kurosaki.‘‘ ozve se znovu. Musím něco říct, vysvětlit mu to… Ale jak mu to asi tak vysvětlím, když sám nevím skoro nic a do teď jsem si myslel, že to všechny byly jen sny, moje zvrhlé perverzní představy?

,,Kurosaki.‘‘

,,Kurosaki, Kurosaki, ticho sakra!‘‘ křiknu a rozrušením si prohrábnu vlasy. Konečně se odhodlám se mu podívat do očí. Mají pořád ten samý chladný výraz. Nadechuju se, že mu to vysvětlím, náhle ale slyším, jak mi za zády zvoní, přesněji zvoní do hodiny. Zatvářím se dost kysele, Ishida si povzdechne a zklamaně se podívá na modrou oblohu, natáhne k ní ruku a reiraku zmizí.

Přes další dvě hodiny kolem sebe chodíme, jako by se nic nestalo, Ishida má stále ten odmítavý postoj a já se musím tvářit taky opravdu nadšeně, protože se mě každou chvíli Rukia nebo Orihime ptají, jestli se něco nestalo. Plánuju, že se zdejchnu z poslední hodiny, stejně máme tělocvik. Konečně zvoní na poslední hodinu, všimnu si, že Ishida míří ke skříňkám a ne do šatny, takže také plánuje nejít na tělák. To se mi šikne, jakoby nic si stoupnu ke své skříňce, přezuji si boty, a když vidím, že Ishida jen zbytečně štrachá v krámech v naději, že snad už půjdu, prudce mu zavřu dvířka botníku před nosem.

,,Dneska jdeme domů společně.‘‘ pronesu tónem, ve kterém je slyšet, že nechci zápornou odpověď. Ishida s sebou cukne, chvilku přemýšlí a pak si popostrčí brýle. Jak typické. Zapne si boty a vyjde z budovy ven. Courám se za ním, prohlížím si ho od hlavy k patě…  Když jsem si jistý, že jsme v dostatečné vzdálenosti od školy v místech, kde nemůžeme potkat nikoho známého, vezmu ho za jeho pravou ruku, lehce, abych mu neublížil, a dělám, že nic. Uryuu neprotestuje, odvrátí hlavu a posune si zase brýle, je jasný, že je v rozpacích. Má studené ruce i přes to, že je léto, teplo a dusno. Pro sebe se usměju, kdyžto celé zhodnotím, Uryuu je docela roztomilý, nedivím se, že ho v každém snu reiraku znásilnili. Spíš mi vrtá hlavou, proč se Ishida nebrání? Až teď mi to docvaklo, zarazím se. Musíme vypadat jako páreček nesmělých milenců, protože cítím, jak mě pálí tváře a od sluníčka to určitě není.

,,Ishido.‘‘ odhodlám se ho po chvíli oslovit.

,,A-ano?‘‘ Vypadá to, že ho můj hlas vytrhnul z přemýšlení. Vypadá popleteně, to mě docela překvapuje, ale zároveň mám chuť udělat nějakou bláznovinu. Nakloním se k němu, rukou opřený o jeho rameno, mu šeptám.

,,Půjdeme k tobě.‘‘ Teď je Ishida úplně v háji. Zírá před sebe, obličej má zalitý červeným ruměncem a hledá slova. Konečně to vzdává a přikyvuje. Jelikož nevím, kde bydlí, vede mě. Celou cestu až k němu před dům, mi pevně tiskne ruku. Nepouštím ho ani tehdy, když štrachá klíče v kabele a odemyká. Vtáhne mě do bytu a hlučně zavře dveře, možná taky trochu kvůli průvanu, protože nechal nedbale otevřené okno. Dívám se na něj, stojí ke mně zády, hledí na dveře. Zatahám ho za ruku, kterou tisknu, nutím ho, aby se otočil. Otáčí se, svůj rozpačitý pohled zarývá do podlahy. Prsty mu svižně přejedu konturu čelisti, chytím ho za bradu a zvednu mu hlavu. Dojde mi, že mi tam předtím překážely brýle, sundávám mu je a lehce ho líbám na tvář. Zavře oči a vydechne, je opravdu k sežrání. Pomaličku třu své rty o ty jeho a čekám na nějakou reakci. Chytne mě za paže a přitáhne si mě k sobě blíž. Beru to jako pokyn pro další konání, co nejpomaleji a všemožnými způsoby jeho rty laskám a líbám. Sem tam mu z nich unikne blažený povzdech, který mi samozřejmě není lhostejný, cítím to sám na sobě, jak mi jsou těsné kalhoty. Nikdy jsem si nemyslel, že by mě takhle mohl vzrušit právě Ishida. Sakra. Nechám jeho rty a přesunu se na krk. Zakloní hlavu, zatím co já cítím, jak mu tepe tepna na krku. Tiskne se ke mně ještě víc, přirážím ho na dveře, naše rozkroky se o sebe otřou, cítím, jak je vzrušený. Sténá, prosí mě, abychom šli do obýváku na futon…

Určitě si dokážete představit, jak to bylo dál, takže Vám to nemusím vyprávět. Dělali jsme to celé odpoledne, úplně jsem Ishidu utahal. Nikdy jsem ho neviděl tak divokého, docela mě to děsilo, když jsem pak nad tím přemýšlel. Ale bylo úžasné cítit, jak je jeho tělo horké, cítit ho, pohybovat se v něm… Ehm, Ishida zmeškal všechny svoje klubové aktivity, ale i tak mi pak pozdě večer ještě pomohl s nějakou látkou do školy, protože jsem na některé věci úplný mamlas. Nebo spíše na všechny předměty. Skoro všechny.