Rest in peace!

   Dee Laytner – vysoký černovlasý mladík, policajt 27. okresku New Yorské policie. Je těžké popsat jaký je. Je totiž strašně zvláštní. Randyho první myšlenky byly, že je vtipný, dost přímý a taky… velice atraktivní. Pravda. Dee se také dokázal naštvat, to už bylo co říct, ale také dokázal rychle vychladnout…

   Zato Randy MacLean byl jeho přesný opak. Hnědovlasý klučina, Deeho parťák, často mu říkal, že je nechápavý a chladný. Ano, Randy neboli také Ryo, byl opravdu jako ledovec, co se citů týče, ale i přesto měl Dee oči jen pro něj…

   „Ale no tak, chlape. Vzchop se,“ šťouchal Dee do svého mladšího parťáka.

   „Čéče, ty bys u té policie vůbec neměl bejt. Jsi vyřízenej z takovýho případu!“ zašklebil se Dee a znovu skousnul párátko, co měl v puse.

   „Nejsem na to zvyklý. Moc často se mi nestává, že když jdu do akce, někdo skončí s kulkou v hlavě,“ zvedl Ryo hlavu z desky stolu.

   „Fajn, napsal jsem tam do té zprávy, co Berkeley chtěl. Co si o tom myslíš?“ otočil se hnědovlásek na svého parťáka, dalo by se říct, že i milence, co se spokojeně válel na gauči. Ten si rozepnul první tři knoflíčky u košile a dal si ruce za hlavu.

   „Je divnej, nemám ho rád,“ sykl a natáhl se po hrnku s kávou, který stál kousek od něj na stole.

   „D-Dee na to jsem se neptal.“

   „Děláš dobrý kafe, Ryo,“ změnil náhle téma rozhovoru Dee. Nechtěl se o Berkeleyem bavit, podle něj to byl zmetek, co se jen snaží dostat Randyho. Ryo se nepatrně začervenal. Věděl, že má Dee oči jen pro něj, už nějakou chvilku, ale poklony slýchával málo kdy. Dee za sebe nechával spíše mluvit své činy – proto si Ryo docela zvykl na jeho sladké a nekontrolovatelné polibky. Po čase se naučil je i oplácet a po čase z toho už bylo něco víc, než jen parťácký vztah. Dee si všiml, že je Ryo myšlenkami jinde, v tomhle byl dost průhledný, všechno mu vyčetl na obličeji.

   „Ryo, nad čím přemejšlíš?“ přerušil jeho dumání Dee. Ryo zakroutil hlavou, že se nic neděje.

   „Jsi špatný lhář,“ zasmál se Dee, zvedl se a přešel na druhou stranu stolu, kde seděl Ryo.

   „Dee?“ zamrkal hnědovlásek, když mu jeho parťák sundal brýle a lehce ho políbil. Protestovat bylo stejně marné, Ryo to věděl a ani se vlastně protestovat nechystal. Spíše polibek ještě prohloubil – přitáhl si Deeho blíž k sobě a pevně ho objal.

   „Ryo,“ odtáhl se po chvilce Dee, „z toho případu si nic nedělej, vždyť ten chlap byl pošuk! Nebyla to tvoje vina,“ přesvědčoval ho Dee.

   „Já vím,“ řekl zasmušile Ryo. Pokusil se zpříma podívat do Deeho úžasných očí. Vždycky tak přišel na jiné myšlenky… A taky pocity.

   „Dee,“ zašeptal Ryo jeho jméno, když cítil, jak se jejich prsty proplétají.

   „S-slib mi, že až budu chtít příště udělat něco takového, tak mi v tom zabráníš, ano?“

   „Pr, pr, pr,“ přerušil ho Dee. „Nebyla, opakuju, NEBYLA, to tvoje vina, jasný?“ zopakoval mu už poněkolikáté a důrazněji. Ryo cítil, jak mu Deeho slova projela tělem jako nůž.

   „Ryo…“ vydechl Dee, nestačil však dokončit větu, protože…

   „Ty idiote!“ ozvalo se ode dveří.

   „Bikky!“ zvolali současně oba muži.

   „Ty spratku! Obejvíš se vždycky v tu nejmíň vhodnou chvíli!“ zaječel Dee.

   „Já ani jinak chodit neumím!“ zašklebil se šibalsky Bikky a skočil Deemu kolem krku.

   „Ty malej pankáči!“

   „Cos to řek? Blbčé, blbče!“

   „Vy dva, prosím, uklidněte se,“ pokusil se je uklidnit Ryo. Bylo pozdě. Jak se ti dva kousnuli, tak bylo těžké je od sebe dostat.

   Ráno se Ryo vzbudil po strašné noci, zdály se mu sny, které se mu už dlouho nezdály. Tentokrát byl rád, že má pár dní volna, aby se dal trošku dohromady. V kuchyni na něj čekala snídaně. Ryo netušil, že Dee umí vařit, asi spolu trávili málo času, ale jediné co Dee vždycky chtěl, bylo kafe… A taky Ryo.

   „Ale… Deeho sako,“ stanul jeho pohled na věšáku u dveří.

   „Nejen sako, ale i jeho služební devítka,“ zjistil, když sako sundal z věšáku.

   „Randy, co tu děláš? Nemáš mít volno?“

   „Ah, Janet. Hledám Deeho,“ usmál se hnědovlasý policajt na ještě usměvavější policajtku.

   „Ah~, Ryo!“ ozvalo se za ním, načež ucítil na svých bocích něčí ruce.

   „D-Diano!“ vykoktal ze sebe se smíchem zaskočený Ryo, ta ženská byla ďáblice.

   „Copak bys potřeboval, zlato?“ optala se agentka FBI, projela si rukou své dlouhé kaštanové vlasy a šibalsky na něj mrkla.

   „Hledám Deeho, nechal u mě sako, bohužel i se služební zbraní.“

   „Ah, pravda, ráno přišel pozdě, chtěl hned záložní devítku. Šéf docela zuřil, tak ho poslal hned na další místo činu. Chystám se tam taky, můžu mu to sako předat?“

   „Děkuji, je tak mimochodem, Diano,“ zastavil ji v odchodu Ryo. Byl nesmírně zvědavý, jak dopadne služba téhle ďáblice a Deeho. Nevycházeli spolu špatně, ale Diana řídila jako… Jako ženská – pomalu a opatrně – a to Deeho nesmírně štvalo.

   „… na čem děláte?“ zajímal se. Měl o Deeho docela starost, nikdy nevěděl, co Dee udělá, byl jako neřízená střela.

   „Nó,“ začala nejistě Diana, „povím ti to, ale nesmíš to nikomu říct.“

   „Zapoměl jsem, že jsem teď mimo službu,“ podepřel si Ryo bradu.

   „Nejsi mimo službu, jen máš dovolenou. Jenže nevím, jestli ti můžu sdělit nějaké informace.“

   „Jistě že můžete, paní Diano,“ vmísila se do hovoru Janet, která je jedním uchem pořád poslouchala.

   „Ryo je přeci pořád policajt a Deeho partner. Nevidím v tom háček,“ usmála se.

   „To je pravda,“ mávla rukou Diana, „ale už budu muset jít. Vím, že nejsi ve službě, ale nechceš jet se mnou na místo činu? Jen jako nezúčastněný pozorovatel?“ nabídla mu. Ryo stejně neměl nic v plánu a tak souhlasil, že by na chvilku mohl. I když si připadal, že má v krku knedlík, jen pomyslel na minulý případ, odhodlal se jet. Chtěl sám se přesvědčit, že je na čase zvykat si na krev a brutální vraždy – ostatně to byla jeho práce.

   „Zdravím, drahouškové, tak co tu máme?“ ohlásila se vesele Diana hned po příjezdu na místo činu. Byla to tmavá ulička, jakých je po New Yorku na stovky. Všude se válely odpadky a zem byla potřísněná krví. Ryo se zastavil za Dianou a chvilku váhal, zda se podívat. Nakonec mu zvědavost nedala, a když se chtěl otočit, ucítil na svém rameni něčí ruku.

   „Ryo?“ Poznával ten hlas, byl to Dee.

   „D-Dee!“ zvolal Ryo překvapeně, jako by tu Deeho vůbec nečekal.

   „Ryo, co tu děláš?“ zamračil se Dee. Vypadalo to, že se zlobí, přeci jen to byl jeho nápad, aby si Ryo vzal pár dnů volna.

   „J-já, přinesl jsem ti sako i s tou tvojí služební devítkou. Měl by sis líp hlídat svoje věci, člověče.“ Dee koukal jako vyoraná myš.

   „Já tě miluju, kámo!“ Rozzářily se mu oči a vrh se mu kolem krku.

   „Dee!“ napomenul ho Ryo. Všude kolem byla spousta vyšetřovatelů a všichni se na ně podivně podívali.

   „Klid, kámo. Jen ať koukaj,“ zazubil se černovlasý policajt a pokusil se Randyho ještě jednou obejmout. Skolila ho však přesně mířená rána do žeber, která přišla od Diany.

   „Dee!“ zamračila se.

   „Ryo!“ usmála se.

   „Pojďte se na něco podívat,“ hodila hlavou za sebe.

   „Jasně jd- Ryo, cítíš se na to?“ zajímal se Dee a zkoumavě se na Randyho podíval.

   „Jistě, jinak bych tu nebyl.“

   „Fajn, pojďme.“

   „Dee, buď opatrný,“ starala se Diana.

   „Vy dva mě jistěte ode dveří.“ Rozdal Dee pokyny. To vědomí, že jde Dee dovnitř jen s devítkou a dva policisté, kteří ho jistí ode dveří, znepokojovalo i Randyho. Čas akce, Dee rozrazil dveře a opatrně vešel do místnosti. S namířenou zbraní prohledal každý kout a skulinku, ale nikoho nenašel.

   „Je to čistý, i když se zdálo, že tu někdo je,“ prohlásil s vážnou tváří Dee. Jenže něco bylo špatně. Dveře se náhle zabouchly a tmavovlasý policajt tam zůstal sám.

   „Dee! Dee! Udělejte něco!“ rozkřikl se Ryo na houf vykulených policajtů kolem. Než mu stačil někdo odpovědět, odzvaly se dva výstřely.

   „DEE!“ Ryo nechtěl jen tak stát a koukat se, jak zaklíněné dveře nejdou otevřít. Sebral nejbližšímu kolegovi zbraň, rozstřílel dveře u samých pantů, a když dveře konečně povolily, vrhl se dovnitř – zcela neuváženě s horkou hlavou. Připomnělo mu to případ s bombovým atentátníkem, Deeho tenkrát postřelil do nohy*. Rozhlédl se po místnosti, uviděl dvě těla. Rozum mu říkal, aby se podíval na toho útočníka, srdce mu říkalo, aby se postaral o Deeho. Byl policajt, city teď musely jít stranou.

   „Pachatel je mrtvý, střela ho zasáhla do krční tepny, během chvilky musel vykrvácet,“ zavolal ke dveřím. Rychle se pak otočil na druhého muže, který ležel za ním v krabicích. Na sucho polknul, srdce měl až v krku. Sklonil se k parťákovi a rukou přejel po vypálené díře na košili. Nikde žádná krev. Otřásl se, to přeci nemohlo být možné! Nevybíravě škubnul za rozepínání košile, utrhl pár knoflíčků a s úžasem zjistil, že Dee má na sobě neprůstřelnou vestu.

   „Ryo, tváříš se strašně.“ Ryo ještě chvíli lapal po dechu a snažil se uspořádat si myšlenky. Jedna jeho část mu chtěla vynadat, seřvat ho jako malého kluka, že tam šel sám, ta druhá část ho chtěla obejmou, držet a nepustit.

   „Asi začnu věřit na zázraky,“ vydechl Ryo. Stále měl v obličeji strašně zmatený výraz.

   „Je to jen moderní technologie, Ryo. Na tom není nic zázračnýho.“

   „Ty pitomče, vždyť víš, jak to myslím. To nemůžeš alespoň v téhle situaci mluvit vážně?!“ promnul si Ryo oči a pomohl Deemu na nohy.

   „Fua, páni… Já mluvím vždycky vážně. A nebreč, jsem zdravej ne?“

   „Zatím,“ zašeptal Ryo.

   „Cos povídal?“

   „Ale nic, mluvím si pro sebe,“ zakroutil Ryo hlavou. Dee se posadil do otevřených dveří auta, rozepínal si vestu a sledoval, jak kolem propukla panika.

   „Takovej povyk…“ povzdechl si.

   „A čí je to vina?“ otázal se ironicky Ryo a díval se na modřinu, která se Deemu pomalu nalévala modrou barvou pod ramenem.

   „Měl jsi štěstí, kousek vedle a trefilo tě to do paže.“

   „Ryo…“ řekl utěšujícím hlasem Dee, když ho Ryo pevně objal.

   „Dee, strašně jsem se bál. Připomnělo mi to…“

   „… ten případ s bombou*?“ doplnil ho Dee.

   „Ale Ryo,“ usmál se lehce Dee, zvedl Randymu hlavu a otřel mu slzy. Plně koncentrovaný ho políbil, bylo mu jedno, jestli se někdo dívá. Randymu to tak jedno nebylo, ale pak si řekl, že je to stejně takové veřejné tajmeství, každý ví, že má pro něj Dee slabost. K jejich štěstí je nikdo neviděl, všichni byli shromážděni u dveří té místnosti.

   „Co by jsi řekl, třeba na… Večeři?“ zašeptal mu do ucha.

   „A pak třeba…“ Pokračoval.

   „Třeba?“ nechápal Ryo. Když ho Dee lehce kousnul do ušního lalůčku.

   „Áh, Dee, stejně si to uděláš podle svého.“

   „Taky tě mám rád,“ usmál se Dee a oba se dali do smíchu.

*Tenhle případ byl v manze, takže kdo jí nečetl, tak asi nebude vědět, co se přesně stalo (Dee zůstal s bombou v prázdné škole, byl pachatelem postřelen a když ho Ryo našel, tak, ehm, ho políbil :D)