Rozhodnuti 28

Dva nyní nejdůležitější muži okolo mě odešli pryč a já se rozhodla vzít práci, kterou mi Tsunade nabídla. Sbalila jsem se a vyrazila na cestu. Izumo s Kotetsem mi popřáli šťastnou službu a já jim vesele zamávala. Podle instrukcí jsem dorazila ke strážní věži několik kilometrů od vesnice. Pátá mi vysvětlila, že jde jenom o bezpečnostní opatření kvůli neustálému riziku příchodu Akatsuki, ale doufala, že se neukáží nějakou dobu. Zvláště teď, když jsou jim s Kakashiho týmem v patách. Měla jsem tu zůstat dva dny a jednou za tři hodiny obejít menší okruh lesem. Věž stála na mýtině nedaleko hlavní cesty, obklopená lesem. Vypadal dost podobně jako lesní posed u nás akorát tady nějak nepočítají s žebříkem. Nejspíš zde hlídkují jenom shinobi a ANBU, takže při jejich doskoku ani není nutný. Zabydlela jsem se a jala se obejít první cestu. Les byl odpoledním slunci krásný, plný zpívajících ptáků a ševelení větru. Užívala jsem si míru okolo sebe a všechna rozhodnutí jsem nechávala na později. Když se stíny prodloužily do večerního šera, vrátila jsem se zpátky. Ptáci se uchýlili ke spánku a prostředí okolo mne ztichlo. Jsem strašpytel a sama se v noci bojím, rozhodla jsem se tedy prozkoumávat okolí podle Nejiho přístupu. Sedla jsem si uprostřed věže se zkříženýma nohama a nechala volně smysly toulat po lese. Zdálo se všechno v pořádku. Našla jsem spoustu zajíců, veverek i potvůrky, které jsem v životě neviděla. Postupem času se moje pole působnosti rozšiřovalo dál a dál až jsem nakonec dosáhla hranic své hlídky. Těšil mne můj pokrok, ale začalo to být vyčerpávající. Povolila jsem v soustředění a rozhodla jsem se si dát pauzu. Otevřela jsem oči a zatajila jsem dech před oblohou plnou hvězd přímo přede mnou. Byly nádherné a ozařovaly celý svět pod sebou. Ten svět, který jsem měla za chvíli opustit. V tu chvíli uprostřed té krásy prolétla hvězda neznámo kam.
„Padá hvězda, něco si přej,“ řekla Ta druhá.
„Přeju si….přeju si tu zůstat,“ zašeptala jsem.
„Splněno,“ odpověděla Ta druhá a obě jsme se usmály. Zůstanu tady s Kakashim dokud nás smrt nerozdělí, ať si každý říká, co chce.
Je rozhodnuto.
Spadl ze mě něco jako kámen a ulehla jsem k odpočinku.
Když jsem se ráno probudila, začala jsem se nudit. Nikde se nic nedělo a já nevěděla, co dělat.
„Nuda, to je pruda,“ kopala se do zadku Ta druhá.
„Tak půjdem trénovat ve zbytku času. Teď to budeme myslím potřebovat,“ zvedla jsem se a u nedalekého stromu jsem si udělala terč, kam jsem se snažila strefovat kunaii. Po třech hodinách jsem vždy obešla trasu a vrátila se zpátky k trénování.
Takto probíhal celý den až do večera. Nastala noc a já se vrátila zpátky na věž. Zítra ráno se mám vrátit zpátky a já si začala malovat slibnou budoucnost jako budoucí žena rodu Hatake.
„Tak to je trošku předčasný, ne?!“ ušklíbla se Ta druhá. „To už se chceš takhle usadit? Vždyť ani nevíš, jestli to s tebou myslí vážně a už přemýšlíš o vdavkách!“
„No coooo! Jsem se nechala trošku unést, no!“ bylo mi před ní trošku trapně.
„Teď se ale soustřeď, nastal čas na obhlídku!“ snažila jsem se to zamluvit a odpoutala smysly. Ani jsem se moc nezaměřovala na nic konkrétního, protože nočních živočichů tu bylo plno a jenom rozptylovaly. Už jsem si chtěla dát pauzu, když v tom ve mně hrklo. Kdybych měla nad hlavou majáček, rozblikal by se jasně červenou barvou.
„Někdo tu je!“ hlesla Ta druhá. Srdce se mi zrychlilo.
„Jak daleko?“
„Asi pět set metrů nalevo od nás,“ sykla.
Musel jsem jít dolů to prověřit. Úkol zněl nepřítele pokud možno zajmout a přivést na výslech do vesnice. Pokud to budou Akatsuki, utéct a hlásit co nejdřív.
„Pochybuju, že se ti podaří utéct, když to budou Aka,“ nervózně se ozvala Ta druhá.
„To já taky!“ klepala jsem se, ale tasila jsem svou zbraň a seskočila dolů. Začala jsem se plížit k místu, odkud jsem cítila cizí přítomnost. Se smysly napjatými jak tětiva jsem se blížila a snažila se nějak vymyslet strategii, co budu dělat.
„Bacha!“ najednou zaječela Ta druhá a já se tak tak vyhnula  letícímu noži, která se zabodl do stromu vedle mého obličeje.
„Šlo to z boku, musí jich tu být víc!“ ostražitě těkala očima Ta druhá.
To mám teda radost! Ale může to být někdo, kdo jen prochází a bojí se nepřátel.
„Kdo je to?!“ snažila jsem se, aby se mi neklepal hlas. Ticho.
„Ptám se, kdo tu je?!“ začala jsem propadat panice.
„Někdo, kdo by se rád pobavil!“ zaznělo asi dva metry přede mnou. Trhla jsem sebou.
Než jsem stačila cokoliv udělat, ze země a ze stromu nade mnou se vynořily dlouhé šlahouny podobné liánám a obmotaly mi ruce i nohy. Nemohla jsem se hnout. Smýkala jsem sebou, ale rostliny nepovolily.
„Jsme v pasti!“ už úplně panikařila Ta druhá.
Přede mnou se objevil temný obrys něčí postavy.
„A koukám, že jsme tentokrát chytli pěkného ptáčka!“ ozvalo se i za mnou. Nemohla jsem se otočit, ale podle hlasu to byly oba muži.
„Co po mě chcete?“ snažila jsem se dostat z nich víc.
„Už jsem ti to říkal, jen se pobavit,“ řekl muž přede mnou a v měsíčním světle mu žlutě zasvítily poloshnilé zuby. Vystoupil ze stínu a tím odkryl i svůj odporný škleb.
Mohlo mu být tak třicet, měl zjizvenou tvář a zbytek těla mu zakrýval černý plášť. Ten druhý předstoupil vedle svého parťáka. Byl o pár let mladší, ale o to víc ho doháněl svým tvrdým výrazem.
„Pořád nechápu!“ už jsem vrčela.
„No víš. Trochu jsi nám vlezla do rány. Jsi ve špatnou chvíli na špatném místě. A tvoje dvojitá smůla je, že jsi kunoichi! Nenávidím všechny vám podobné. Jste jen hloupé nástroje namyšlených vůdců, kteří tak nadevše milují mír a přitom nechávají vraždit na potkání právě vámi. Netolerují nic jiného než svou pravdu a přitom já tak miluji násilí, krev a pláč! Jsme ale pro tuto vášeň zapovězeni. Z toho důvodu každý, kdo by se nám chtěl stavět, musí zemřít!“ nechutně se zachechtal.
Zatímco mluvil, snažila jsem se dostat z mého vězení, ale všechny pokusy skončily neúspěchem.  
„Z toho se nedostaneš, ubožačko!“ ušklíbnul se mladší. „Ale když už jsme u tvých pout, dlouho jsem neměl tak blízko ženu,“ zaplálo mu v očích, přišel ke mně a jeho ruka spočinula na mé tváři odkud putovala po krku níž a níž.
Cukala jsem sebou jak jsem mohla, ale nemohla jsem jeho ruku setřást.
„Dělej něco!“ ječela Ta druhá hrůzou.
On mě chce ….znásilnit?! Mrtvolně se mi to slovo válelo v hlavě a chladný pocit vystřídal neuvěřitelný hněv planoucí v rudých a černých barvách. Probudilo mě to ze strnutí. 
Zavřela jsem oči a znovu je otevřela.
„Za to tě zabiju!“ řekla jsem skoro cizím hlasem. Vypustila jsem svou sílu naplno. Oči mi zmodraly a s nimi i celé mé tělo.
Jedním hlasitým křupnutím jsem servala ze sebe pouta. Odtáhl ruku pryč a nevěděl, co má dělat.
Jediné, co jsem cítila já, byla nikdy nepoznaná chuť zabíjet.
Sklonila jsem se pomalu pro svou katanu a před očima jsem měla jenom dva objekty, které už tu nesmí nikdy být. Zaútočila jsem.
Moc si toho nepamatuji. Vím jen, že když jsem znovu přišla k sobě, seděla jsem mezi stromy, hlasitě jsem oddychovala a po celém těle jsem měla cizí krev. Kolem mne byly zpřerážené stromy, hluboké jámy v zemi a asi dva metry ode mě dvě mrtvá torza.
Hleděla jsem na své zkrvavené ruce a nemohla nic pochopit. Zvedla jsem se a přešla k tělům. Až pak se naplno projevila moje zděšení. Ty dva byli bez končetin a bez hlav, které byly nabodnuté na nedaleké větvi. Měli takový překvapený výraz plný hrůzy.
„To jsem….udělala….já?!“ dostávala jsem ze sebe pomalu.
„Jo! A jsem ráda, že jsi zpátky. V životě jsem s tebou nic takového nezažila. Obklopil mě obrovský černý mrak a nedovolil mi se pohybovat a propouštěl z venku jenom strašný křik a zvuk lámaných kostí.  Kde jsi vzala tolik nenávisti?!“ vystrašeně drmolila Ta druhá.
„Nevím…“ byla jsem jako ve snu.
Odvrátila jsem se od těch dvou, vyšla jsem na cestu a vydala se zpět do Konohy. Katanu jsem táhla za sebou a zkoušela se vzpamatovat. Věci zůstaly ve věži, ale na ně jsem si ani nevzpomněla.
„To není pravda! Jak jsem mohla…vždyť jsem byla vždycky proti…já jsem….JÁ JSEM…!“  
V tom proti mně vyběhli strážní od hlavní brány.
„Merenwen! Co se stalo?“ přiběhl první Kotetsu.
Stále jsem koukala do země.
„No tak! Mer! Co se děje?!“ třásl mnou Izumo.
Zvedla jsem hlavu.
„Já jsem…“ mumlala jsem.
„Co jsi? Čí je to krev? Tvoje?“ naléhal Kotetsu.
„Já jsem….ZABILA!“ vyšlo ze mě jako prásknutí bičem.
Pak se mi udělalo strašně zle a já omdlela.