Rozmar

„Héj! Sameru!“
Smích dvou chlapců byl slyšet po celém patře.
„Kde se sakra schováváš!“ klučina se špinavě blond dlouhými vlasy staženými tenkou stuhou do ohonu pobíhal od pokoje k pokoji. Křenil se přitom od ucha k uchu. Hrozně rád blbnul se svým bratrancem, Samerem.
„Výsosti!“ doběhla ho osobní služebná. „Nemůžete tady běhat po paláci, něco se vám stane! Vždyť jste nemocný!“ starala se. Chytla chlapce za rameno, aby ho zadržela. „Pojďte zpátky do pokoje, vaše královna matka se bude zlobit jestli to zjistí.“
„Nejsem žádný malý dítě!“ zavrčel a vyškubl se jí. „Není mi špatně, jsem v poho–“ Za rohem zahlédl zmizet hnědovlasého vyššího kluka. „Sameru!“ rozeběhl se za ním. Chůva se pustila za princem, ale nestačila mu.
Se škodolibým smíchem utíkal služebné a rychle zabočil do chodby kde viděl zmiznout Samera. Ohlédl se, jak ho bude služebná stíhat, když v tom ho najednou někdo popadl kolem pasu, jednou rukou mu zacpal pusu a zatáhl ho do jednoho z mnoha pokojů na tomto patře.
„Mmm!?!“ zazmítal sebou, než mu došlo, že je to jeho bratránek. Uklidnil se, a ten mu konečně pustil ústa. „Sameru!“ protáhl princ trucovitě slabiky jeho jména, načež se začal smát. Hnědovlásek se pobaveně usmál. „Zmlkni Kiro. Uslyší nás.“ sykl tlumeně a položil mu ukazováček na rty. Princ se jen usmál a přikývl. „Brácho, vsaď se, že nás nenajde!“ Sameru se na tuto princovu poznámku jen pokřiveně usmál. Kira se spokojeně zakřenil.
Obdivoval svého o dva roky staršího bratrance. Byl tak úžasný! A už vypadal tak dospěle. Nedávno měl patnácté narozeniny – a konečně ho taky pustili na lov do lesů! Chtěl být jako on..

Sameru se pobaveně ušklíbl. Bavilo ho dívat se do těch fascinovaných tyrkysových očí, jak k němu obdivně vzhlíží jako ke svému vzoru. Žádný stín bolesti, jen samé jiskřičky štěstí a smíchu. Taky bylo proč. Přítomnému korunnímu princi přibyl do rodiny malý bráška. Ale to bylo momentálně vedlejší.
„Chceš říct jedno tajemství..?“ zašeptal Sameru s širokým pokřiveným úsměvem. Sklonil se víc k té nevinné tváři před sebou, ale jen tak, aby stále mohl pozorovat jeho výraz. Princ dychtivě přikývl a visel na Samerovi očima. Mlčky čekal, co že se to dozví, a v očích mu svítila zvědavost.

„Víš jak jsem ti říkal o svém kamarádovi Kuroim, ne..?“ nadhodil Sameru téma, čeho se to mělo týkat. Kira přikývl. Vzpomněl si, jak se mu Sameru svěřil o tom, jaké hlouposti vyvádí se svým o tři roky starším kamarádem. Kira osobně ho nikdy neměl rád. Připadalo mu, že od té doby, co se Sameru baví s Kuroim, pomalu se změnil. Ale zatím se ještě nezměnila skutečnost, že od jisté doby se v Kirovi v takovéhle vzdálenosti od hnědovláska vždycky cosi hnulo. Sameru se vědoucně usmál, jako by mu četl myšlenky a slyšel každý úder srdce, a sklonil se k princi ještě víc. Jeho rty se téměř dotýkaly blonďáčkova ucha. „Než jsem sem přijel, ukázal mi něco velice zajímavého..,“ zašeptal a jeho dech ovanul princi šíji. Princem projel mrazík a v tu chvilku se usilovně modlil aby Sameru neslyšel, ani necítil jak se mu zrychlil dech a tep. Úplně vnímal jak mu začínají hořet tváře. Polkl a téměř se nepřemluvil k tomu aby od něj ustoupil. „A.. a co?“ dostal ze sebe. Hnědovlásek pokrčil rameny.
„Víš, to se těžko popisuje,  musel bych ti ukázat.“ prohlásil bezelstně. Opět se přiblížil k princi, a upravil mu jeden pramen vlasů uprchlý ze svázání stuhou, přičemž mu přitom jemně přejel prsty po krku, až tam princi naskočila husí kůže.
O krok postoupil vpřed. Princ dozadu. Opět ušel krok k němu. Kluk se špinavě blond vlasy zase ustoupil. Ušli takhle ještě pár kroků, když už najednou neměl Kira kam uhnout a spadl do sedu na postel, která tady byla stejně jako v každém jiném pokoji. Hnědovlásek přiklekl jedním kolenem na kraj postele.
Začal se nad ním sklánět. Kira couvl trochu víc do středu lůžka. Toho hnědovlásek využil a obkročmo ho zaklekl. „Sameru?“ hlesl a překvapeně zamrkal Kira a v tu chvíli se mu jeho bratranec přisál na rty.

„Co to děláš..?..!“

Místností se rozlehlo tiché vzdychnutí. Princi se točila hlava.
„N-ne… nech toho.. Sameru..,“ zamumlal a snažil se jakkoli odstrčit hnědovláska pryč.
„Děje se něco..?“ skoro zavrněl Sameru tichým vemlouvavým hlasem a pohlédl na Kiru. V obličeji byl celý rudý, dýchal krátce a rychle a oči měl přivřené. Sameru mu sáhl na čelo a tvář. „..Zase máš zvýšenou teplotu, hm?“ zamumlal. Princ se zmohl jen na přikývnutí. „To bude dobrý..,“ konejšil ho a znovu ho zasypal mnohdy i trochu hrubějšími polibky.
Kira sebou trhl a znovu se pokusil odtáhnout bratránka co nejdál od sebe. Potřeboval dostat ty horké rty ze svého krku a jeho dlaň a dlouhé prsty od rozkroku.

Kdyby se někdo na chodbě postavil ke dveřím a zaposlouchal by se, zaslechl by tlumené vzlyknutí a vzdych zároveň.
„Sameru… D-dost..“ zajíkl se princ a pokoušel se vyškubnout ruce z bratrancova pevného sevření. Po tvářích mu tekly slzy, už krvácející spodní ret skousnutý mezi zuby. Hnědovlásek se k němu sklonil a slízl špičkou jazyka těch pár kapek krve.
„Ššš..,“ konejšil ho s pokřiveným úsměvem, jako by ho to všechno jen těšilo. „To bude dobrý Kiro, už jen chvilku..,“ odfoukl mu z tváře pár pramenů vlasů.. a tím projevy něžnosti skončily.
Za pár vteřin se  Kirovi zkřivila tvář bolestí a nahlas zavzlykal. „N-ne.. Přestaň..,“ dostal ze sebe přerušovaně. „Ještě není konec..,“ namítl polohlasem hnědovlásek.
Po chvíli bolest polevila a Samerovi unikl sten. Kira se jen třásl po celém těle a polykal slzy.

Ale Sameru věděl co dělá. Pokojem se zakrátko roznesly steny obou chlapců.
A pak bylo najednou po všem.

Bratránek si lehl na postel vedle prince a s přivřenýma očima se vydýchával. Princ se stočil do klubíčka a z vytřeštěných očí mu tekly slzy. Teprve mu došlo, co se vlastně stalo. S nadějí na útěchu se podíval na hnědovláska, jako by snad doufal, že ho utěší, obejme, nebo nějak projevil náklonnost, kterou kvůli tomuhle považoval blonďáček za samozřejmou.
Ale Sameru si ho nevšímal. Když se uklidnil, vytáhl se do sedu, vstal a našel nějaký malý ručník do kterého se utřel. Jeho pohyby vypadaly tak trochu mechanicky, jako by prováděl nějakou rutinu.
„Sameru?“
„Co je?“ zahuhlal, zatímco se upravoval.
„Ty.. máš mě rád?“ vyhrkl ze sebe princ a upřel na bratránka téměř štěněčí pohled. Hnědovlásek se zarazil a podíval se na něj. Neměl daleko k nevěřícnému výrazu.
„Cože?“ nakrčil obočí. Prince to znejistělo a schoulil se ještě víc.
„Jestli.. jestli mě máš rád, když jsi.. tohle..,“ zrudnul, když to opakoval.
Zasmál se. A Kiru jako by s každým následujícím slovem polil kýblem ledové vody.
„Jsi ještě dítě, to nemůžeš pochopit. Ale já té tvé nevinné tvářičce prostě odolat nemohl.“ přešel k němu aby ho chytl za bradu a donutil ho tak aby se na něj podíval. Usmíval se. Ale ten úsměv se Kirovi nelíbil. „Tohle je jen hra. A tvoje nevinnost je jako moje první trofej. Chápeš?“ pokřiveně se usmál. „O nic jiného nejde.“ Princ pevně zavřel oči, doufajíc že to nemyslel vážně, že si vymýšlel a teď ho obejme a řekne že si dělal legraci a že ho má rád.
Ale to se nestalo. Z očí mu stekly nové slzy a otřásl se vzlykem.
„Nebreč.. je to zbytečný..,“ poznamenal Sameru docela jemně a pustil ho. Do půl minuty byl pryč.

„.Sa-meru..,“ Kira se s pevně zavřenýma očima schoulil do co nejmenšího klubíčka. Nezajímalo ho, že není přikrytý, že mu začíná být zima, a že má nejspíš znovu horečku. Jen se třásl a brečel.
Vždycky měl Samera rád. Možná víc než to. Ale teď ho zranil víc než kdokoli jiný.
A v té chvíli pomalu, ale jistě, začal svého bratrance nenávidět.

„Není silnější nenávisti, než ta, jež je zrozená ze zhrzené lásky.“