S tebou je mi mnohem lépe

,,Je mi na umření,“ stěžoval si pro sebe Kaoru. Navíc se k tomu celému přidala ještě rýma, která mu jeho stonání nijak nezpříjemňovala, měl nos jako rezavý vodovodní kohoutek. Vedle postele měl postavený nejen lavor, pokud by se mu udělalo špatně, ale také se tam válela hromada posmrkaných kapesníčků se vzorem růžových kytiček. Už to bylo pár dní, co ho navštívil doktor, který mu oznámil něco v tom smyslu, že si má na pár dní odpočinout, nic nedělat a zobat prášky, přesněji nějaká mírná antidepresiva, aby neměl nervy v kýblu. Sice se to o něco zlepšilo, ale úplně úžasné to nebylo. Nepřidával tomu ani fakt, že musel ležet v posteli, kde po většinu času nebylo co dělat. Stahování her a přepínání programů po čase nudilo tak, že se chtělo Kaoru prospat třeba celý den. Ovšem, kdyby mu to jeho sny povolily.

,,Mladý pane, neseme Vám oběd,“ ozvalo se ode dveří po zaklepání. Kaoru ležel zachumlaný pod dekou a raději se ani neotáčel. Obě služky mu totiž připomínaly bratra – všude chodí spolu a jsou jedna jako druhá.

,,Díky,“ zamručel zpod deky. Neměl v úmyslu jíst, ale pokud ho přijde zkontrolovat matka a uvidí, že nic nesnědl nebo že mu kručí v břiše, bude zase vzteky bez sebe. Pokaždé, když si urvala chvíli volna a na okamžik se u něj zastavila, mluvila o tom, že už jen pár dní a bude to v pořádku. Nechápal to, jak si může být tak jistá? Byla pravda, že od té doby, co byl izolovaný u sebe v pokoji, zapomněl sledovat, jestli Hikaru občas zavolá. Teď, když mu bylo o něco lépe, měl chuť s ním mluvit. Měl chuť mu říct tolik věcí. Možná by sebral ještě poslední zbytky síly, aby se alespoň po telefonním drátě mohl tvářit, že se nic neděje.

Zajímalo by mě… Jestli mu matka řekla, co se děje?

Většinu času vlastně trávil tím, že přemýšlel nad vším možným i nemožným. Tu a tam se vracel ke svým snům, snažil se v nich najít něco jiného, nového, něco nad čím by se dalo ještě víc zamyslet a diskutovat o tom, i když jen sám se sebou. Neměl tu potřebu své sny vykládat doktorovi, ještě by ho poslal ke psychologovi nebo k psychiatrovi, vždyť to bylo jedno, stejně by ho poslali pak do blázince. Strašilo ho jen pomyšlení na nějaký ústav pro duševně choré, byť se slabomyslným sám cítil a nemohl s tím nic dělat.

,,Pane?“ z fantazírování ho vytrhla jedna ze služek.

,,Co se děje?“ zajímal se.

,,Vaše matka dnes nepřijde, takže jsem Vás přišla zkontrolovat na její příkaz.“ Vešla do pokoje. Byla sama, to byl nezvyk. Kaoru byl tedy donucen z té dietní stravy něco sníst, i když jeho žaludek měl stále nějaké námitky.

,,Vaše léky, mladý pane,“ natáhla k němu ruce s táckem s prášky a sklenicí vody. Kaoru při pohledu na ně nervózně polknul. Moc se mu do toho nechtělo, ale jestliže jsou mu tyhle léky podávány na doporučení Ootoriho společnosti, není nad čím váhat. Vzal je, hodil do pusy, zapil a měl to za sebou.

,,Teď byste se měl prospat, mladý pane,“ podávala mu služka dál pokyny.

Tobě se to řekne.

,,Rozumím, pokusím se,“ zalhal Kaoru a plesknul s sebou zas do postele.

,,Přijdu Vás vzbudit tak za dvě hodiny. Máte povoleno projít se po zahradě.“

,,Ah, rozumím,“ kývnul souhlasně Kaoru a opět se zavrtal pod deku. I přes jeho původní nevoli mu začala padat víčka a on pomalu usínal. Tedy, do té doby, než cvakly dveře, které ho spolehlivě probraly. Chvíli děkoval služebné, že neumí zavírat potichu, ale jakmile si zapnul televizi, zase se mu chtělo spát.

* O *H *S *H *C *

,,Zkusíte hádat tajenku, pane Hitachiine?“ optala se paní za soutěžním pultem, na kterém blikala podivná světýlka všech barev.

,,Netroufnu si,“ odvětil jí po chvilce Kaoru.

,,Opravdu to ani nezkusíte? Dal jste vše vabank. Víte co by to pak znamenalo?“ přemlouvala ho. Jakmile se na ní pořádně podíval, zjistil, že to není moderátorka, ale jejich služka.

,,Co ty tu děláš?“ zamračil se na ní Kaoru. Za ní se vynořilo její dvojče a obě se tvářily přesně tak, jako vždycky – otráveně, když měly pro bratry něco udělat.

,,Alespoň Vy se mi nepleťte do snů!“ křiknul jejich směrem.

,,Mladý pane,“ ozvala se jedna.

,,…opravdu chcete prohrát?“ doplnila jí druhá.

,,O čem to ksakru mluvíte?“ bouchnul pěstmi o stolek před ním. On se těch podivných snů snad nezbaví. Zdály se mu některé třeba dvakrát třikrát za noc, ale tenhle byl nový. Nevěděl, co má odpovědět. Ve starých snech už mě odpovědi vyzkoušené, všechny možnosti vyčerpané, ale tady musel dát opravdu vše všanc.

,,Přeci…“ odmlčely se, ,,o Vašem bratrovi!“ zvolaly současně. Kaoru s sebou škubnul. Chtěl na ně zakřičet pár hodně neslušných slov, ale náhle obraz před ním zmizel, jako když se vypne televize. Černo-šedé šumění pohltilo obě šklebící se služebné.

,,Můry jedny!“ popotáhnul Kaoru.

,,Chci pryč! Pusť mě pryč!“ zakřičel nahoru nad sebe do tmavého prostoru.

,,Pššš,“ konejšil ho něčí hlas. Kdosi ho objal ze zadu. Ty ruce… Poznával je, byly stejné jako jeho, byly totiž jeho dvojčete.

,,To bude dobrý,“ pokračoval v chlácholení hlas, nápadně podobný tomu bratrovo. Tělo Kaoru se poddalo teplu, které ho obklopilo. V té samé chvíli se probudil ze snu, v polospánku zamžoural před sebe. Připadal si jako v pohádce, když zjistil, že tvář před ním je Hikaru a tak se nebránil a zase usnul. Nezdálo se mu nic, jen občas měl pocit, jako s ním někdo hýbal, balil ho do deky nebo mu třel rukou záda, ve snaze ho zahřát. Začal se pomalu probouzet a s myšlenkou, že ho nic dobrého nečeká, se chtěl ještě chvíli jen tak válet. Zarazil se však v tom momentě, když vedle sebe někoho nahmatal. Nervózně otevřel jedno oko. Nemohl uvěřit tomu, že osoba před ním, je Hikaru. Ležel otočený k němu a usmíval se takovým lehkým láskyplným úsměvem. Rychle si promnul oči a štípl se do tváře, aby se ujistil, že nespí. Nadechl se, ale slova náhle zaskočily slzy, takže místo otázky zakňoural jako štěňátko, kterému někdo právě šlápnul na ocásek. Zabořil hlavu do jeho mikiny a začal brečet. Zjistil, že ne nadarmo se říká, že pláčem se ti uleví. Konečně, po půl hodině, se potoky slz ztratily a on nechal svého bratra promluvit.

,,Kaoru, promiň,“ sevřel ho silněji v náručí.

,,Ty za to nemůžeš,“ zašeptal.

,,Kdyby tě naši netlačili, neudělal bys to,“ popotáhnul.

,,Stejně jsem ti to měl říct dřív,“ omlouval se dál starší bratr.

Zůstaneš tu se mnou?

,,Zůstaneš tady?“ odvážil se po chvíli Kaoru. Tajně doufal, z hloubi duše si přál, aby se jeho bratr vrátil domů, aby s ním zase spal v jedné posteli, jedl u jednoho stolu, aby dělali zase všechno spolu – třebaže to bylo pro okolí nadmíru divné.

,,Nejspíš.“ Tohle nebyla odpověď, kterou by Kaoru čekal a asi se tak patřičně zatvářil, protože Hikaru se hned pod tím pohledem začal ošívat.

,,To víš, že zůstanu,“ pohladil ho po vlasech. Kaoru si oddychnul.

,,Taky jsem měl nějaké problémy,“ brblal.

,,Cože?“ podivil se Kaoru. Takže v tom nebyl sám. Znovu mu spadl kámen ze srdce. On byl ten vyrovnaný, protože měl vedle sebe bratra, který mu dokonale připomínal, že mezi sebou mají nějaké nepatrné rozdíly. Byl vyrovnaný, protože ho bratr doplňoval, nahrazoval jeho výbuchy vzteku nebo náhlé špatné nálady. Od toho jsou tedy dvojčata?

You didn’t know that’s why twins are born, right?

,,Hikaru~“ začal Kaoru zase natahovat. Lehnul si břichem na Hikaru nataženého na zádech a přetáhnul přes ně deku. Nos mu zabořil pod bradu a nasál vůni jeho oblečení. Bylo mu tak krásně, už dlouho nezažil takový ten pocit, když se něčeho nemůžete nabažit. Nějakou dobu se ještě vrtěl, pak pevně stisknul jeho ruku a za poslouchání tlukotu jeho srdce oba usnuli. Probudil se do noci. Jen on sám. Zděšeně zapátral po posteli, ale nikoho vedle sebe nenašel. Zprudka se posadil a rozhlédl se po místnosti. Nic moc neviděl, jeho oči nebyly ještě zvyklé na tmu. I tak slezl z postele a rukou se snažil našmátrat vypínač lampičky. Jakmile se rozsvítila, prohlédl znovu celý pokoj.

,,Hikaru?“ zavolal nesměle.

,,Kaoru,“ ozvalo se zpoza křesla otočeného k oknu.

,,Zhasni lampičku a pojď si sednout ke mně,“ pokynul mu. Kaoru se zamyslel. Chtěl mu říct, že nepůjde, ale nakonec světlo zhasnul a nejistě došel ke křeslu, načež ho jeho bratr stáhnul k sobě na klín. Navléknul na něj svou mikinu a pak ukázal prstem někam na okno.

,,Vidíš ty hvězdy?“ Kaoru neodpovídal. Díval se na opěrku křesla, v tmavých tónech luštil její zdobení. Hikaru vlastně odpověď ani nečekal, byla to spíše řečnická otázka.

,,Když jsem řekl, že tu zůstanu,“ vzal jej za bradu a otočil si ho obličejem, aby na něj viděl.

,,Myslel jsem to smrtelně vážně,“ dodal nakonec.

,,Já vím,“ hlesl bráška a uhnul pohledem.

,,Tak nepřemýšlej nad kravinami,“ řekl docela nazlobeně Hikaru a bratra k jeho úžasu políbil. Málem vyletěli oba z kůže, když se kolem dveří prohnalo služebnictvo v jakémsi podivném záchvatu.

* O *H *S *H *C *

,,Dobré ráno,“ popřál jeden z bratrů tomu druhému.

,,Dobré,“ popřál ten druhý tomu prvnímu. Rozespalí leželi na boku proti sobě a usmívali se. Byli jako přes kopírák, jen Hikaru měl ofinu načesanou na levou stranu a Kaoru na pravou. Drželi se za ruku a nad něčím přemýšleli.

,,Dobré ráno, mladý pane,“ ozvalo se dvouhlasně. Dvojčata se rozmrzele podívala na dvě služky, co se nad nimi netrpělivě nakláněly. Měly stejně příjemný pohled, jako oni. A tak to mělo být, protože tak to bylo vždycky. Dvojčata se nasnídala, umyla a pak se na chvíli rozloučila. Hikaru musel vyřídit nějaké papírování a Kaoru si šel na chvíli lehnout. Jeho zdravotní stav se od té doby, co se Hikaru vrátil, jen zlepšoval. Občas se sice stalo, že ho popadla nějaká žaludeční nevolnost, ale nebyla tak strašná, jako ty předchozí. Natáhnul se sem tam na postel a jen tak koukal z okna a přemítal, co by kdyby. Pokaždé přišel jeho starší bráška a starostlivě se vyptával.

,,Kaoru, je ti dobře?“

,,Je mi fajn, Hikaru.“

,,Opravdu?“

,,Opravdu,“ usmál se, sednul si a zády se opřel o ta jeho. Hlavu si položili na ramena a vymýšleli, co příště zase provedou za blbinu a komu.

,,Musím do jídelny,“ informoval po chvíli Kaoru.

,,Odnesu tě.“

,,To přece,“ zasmál se nahlas Kaoru.

,,Tak pojď, vlez mi na záda,“ odvětil šibalským hlasem Hikaru. Kaoru se tou myšlenkou bavil.

Tak… Proč ne? Po dlouhé době bude sranda.

,,Fajn!“ skočil mu na záda a rozběhli se po domě. Služtičky se div nezbláznily. Konečně, když je přestalo mladé pány pronásledovat a i je hra na honěnou omrzela, vyběhli ven na zahradu. Zastavili se pod jedním růžovým keřem, který jim oběma připomínal Tamakiho, který jako první narušil hranice jejich světa. Kaoru slezl Hikaru ze zad a dlouze ho objal.

,,Hikaru,“ šeptl mu vedle ucha.

,,Chtěl bych s tebou porušit jedno tabu,“ šeptal dál.

,,Přemýšlel jsem nad tím samým,“ pousmál se a políbil bratra za ucho.

,,Jsme dvojčata jak vyšitá,“ zařehtali se současně.