Saigo no tatakai

Poslední dlouho očekávaná bitva, na kterou se všichni důkladně připravovali, se blížila ke svému konci. Tam, kde kdysi stávaly stromy, a rostla zelená tráva, byla teď válečná zóna. Všechno, co se kouzlům a magii jedné nebo druhé strany připletlo do cesty, bylo nemilosrdně spáleno buď ohněm, nebo mrazem. Dokonalé sehrané tempo Zweiltů ale na Opasty hlavní třídy někdy nestačilo. Dokázali překvapit, ale jen chvilkami. Nikdo si ale nestěžoval, nikdo nechtěl pomoc od Božího světla, od Yukiho, který stál za zády Lukovi, jenž se potýkal s vlastním bratrem. Věděl, že ten den jednou přijde, že bude znovu čelit tomu, kdo nese stejnou krev. Takashiro s knihou Solomonu vzdoroval svému dávnému příteli, v nějž věřil, že zvládne spoutat sám sebe a v němž se mýlil. Je smutné čelit starým přátelům, ale to je úděl věčného života, postesknul si trpce. O kousek dál se Kuroto opět setkal s Cadensou. Jeho nenávist a vztek sdílel celým srdcem i jeho nový partner Senshirou, který za tu dobu neuvěřitelně pokročil ve svých schopnostech, přesně tak, jak slíbil. Tsukumo a Touko se znovu setkali tváří v tvář Elegy prahnoucí po jediném Opastovi. Nehodlala mít tentokrát žádné slitování a oni to věděli. Stříbrné oči Opastů se jí zaleskly pokaždé, když se mladým ochranářům něco nepovedlo. Proto za ní z druhé strany stáli Hotsuma a Shuusei, kteří její nadšení bez slitování krotili dalšími nečekanými výpady. Avšak ani čtyři Zweiltové neměli proti její moci šanci. I teď byla výhoda na straně temnoty a brzy se jim hodlala nemile připomenout. Elegy vyčkala na chvíli, kdy Zweiltové zaútočili podle smluveného znamení a pak zmizela. Dvě dvojice ochránců Božího světla se náhle dívaly jeden druhému do očí, když jejich terč zmizel kdesi pryč, aby se zase objevil za hnědovlasým klukem.

,,Shuusei,‘‘ vydechnul Hotsuma a klesnul na kolena. Shuusei ležel s krvavou ránou na boku uprostřed té vřavy, Elegyno kouzlo ho neminulo ani o píď a trefilo ho přesně tam, kam bylo namířeno. Bílá košile se špinila krví a hlínou, Hotsumovy třesoucí se ruce ji pomalu zvedaly nahoru, aby se mohl podívat, jak veliké zranění utržil. Touko a Tsukumo mezi tím dali vše do toho, aby udrželi Elegy vzadu. Ta se smíchem sledovala jejich zoufalé afektované snažení.

,,Yuki!‘‘ křičel Hotsuma za sebe, doufaje, že Shuuseiovo zranění půjde ještě vyléčit. Yuki chtěl přeběhnout mezi bojujícími, ale Luka ho nenechal. Posunkem mu naznačil, že pomoc už je marná. Vše jako by se náhle zastavilo, boj ustál. Hotsuma si všimnul ztrápených obličejů kolem sebe, došlo mu, že teď už mu nikdo nepomůže. Shuusei to věděl, ale usmíval se. Jednu ruku měl položenou na té Hotsumově, která držela jeho poranění, a druhou mu pevně svíral v dlani.

,,Hotsumo,‘‘ oslovil ho něžně, poslední zbytky života mu utíkaly z těla a on to cítil. Cítil, jak na něj šahá chlad a smrt pomalu hledá jeho svíčku, aby ji mohla sfouknout. Žil už dost dlouho na to, aby byl smířený se smrtí. Hotsumovi vyhrkly slzy do očí, Shuusei se smířlivě usmíval, chtělo se mu také brečet, ale neměl už dost sil. Náhle stisk jeho ruky začal povolovat.

,,Shuusei,nechoď nikam,‘‘ prosil Hotsuma, bylo pozdě. Byl konec, teď už držel v objetí jen bezvládné tělo. Krev mu stále kanula na kalhoty a barvila je do hněda.

,,Nezůstanu tu sám,‘‘ zauvažoval Hotsuma na hlas. Všichni věděli, co se teď stane.

,,Ne! Hotsumo!‘‘ chtěla za ním doběhnout Touko a přemluvit ho, aby to nedělal, ale Tsukumo ji pevně sevřel a i přes její protesty jí nepustil. Hotsumova ruka se naposledy dotknula Shuuseiovy spící táře. Stále se usmíval, jako by ho těšila smrt, jež ho potkala.

Chtěl jsi, abych Tě vzal sebou, a teď jsi odešel první.

Tady jeho úkol končil. Věděl, že by měl chránit Yukiho, ale jestliže neměl spolubojovníka a milujícího partnera, stejně by ho nikdy pořádně neochránil a sám by dřív nebo později padnul. Věděl, že ho pomstí, jeho i Shuuseie, a tak už mu zbývalo jediné. Naposledy se otočil na přihlížející hlouček členů klanu, aby jim naznačil, že mají ustoupit. Touko stále pokřikovala, ať to nedělá, zaskočily jí však slzy, které už nedokázala udržet a zhroutila se Tsukumovi do náručí. Nechtěla to vidět, nikdy by nevěřila, že něco takového zažije, právě teď a tady.

,,Děkuju Vám všem.‘‘ Poslední slova rozloučení a vděčnosti. V tu chvíli se toho více ani říct nedalo. Vzduch se náhle začal tetelit horkem, navlhlá hlína se vysoušela a praskala. Plameny pomalu pohlcovaly okolí kolem Shuuseie a Hotsumy. Za chvíli nebylo z venku vidět nic, rudý oheň se točil kolem dokola, tancoval divoký tanec, který nebral konce. Hotsuma uprostřed toho všeho seděl se Shuuseiem na klíně a čekal na jejich společný osud. Látka oblečení začala pomalu chytat, kroutila se do černa, až se nakonec úplně rozpadla. Jejich těla se začala pomalu měnit na pár jiskřiček, až úplně zmizeli. A i s nimi zmizel oheň, jehož živel Hotsuma ovládal. Vítr rozfoukal zbytek prachu po okolí, třpytil se kolem, až zmizel v odrazu blesků. Teď byli spolu navždy. Byli motivací pro ty, jež stále žili a pro někoho bojovali. Nebyli však jediní, kteří byli odhodlaní té noci položit život…