Sbohem, můj příteli.

Seděl jsem vedle nemocničního lůžka, sledoval jsem jeho krásné modré oči, jak pátrají po mém ztrápeném obličeji. Chtělo se mi toho plno říct, ale jakmile jsem pohledem zavadil o obvázanou ránu na jeho hlavě, všechna slova se vypařila ve vzduchu jako dým. Marně je chytat, vymýšlel jsem nová, zatím co on se kochal pohledem na mou skloněnou hlavu, ve které se rojily myšlenky a slova, která jsem potřeboval dát do kupy. Nebylo to jednoduché, když si mě neustále prohlížel a skoro pobaveně se usmíval.

,,Nedívej se tak.“ Nevydržel jsem to. Teprve teď se doopravdy zasmál. Měl krásný úsměv, donutil mě usmát se taky. Natáhnul ruku a pohladil mně po tváři. Přišlo mi to jako klišé, takové to, které jsem vídal v zamilovaných filmech. Nevadilo mi to, viděl jsem, že je spokojený a to mi stačilo. Od malička jsme si ho dobírali za to, jaký byl a je hypochondr. Bolelo ho to, co nemělo a ani nemohlo. Poté, co ho nešťastnou náhodou trefila střepina, když jsme opravovali jednu z mašin, do hlavy a trupu, utěšoval mě, že je to jen jeho další malá bolístka. Držel jsem ho tehdy v náručí a se slzami v očích mu obvazoval rány. Když už byly provizorně ošetřené a čekali jsme, až se k nám někdo dostane, právě tehdy jsem mu smáčel rameno slanou vodou. Cítil jsem se zahanbený tím, že ten, který by měl sténat bolestí, ležel nehnutý a snažil se klidně dýchat.

,,Davide?“ vytrhnul mě z přemýšlení jeho medový hlas. Jeho ruka se z mé tváře sesunula na hřbet mé ruky a jemně jí stiskla. V jeho pomněnkových kukadlech byla znát únava.

,,Nechce se ti spát?“ optal jsem se starostlivě. Zakroutil hlavou a pevněji stisknul mou dlaň.

Často jsme si lehávali vedle sebe, jak se to na bojišti dělávalo, nikdo nikdy nespal sám, už z opatrnosti. Pokaždé jsem si ochranářsky Lea vtáhnul skoro do náručí a on nijak neprotestoval ani tehdy, když si nás začali chlapi dobírat. Nenuceně si položil hlavu na mou hruď a po chvíli usnul a jejich narážky vůbec nevnímal. Po čase si na to všichni zvykli a začali to brát jako fakt. Jako jistotu, že druhý den vyjde slunce a všude bude stále zuřit válka, my popadneme zbraně a půjdeme zpátky do té žumpy. A už pro tuhle jistotu bylo důležité ochránit to, co nám dávalo sílu dál bojovat, ráno vstát, nabít a znovu a znovu sebou plácnout do zbahněného zákopu plného železa, snoubeného ještě s kovovějším zápachem krve a hniloby. Pro mě to nebyla ta každodenní šlichta v ešusu, ale pocit, že ten, za nějž bojuju, nejsem já sám, který bojuji za svou vlast.

Proseděl jsem u něj další hodinu. Venku se začalo smrákat, sluníčko se bavilo do rudých tonů a s jeho barvou zápasila i kupa mraků, která se náhodou nachomýtla do jeho blízkosti. Po chvíli boj prohrály, modrá se stíny šedě se začaly v oranžových vrstvách ztrácet, až je zářivý kotouč zcela pohltil. Sledoval jsem vlaštovky, jak létaly nízko, ke každé z nich jsem přiřadil jednu svou myšlenku. Vířily mi v hlavě úplně stejně a jako si ti ptáci sháněli potravu, já jsem hledal řešení. Bohužel řešení na nesmyslné otázky které už dávno znaly odpověď na jejich otazníky, takže jsem si ji lámal marně.

Leo dřímal, lehce pochrupkával, přesně tak, jak to bylo potřeba na frontě. Návštěvní hodiny dávno minuly, ale já, jakožto gentleman a kavalír, který byl vždy na sestry milý a pozorný, přestože jsem měl oči jen pro jednoho, tak já jsem měl úlevy na těch nejtěžších daních, kdy musel člověk opustit prostory nemocnice o dvě hodiny dříve. Odraz v okně házel prasátka na všechny strany, vesele běhala po stěnách. Spokojeně se přelívala z jednoho rohu do druhého, přebíhala přes zelené potahy na čistých lůžkách. Pozvolna jsem se vymanil ze sevření jeho dlaně a z desek na kraji postele jsem sebral Leův spis. Řádky křižovaly lékařské termíny, ze kterých jsem sotva něco vyčetl. Jakmile jsem se otočil zpět, můj pohled se střetnul s jeho. Vypadal lépe než před těmi pár hodinami, kdy se zdálo, že život mu pomalu utíká z těla.

Infekce se mu šířila plíživým krokem po těle, ale pokaždé se jí podařilo zastavit. Právě předevčírem dorazila nová antibiotika, byla mu hned podána a od té doby se to začalo zlepšovat. Mohl jsem tehdy doktorovi ruku ukroutit, když jsem mu děkoval za záchranu jeho života. Ten tehdy jen poznamenal cosi, že každý je nahraditelný, ale on že je jen doktor, takže jsem shledal dobrým, se tomuto bílému plášti vyhýbat. Posadil jsem se zpátky k Leovi na kraj postele a právě tehdy, když jsem se chystal říct těch pár slov, přišla sestřička.

,,Ještě chvilku,“ zažadonil jsem. Zkoumavě se podívala na levé zápěstí, pokrčila rameny a odešla. Znovu jsem se nad Lea naklonil a nakonec jsem se rozhodnul a místo pár zmatených vět jsem ho obdaroval polibkem, smutně něžným a žalostně krátkým. Úsměv měl od ucha k uchu, naposledy jsme se na sebe podívali tak, jako bychom se měli další den vidět, s pohledem úlevy, že zítra se zase shledáme. A já věděl, že to tak nebude, že do našeho dalšího shledání uplyne tolik času. Ještě jsem se na moment zastavil na chodbě a sledoval jsem, jak se dveře od jeho pokoje zavírají. Potřeboval jsem rychle na vzduch, desinfekce se vlezla všude, načichlo mi oblečení a nasáknul mi tím pachem i ruksak se všemi věcmi. Všechno za tak krátkou dobu. Zelenobílé stěny se začaly přibližovat jedna k druhé. A když jsem vyšel z toho velikého špitálového vstupu, nabral jsem plné plíce čerstvého podzimního vánku. Listy posetou ulicí jsem šouravě prošel až na konec chodníku. Naposledy jsem zatoužil se otočit a zamávat do prázdného okna jeho nemocničního pokoje. Ale on tam, s rukou propíchanou od kapaček, stál a mával mi na sbohem…