Sbohem

Prší. Zase prší. Malé kapky dopadají na všechny předměty v okolí a tříští se o ně. Déšť tvoří úžasnou romantickou atmosféru. Ve filmech má většinou v dešti všechno šťastný konec, což bohužel není můj případ.

„Proč?“

Z deště mám smíšené pocity, protože na jednu stranu je déšť úžasní inspirativní věc, ale na druhou stranu platí, že déšť jsou slzy.

„Promiň. Ale asi by to dál nešlo…“

Slzy. Taky super věc. Slzy štěstí. Slzy smutku. Mají možnost srovnat hádku. Dokáží říct: „Teď je ta správná zábava!“. Nebo proradit lež. Vzbuzují lítost. Zvýrazňují smutek. A neodmyslitelně patří ke ztrátě někoho blízkého, srdci drahého.

„Ale proč?“

Otázky. Většinou se na něco ptáme, abychom něco zjistili. Abychom se ujistili a mnohdy se na něco ptáme i když sami již známe odpověď. Nejpodivnější je, když se zeptáme na něco, co nás nezajímá. Typická otázka tohoto typu: „Jak se máš?“. Naprosto hloupá otázka. Ale i tak se na ni zeptáme. Plýtváme těmi zbytečnými a na ty podstatné často zapomínáme nebo se jim vyhýbáme.

„Když to je složitý..“

Vykrucování, vyhýbání se a vymlouvání. Další praktická věcička. Hodí se když něco nechceme přiznat. Hlavně když nechceme přiznat vlastní chybu. Vlastní hloupost. Například když dostaneme špatnou známku ve škole. To jsou výmluvy: „Ale já nevěděl, že to píšeme!“ nebo „Tam bylo něco jiného než jsme se učili!“ a nebo vůbec nejlehčí „Ale ten učitel je debil!“ Ovšem hodí se to i když neznáme na něco odpověď. A taky když něco děláme
rozmaru a potom se toho snažíme zbavit jako břemene, co nás táhne ke dnu.

„Já pořád nechápu, proč se se mnou rozcházíš!“

Mám oči plné slz. Stojím v dešti. Ptám se na otázku, na kterou znám odpověď. Vykrucuje se, ale vím, že je to konec jen z rozmaru. Stejně jako byl i začátek. Nevadí mi to. Ne moc. Jen mě to mrzí. Proto ty slzy. Taky mě to trochu uráží. Je mi líto, že to nemůže být konec alespoň dohodou. Aby se necítil jako král. Jako lamač srdcí. Jenom mě dostala ironie osudu. Že zrovna dneska! Zrovna dneska totiž…..

„A užij si narozeniny..“

Nevím proč sklonil hlavu. Asi pocit viny. Ten nás nutí dělat špatná rozhodnutí. Trhá naši duši na malinkaté kousíčky a když se skoro zacelí, zase ji rozerve vedví a trhá dál a dál.

Nečekala jsem, že si vzpomene. Kdyby si nevzpomněl, tak by to nebylo tak kruté. Teď to vypadá, že mě nenávidí a udělal to naschvál zrovna dneska.

„Běž rychle domů, ať se nenachladíš.“

A hele! Asi mu na mě přece jen trochu záleží. Asi jsme zase jen kamarádi. Zvláštní pocit. Je to jako volnost. V jeho očích vidím, že tak jako mě se mu bude po tom blízkém vztahu stýskat. Budeme tesknit společně, ale každý sám. Tak to má být a tak to bude. Když se nad tím zamyslím, musím se smát. To se nám zase něco povedlo! Poslední důvěrný pohled do očí.

„Poslední něco-víc-než-kámoši obětí?“
„Jo.“
„Stejně tě budu mít vždycky radši než ostatní kámošky.“
„Jo. Super“ ……..Já tebe taky.