Scestí

1

Bylo dvacátého třetího prosince, venku za okny se to bělelo čerstvě napadaným sněhem, dům voněl čistotou, svíčkami a napjatým očekáváním. Stromek omotaný umělohmotnou síťkou, do níž se zachytávaly kousky ledu, stál opřený o venkovní zeď hnedle u dveří na verandu ověnčených girlandou. Do tmy občas probleskla zlatavá světla ozdobných řetězů, svícnů, baněk…

V porcelánové míse v lednici odpočíval bramborový salát a předpřipravené rybí maso, ze spíže se táhla omamná vůně slepovaného lineckého. Nejspíš pronikla i do druhého patra toho rodinného domku, kde ve svých pokojích spaly dvě spokojeně se usmívající děti – Jade a Elliot Wardovi. Jejich matka a otec klidně oddechovali ve své ložnici naproti. Connor Ward byl takřka sto devadesát centimetrů vysoký čtyřicátník s nakrátko ostříhanými černými vlasy pomalu ustupujícími z čela, na němž se mu rýsovaly tři plytké vrásky, které z hloubi srdce nenáviděl, a levý prsteníček pevně obemykal jednoduchý zlatý kroužek se stříbřitým proužkem. Ležel na zádech, pravá ruka mu visela z postele a takřka se dotýkala země, levá křečovitě přitisklá k tělu. Tiše chrápal. Byl to pravý otec od rodiny, stabilně pracující, občas nerudný, občas pobavený. Svou ženu miloval a nenáviděl, jak to umí snad jen manželé. Byli spolu již sedmnáct let a jeho nikdy nenapadlo na tom cokoli měnit.

Hope Lambertová, která mu již v den jejich zásnub rázně ohlásila, že si jméno měnit nehodlá, si na jejich vztah často stěžovala svým početným kamarádkám, ale kdyby se nad tím vším zamyslela, vlastně by zjistila, že je se svým životem vcelku spokojená. Pracovala jako terapeutka ve státní nemocnici, její šestiletá dcera sbírala ve škole jedno ocenění za druhým a syn měl již ve svých čtyřech letech jasně vytyčené dětské cíle. Problém spočíval v tom, že se Hope nikdy nezastavila, aby si to všechno přebrala. Štvalo ji, když přišla z práce a viděla Connora dělat s dětmi úkoly, protože na to ona nikdy čas neměla, štvalo ji, když venku začalo pršet, protože si pokaždé zapomněla deštník a štvalo ji, když chodili plavat, protože měla pocit, že každým rokem kyne a kyne. Ale Vánoce odjakživa milovala. Měla ráda tu jemnou vůni skořice, kterou její matka sypala vanilkové rohlíčky, měla ráda obrovské přezdobené baňky rozvěšené po záclonách a měla ráda své červené šaty s bílým lemováním, které si už pět let pravidelně oblékala. Její život se zkrátka skládal z drobností, některé ji vytáčely, bez některých by se neobešla, ale všechny k ní neoddělitelně patřily. Stejně jako Vánoce patřily do jejich domu.

Bylo dvacátého třetího prosince a Faith Lambertová pozorně sledovala přesýpající se bílé kuličky ve svém skleněném těžítku. Byl to jeden z mála suvenýrů, který si s sebou vzala, když se vydala na svoji dlouhou cestu, z níž se vlastně již nikdy neměla vrátit. To těžítko s její a matčinou fotkou, Občan galaxie od Roberta A. Heinleina a samonabíjecí diktafon se stali jedinými jejími společníky. Jistě si toho mohla naložit víc, ale ona nikdy nebyla typ člověka, který by oceňoval materiální hodnoty. A vše ostatní, co by potřebovala, dostala přiděleno: uniformu, hygienické potřeby i vše, co vyžadovala její práce (nikdy ještě neviděla natolik praktická a skladná lékařská zařízení na tak vysoké úrovni, jakých se jí dostalo).

Podle času, který se i na jejich lodi řídil podle toho zemského, se blížily Vánoce, a nějaký blázen vyzdobil jejich jídelnu otrhanými řetězy vyrobenými ze starých a již postradatelných zpráv. Většině kolonistů to jen připomínalo jejich beznadějnou situaci. Již nikdy se nevrátí na Zemi, již nikdy neoslaví Vánoce tak, jak se to sluší a patří. Již nikdy neuvidí pozemský sníh. Nikdy nebudou odlévat olovo, péct cukroví, nikdy se nenacpou skutečným masem a zeleninovým salátem. O tom si mohli nechat zdát.

Faith si ale nestěžovala, tedy ne nahlas, rozhodla se zúčastnit se výpravy, tak musela nést za své činy i patřičnou odpovědnost. Zatím byli na cestě jen tři měsíce a jí už začínalo vrtat v hlavě, zda neudělala chybu, když se přihlásila. Nečekala žádné zázraky, přesto ji vybrali, aby se jako lékařka účastnila první kolonizační mise na Marsu. Nepřemýšlela dlouho, takřka hned kývla. Cítila, že ve svém životě potřebuje změnu.

Teprve po třech měsících v jedné raketě společně s ostatními kolonisty si ale uvědomila, jak to bude všechno těžké. Měla strávit zbytek svého života s naprosto cizími lidmi (jistě, už se s mnohými setkala na různých integračních kurzech a workshopech, kterými si museli povinně projít, ale nebylo to, jako by si mohla vybrat, koho si vezme s sebou), odříznutá od všeho, co znala a milovala. Mohlo se jim přihodit cokoli (ať už bylo provedeno jakékoli množství testů, nemohly přece pokrýt všechny možnosti), neměli žádnou záruku, museli se o případné problémy postarat sami. A právě v tom předvánočním čase to na ni dolehlo plnou tíhou. Žádné koledy, žádné dárky, žádná rodina. Jen ona, Faith Lambertová, sama za sebe. Přesně tak, jak to chtěla.

Odložila těžítko na stůl a přejela po něm bříšky prstů. Přinese svému jménu čest a slávu.

2

Hned v šest hodin toho rána, doširoka otevřela oči plné děsu, nadechla se a ponořila se do hektických domácích prací. Bylo potřeba vyluxovat, utřít prach, uvařit, nazdobit stromek, znovu vyluxovat (nenáviděla jehličí, bylo všude, malé, pichlavé přetransformované listy, které nebyly k ničemu dobré, jen zavazely a smrděly po celém domě), zkontrolovat jídlo, zabavit děti, rychle zajet do supermarketu pro vánoční kolekci, kterou měl Connor koupit, ale zapomněl na to (Bez čokoládovýho Santy na stromě nejsou žádný Vánoce, mami!!!) a…

Měla pocit, jako by vzduch, co nabrala k ránu, vydechla až v poledne, kdy Jade i Eliota posadila k televizi a promnula si spánky. Mělo ji to uklidnit, ale výsledek se nedostavil.

„Nech mi to, on mi to bere! Mámí! Elouš mi zas bere ovladač!“ vypískla silně Jade. Hope se zhluboka nadechla a donutila se usmát. Byly Vánoce, to znamenalo, že ať už se cítila jakkoli, musela se před svými dětmi krotit.

„Neříkej mi tak!“ vykřikl Eliot a praštil sestru po hlavě oním ukořistěným ovladačem. Dívka propukla v pláč.

„On mě mlátí!“ žalovala, jako by to nebylo zjevné.

„Eliote, okamžitě se sestře omluv. A ty, Jade, mu ten ovladač můžeš půjčit, jsou přece Vánoce,“ rozháněla jejich roztržku Hope, ale marně. Jade naštvaně praštila do pohovky a s brekem, že ji nikdo nemá rád, vyběhla po schodech do svého pokoje. Bylo slyšet prásknutí dveří a další rána, jak dívka do něčeho kopla.

Eliot se spokojeně usadil uprostřed gauče a na klín si přitáhl misku s lineckým. Nechal běžet ten stejný kanál, který vybrala jeho sestra, ovladač spokojeně položený kus od sebe. Hope se musela držet, aby mu něco neřekla, ale nechtěla kazit tu již dostatečně nalomenou atmosféru.

„Mohl bys je vzít na chvíli ven,“ otočila se s výzvou na svého muže, který celou roztržku pobaveně sledoval a zápasil s poškozenou žárovkou u pestrobarevného řetězu, který jim visel kolem okna.

„Mám práci,“ podotkl s lehkým úsměvem Connor.

„Vážně?“ opáčila a musela se držet, aby do něčeho nepraštila. Celé dopoledne lítala po bytě a všechno zařizovala, ale on… on spravoval jednu pitomou žárovku. To bylo vše. Jeho velká práce. Jeho podíl na přípravě dokonalých Vánoc. „Já bych taky potřebovala nachystat pár věcí, což nepůjde, pokud mi tady pořád budou vřeštět a zavazet. Vezmi je ven,“ zasyčela tiše, aby je Eliot neslyšel se hádat. Toho ale nejspíš kompletně učaroval program v televizi, dětské oči rozšířené a hltající každou pitomou postavičku, co se na obrazovce mihla. Connor se nadechl, aby něco řekl, ale nakonec jen potlačil tiché povzdechnutí si a odložil řetěz stranou.

„Oblékej se, Eliote, skočíme postavit sněhuláka, dobře?“ vyzval svého syna. Ten chtěl sice protestovat, ale nakonec jen souhlasně přikývl a seskočil z gauče. Televizi samozřejmě nechal zapnutou, cukroví vysypané po gauči. Hope zaťala ruce v pěsti a velmi rychle se odebrala do spížky, aby vytáhla vysavač a přerušila pisklavé dětské hlásky jeho hukotem.

Málem by zapomněla, jak moc vlastně Vánoce nesnáší.

Faith se doploužila do jídelny. Vynechala už snídani, nehodlala poslouchat vzlykající kolonisty nešťastné z toho, že letos neoslaví Vánoce. Když ji ale hlad vyhnal z pokoje, obrnila se sice emočně chladnou slupkou, jenže se nemohla ubránit dojmu, že nic není, jak by mělo být.

Stoly jídelny, které, jak by se vsadila, byly přišroubované k podlaze pevně na svých pozicích, někdo srazil dohromady, čímž byla vytvořena velká hodovní tabule. Místnost jako taková se leskla čistotou, zásoby, které si vezli ze Země, vypadaly najednou… lákavě.

„Hej, Lambertová, co tam stojíš? Pojď si dát!“ od stolu na ni zamával člověk, kterého si měla pamatovat, ale nepamatovala. Rozhlédla se, snažila se získat čas, urovnat si myšlenky. Měla jít za nimi nebo ne? A k čemu to vůbec všechno bylo?

„Co se tady děje?“ zahučela, když si k nim přisedla a přitáhla k sobě jeden ze stále nedotčených talířů plných jídla.

„Co by se dělo?“ zasmál se pobaveně muž, co na ni mával. Vzpomněla si, byl to technik, ošetřovala mu popálené prsty. Jak jen se jmenoval? „Slavíme přece Vánoce,“ prohlásil, jako by to bylo naprosto zřejmé a ona byla jen podivínský ignorant. Odfrkla si a protočila oči. Její pohled padl na cedulku, kterou měl připnutou k uniformě.

Connor Ward.

„Není to zbytečné?“ zeptala se tiše. Jako by se jí vysmívali, jako by ji mlátili do hlavy kladivem. Už to pochopila. Nikdy se neměla rozhodnout tak, jak to udělala. Udělala chybu.

„Udržování lidských zvyklostí je naše povinnost,“ pokrčil rameny a povzbudivě se na ni usmál.

„Míříme na Mars, měli bychom se soustředit na kolonizaci, ne na udržování lidských zvyků. Ty nám přežít nepomůžou,“ opáčila. Byla si jistá sama sebou, jako by jí ten jeden jediný den pomohl prozřít. Dvacátý čtvrtý prosinec, den, který se od ostatních pramálo lišil. A přesto byl tak výjimečný, až se dokázal stát tou pověstnou studenou sprchou. Jenže teď už se na tom nedalo nic změnit. Neměli se vrátit, loď směřovala pouze tam, žádná cesta zpět neměla nikdy být.

Nikdy.

Ignorovala Connora, který se na ni snažil mluvit a letmo se dotkl její ruky, odstrčila talíř stranou a prudce vstala. Neměla chodit na oběd, byla to chyba. Měla se zamknout v pokoji a přečkat ten den utopená ve vlastní lži, která jí namlouvala, že je vlastně spokojená s tím, jak se rozhodla, že odletěla.

Jak kráčela trupem rakety, proklínala každého, na koho padl její zrak. Každého a všechno. Protivilo se jí to, měla chuť to zničit a rozmlátit. Byla naštvaná na sebe, ale potřebovala se ujistit, že je na vině její okolí, že ona je v tom nevinně. Dostala se až na dno, do kterého zabředla. Odrazit se už nedokázala.

3

„Možná bychom se prostě měli rozvést!“ Connor za sebou chladně zavřel dveře a nechal ji sedět na gauči u okna. Nekřičel, on nikdy nekřičel, ale Hope poznala, jak je naštvaný a pevně rozhodnutý. Jejich společný život skončil, hrníček přetekl. Konec. The end. La fin.

Nemohla se ubránit slzám, v ruce žmoulala starý dopis. Napadlo ji, jaké by to všechno bylo, kdyby se rozhodla jinak. Kdyby se místo, aby se stala domácí puťkou, vydala ke hvězdám. Ale ona ne, ona odmítla a zůstala v bezpečí na Zemi. Měla tehdy strach.

Toho dne však pochopila, že se rozhodla špatně. Měla odletět, ale ta cesta se před ní definitivně uzavřela. Hope Lambertová nikdy nelitovala ničeho víc, než svého rozhodnutí zůstat.

Popadla těžítko a mrskla s ním do rohu své malé kajuty. Rozprsklo se v záplavě střepů a podivné lepkavé tekutiny, kuličky se rozběhly po zemi.

Konečně se všechno rozjasnilo. Nemohla se ubránit slzám, v ruce pevně stiskla ten zpropadený dopis, ze kterého byla tehdy tak nadšená. Napadlo ji, jaké by to všechno bylo, kdyby se rozhodla jinak. Kdyby místo, aby se vydala ke hvězdám, zůstala na Zemi. Ale ona ne, ona musela nosit hlavu v oblacích. Nemohla si to pořádně promyslet.

Toho dne však pochopila, že se rozhodla špatně. Měla zůstat, ale ta možnost se před ní definitivně uzavřela. Faith Lambertová nikdy nelitovala ničeho víc, než svého rozhodnutí odejít.

Říká se, že s každým rozhodnutím, které uděláme, vzniká jiná realita, v níž se naše vlastní já rozhodne opačně. Že když stanete na rozcestí a jdete vpravo, někde daleko, ale vlastně na stejném místě, se vydáte i vlevo, jen o tom nevíte. Jednoho dne se ale možná obě cesty střetnou na scestí. Nestane se to každému, jen některým. Ten den si každý, kdo jej okusí, dobře zapamatuje. Je to den, který vás dostane na dno. Den, který vás zraní i vyléčí.

Hope Lambertová se rozhodla zůstat a Faith Lambertová odešla. Jejich Den měl ale jedno pevně stanovené datum, ke kterému je vedly nitky jejich existencí. I když o tom nevěděly, v ten Den se staly jedna druhou, staly se Scestím.